Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hadis Medenčević (* 1968)

• narozen 16. května 1968 ve městě Derventa v Bosně a Hercegovině

• v letech 1988 až 1992 studoval na elektrotechnické fakultě v Sarajevu

• v roce 1992 uprchl před válkou do Československa

• je ženatý, má dva syny

• člen sdružení občanů bývalé Jugoslávie „Lastavica“

• povoláním IT konzultant

• v roce 2021 vyšel jeho autobiografický román „Krev, med a chmel“

V roce 1992 vypukla v Bosně a Hercegovině válka, která byla součástí série konfliktů provázejících krvavý rozpad Jugoslávie. Hadis Medenčević využil spolu se svou přítelkyní organizované výměny civilistů mezi Bosnou a Chorvatskem. Dostat se na evakuační seznam si ale vyžádalo tučný úplatek. Dodnes se nezbavil nepříjemného pocitu z toho, že byl tenkrát během výměny vyhandlován jako kus zboží a to vše s vědomím Mezinárodního Červeného kříže. Tato evakuace mu nicméně umožnila uniknout z válčící Bosny do Československa a zachránit si tak nejspíš život. Svůj dramatický příběh popsal Hadis Medenčević ve své autobiografii s názvem Krev, med a chmel.

Bosenská varianta islámu byla liberální

Hadis Medenčević se narodil 16. května roku 1968 ve městě  Derventa v Bosně a Hercegovině. Stejně jako všude jinde v Bosně, i zde vedle sebe žili lidi různých vyznání a etnik. „Považovali jsme to za naše společné bohatství,“ říká Hadis Medenčević a vybavuje si, jak jeho matka, původem etnická Turkyně, pekla baklavy více o katolických a pravoslavných svátcích než o těch muslimských. Doma se ale dodržovaly náboženské tradice: „Do Derventy se provdaly i matčiny dvě sestry, takže jsem v tom tureckém prostředí tak trochu vyrůstal. Ta komponenta ve mně ještě rezonuje, ty rodiny a tradiční hodnoty,“ vypravuje Hadis.  

Jeho největším problémem ve škole bylo jídlo, protože nejí vepřové. Zdůrazňuje ale, že bosenská varianta islámu byla velmi liberální: „Svým českým kamarádům říkám, že jsem byl určitě víckrát na půlnoční mši než většina křesťanů i farářů! To u nás byla součást kulturního života.“ Když se blížil konec socialistického režimu a nacionalistický džin začal vykukovat z lahve, nevěřil,  že lidi v Bosně může něco rozdělit: „Síla soužití a vzájemného respektu a hlavně to vnitřní propojení hodnot byly tak silné, že nikdo z nás nemohl ani nechtěl uvažovat o tom, že by se něco mělo změnit nebo narušit,“ vzpomíná Hadis Medenčević.

Tito byl tmelem Jugoslávie

„Táta si Tita hodně vážil, možná i kvůli tomu, že mu od roku 1956 do 1958 v Bělehradě na vojně dělal gardistu,“ říká Hadis Medenčević a vzpomíná, jak mu otec často ukazoval fotografie pořízené během státních návštěv. Nedávno náhodou spatřil otce v televizním dokumentu o vztazích mezi Titem a Stalinem, které byly v té době velmi napjaté. „Chruščov zajel do Jugoslávie, aby to napravil. Ve snímku jsem viděl, jak vychází z vlaku a tam na něj čeká Tito, byli tam i gardisté a já viděl tátu. Ani by mně ve snu nenapadlo, že jednoho dne uvidím otce někde v cizině v televizi,“ usmívá se Hadis.

Po smrti Tita v roce 1980 se v životě Jugoslávců hodně změnilo. Hadis jednou, někdy v polovině 80. let, zaslechl, jak někdo na Tita nadává: „To by dříve neprošlo, příslušníci by už konali. Uvědomil jsem si, že začíná byt normální o Titovi mluvit i kriticky a bylo to pro mě znamení, že jeho éra skončila.“ Jak sám říká, nepatřil ani k Titovým obdivovatelům, ani k jeho kritikům: „Oceňuji ale, jak dokázal národy nejen držet pohromadě, ale vést je tomu, aby se navzájem měly rády. A jsem hluboce přesvědčen že to tak bylo,“ zdůrazňuje.

