Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Celé moje hrdinství spočívalo v tom, že jsem pracovala ve zdravotnictví
narozena 7. července 1918 v Praze v česko-židovské rodině
angažovala se v protifašistickém hnutí mládeže
před uzavřením vysokých škol vystudovala tři semestry medicíny
těsně před vypuknutím války úspěšně emigrovala do Velké Británie
pracovala v lesnictví (war effort), vdala se za emigranta
1941 – ošetřovatelkou v českém pavilonu Hammersmith Hospital v Londýně
zažila bombardování Londýna
po návratu z emigrace vystudovala historii, pracovala jako historička
zemřela 26. prosince 2011
Hana Mejdrová, rozená Voticová, se narodila v Praze v česko-židovské rodině. Rodiče byli původem z jižních Čech. Vystudovala dívčí reálné gymnázium, před válkou studovala tři semestry medicínu. Byla ovlivněna levicovou kulturní avantgardou, jak sama říká: „Velmi mne ovlivnila situace za velké hospodářské krize v třicátých letech.“
„Účastnila jsem se aktivit levicových středoškoláků, jako bylo hnutí Mladé kultury, studentského časopisu, jako byly akce na pomoc Španělsku či na pomoc německým emigrantům v Československu. Tato okolnost vedla k mé záchraně, poněvadž pokrokoví studenti v jiných zemích dělali akce na moji záchranu… Tímto způsobem jsem se dostala do Anglie. Angličtí pokrokoví studenti znali aktivisty u nás, tak jsem se dostala do Polska, v Katovicích byl britský konzulát. Řada emigrantů tam dlouho čekala a obtížně získávala povolení od britského Foreign Office, pokud ho tam neměli. Já jsem měla to štěstí, že tam to povolení bylo, tak dalším transportem už jsem mohla jet do Anglie, což bylo těsně před vypuknutím války. Moc se mi do zahraničí nechtělo, ale na druhou stranu, kdybych tu zůstala, skončila bych asi stejně jako řada mých spoluobčanů stejného původu v koncentračním táboře. Transport šel přes Gdaňsk, Švédsko a odtud švédskou lodí do Anglie. Čtyři dny poté, co jsem dorazila do Anglie, bylo přepadeno Polsko a vypukla válka… Neuměla jsem ani slovo anglicky. V našem transportu kromě jednoho právníka nikdo anglicky neuměl, naše vzdělání a orientace byla spíš na Francii. Na gymnáziu jsme se učili francouzsky a samozřejmě německy. …Díky tomu jsme byli schopni číst anglické noviny během dvou nebo tří týdnů. Pochopit napsaný text šlo velmi rychle…“
„Péče o emigranty v Anglii byla velmi dobře organizovaná, existoval tam Czech Refugee Trust Fund. Ve vstupním povolení, které jsme dostali, bylo velmi jasně řečeno, že v Britském společenství nesmíme přijmout žádnou práci. Bylo to opatření z doby hospodářské krize. Museli se tudíž o nás nějak postarat, když jsme nemohli sehnat práci. Pronajali pro nás dvoupatrové domky, v Londýně, v Birminghamu a tam v kolektivech emigranti žili, Trust Fund zajistil nájemné, dával peníze na stravu a současně jsme dostávali malé kapesné. Životní úroveň v Británii oproti předválečnému Československu byla mnohem vyšší. V kapesném byl jako samozřejmost zahrnutý obnos na prádelnu, dávat prádlo do prádelny, to nebylo vůbec běžné u nás před válkou i v zámožnějších rodinách…“
Matka paní Mejdrové se zachránila spolu s ní útěkem do Polska, otec i sestra unikli před nacisty též, bohužel otec tragicky zahynul na cestě do Británie. „Aspoň se mu povedlo utéct před nacisty. Nejbližší příbuzní se mi zachránili, rodiče měli hodně příbuzných, tetičky, bratranci, sestřenice, ti však většinou všichni zahynuli.“
„Snažili jsme se dělat propagaci Československa, některé akce byly docela úspěšné… Jak válka pokračovala, Anglie musela začít pořádně zbrojit a s tím se měnil i statut emigrantů. Situace v emigraci byla docela složitá, protože tam byly různě politicky orientované skupiny, sociálnědemokratické, komunistické a v menší míře lidovecké. Byla tam i skupina antifašistů ze Sudet a ti se zase dělili podle politické orientace. Ze začátku byli emigranti jako celek bráni jako nebezpečné a nevypočitatelné těleso. Zpočátku němečtí emigranti byli například internováni. Ovšem internováni ve vší slušnosti.
