Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Medová (* 1932)

• narozena 5. května 1932 v Rousínově, okres Česká Lípa

• po válce překladatelkou a kontrolorkou skleněných výrobků u Raschů v Novém Boru

• rodina měla soukromou brusírnu, po roce 1948 komunisty zlikvidovanou

• od roku 1953 střídavě na mateřské dovolené

• v letech 1964 až 1986 pracovnicí sklárny ve Svoru

• roku 1986 odešla do důchodu

• v roce 2019 bydlela v Novém Boru

V dětství práce v lese a na poli, k jídlu šrotovka

V Rousínově, rodišti Miloslavy Medové, a jeho okolí se během 19. století rozvinula bohatá sklářská tradice. Nacházelo se zde mnoho skláren a brusíren skla. Jednu brusírnu koupil v roce 1911 i dědeček Miloslavy Medové Karel Vejžvalda. V roce 1935 ji od babičky odkoupil otec Miloslavy Medové Antonín Filip, vyučený brusič skla – hranař. Matka Hildegarda Filipová, rozená Vejžvaldová, se učila šičkou, ale finanční možnosti její matky Anny Vejžvaldové, tou dobou vdovy vychovávající pět dětí, neumožnily mladé Hildegardě vyučení dokončit a tak pracovala jako dělnice ve sklářství.

Ve třech letech se malé Miloslavě udála nepříjemná událost, jež ovlivnila celý její život. Spadla do ledové vody náhonu. Onemocněla zánětem středního ucha. Nebyly na to léky, zánět se stal chronickým. O sluch téměř přišla. Uši ji nepřetržitě hnisaly až do dospělosti. Dnes slyší jen díky naslouchátku. Vše ovšem bere s nadhledem: „Já v tom svým tichým světě žiji od malička, jsem na tom zvyklá.“

Miloslavě Medové se dostávala důsledná, k pracovitosti a zodpovědnosti vedená výchova: „Rodiče nás vychovávali přísně, dostala jsem i řemenem. Tenkrát to bylo normální. Všechny děti ve vsi musely od malička pracovat na poli a v lese. Léto nebylo časem pro radovánky a odpočinek: „Na letní prázdniny jsme se my děti z Rousínova nikdy netěšily. Chodily jsme do lesa na borůvky, maliny, sbírat klacky a šišky. Tenkrát byly lesy vymetený, neviděli jste na zemi klacek nebo šišku. Pracovaly jsme též hodně na poli nebo pomáhaly selkám se senem, jelikož jejich muži byli na frontě.“

Rodina Medova obhospodařovala políčko brambor a žita. Pěstovali i řepu, mrkev a mák. Chovali čtyři slepice a tři kozy. To spolu s plody lesa tvořilo hlavní část jejich obživy: „Jedli jsme šrotovou polévku, kaši nebo placky. Tatínek semlel šrot z pole ve velkém trychtýři v brusírně. A z toho nám pak maminka udělala kaši nebo placky. Kaše se zalila kozím mlékem, přidala se špetka soli a to byla naše snídaně. Hodně to zasytilo, hlad jsme po tom neměly.“

Němečtí učitelé a vztahy s německými spoluobčany ve vsi

Do školy, jež byla v Rousínově postavena roku 1876 (dnes penzion a restaurace Milštejn), chodily české i německé děti. Těch německých byla velká většina. Do první třídy nastoupila šestiletá Miloslava dne 1. září 1938. Necelý měsíc chodila do té české, po zbytek války existovala již jen třída německá. Kromě osmé, poválečné třídy, ji učili němečtí kantoři. Na ně má Miloslava Medová různé vzpomínky: „První rok nás učil pan Neumann. Výborný učitel a antinacista. Po roce se musel i s rodinou odstěhovat, protože nevstoupil do NSDAP. Na novém místě se posléze oběsil. Ve druhé třídě nás učil Erich Sluke, mladý a hodný učitel, ale v něčem zvláštní. Kontroloval nám čistotu uší, nehtů, krku apod. Nechal udělat dva čtverečky z tvrdého papíru s provázkem. Na jednom bylo napsáno Schwein (prase) a na druhém Ferkel (selátko, čuně, špindíra). A kdo se v jeho očích provinil, tak tu tabulku musel mít na krku pověšenou celý den. Špatně se s tím psalo. Byl zaníceným nacistou, který nás učil i nacistické válečné pochodové písně. Do třídy jsme musely vcházet se zvednutou paží a slovy ´Heil Hitler´. A běda, když jsme tu ruku neměly řádně zvednutou, tak jsme musely jít znovu.“

