Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Mejzlíková (* 1957)

• narozena 14. listopadu 1957 v Trenčianských Teplicích

• vyrůstala se třemi staršími sourozenci, dvěma bratry a sestrou

• otec pracoval jako učitel, maminka byla dámská krejčová

• pozemní hokej začala Alena Mejzlíková hrát závodně zhruba ve dvanácti letech

• už v dorosteneckém věku nastupovala za ženy Trenčianských Teplic v první československé lize pozemního hokeje

• prosadila se do juniorské a později seniorské reprezentace Československa

• po ukončení Střední školy elektrotechnické v Trenčíně ji zlákala k přestupu pražská Slavie

• v roce 1977 ji přijali na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a v roce 1983 promovala na pedagogickém oboru tělesná výchova – branná výchova

• v roce 1978 se zúčastnila mistrovství světa ve Španělsku, kde Československo vybojovalo deváté místo

• po bojkotu letní olympiády v Moskvě 1980, kam se na protest proti vpádu Sovětského svazu do Afghánistánu nevypravily západní země, se československé pozemní hokejistky dostaly na olympijský turnaj

• reprezentační družstvo s Alenou Mejzlíkovou v základní sestavě tam získalo stříbrné medaile

• po olympiádě se vdala a roce 1981 porodila syna Jakuba

• v roce 1987 se manželům Mejzlíkovým narodila dvojčata Tereza a Adéla, pozdější české reprezentantky v pozemním hokeji

• se Slavií Praha získala Alena Mejzlíková desetkrát titul mistryně republiky

• v letech 1985 a 1989 ji vyhlásili nejlepší československou pozemní hokejistkou

• ve Slavii se prosadila také jako trenérka, od žákyň se propracovala až k A mužstvu, s nímž slavila úspěchy i na evropské scéně především v halovém pozemním hokeji

• v roce 2023 žila se svým manželem Jiřím v Praze

Byla tak psychicky vyčerpaná, že ani nedokázala pořádně oslavit vítězný gól do sítě Polska, díky němuž si odvezla z olympiády v Moskvě 1980 stříbrnou medaili. Pozemní hokejistka Alena Mejzlíková, tehdy ještě Kyselicová, vnímala pouze uvolnění z obrovského svazujícího stresu. Před klíčovým zápasem padl na celé československé družstvo.

„Měly jsme úplně zatemněné hlavy. Spočítaly jsme si, že když v našem posledním zápase Polky porazíme, skončíme na olympijském turnaji druhé,“ vysvětluje Alena Mejzlíková, nejlepší tuzemská pozemní hokejistka z let 1985 a 1989.

„Najednou jako by nás někdo sevřel. Říkaly jsme si: ‚My a medaili na olympijských hrách?‘ Cítily jsme chvění kolem žaludku a podle toho utkání proti Polkám taky vypadalo. Vždycky jsme porážely. Tři nula, čtyři nula, pět jedna. Hrálo se více méně na polské polovině hřiště, ale nedokázaly jsme vstřelit strašně dlouho gól. Měly jsme dvě penalty. Ale nedala ji ani Jířa Kadlecová ani Jana Lahodová. Jedna penalta šla do tyčky, druhou chytila polská brankářka Gajewská. Na její jméno nikdy nezapomenu, byla fantastická,“ vzpomíná Alena Mejzlíková. „Naopak nám se nedařilo skoro nic. Utápěly jsme se v nervozitě a byly jsme nějaké marné. Pak dala Jana Lahodová v závěru zápasu vytoužený gól z trestného rohu. Ani jsem neměla sílu jásat, udělala jsem jenom: ‚Jé!‘ Po letech jsem se dívala na záznam televizního přenosu utkání s Polkami a syn mi říkal: ‚Mami, ty ses ani neradovala.‘ Opravdu nám všechno došlo až po zápase, seděly jsme s Idou Hubáčkovou a říkala jsem: ‚Ty vogy, my jsme fakt vyhrály.‘ A pak vyhlášení. ‚Jú, jupí!‘. Hezké to bylo.“

Když měly zadarmo ovoce, připadaly si úžasně

Po návratu z olympiády 1980 čekala na pozemní hokejistky slavnostní recepce v Hrzánském paláci, kde je s ostatními úspěšnými sportovci přijal předseda vlády Lubomír Štrougal. Kromě poděkování za nečekaný úspěch obdržely peněžní odměnu.