Nejít na vojnu bylo stigma

Střední elektrotechnickou školu v Derventě studoval Hadis Medenčević spolu s bratrem. „Účastnili jsme se vědeckých soutěží, vyhrávali ceny v matice a fyzice,“ říká a vzpomíná na osmdesátá léta jako na dobu rebelie a hudby nové vlny. „Kvůli tomu, že jsem byl dobrý žák a vyhrával pro školu ceny, tolerovali mi vlasy přebarvené do zelena“, vypravuje Hadis. Po škole šel hned na vojnu. „Kdo není pro pušku, není ani pro ženskou, říkalo se. Modrá knížka nebyla populární, ale pro mě byla armáda ztráta roku života.“ Od roku 1988 studoval v Sarajevu na Elektrotechnické fakultě. Měl v úmyslu převzít rodinný podnik na výrobu strojů pro dřevařský průmysl, který otec otevřel začátkem osmdesátých let.

Koncem osmdesátých let začaly v Kosovu nepokoje: „Na to jsem neměl žádný názor. Věřil jsem vládě a státu,“ říká Hadis Medenčević. V roce 1991 ale začínalo přituhovat. „To, co se za doby Tita nesmělo projevovat, už se říkalo nahlas. Vynášely se nevyřízené účty z minulosti,“ konstatuje Hadis. „Ale pořád to nebylo nic, co by naznačovalo, že to půjde směrem konfliktu.“ Lidé čekali, že Ante Marković, který funkci premiéra zastával od března 1989 do prosince 1991, zachrání Jugoslávii ekonomickou reformou. Zlomovým bodem však bylo odtržení Chorvatska a Slovinska v roce 1992. Hadis Medenčević se dnes podivuje nad tím, že Tito možnost odtržení republik vůbec připustil: „Byla zakotvena v ústavě z roku 1974.“

Srbové se nechtěli smířit s nezávislostí Bosny a Hercegoviny

V březnu 1992 uspořádala Bosna a Hercegovina referendum o nezávislosti. „Otázka zněla: ‚Jste pro, aby Bosna byla nezávislým státem všech národů?‘ Já si myslím že k tomu nějaká jiná vhodná alternativa ani neexistovala,“ říká Hadis Medenčević. „Vize Jugoslávie se v jednotlivých republik výrazně lišila. Milošević to chtěl zachovat a nabádal bosenské Srby, aby se referenda neúčastnili. Myslel si, že Srbové už nebudou žít v jednom státě, což je pravda. Jenže komunismus už všude padal, hodnoty se změnily. Jugoslávii nešlo udržet jen silou,“ je přesvědčený Hadis Medenčević.

Druhý den po referendu se na silnicích vedoucích do města objevily barikády. „Byla to reakce na referendum, bosenští Srbové nechtěli dovolit osamostatnění Bosny,“ vypravuje Medenčević, který v té době bydlel s kamarády v pronajatém bytu na okraji Sarajeva. Právě se chystali vyrazit lyžovat do hor za městem, když jim volal kamarád a řekl jim, ať si zapnou rádio. Hlasatel právě oznamoval, že je město obklíčené a četl názvy ulic, kde byly barikády: „Jedna z ulic byla i ta vedle našeho baráku. Když jsem se podíval z okna, byly tam kontejnery a nějaké nepojízdné auto. A stáli tam chlapi se samopaly a kuklami na hlavách, vypadalo to jako vojenský převrat. Samozřejmě nám v tu chvíli bylo jasné, že už je konec srandy. Ale i nadále jsme mysleli, že je to pobláznění jenom části extrémistů, že to armáda zneškodní. Realita ale byla jiná,“ vypravuje Hadis Medenčević.

Katastrofy lidi sbližují

Po pár dnech se barikády uklidily a lidé věřili, že se vše vrátí do normálu. Byl konec března 1992, když slavili promoci jeho přítelkyně. „Sešla se u nás spousta lidí, sousedé něco upekli, přinesli láhev alkoholu. Z okna jsme sledovali, jak projíždí kolona vojenských vozidel a obsazuje nedaleký kopec, ze kterého bylo celé Sarajevo jako na dlani.“ Ve městě se konaly protiválečné demonstrace, kterých se spolu s kamarádi zúčastnil: „Ostřelovači začali střílet do davu. Nevěděli jsme odkud. Dvacet metrů ode mě byly zabity dvě dívky, jedna muslimka a jedna Srbka. Symbolicky, zásah do těch dvou holek byl vlastně zásah do hodnot které po staletí vládly Bosnou, totiž tolerance a soužití.“ Město bylo odříznuto a začalo ostřelování.