Nejlepší ale i smutné vzpomínky má na mladou německou učitelku Margarethe Freitag. Ta je učila v šesté a sedmé třídě, tj. na konci války: „Hodná, nejmilejší paní učitelka. Měla za manžela příslušníka SS. Ze strachu z toho, co vše ji a rodině mohou provést blížící se ruští vojáci, si vzala v 28 letech život. Spolu se svojí matkou, sestrou a jejími dvěma dětmi, z nichž jedno bylo miminko, skočily do přehrady Naděje. Pohřeb se konal 10. května 1945. Nikdy nezapomenu na ty tři velké a dvě malé rakve v zemi. Bylo to velmi smutné.“

Velkou většinu obyvatel v Rousínově tvořili před a během války Němci. Na své spoluobčany a kamarády má Miloslava Medová až na drobné výjimky jen ty nejlepší vzpomínky: „Kromě několika nácků v 38 roce problémy nebyly. Všichni jsme se měli rádi, žádné rozbroje nebyly, vůbec. Do hospody spolu chodili skláři, brusiči, všichni Češi a Němci. Krásně jsme spolu vycházeli, vzájemně jsme si pomáhali. I ve třídě jsme se měly všechny děti rády. Každý rok dělali dobrovolní hasiči ve vsi pouť, slavilo se společně, Němci byli v českých spolcích.

Po Mnichovu 1938 a během války

Po mnichovské zradě prchala spousta Čechů pryč ze Sudet do zbytku republiky okleštěné nacisty. Miloslava Medová a její rodina raději odešla dočasně také: „Náckové měli napsané nepohodlné lidi. A tak jsme raději celá rodina utekli k babičce na Vysočinu. Žilo nás tam devět lidí v jedné světnici. Před vánoci jsme se zase vrátili. To už byla situace klidnější.“

Nejen v Sudetech žilo nesčetně dětí, které pocházely z česko-německého manželství. Mladí chlapci, kteří měli německou matku, museli narukovat do německé armády bez ohledu na to, jaké národnosti byl jejich otec. To se týkalo i dvou bratranců Miloslavy Medové: „Zprvu byli v Arbeitsdienstu (polovojenská pracovní organizace, zřizovaná po nástupu nacistů k moci určená pouze pro říšské Němce – pozn. aut.). Oba se z války vrátili s podlomeným zdravím. Jeden z nich, František Milde, byl u SS. Dělal spojku v zimě na lyžích a v létě na kole. Ten byl za šest let šestadvacetkrát v lazaretu, mnohokrát byl raněn nebo měl omrzliny, průjem apod.“

V blízkém Cvikově se během války nacházel zajatecký a pracovní tábor. Rodina Medova pomáhala dvěma zajatcům s ošacením a především jídlem: „Jeden se jmenoval Ivan a pocházel z Ukrajiny a druhý Max byl Rus. Chodili k nám každou neděli. Maminka proto vždy v neděli uvařila více polévky a i pár brambor. Strkali si je do kapes. Pracovali ve Cvikově v továrně, kde se šily padáky. Z cancourů látky, které přinesli, jim maminka ušila košili. Zajatců mně bylo velmi líto. Kluci dole ve vsi na ně házeli kameny, v zimě kouličky.“