 „Na naše poměry šlo o dost vysoké prémie. Za stříbrnou medaili nám dala vláda a Československý svaz tělesné výchovy a sportu skoro třicet tisíc korun. Úžasné a neskutečné peníze, protože my pozemní hokejistky jsme nikdy nedostávaly žádné odměny za zápasy nebo za turnaje,“ upozorňuje. „Byla pro nás bomba, když jsme si nemusely nic platit při cestách na zahraniční zápasy a turnaje nebo jsme zadarmo nafasovaly boty a hokejku. A pokud nám zaplatili oběd na celodenním srazu reprezentace a přidali nám k němu ještě ovoce, připadaly jsme si úplně skvěle.“

Pozemní hokej se krčil v socialistickém systému vrcholového sportu v koutě, ačkoliv ve světě patřil v 80. letech mezi nejrozšířenější sporty. Československé hráčky byly na rozdíl od fotbalistů, hokejistů, atletů nebo lyžařů ryzími amatérkami. Chodily do práce a trénovaly až po ní. I proto zažívala Alena Kyselicová při přebírání prémií za olympijské stříbro rozporuplné pocity.

„Vím, že jsem v tomhle asi blbá. Bylo mi divné jít si pro obálku s odměnou a převzít si ji,“ tvrdí Alena Mejzlíková. „Říkala jsem si: ‚Vždyť je to trapné, děláme pozemní hokej, máme ho rády a dělaly bychom ho, i kdybychom za něj nedostaly nic.‘ Připadalo mi, jako bych ty peníze někomu brala.“

Do Moskvy 1980 se československé pozemní hokejistky kvalifikovaly díky skvělému devátému místu na mistrovství světa 1978 ve Španělsku. K cestě na olympiádu jim pomohli také někteří západní politici, kteří vyhlásili hrám v Sovětském svazu bojkot. Jednalo se o reakci na vpád komunistické velmoci do sousedního Afghánistánu v prosinci 1979.

Do Moskvy nevyslaly na protest proti sovětské agresi své pozemní hokejistky Západní Německo, Holandsko, Belgie, Argentina a Kanada, které se na mistrovství světa 1978 ve Španělsku umístily před Československem. Například s Holandskem a Argentinou však Češky a Slovenky sehrály v Madridu vyrovnané zápasy. A Sovětky, které v Moskvě skončily až za Československem, vybojovaly v roce 1981 na mistrovství světa v Argentině třetí místo.

Rodiče ji vedli k pokoře a slušnosti

Alena Mejzlíková se narodila jako Kyselicová 14. listopadu 1957 v Trenčianských Teplicích. Otec Albín pracoval jako učitel na vesnici, maminka Mária se vyučila dámskou krejčovou. Alena Mejzlíková měla tři starší sourozence, dva bratry a sestru. Bratři se narodili během druhé světové války, během níž musel tatínek narukovat do armády Slovenského štátu, spojence hitlerovského Německa.

