Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Mejsnar (* 1928  †︎ 2022)

• narodil se 11. dubna 1928 v Zálesní Lhotě

• původně se chtěl stát fotografem

• kvůli náhlému úmrtí majitele fotoateliéru, kam měl nastoupit, se však v roce 1943 zapsal na tkalcovskou školu v Jilemnici

• již jako středoškolák pracoval jako kreslíř-brigádník v továrně Tiba

• středoškolské vzdělání dokončil na brněnské škole uměleckých řemesel

• navázal studiem na na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM)

• od roku 1956 pracoval v Textilní tvorbě (od roku 1959 Ústav bytové a oděvní kultury)

• v polovině 60. let získal místo návrháře v textilní továrně Hedva

• roku 1979 odešel na volnou nohu

• svými tisky reprezentoval Československo na světových výstavách v Bruselu a Montréalu

• jeho práce jsou zastoupeny ve stálé expozici galerie Ericha Schicklinga v bavorském Ottobeurenu

• zemřel 16. září 2022

Zálesní Lhota, kde se Rudolf Mejsnar 11. dubna 1928 narodil, sice není žádná metropole, ale když Miroslav Horníček žertem říkal, že v mrazech prý prozrazují jen kouřové signály, že zde žijí lidé, nebo že tato obec nebyla do 30. let vůbec na mapě a první automobil do ní přijel korytem vyschlé řeky, Zálesní Lhotě křivdil: vedle návrháře a výtvarníka Rudolfa Mejsnara či olympijské medailistky Květy Jeriové Peckové totiž byla rodištěm také Rudolfova vrstevníka Jiřího Šlitra.

Gia ó a tun knicha brachat

Za první republiky platila Zálesní Lhota neboli Hüttendorf, ležící poblíž Jilemnice, za převážně německou vesnici. Mluvilo se tu zvláštní směsicí němčiny a češtiny, která byla srozumitelná jen místním. „Koupila jsem si novou šerc – což je zástěra –, přišla jsem k fenstru – k oknu –, viděla jsem rut a už byl fajr: hořela Milerova fabrika,“ formuluje s úsměvem na rtech Rudolf Mejsnar větu ve lhoťáčtině. Pak si vzpomene na jiný příklad: „Jako kluka mě při fotbale kopl Němec, mě to hrozně bolelo, brečel jsem a zakřičel: ‚Gia ó a tun knicha brachat!‘ To znamená: jdi na něj a zlom mu kost. Knochn je kost, knicha je kostička a brachat je zlámat.“

Vlastní jazyk jako by odrážel mísení obyvatel a také jejich soužití, jež bylo podle Rudolfova vyprávění ještě ve 30. letech klidné a mírumilovné. V místní menšinové české škole vyučoval otec Jiřího Šlitra Josef Šlitr, avšak jen do poloviny 20. let, kdy se Šlitrovi přestěhovali do nedaleké Dolní Branné. Tam Josef Šlitr působil jako řídící učitel až do 30. září 1938, kdy se vesnice v důsledku mnichovské dohody ocitla na území Říše.

Co pro život v Krkonoších znamenal Mnichov

Noc z 29. na 30. září 1938 se Rudolfu Mejsnarovi nesmazatelně vryla do paměti. „Mně a Jiřímu dal jeho táta dvojkolku a přes noc jsme převáželi školní vybavení s tím, že nás druhý den ráno Němci odříznou. Dodnes si pamatuju celou tu noc, protože to byla první noc, kterou jsem probděl. S Jiřím jsme se střídali: do kopečku tlačil káru on, poněvadž byl starší a měl větší sílu, po rovině jsem tlačil já. Šli jsme takto asi dvakrát, třikrát. Měsíc byl v úplňku. Kdo se nechtěl připojit k Němcům, musel pryč. V osm hodin ráno už stála mezi vesnicemi závora, přes niž nebylo možné přejít, a hlídkovali tam ordneři. My jsme byli poslední, kteří dojeli. Pak šlo hranici přejít jen na německý Grenzausweis,“ líčí pamětník.