„Tehdejší prezident Bosny a Hercegoviny říkal, že můžeme klidně spát, protože válka vyžaduje dvě strany, a že my do války nepůjdeme. Byl to ale velký omyl, jedna strana stačí,“ podotýká Hadis. „Náš život poté nebyl nic jiného než domácí vězení.“ Kvůli ostřelování se z paneláku nemohli dostat ven a nikdo nemohl k nim. Žili ze zásob a s pomocí sousedů, uspořádali domovní stráž a ze sklepních kójích udělali kryt. „Ve své naivitě jsem si myslel, že jsou to dočasné blázniviny. Život ale samozřejmě dostal jiný rozměr, byly jiné priority a lidé spolu mnohem víc komunikovali. Myslím, že katastrofy lidi sbližují. Už jsme nebyli jen sousedé, ale komunita,“ vzpomíná Hadis Medenčević.

Odjeli jsme posledním vlakem ze Sarajeva

„Komunikace byla přerušena a ne vždy se dalo zavolat,“ vzpomíná Hadis Medenčević, kterému se občas podařilo dovolat rodičům do Derventy. O událostech v Sarajevu se dozvěděli ze zpráv: „Měli obavy. Uklidňoval jsem je, ale jako bych uklidňoval sebe samotného. Především jsem byl přesvědčen, že to všechno musí skončit. Jak může dojít k etnickému konfliktu v zemi, kde je padesát procent manželství smíšených? To půjde soused proti sousedovi, ulice proti ulici ... To nedávalo žádný logický smysl.“

V dubnu 1992 byla situace Bosně nejasná, nebyla ani válka, ani mír. „Do Sarajeva měl přiletět americký mírový vyjednavač Cyrus Vance a letadlo, které mělo přistát, pro nás bylo darem z nebe. Protože měl přijet, vojáci přestali střílet a to byla příležitost, abychom odešli“. Plánovali odjet s přítelkyní vlakem. Ona měla vystoupit v rodném Doboji a on v Derventě: „Podařilo se nám dostat na nádraží, ze kterého tenkrát vlaky spíš nejezdily. Měli jsme však štěstí a nastoupili jsme do posledního vlaku, který odjížděl ze Sarajeva. Téhož dne byla přerušena škola, a do Sarajeva už nebylo návratu. Mezitím jsem zjistil že se v Derventě válčí, a tak jsem také vystoupil z vlaku v Doboji,“ vzpomíná Hadis Medenčević.

Když kolem nás začaly vybuchovat granáty, pochopil jsem, že už je válka

V Doboji potkal mnoho uprchlíků z Derventy. Bál se o rodiče a vzpomíná, že když se jim jednou podařilo zavolat, slyšel střelbu: „Říkali, že nikdy nikomu neublížili a že by to měla být záruka toho, že jim nikdo nic špatného neudělá.“ Když Doboj ovládla bosenskosrbská armáda, začalo ostřelování města. „Až když nám kolem hlavy začaly lítat granáty, uvědomili jsme si, že válka začala,“ říká Hadis Medenčević. V ohrožení byl každý, kdo nesouhlasil s politikou bosenských Srbů. Vycházet ven se mohlo jen mezi devátou a jedenáctou hodinou ráno. Jednou, když byl zrovna venku, dostali vojáci rozkaz vyhnat lidi z ulic: „Netvrdím že stříleli do lidí, ale někteří padli. Bylo to strašné. Rychle jsem utekl a schoval se za nějaký barák. Bůh ví, co by se stalo, kdybych tam zůstal,“ zamýšlí se Hadis.