„Nevím ale, jestli někde bojoval. Ale doma prý moc nebyl. O válce nám nic neříkal, mluvila o ní spíše maminka. V okolí Trenčianských Teplic byli partyzáni. Maminka vyprávěla, že vlezli do lesa a lidé jim nosili jídlo,“ tvrdí pamětnice. „Jen tak mezi řečí prozradila, jak jednou vezla samopal v dětském kočárku vedle potoka pod matračkou a bála se, aby ji někdo neviděl. Proč samopal vezla, kam a komu, nám ale neřekla.“

Alena Mejzlíková vyrůstala v krásné krajině v domku u lesa. Její rodiče chodili jako věřící křesťané každou neděli na mši do kostela a vedli své děti k pokoře a slušnosti. Otec Kyselica nicméně kvůli své víře nesměl dál učit a komunističtí funkcionáři ho ze školství poslali do jiného zaměstnání, kde nemohl ovlivňovat děti.

Dveře byly zamčené a pod okny tanky

Dvacátého prvního srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby zadusila pokusy o obnovu demokracie a svobody. Okupanti obsadili rovněž Trenčianské Teplice.

„Bylo mi deset let a dodnes si pamatuji, jak jsem se probudila a běžela televize. Přišlo mi to divné, protože tehdy se ráno nevysílalo. Koukala jsem na obrazovku a ubrečená mamka říkala: ‚Ježíš, děje se něco hrozného, bude válka.‘ Poslala mě do kuchyně, nechtěla, abych v televizi viděla, co se děje,“ vzpomíná Alena Kyselicová. „Vnímala jsem, že je něco zkrátka jinak. Mamka mi říkala: ‚Nikam nechoď!‘ Nemohla jsem ven na ulici nebo ke kamarádovi, se kterým jsem si hrála. Dveře od domu jsme měli zamčené, branka zavřená a pod okny tanky. Vidím mámu před očima, jak byla pořád uplakaná.“

Na okupaci doplatil Alenin bratr. Albín Kyselica mladší učil na základní škole ve vesničce za Trenčianskými Teplicemi a zkraje roku 1969 odjel s žáky na lyžařský kurz. Setkali se během něj se sovětskými vojáky. Podle Aleny Mejzlíkové okupanti přišli a chtěli, aby se s nimi dívky bavily a tak podobně. Propukla potyčka a se sovětskými vojáky se pral také Albín Kyselica. „Učil pak už jen chvíli a pak byl odejitý,“ prohlašuje Alena Mejzlíková. „Poslali ho dělat na několik roků do dolů na Ostravsku, ukazoval mi uhlí zažrané do kolen a do kloubů.“

Mamka viděla, jak dostala míčkem pod oko

Během dalších dvaceti let se život Aleny Mejzlíkové odehrával v trojúhelníku se třemi vrcholy – školou, rodinou a pozemním hokejem. V Trenčianských Teplicích se mu věnovaly obě její sestřenice a sama si ho poprvé zkusila asi ve dvanácti letech. Ve městě se hrála první celostátní liga a na zápasy chodilo až 200 diváků, mnoho z nich byli lázeňští hosté. „Po tréninku jsme hupsly do koupaliště přímo pod hřištěm. Na branky jsem si tam chodila zastřílet i dvě tři hodiny před tréninkem,“ svěřuje se.

V necelých patnácti letech ji lékař takzvaně ostaršil a nastupovala za ženy „Trenčianek“ v první celostátní lize. Na hřišti trávila téměř všechen svůj volný čas a jedno z prvních velkých utkání hrála proti Slavii Praha, kam za několik let přestoupila. „Mamka se na mě přišla poprvé podívat a zrovna jsem dostala ránu míčkem asi ze třech nebo čtyř metrů pod oko na lícní kost. Neměla jsem nic zlomeného, ale pěkně jsem se v obličeji vybarvila,“ svěřuje se. „Mamka chtěla, abych s pozemním hokejem skončila, ale zasáhli bratři, a tak jsem u něj zůstala.“

Po základní škole složila úspěšně přijímačky na elektrotechnickou průmyslovku v Dubnici nad Váhem, kde maturovala v roce 1977. Už v druhém ročníku se prosadila do juniorské reprezentace Československa. „S naší brankářkou z Trenčianek Marianou Hoštákovou jsme se vydaly na dlouhou cestu do Nymburka. Trvalo nám, než jsme tam našly sportovní areál. Pak nám dali teplákové soupravy s nápisem ČSSR. Skákaly jsme po pokoji a objímaly se celé šťastné ze lvíčka na prsou,“ dodává.