Osvobození Rudou armádou

Přes Lužické hory osvobozoval Českolipsko sedmý gardový mechanizovaný sbor Rudé armády. Jeho strategickým cílem byla Česká Lípa coby křižovatka šesti železničních tratí. 9. května 1945 kolem desáté hodiny ranní sestoupil z horského terénu u Krompachu do Cvikova, tj. s velkou pravděpodobností i do blízkého Rousínova. Část vojska postupovala na Nový Bor a část přes Sloup na Českou Lípu. Jaké vzpomínky má na osvobození Miloslava Medová?: „Rusové zastavili nad Rousínovem. Měli tam velký kotel a vařili si na něm. My děti jsme koukaly, jak tam vaří a tak nám něco málo dali. Byla to směsice luštěnin, brambor, všechno možné tam naházeli. Žádné veselí na konci války se v Rousínově ale nekonalo. Ve vsi zůstalo ruské komando, měli kancelář a Němci museli odevzdávat všechna rádia, jízdní kola, tchánovi sebrali motorku. Někteří Němci se Rusů tak báli, že raději před jejich příchodem včas utekli.“

Hrůzovláda nacistů skončila, jenže osvobozování Československa a dny poté nebyly všude a pro všechny tak šeříkově růžové, jak potvrzují i dvě vzpomínky Miloslavy Medové: „V Rousínově pracovala u sedláka Hampla nasazená šestnáctiletá Ruska Anna. Hodná, milá, pracovitá dívka. Když přišli do vsi ruští vojáci, tak k Hamplům vtrhlo několik ruských důstojníků. Anna jim musela usmažit mísu vajec, dát chléb. S sebou měli vodku. Po jídle všichni tihle vojáci nebohou Annu znásilnili. Byla pak v jiném stavu, ale nevěděla s kým. To nebylo všechno. V Radvanci jsem měla dvě mladé německé kamarádky. Ruští vojáci je znásilnili. Ty ale naštěstí neotěhotněly.“

Po skončení války putovali Evropou desetitisíce lidí vracející se z koncentračních a pracovních táborů. Dvěma takovým ženám poskytla dočasný azyl i rodina Filipova: „Po válce přišel táta domů s dvěma mladými ženami. Na výboru ho poprosili, jestli by mohly tyto dvě ženy, které měly za sebou pochod smrti, u nás pár týdnů zůstat, aby se mohly vzpamatovat. Dostali jsme na ně potravinové lístky a pytlík luštěnin. Ony byly tak hubeňounké. Většinou spaly a odpočívaly. Jíst musely začít pomaloučku. Jedna byla Rumunka a druhá Bulharka. Manci, Rumunka, uměla německy a tak s námi mluvila německy. Po asi pěti letech nám napsala z USA.“

Odsun německých přátel a celoživotní setkávání s nimi

Po válce zaznamenaly pohraniční oblasti výrazný odsun místního německého obyvatelstva. V červnu až srpnu 1945 docházelo k tzv. divokému odsunu. Postupimská konference konající se v létě 1945 uznala za nutné lidské a spořádané vysídlení německého obyvatelstva i z Československa. Organizovaný odsun byl zahájen v lednu 1946 do amerického okupačního pásma. Odsun do sovětského okupačního pásma započal v červnu 1946. Jako poslední mohli odejít antifašisté.

Z Rousínova odešli podle Miloslavy Medové postupně všichni Němci a pro mladou dívku, která měla mezi Němci mnoho kamarádů, to bylo nelehké období: „Sešli se v sokolovně a pak museli odjet vlakem. Já jsem ani nešla do vsi, stoupla jsem si na vršíček a z dálky jsem na ně koukala, jak odjížděli všichni. Čtrnáct dní jsem z toho stonala a měla jsem horečky. Rázem jsem přišla o všechny kamarády. Vesnice byla najednou prázdná, zbyly jen smíšené rodiny. Postupně přicházeli hlavně mladé rodiny z vnitrozemí. Jejich starší děti se mnou nechtěly kamarádit, protože mne měly za Němku, tak to bylo takové všelijaké, ale dalo se to vydržet.“

Barák, ve kterém rodina Filipových žila, byl ve špatném stavu. Obec jim navrhla, aby si vzali budovu po rodině antifašistů Winklerových, jejich blízkých přátel: „Každý rok k nám z NDR jezdila na návštěvu paní Winklerová a její rodina, potomci. Spali u nás. Do vsi přijížděli i jiní odsunutí Němci. Vždycky jsme se všichni z vesnice při setkání objímali. Měli jsme se hodně rádi a rozuměli jsme si. Navštěvovali jsme se vzájemně. Už jich hodně zemřelo. Poslední sraz jsme měli v roce 2002. Ještě teď si píšu s jednou kamarádkou, které bude 90 let. Bydlí u Baltu.“

Počátkem 50. let byl Svor a Rousínov vyhlášeným místem pro rekreaci a neobydlené domy koupili jako rekreační chalupy většinou obyvatelé Prahy.