Právě Grenzausweis chyběl Rudolfovu strýci, jenž se už po osmé vracel domů. „Strejda Mejsnar žil těsně u hranice v Horní Branné. Šel k dolnobranskému kováři s koněm. To bylo 30. září v šest hodin ráno, kdy mezi Horní a Dolní Brannou ještě nestála závora. Potom se vracel s okovaným koněm, viděl na svůj statek, který stál sto metrů od závory, ale dál ho nepustili. Tam byl jeho konec. Zbláznil se z toho,“ povídá smutně Rudolf Mejsnar.

Násilnost rozdělení odrážel i fakt, že zastávka Horní Branná – tedy zastávka náležící k české obci – se nacházela na dolnobranském – tedy na říšském – katastru. Když tedy Hornobranští jeli například z Martinic, vraceli se domů přes německé území.

Provázanost obcí na obou stranách nové hranice byla tak velká, že vzájemné stýkání, spolupráce a spolužití Čechů a Němců navzdory diktatuře a okupaci pokračovaly. Kupříkladu v Horní Branné neměli Češi evangelického faráře, a tak sem za českými evangelíky – mezi něž se řadili i Mejsnarovi – dojížděl německý farář z Vrchlabí. A zatímco jeden Rudolfův strýc zůstal v Sudetech, jeho otec a další příbuzní české národnosti pracovali na německé straně v textilní továrně.

Návrhářem řízením osudu

V době Rudolfova dětství jako by válka zůstávala přese všechno jaksi daleko a skrytá: přelom 30. a 40. let prožil Rudolf v prostředí nádherné krkonošské přírody, jejíž barevnost ho okouzlovala a později se možná promítla do jeho návrhářské a výtvarné činnosti.

Ke kariéře návrháře se však dostal dlouhou oklikou, původně se totiž chtěl stát fotografem: chodil do fotografického kroužku na hornobranské škole, jehož členové měli možnost si vyvolávat snímky v kině a jednou měsíčně uspořádat výstavu. Když v červnu 1943 Rudolf končil základní školu, měl dohodnuté místo u novopackého fotografa Píče; ale když se k němu přišel přihlásit do služby, čekal ho šok: pan Píč zemřel a ten den měl pohřeb.

Z vysněné dráhy tím rázem sešlo a Rudolf musel honem řešit, co dál. Vtom si vzpomněl, že se jeho kamarádi přihlásili na tkalcovskou školu do Jilemnice. Jel se tedy na samém začátku prázdnin poptat, zda by jej dodatečně nepřijali, a nakonec se mu poštěstilo. Během války i po ní se tak postupně dostal k textilnímu designu.

Koncertování pod rouškou kuratoria

Kromě focení a fotbalu měl Rudolf ještě jednu velkou zálibu, a tou byla hudba. Jako hráč na housle vystupoval s místním orchestrem v kině… a ke svému překvapení se jednoho dne dozvěděl, že koncert formálně zaštítilo kuratorium, neboli masová mládežnická organizace zřízená protektorátní vládou. 

Kuratorium poté zprostředkovalo jednu zvláštní akci, jež se odehrála před Vánoci 1942 či 1943. „Přes kuratorium pozvali naši kapelu do pracovního tábora v horním Vrchlabí, kde Francouzky a Židovky šily uniformy,“ vysvětluje pamětník. „Měli jsme zahrát Němcům, kteří tam hlídali a chtěli si udělat předvánoční večírek. Nástroje jsme naložili do kočáru, zapřáhli koníka a jeli jsme přes Vrchlabí. Tiché město bez mužů. Všecko bylo ve válce. Viděli jsme tam zlé pohledy… Co má tady v téhle době, kdy na frontě padají němečtí vojáci, dělat muzika? A navíc ještě ke všemu Češi! Němky se na nás koukaly velice špatně. Odehráli jsme protektorátní šlágry a byli jsme pohoštěni. Ale hráli jsme za zataženou oponou! Navíc se tančilo v přítmí. Čili jsme si vlastně hráli pro sebe… A když to za dvě hodinky skončilo, zabalili jsme nástroje a už jsme nejeli přes město, ale zadní cestou za vrchlabským zámkem, abychom se vyhnuli nevraživým pohledům.“

Válečné a poválečné tragédie

Na sklonku války se Rudolfa dotklo totální nasazení. Naštěstí nemusel jít na práci do Říše, nýbrž jen do blízké přádelny; tam pak asi rok pracoval v hrozném hluku u mechanického stavu. Že se fronta nezadržitelně blíží, si Rudolf i jeho kamarádi mohli uvědomit, když jednou přímo z fabriky sledovali průvod zubožených koncentráčníků.