V 18 letech si talentovanou dívku ze slovenského lázeňského města vyhlédla pražská Slavia, jež patřila v ženském pozemním hokeji nejenom do československé, ale také evropské špičky. V kombinaci se studiem na Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS) Univerzity Karlovy šlo o lákavou nabídku a Alena Mejzlíková neodolala. Přestěhovala se do hlavního města a ve všem se jí tam dařilo.

Její vzor byl lední hokejista Nedomanský

„Jako hráčka skončila Eva Maříková a trénovala pak Slavii a reprezentaci. Předala mi hromádku dresů se čtrnáctkou, mým osudovým číslem. Čtrnáctého jsem se narodila a se čtrnáctkou nastupoval i můj velký vzor, reprezentant v ledním hokeji Václav Nedomanský. Když dávala zápasy s ním televize, žrala jsem ho,“ vysvětluje. „V reprezentaci měla čtrnáctku Jiřka Čermáková, ale přenechala mi ji.“

Na FTVS studovala pětiletý pedagogický obor tělesná výchova – branná výchova. Mezi její spolužáky patřil kromě jiných Jiří Hrdina, pozdější mistr světa v ledním hokeji a trojnásobný vítěz Stanley Cupu. Se Slavií a s reprezentací procestovala skoro celou Evropu. Například do Barcelony jely slavistky přes Bodamské jezero a Andorru, domů se vracely se zastávkou na Francouzské riviéře a v lichtenštejnském Vaduzu.

Socialistické Československo, ovládané komunistickou stranou, pouštělo do demokratické Západní Evropy jen velmi málo svých občanů. K výjimkám se řadili vrcholoví sportovci. Přes hranice však nesměli převážet víc peněz nebo zboží, než povolovaly velmi přísné zákony. Museli se tedy uchylovat k pašování. Nedostatkovou cizí měnu nakupovali na černém trhu vesměs od známých, například číšníků nebo pracovníků zahraničního obchodu.

Na hranici v Rozvadově jí pořád šimrá u žaludku

„Do celního prohlášení jste museli vyplnit, co si vezete do zahraničí za oblečení na sebe, jaké máte hodinky, šperky, jestli si s sebou berete peníze a kolik. Západoněmecké marky, co jsme měly navíc, jsme schovávaly v látkových holenních chráničích,“ popisuje Alena Mejzlíková výjezdy do Západní Evropy během totality. „V Andoře bylo bezcelní pásmo a všechno zboží tam vyšlo na málo peněz. Tak jsem si tam ještě jako studentka koupila kazetový magnetofon s rádiem. Vraceli jsme se přes západoněmeckou hranici a na celnici v Rozvadově se mě ptali, kde jsem na kazeťák vzala peníze. Odpověděla jsem, že jsem ho dostala jako dárek. Ale stejně jsem zaplatila dvakrát větší clo, než jsem dala za kazeťák. Myslím, že mi ho na celnici vyměřili asi na dvanáct set korun.“

Na přelomu 70. a 80. let dvacátého století odpovídalo 1200 korun zhruba třem čtvrtinám hrubé mzdy začínajícího učitele. Alena Mejzlíková s sebou ani tolik peněz neměla a spoluhráčky se na vyměřené clo musely složit. „Kazeťák z Andorry hraje dodnes. Ale dodnes mě taky pošimrá u žaludku, když jedu přes Rozvadov,“ prozrazuje.

