Vladimír Mejstřík

„A pak najednou ráno. Bylo nádherný slunný ráno a přijely tanky s Rusákama. Jak jsme je vítali! A oni byli jak děti. Oni ty Rusové byli jako děti. A já už tehdá jsem fotografoval. Měl jsem takovej boxík čtyři krát šest a půl. Tak jsem jim dělal snímky. Ty byli v sedmým nebi, protože hned mně to fotograf vyvolal. Já jsem jim hned přinesl fotky. Ty by mě nosili na rukou, ale oni taky jo. Oni hned: ,Davaj.‘ Prostě, co se jim líbilo: ,Davaj.‘ Na ruce měli hodinky až nahoru takhle natahaný. Hodinky, to byl pro ně zázrak a: ,Davaj časy!‘ Že taky znásilňovali a tak dále, to jo, ale když je načapal důstojník, tak je odstřelil. Oni se s nima nemydlili. Nebo ho zkopal surově. Já jsem viděl, to jsem byl v újezdě, on tam Rus ukradl kolo. Majitelka si šla stěžovat teda k veliteli. Ten ho popadl a na náměstí ho do krve zkopal. Tam prostě cena života už není až na takový úrovni, jak to vnímáme dneska my. A pro dětskou duši nezkušenou, která tohle vidí poprvé... To si pak nesete životem.“

„Po celou válku jsme se nedozvěděli naprosto nic o plynových komorách a holocaustu. To Němci uměli dokonale utajit. Teprve po válce byla zveřejněna všechna ta zvěrstva Němců a zvýšilo to značně nenávist ke všemu německému. Taky tak byl vnímán jejich poválečný odsun. Ten byl vnímán jako spravedlivý trest. A poválečné nadšení z osvobození, to bylo úžasné! Ještě v Praze jsem vstoupil do skautského oddílu, který byl složen z mých spolužáků. Bylo to moje první setkání se skautingem, o kterém jsem do té doby nevěděl vůbec nic. Trošku to nahradily Rychlé šípy a jejich dobrodružství. Úžasný. Když došlo na vysídlení Němců z našeho pohraničí, rozhlas volal české občany k osídlení tohoto území. Vracel se tam náš strýc, který musel před Němci utéct k nám do Prahy v roce ’39, a byl tam odvelen náš druhý strýc - výhybkář, a to do stanice Raspenava. Bylo třeba přemalovat silniční ukazatele, do té doby psané německy. Bylo třeba napsat nové firmy pro živnostníky, a tak nedalo příbuzným moc práce přemluvit mého otce a v létě roku ’45 jsme opustili Prahu a přestěhovali se do Raspenavy. Pro mě se otevřel zcela nový svět. Já jsem tam dokončil čtvrtou měšťanku a jednoroční učební kurz, který měl nahradit absence z války. Vytvořil se zde skautský oddíl pod vedením výpravčího stanice Raspenava. Po Němcích zde zbylo nekonečné množství materiálu. Vojenské stanové celty, hnědé košile a černé šortky po Hitlerjugend stačilo jen doplnit o skautský opasek a šátek s kloboukem. A výběr kluboven? V opuštěných klubovnách byl výběr úžasný.“