Občané sousední Jilemnice jako by se nemohli dočkat osvobození, a ještě než zaznělo památné volání pražského rozhlasu o pomoc, povstali 3. května 1945 proti okupantům sami. Dramatické události – které tehdy jako chlapci prožívali v Horní Branné Rudolf Mejsnar a v Jilemnici Stanislav Zindulka – měly nakonec překvapivě dobré vyústění: německé jednotky se navzdory jejich materiální i početní převaze podařilo s relativně malými ztrátami odzbrojit.

Přesto se osvobození neobešlo bez řady osobních tragédií – jedné z nich byl Rudolf Mejsnar svědkem. „V Horní Branné před zámkem byly Revoluční gardy a odzbrojovaly Němce,“ vypráví Rudolf. „Ti se rádi zbavovali všeho, co měli, předávali to… Jeden důstojník nechtěl zbraně předat stráži v civilu, vyžádal si uniformovaného vojáka. Při předávání Němce prohlíželi, ale důstojník si vyžádal, ať mu nechají malý revolver. Prošel zámkem k rybníku… a tam se zastřelil.“

Těsně po válce hledal Rudolf jako čerstvý absolvent jilemnické textilky práci. Tu nakonec našel jako kreslíř-brigádník v továrně Tiba. Národní či mezinárodní dění tehdy Rudolf příliš nesledoval, nemohl si však nevšimnout shromažďování občanů německé národnosti před vrchlabským nádražím, kteří odcházeli – a už se nevraceli. Nebyli mezi nimi ovšem jen Němci.

„Můj strýc německé národnosti byl antifašista – byl Čech, oženil se s Němkou a neměl žádné škraloupy vyjma toho, že syn byl u wehrmachtu a nemohl se do osvobozené republiky vrátit. Čili se nemusel stěhovat, ale šel se do odsunu přihlásit dobrovolně,“ upřesňuje pamětník. „Při posledním nebo předposledním transportu se rozhodl mít rodinu pohromadě – a se synem a dcerou se mohl sejít jen v Německu.“

Spolupráce s velkými jmény

V roce 1947 Rudolf udělal talentové zkoušky na brněnskou Školu uměleckých řemesel ve Francouzské ulici 101, která tehdy měla kreslířské, tkalcovské a tiskařské oddělení a fungovala jako nástavba dvouletých tkalcovských škol. 1. září 1947 se zde poprvé sešel se svým spolužákem a později celoživotním přítelem Josefem Müllerem. Rudolf na škole vynikal ve volné kresbě a přicházel s novým pojetím textilního designu, měl totiž určitou výhodu: od roku 1946 pracoval v Tibě pod Karlem Seidlem, jenž se znal s legendárními bratry Josefem a Zikou Ascherovými. Jen co Rudolf v Brně odmaturoval, navázal studiem tiskařství na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM), kde tehdy vyučovali Emil Filla, Adolf Hoffmeister či Antonín Kybal. Poslední jmenovaný byl vedoucím Rudolfova ateliéru.

K profesoru Kybalovi cítil Rudolf nesmírnou úctu, ale také z něj měl trochu strach. V posledním ročníku si totiž musel těžce vydělávat každou korunu v Tibě jako brigádník, a jelikož podle tehdejších představ měli pracovat až absolventi, nechtěl to před učitelem přiznat. Ten ale nevěděl, v jaké je Rudolf situaci, a tak si myslel, že se celý týden fláká, a nenechal ho udělat státnici. I tuto překážku nicméně Rudolf nakonec překonal a získal titul výtvarník užitého umění.