Na umělé trávě zakopávaly a padaly

V roce 1978 se československé pozemní hokejistky kvalifikovaly přes Rakousko a Francii mezi deset nejlepších družstev na finálový turnaj mistrovství světa v Madridu. Obsadily tam deváté místo. Hrály na umělé trávě, zatímco doma na přírodní trávě nebo na antuce. „Rozdíl byl markantní, na umělku jsme dostaly boty s malými čudlíčky na podrážce. Běhaly jsme jak jantaři, zakopávaly jsme a padaly. Na umělce je taky úplně jiná technika hole než na přírodní trávě. Prostě nebe a dudy.“

Bojkot mnoha západních zemí poslal v létě 1980 československé družstvo na šestičlenný turnaj do Moskvy, kde si ženský pozemní hokej odbyl svou olympijskou premiéru. „Už na jaře se pošuškávalo, co kdyby přišel bojkot. Na konci května nebo na začátku června jsme se dozvěděly, že do Moskvy pojedeme,“ uvádí. „Pociťovaly jsme radost, musely jsme si sbalit věci ze dne na den a odjely jsme na soustředění do Dobřichovic. Začal kolem nás být nezvyklý rozruch. Po přátelských utkáních jsme se přesunuly do Nymburka, kde jsme se připravovaly před začátkem olympiády tři týdny nebo měsíc.“

Pozemní hokej byl z hlediska zájmu fanoušků i sportovních funkcionářů odstrčenou Popelkou. Účast národního týmu na olympiádě v Moskvě ale vše změnila.

Na Bugára a Kratochvílovou koukaly jak na zjevení

„V Nymburce jsme se více potkávaly s kluky a holkami z jiných sportovních odvětví. A připadaly jsme si, že nepatříme do obrovského světa sportů, co jsou na výsluní. Jako atletika, fotbal, házená, volejbal, košíková. V Nymburce byl obrovský basketbalista Kropilák a vedle něj naše malá Jana Lahodová. Na atlety Bugára nebo Kratochvílovou jsme koukaly jak na zjevení,“ přiznává Alena Mejzlíková. „Ale naše sportovní esa se k nám chovala, jako bychom si byli všichni rovní. Makalo se od rána do večera a naše trenérka Eva Maříková na nás byla pes, ať už se to týkalo fyzické přípravy nebo disciplíny. Ježíši, jak my jsme neměly rády ranní rozcvičky. Z jedné jsme se vracely krokem a najednou v druhém patře někdo vyšel na balkónek, možná trenér, možná masér, rozhlédl se a říká: ‚Bože, to je dneska tak krásný den.‘ A my ze sebe dostaly jen: ‚No to teda je.‘  A zdrchané jsme se plížily dovnitř. Ale v Nymburce jsme měli takovou péči okolo, jako jsme do té doby neznaly. Vířivka, bazén, maséři. Připadaly jsme si jako vrcholoví sportovci.“

Ještě před zahájením olympiády se k pozemním hokejistkám donesla historka, o niž se zasloužil předseda Ústředního výboru ČSTV Antonín Himl. Těžko říci, jestli žertoval, či myslel svoje slova vážně, navrhl prý nicméně, aby se nejlepší československé házenkářky přeučily kvůli možnému úspěchu v Moskvě na pozemní hokejistky.

„Osobně jsem ho tak mluvit neslyšela, ale holky říkaly, že to opravdu řekl. Snad proto, že hřiště na pozemní hokej trochu připomíná házenkářské,“ podotýká Alena Mejzlíková. „Zarazilo mě, co jsem slyšela. Ale během turnaje Antonín Himl snad pochopil, že v Československu jsou slušné pozemní hokejistky a po jedné výhře olympijského turnaje za námi přišel ke střídačce. S prezidentem Gustávem Husákem nás navštívili v olympijské vesnici.“