Život za socialismu, okupace v roce 1968

Antonín Filip odmítl po roce 1948 vstoupit do KSČ a tak rodině Filipově komunisté soukromou brusírnu zavřeli. Miloslava nastoupila ve čtrnácti letech k Raschům, firmě v Novém Boru. Přebírala a kontrolovala skleněné zboží od malířů, rytců a dalších řemeslníků a zároveň tlumočila z a do Němčiny. S krátkou pauzou zde pracovala do roku 1950. Tehdy se rozhodla dostat do kurzu pomocných zdravotních sester. Kvůli chronickému zánětu uší ji ovšem nevzali, což pro mladou Miloslavu znamenalo velké zklamání. Nastoupila do sklárny ve Svoru. Snažila se naspořit si peníze. V roce 1953 ovšem přišla měnová reforma: „Vše co jsem si ve sklárně vydělala a našetřila, tak o to jsem při měnové reformě přišla. Za 20 000 Kčs jsem si následně koupila jen dvoje obyčejné povlečení na postel.“

V letech 1953 až 1964 pracovala s dvěma mateřskými pauzami v zahradnictví a prádelně sanatoria v Martinově údolí u Cvikova a následně více než 21 let ve sklárně ve Svoru. V roce 1954 se provdala za Alfreda Meda a přestěhovala se s ním do sousedního Svoru. Otec, bratr, manžel Miloslavy Medové i ona samotná, odmítli vstoupit do KSČ. Měli kvůli tomu problémy: „Manžela nutili ve sklárně, aby do strany vstoupil a podepsal spolupráci. Předstoupil před komisi a tam mu oznámili, že půjde pracovat k peci, anebo že od pondělí nemusí chodit do práce vůbec. Řekl jim, že spolupracovat nebude a k peci nepůjde. Jeden z těch předsedů se ho posléze ptal, proč to nepodepsal. Manžel mu sdělil: ,Nemůžu, já neobracím kabát podle větru.´ Odešel z podniku a šel dělat střechy.“

V noci na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Miloslava Medová si prvotní pocity dobře vybavuje i dnes: „Manžel mne vzbudil ve dvě hodiny ráno. Byla jsme přesvědčena, že to jsou naši vojáci, že jde o nějaké cvičení. Manžel od počátku tvrdil, že to jsou Rusové. Viděli jsme je přijíždět z kopce dolů. Pod okny jsme měli křižovatku a lidi tam otočili směrovku. I jinde otočili směrovky a místo na Prahu je nasměrovali ke Klíči (vysoký kopec vedle Nového Boru – pozn. aut.). Objížděli Klíč a pořád se tam točili. (smích) Nemohla jsem tomu celému uvěřit, nechápali jsme to.“

Rok poté, v srpnu 1969, napsal bratr Miloslavy Medové Petr na plot ve Cvikově u kina protiruský nápis ´Ivane, iďoj damoj. Ať žije Ota Šik.´: „V noci za ním přišel příslušník SNB s vlčákem, vyhnal ho z postele a do rána byl na policejní stanici ve Cvikově. Měl soud a málem skončil ve vězení. Jedna pražská známá ho z toho naštěstí vysekala, přimluvila se za něj. Zaplatil dvě stě korun za soud. Na vojnu ho pro jistotu dali do kuchyně jako kuchaře, aby neměl zbraň.“

Manželé Medovi vychovali tři děti - Soňu, Josefa a Sylvu. Do důchodu odešla Miloslava Medová v roce 1986. Po smrti manžela se v roce 1989 přestěhovala do Nového Boru, kde v současnosti žije. Je aktivní seniorkou. Jezdí na výlety, učí se italsky a rusky. Do muzea přeložila z písma švabach několik listin, deník německého vojáka a další dokumenty. Stále ovládá plynně němčinu.