Ve městě nebyla elektřina ani voda a jídlo jím obstarávali sousedé. „Rodiče mé přítelkyně nám o tom neřekli, ale vím, že dali nějaké rodinné zlato za vajíčka nebo pytel mouky. Pravda, časem tam začaly působit nějaké humanitární organizace, ale to nestačilo,“ říká Hadis Medenčević. Jedli jen jednou denně a za tu dobu zhubl asi šestnáct kilogramů: „Podařilo se nám udržet čisté myšlenky, i když jsme se často cítili jako kapři před vánočním prodejem. Už nešlo o to, jestli pro nás někdo přijede, šlo jen o to, kdy. Dělo se tam hodně ošklivých věci, to mi věřte, ale o tom nechci mluvit.“ Nebezpečí se zvýšilo, když i ze strany armády Bosny a Hercegoviny na město začaly padat granáty.

Za vysoký úplatek se dostal na evakuační seznam

Ani v sousedním Chorvatsku nebylo v té době bezpečně. Chorvatská armáda ovládla území se srbským obyvatelstvem a Srbové odsud prchali do Doboje, které se nachází nedaleko hranic s Chorvatskem. „Jediné místo, kam mohli utéct, bylo do Bosny, tedy do časti ovládané armádou bosenských Srbů. Chorvati mohli jít z Bosny do Chorvatska. Nebylo to ale tak, že si koupíte jízdenku na vlak nebo autobus, muselo to být organizováno. Nejhorší ze všeho je, že to bylo pod záštitou Mezinárodního Červeného kříže, protože se jednoznačně jednalo o obchod s lidmi,“ je přesvědčen Hadis Medenčević.

Aby se člověk dostal na evakuační seznam, musel zaplatit vysoký úplatek místním důstojníkům a lidem z městské správy. Když ale po půl roce Hadis Medenčević a jeho přítelkyně konečně do autobusu nastoupili a mělo dojít k výměně, slyšeli důstojníka jak se dohaduje: „,Jak to? Přivezli jsme vám plný autobus civilistů a vy jste nám přivezli jenom deset, patnáct bab a dědků a tři rakve. Teď se otočíme zpátky a vrátíme se!’ Pak nás nějak pustili. Když jsme k sobě kráčeli, musel jsem se ptát – jakou hodnotu má život, jakou jsem měl cenu toho dne? Dvě báby a jedna mrtvola, nebo dva dědci a jedna bába? Kolik za mě inkasovali? Žádní mladí lidi mezi Srby nebyli. Tehdy ještě fungovala Srbská krajina v Chorvatsku a nevím, jestli ti mladí byli v armádě, nebo se vůbec živí k výměně nedostali. Obojí je možné,“ říká Hadis Medenčević.

Do Prahy přicestoval s cizím pasem

Hadise Medenčeviće a jeho přítelkyni zavezl autobus do Záhřebu, kde jim pomohli známí a kamarádi. Mezitím se mu povedlo s rodiči spojit: „Byli v šoku, protože si mysleli, že jsem mrtvý. Už mně pohřbili, rozloučili se se mnou. Nějak jsme to pak spolu obrečeli,“ líčí Hadis. Ze začátku se cítili bezpečně, ale když se rozpadlo válečné spojenectví mezi Bosňany a Chorvaty, být Bosňan v Chorvatsku už nebylo příjemné. „Byly zásahy v kavárnách nebo v tramvajích a kluky z Bosny posílali na linii fronty v Dubrovníku. Tam to nazývali kanónenfutr, byla to taková potrava pro děla. Reálně mi hrozilo, že mě obléknou do uniformy chorvatské armády a pošlou do války, a to se mi vůbec nechtělo.“ Hledali pak s přítelkyní možnosti, jak odejít a když se naskytla příležitost odjet do Prahy, rozhodli se jí využít.

„Sem nás vlastně přivedla náhoda“ říká Medenčević. Pomohl Saša, jeho starý přítel a Srb. „Povídal jsem mu, že hledáme způsob, jak odejít z Chorvatska. Ani mně nenapadla Praha, ale on vyslovil takovou pro nás osudovou větu: ‘Jedeme do Prahy’. A bylo. Jeho jméno vždycky říkám s velkým respektem,“ vzpomíná Hadis. Neměl sice pas, ale i zde mu Saša dobře poradil, aby se pokusil vycestovat na pas svého bratrance. „Dodnes si pamatuji výraz toho celníka na přechodu Rajka, mezi Maďarskem a Československem. Bylo mu jasné, že na fotce nejsem já, ale jenom tak přimhouřil oko a hodil mi ten pas jako zkušený hráč mariáše a jeli jsme dál. Na jugoslávské ambasádě v Praze, díky Sašovým kontaktům, mi vystavili nový pas, s vlastní identitou,“ vzpomíná Hadis.