Dávali nám vitamíny. Nemyslím, že v nich bylo ještě něco

Většinu olympiády strávily pozemní hokejistky na tréninku, při zápasech a v olympijské vesnici. Jen jednou se podívaly do města, do mauzolea s nabalzamovaným Vladimírem Iljičem Leninem a na Leninské hory. Sledovaly rovněž československé reprezentanty na soutěžích. „Viděly jsme výhru našich fotbalistů jedna nula ve finále olympijského turnaje nad východními Němci i vítězství vzpěrače Oty Zaremby,“ říká Alena Mejzlíková. „Byl hrozně příjemný, takový medvídek. Fandily jsme mu, hezky se s ním povídalo.“

Ota Zaremba se později jako jeden z mála československých vrcholových sportovců přiznal k užívání zakázaného dopingu. „Všichni tenkrát věděli, že se asi něco bere v silových a rychlostních sportech nebo v cyklistice. Vím, že nám před olympiádou a během ní dávali vitamíny, béčko, céčko, éčko. Nemyslím, že v nich bylo ještě něco jiného,“ prohlašuje Alena Mejzlíková. „Nezdálo se nám, že jsme nějak zvlášť nabuzené nebo že bychom nabíraly svalovou hmotu. Kdo doping bral, zaplatil svou daň. Nevydržely mu klouby. Jsem možná naivka, ale do sportu zakázané látky nepatří. Sportovci je dostávali kvůli politice, aby socialistické státy ukázaly, že jsou lepší než kapitalistické. Sport by ale neměl být honbou za prvními, druhými místy. Měl přispívat k tomu, aby člověk žil hodnotněji. Sport vám nezaručí zdraví, ale najdete díky němu kamarády a přinese vám krásné prožitky.“

Sovětky byly strašně namakané

V Moskvě pozemní hokejistky odehrály pět utkání, porazily 2:1 Indii, 5:0 Rakousko a 2:1 Polsko, remizovaly 2:2 s vítězkami turnaje ze Zimbabwe a podlehly 0:2 domácímu Sovětskému svazu.

„Sovětek jsme se nejvíc obávaly, před olympiádou jsme je učily pozemní hokej, hlavně techniku. Ze začátku jsme nad nimi vyhrávaly, ale na olympiádě byly šíleně namakané a udolaly nás. Prohrály ovšem se Zimbabwe a překvapivě taky s Rakouskem a skončily až za námi,“ vzpomíná Alena Mejzlíková.

Po porážce se Sovětkami následovala remíza se Zimbabwe a šokující vítězství nad velmi silnými Indkami. Utkání s nimi si Alena Mejzlíková vybavuje s mnoha detaily. Třeba že soupeřky nastoupily v modrých tričkách a tmavších sukýnkách. Především však jednu branku vstřelila a na druhou přihrála. Porážka Indie byla takovým překvapením, že se do světa nejprve rozletěla zpráva s chybným výsledkem 2:1 pro Asiatky. „Až po nějaké době to opravili,“ dodává Alena Mejzlíková.

V následujícím utkání s Rakouskem rozpoutalo povzbuzené československé družstvo kanonádu a soupeřky deklasovalo. „Neskutečně se dařilo všem, ale hlavně Jiřce Čermákové. Dala, myslím, tři branky,“ dodává pamětnice.

Slávy bylo až moc, a tak se zašívaly

Vydřené vítězství nad Polkami pak stvrdilo nečekané stříbrné medaile a kolem pozemních hokejistek vypukl šrumec, jaký nikdy předtím neznaly. Rojili se kolem nich novináři. „Všichni nás opěvovali. Zpovídala nás populární rozhlasová moderátorka Mária Zavadská, nebyly jsme zvyklé na kamery a ke konci jsme se před novináři zašívaly a strkaly jsme před ně jedna druhou,“ poznamenává Alena Mejzlíková.

Rozruch kolem olympijského stříbra ale postupně utichal a jako liché se ukázaly naděje, že ČSTV uvolní peníze na výstavbu hřiště pro pozemní hokej s umělou trávou. Vzniklo až v roce 1991 a jedenáctileté čekání se podepsalo na zaostávání českého pozemního hokeje za světovou a evropskou špičkou.