Celé nedorozumění se nakonec vysvětlilo díky teoretiku umění Jindřichu Chalupeckému, jemuž Rudolf v Tibě ještě při studiu tiskl šátky a s nímž se přibližně od roku 1956 vídal pravidelně. Rudolf tehdy uspěl v konkurzu do Textilní tvorby v Klimentské ulici, kde měl na starosti samostatnou výtvarnou činnost. Jindřich Chalupecký do Textilní tvorby každý týden docházel a práce mladého návrháře na něj zřejmě učinily výborný dojem, protože dal Rudolfa přeřadit z průmyslového designu do svého ateliéru. Jak se ukázalo později, Chalupeckého snaha Rudolfa podpořit měla nemalý podíl na tom, že jako návrhář a výtvarník prorazil.

Kolem roku 1957 se zároveň Jindřich Chalupecký scházel s Antonínem Kybalem kvůli výběru exponátů na chystanou Světovou výstavu 1958 v Bruselu a při té příležitosti se kolegovi zmínil o tom, v jaké situaci Rudolf byl a proč jeho zapojení ve škole nebylo větší. Antonín Kybal díky tomu na Rudolfa nejen změnil pohled, ale dokonce mu i nabídl aspiranturu, což se stalo začátkem letitého přátelství.

V jedné ze soutěží, které byly vypsány na bruselskou expozici, byl Rudolf Mejsnar oceněn a jeho šátky pak reprezentovaly Československo na památné výstavě, která přinesla zrod tzv. bruselského stylu. To Rudolfovi Mejsnarovi dopomohlo k dalším úspěchům: návštěvníci jeho tisky – opět hlavně šátky – mohli zhlédnout i na navazující Světové výstavě 1967 v Montréalu.

Do Montréalu již své práce dodal za ÚBOK neboli Ústav bytové a oděvní kultury, do kterého se v roce 1959 transformovala Textilní tvorba a kde působil jako návrhář. V ÚBOK se setkával například s návrhářkou Emilií Frýdeckou či Milenou Pokornou.

Přes gobelínku do Německa i Francie

Od začátku 60. let Rudolf Mejsnar své práce vystavoval a prodával i nezávisle na ÚBOK v prodejnách Podniku Českého fondu výtvarných umění Dílo; tyto prodejní autorské výstavy mu zajistily vedlejší příjem.

V polovině 60. let pak z ÚBOK přestoupil do podniku Hedva Moravská Třebová, který mu nabídl ideální podmínky: stal se zaměstnancem, firma mu však zařídila a vybavila ateliér jako detašované pracoviště v Praze. Rudolfova hlavní povinnost spočívala v tom, že jednou měsíčně odevzdával návrhy v tiskárně v Zábřehu na Moravě. Byl tak pánem svého času, navíc jej tato zvláštní pozice chránila před politickými vlivy a tlaky.

Od detašovaného pracoviště zbýval už jen krok k volné noze, kam Rudolf Mejsnar odešel v roce 1979, kdy už měl po letech v oboru jistotu, že se samostatně uživí. Na volné noze dělal návrhy pro Dílo, maloval a tkal; nová perspektiva se mu otevřela díky Josefu Müllerovi, který vedl gobelínovou a restaurátorskou dílnu v Jindřichově Hradci a Rudolfovi Mejsnarovi nabídl, aby si udělal návrh na tapisérii. Okamžitý úspěch návrhu podnítil Rudolfa k tomu, aby se tapisériím věnoval dál.

Oba přátelé měli později přes jindřichohradeckou dílnu koncem 80. let společnou výstavu v bavorském Marktoberdorfu, jež se setkala s živým zájmem. Bavorského výtvarníka Ericha Schicklinga oslovila barevnost Rudolfových děl natolik, že si některá vybral do své sbírky a nabídl mu výstavu u sebe v Ottobeurenu. Skrze Ottobeuren se následně Rudolfovi Mejsnarovi otevřela možnost nejen vystavovat v Mnichově, ale také se účastnit uměleckých kurzů v partnerském městě Ottobeurenu Saint-Donat. Na kurzech v Provence pak asistoval po celých deset let.

V Ottobeurenu jsou práce Rudolfa Mejsnara dodnes zastoupeny ve stálé expozici galerie Ericha Schicklinga, s nímž se Rudolf Mejsnar přátelil až do umělcovy smrti v roce 2012. Příběh výtvarníka a návrháře Rudolfa Mejsnara se tak symbolicky uzavírá přibližně 50 kilometrů od místa, kde se krátce po druhé světové válce usadili jeho příbuzní německé národnosti.