Moji nejlepší kamarádi jsou Srbové

Do Prahy za ním přijeli i rodiče, kteří se po vyhnání z Derventy a pobytu v koncentračním táboře v Bosně dostali do Slovinska, pak Chorvatska a nakonec do Česka. „Obnovili zde i letitá kamarádství s Čechy a Slováky, se kterými se poznali ještě v osmdesátých letech, někde v kempu u Makarské. Táta s námi bohužel už pár let není a mámu, které je už přes 80 let, to táhne domů. Ale zůstane to tak, že vlasti máme dvě, Bosnu a Česko,“ zdůrazňuje Hadis.

„V Praze jsme byli přijati skvěle. Dneska si říkám – zaplať pánbůh že jsme byli emigranty tehdy a ne dneska, protože k mému rozčarování se dnes na lidi z ciziny nahlíží nepěkným způsobem, zapříčiněným z velké části asi i politikou,“ bilancuje Hadis Medenčević, který si dnes po nelehkých začátcích vydělává na živobytí jako IT konzultant. Za jednatřicetiletý život v Praze potkával krajany z celého prostoru bývalé Jugoslávie: „Je to takový paradox, že moji nejčetnější a nejlepší kamarádi zde jsou Srbové. Myslím, že pohled na naši bývalou vlast vypadá z dálky lépe než zblízka. Když se Neila Armstronga ptali, co se mu nejvíc líbilo na Měsíci, říkal, že to bylo poznání, jak je Země krásná planeta. Člověk se asi musí vzdálit, aby pochopil, že to, co má, je krásné,“ zamýšlí se Hadis.

Každá válka je absurd a nesmysl

Do Bosny a Hercegoviny se poprvé zase podíval hned po podepsání Daytonské mírové dohody v roce 1995. „Moje setkání s poválečnou realitou bylo otřesné, Sarajevo bylo jako Hirošima,“ vzpomíná Hadis Medenčević. Podle nové platného dekretu jim byl vrácen dům, do kterého se mezitím nastěhovala srbská rodina. Dodnes do Derventy často jezdí, žijí tam jeho příbuzní a přátelé. „Zpravidla jsou to Srbové, jelikož je dnes město v části Bosny, kde žije převážně srbské obyvatelstvo,“ vypravuje Hadis. „Zajímavé je, že se skoro nikdy nebavíme o válce, ale o našem bezstarostném dětství a krásném životě, který jsme měli. Když někdy o válce promluvíme, například u piva v hospodě, víme že jsme byli na čtyřech různých stranách, ve třech různých armádách a že já byl mimo a tak začneme ve stylu: ‘Já tě měl na mušce a pak jsem si říkal – tak nechám tě ještě, budu tě ještě potřebovat’. Prostě, děláme si srandu a já oceňuji že jsou lidé dnes schopni takhle se o tom bavit. Každá válka je absurd a nesmysl a ta naše válka byla tuplem hloupá a zbytečná,“ uvažuje Hadis Medenčević.

Své dva syny nikdy nechtěl zatěžovat povídáním o válce: „Bál jsem se ale, že jednoho dne o to budou mít zájem. A tak jsem se rozhodl o tom psát, pro ně, pro sebe a pro moje české kamarády a českou společnost. Aby pochopili, že ten, kdo sem zavítá, není pro tuto společnost jen přítěží, ale člověk z masa a kostí, s poměrně těžkým osudem, který musel proti své vůli opustit domov.“ Knihu „Krev, med a chmel“ vydal v roce 2021 v češtině. Dodnes je přesvědčen, že předválečná Jugoslávie byla to nejlepší, co mohlo Balkán potkat. „V Praze máme sdružení občanů ze všech částí bývalého státu, abychom se potkávali, ale i propojili dvě kultury, českou a balkánskou,“ uzavírá své vzpomínky Hadis Medenčević.