Rodina olympijské medailistky žila ve vlhkém malém bytě

Alena Mejzlíková brzy po olympiádě otěhotněla, vzala si spolužáka z FTVS Jiřího a v květnu 1981 se jim narodil syn Jakub. Až do roku 1983, kdy promovali, žili s dítětem na manželské koleji v Dejvicích. Pak jim nastaly velké trable, poněvadž v Praze nemohli sehnat slušné bydlení podobně jako tisíce dalších mladých rodin. 

„Manžel lítal kvůli bytu od čerta k ďáblu, ale nic. Někdo nám poradil, že musíme dát na byťáku úplatek. Donesli jsme tam tři nebo dokonce čtyři tisíce korun, vzali nás na prohlídku bytu, ale žádný jsme nedostali,“ konstatuje Alena Mejzlíková. „Peníze nám nikdo nevrátil.“

Tři tisíce korun nebylo v 80. letech málo peněz. Například lidé po ukončení vysoké školy si je v práci vydělali zhruba za měsíc a půl. Byt obdrželi Mejzlíkovi až po sametové revoluci, během níž se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim. V roce 1991 jim k vlastnímu bydlení pomohl manželův dobrý známý.

Její syn se dostal na olympiádu jako rozhodčí

Ačkoliv Alena Mejzlíková pečovala o tři děti, s pozemním hokejem nepřestala. Její muž Jiří hlídal miminka během tréninků i zápasů. Dcery se „pomamily“ a obě se prosadily do české reprezentace. Z Aleny Mezlíkové se stala úspěšná trenérka, jež dovedla pozemní hokejistky Slavie k titulům mistra republiky a v Evropě ke třetímu místu v nejvyšší divizi A.   

Syn Jakub hrál fotbal za Slavii Praha, do prvoligového áčka se však neprosadil. Kopal druhou ligu v Mostě a v Pardubicích. Byť se nikdy závodně nevěnoval pozemnímu hokeji, pustil se do jeho pískání. Jako rozhodčí řídil zápasy mužů na letní olympiádě v Tokiu 2021 a napřesrok finále mistrovství světa. Není známo příliš případů, kdy matka získala na olympiádě medaili a syn na největším sportovním svátku světa pískal jako Alena a Jakub Mejzlíkovi.

Váží si toho, v čem teď žije

Alena Mejzlíková prožila v Praze jak pád komunistického režimu v roce 1989, tak rozdělení Československa k 1. lednu 1993. Návrat ke svobodě a demokracii jí udělal velkou radost. „Můžeme si říci svůj názor a rozhodnout se, co chceme. I když by to mohlo být lepší, vážím si toho, co tady máme teď. Vzpomínám si ale dobře na dobu, kdy jsem přijela ze zájezdu do Západního Německa a dovezla domů jako suvenýry prázdné plechovky od limonád a dvoulitrovou láhev Coca-Coly, což byla v socialistickém Československu velká vzácnost. Večer jsme si u ní poseděli, vypili jsme ji a já vyprávěla, co jsem v cizině zažila,“ podotýká.

Nepotěšil ji zánik společného státu Čechů a Slováků. „Žila jsem s rodinou v Praze, tak jsem si vybrala české občanství,“ svěřuje se. „Rozdělení republiky mi ale připadalo zbytečné a nesla jsem ho špatně. Přišlo mi divné, že najednou jedu domů a vlastně do ciziny.“

Jako sportovkyně i jako občanka poznala rysy obou národů. Slováci jsou podle ní více hrdí, více se dokážou do věcí zakousnout a mají velký drajv. „Česká mentalita je vymýšlet, koumat, hledat a občas i něco ošulit. Ve slovenských pozemních hokejistkách byla výbušnost a hodně emocí,“ říká.

Sport považuje za něco, co k ní neodmyslitelně patří a díky čemuž poznala spoustu krásného. „Život bez pohybu si neumím představit,“ uzavírá.