Jedinou profesi, kterou ženy emigrantky od počátku mohly vykonávat, byly služky. Byla to záchrana pro mnohé dívky židovského původu, ale vlastně i nežidovského. Znala jsem tam německou antifašistickou rodinu a oba tam našli práci jako sloužící. Zpočátku my, (etničtí) Češi, jsem sice nebyli internováni, ale museli jsme do určité doby být doma. Teprve až když situace na pracovním trhu začala být horší pro Angličany, válečný průmysl se rozjel, řada kvalifikovaných mužů nastoupila do armády, my, emigranti, jsme mohli proniknout do dalších profesí. Angličané tomu říkali – war effort – válečné úsilí. Patřily pod to nejen továrny, ale i zemědělství a lesnictví. Například s mým prvním manželem jsme zpočátku byli v severním Walesu, kde jsme pracovali v lesnictví. Tím se situace prolomila, už jsme nebyli považováni za ne zrovna nejspolehlivější. Situace emigrantů se zlepšila…“
V době, kdy se vytvořila československá pozemní jednotka, se začala v československé armádě tvořit také zdravotní služba. „Přes Červený kříž československá jednotka získala část jedné londýnské nemocnice, Hammersmith Hospital. Ta byla určena nejen pro vojáky, ale i pro další z emigrace… Ty z nás, které byly již kvalifikované ošetřovatelky, tam začaly pracovat, my, které jsme nebyly, tak jsme si udělaly kurz, abychom mohly pracovat jako ošetřovatelky, já jsem si ještě udělala speciální kurz rentgenové asistentky, abych mohla pracovat u rentgenu.
Náš pavilon měl tři patra, šest oddělení, na každém dvacet lůžek, dohromady tedy sto dvacet lůžek. V jednom pavilonu bylo ještě speciální oddělení pro důstojníky…
Jako soldier’s wives – ženy vojáků jsme ještě dostávaly další podporu dvě libry týdně. Dnes to zní směšně, tehdy to však byly slušné peníze. Pronajala jsem si ještě s jednou ženou vojáka dvougarsonku, tehdy to bylo únosné, kvůli bombardování Londýna byly ceny nemovitostí relativně nízké. Angličané měli opatření, že kdo si pronajal byt za nízký nájem, tak mu musel za války tento nájem zůstat za původní cenu.
Vdala jsem se za Čecha, také emigranta, vojáka. Většina z nás, když jsme opouštěli Československo, jsme již nějaký vztah měli. Válkou a emigrací byly tyto vztahy narušené. Ten druhý třeba nemohl se dostat ven. Tak se v Anglii uzavírali vztahy, s tím, že se závěr toho vztahu nechával nerozhodnutý do návratu do Československa, byly to někdy takové vědomě dočasné vztahy. My jsme se vzali, protože tenkrát Angličané neměli rádi, aby žili v jednom bytě dva lidé, kteří spolu nejsou oddaní. Dnes už je to jiné tady i tam. Muselo se to respektovat.
Celé moje hrdinství spočívalo v tom, že jsem pracovala ve zdravotnictví. Těžkých případů u našich vojáků nebylo mnoho, protože k jejich bojovému nasazení došlo až na konci války. Pokud jde o letce, ti většinou nepřicházeli k nám do nemocnice, byli součástí britské armády a šli do britské nemocnice. Navíc zraněných letců nebylo zas tak mnoho, buď to přežili, nebo nepřežili. Panovaly tam více mírové podmínky než válečné. Civilní obyvatelstvo v Londýně bylo více vystaveno válečným podmínkám než vojáci, kteří byli většinou kdesi na venkově. Pomáhali jsme jim při běžných potížích. Nějaké popáleniny tam také byly. Je zajímavé, že nikdo z českých emigrantů při bombardování Londýna nezahynul. Pracovala jsem tam od roku 1941 do konce války. Za hrdinu se rozhodně nepovažuji.“
„Po návratu do Československa jsem chtěla znovu studovat, k medicíně jsem se už nevrátila. Měla jsem zájem o historii, vystudovala jsem historii a pak jsem pracovala jako historička.“
„Lidé za války k sobě byli solidární, ani tam nebyla panika, lidé si zvyknou na všechno. Dokonce bylo zajímavé to, že se lidé srocovali, když při náletech světélkovaly protiletadlové střely a nebe křižovaly světlomety, které vyhledávaly letadla. Lidé stáli na chodníku a koukali se na to, bylo to krásné divadlo a ohňostroj. Psalo se v novinách, ať se lidé na to nekoukají, protože byli lidé, kteří nebyli zabiti bombou, ale střepinou protileteckých granátů. Mluvila jsem s Angličankou a ta mi povídala: „Víte, dneska mě ten Hitler naštval, koupila jsem si nový tea pot – konev na čaj, spadla bomba a ta konvička se mi rozbila.“
Pozn. ed: Dle zjištění badatelky Petry Sukové zní rodné jméno pamětnice Wottitzová. Viz. zde: https://www.ushmm.org/online/hsv/person_view.php?PersonId=3742177
Na jméno lze narazit v publikaci Křižovatky dvou životů.
A jméno prvního manžela je Albert Winkelsberg
http://www.vuapraha.cz/soldier/11567311
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Michal Šmíd)