Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vlastimír Medek (* 1926  †︎ 2020)

• narozen 23. února 1926 v Nevojicích

• celá rodina členy Sokola

• za války se vyučil zámečníkem

• pracoval v továrně na zbraně, kde se dopustil sabotáže

• roku 1944 pracoval jako řidič na letišti, převážel zbraně pro partyzány

• roku 1945 působil jako partyzán v okolí Nevojic

• po studiích si vzal svou o jedenáct let starší profesorku matematiky

• vědecká kariéra na technice v Bratislavě, Brně a Praze

• specialistou na slévárenství a metalurgii

• stal se kandidátem věd, i když nebyl členem komunistické strany

• aktivně vystupoval proti okupaci roku 1968

• práce pro ministerstvo pro technický a investiční rozvoj

• v roce 2013 obdržel od ministra obrany Záslužný kříž

• zemřel 23. června 2020

Sokolské dětství

Vlastimír Medek se narodil 23. února 1926 v Nevojicích na jižní Moravě. Rodiče byli zapálení sokolové a pro nové, samostatné Československo si po první světové válce přáli jedině mír. Malého Vlastimíra silně ovlivnila matčina milující péče i otcova spravedlivá přísnost. Vyrůstal s o dva roky mladším bratrem Zdeňkem, třetí bratr byl mladší o deset let.

Jejich širší rodinou byli místní sokolové; všichni chodili cvičit. Tenkrát se cvičilo zadarmo, jen „z lásky a radosti“. Nevojičtí sokolové byli pamětníkovými prvními vzory. Otec se stal vedoucím prodejny v Lipenčicích a rodina se později kvůli jeho zaměstnání několikrát stěhovala. Po válce tatínek obnovoval Baťův obchod ve Vrbně pod Pradědem, kde rodiče nakonec také dožili.

Partyzáni z Nevojic

Vlastimír Medek toužil po studiu, po vědě, ale za války studovat nemohl. Nakonec se vyučil strojním a stavebním zámečníkem. Pracovní úřad ho v roce 1943 přidělil na Deutsche technische Hochschule do Institutu für Kohlmaschinen und schwingungstechnik, kde měřil tlaky v motorech pro německé ponorky. Byl to výzkum, jak nahradit naftu jinými palivy. Pamětník se ale jednoho dne rozhodl: „Navrtal jsem jim tu mašinu a ono se to roztrhlo. Gestapo to vyšetřovalo, ale výsledkem nebyla sabotáž, řekli jen, že jsem blbej.“

A protože měl řidičský průkaz, přeřadili ho v září 1944 jako řidiče na vojenské letiště v Brně. Tam se skamarádil s německým důstojníkem Rudim Pfeiferem, vídeňským Čechem, přesvědčením to byl sociální demokrat. Ten ho seznámil s německým důstojníkem Karlem Jabkem z Alsaska, který měl na starost sklad zbraní. Další pamětníkovi kamarádi na letišti byli radisté Květoš Holeček a Libor Šmíd. Ti byli příčinou toho, že se němečtí piloti při nočních letech, kdy přesně neznali svoji výšku, „zapichovali při přistání do země“.

Díky Karlu Jabkemu mohl Vlastimír Medek granáty, panzerfausty a dalšími zbraněmi zásobovat malou ozbrojenou skupinu, která vznikla v březnu 1945 v jeho rodišti, v Nevojicích. Tam byli skoro všichni příbuzní – sokoli, malorolníci a dělníci. Jednou v zimě při dalším převozu zbraní zažil strašnou situaci: „Měl jsem auto na dřevoplyn, podjíždělo na ledu z kopečka, nemohl jsem vyjet, a tak jsem to zkusil pozpátku. Okolo letiště kopali vojáci wehrmachtu zákopy. Přišli a pomohli mne vytlačit. Byla to strašná chvíle, kdyby nakoukli dovnitř... Dopadlo to naštěstí moc dobře.“ Nakonec on i jeho kamarádi odjeli do Nevojic a přešli do lesů. Zde pomáhali „dělat partyzánštinu“ – přestřihávali telefonní vedení, zajímali Němce, přepadli vlak... Vlastimír Medek na to vzpomíná: „Pokud se ptáte, zda měli odbojáři strach, tak mohu říct, že měli... Jen pokud se nacházeli v akci, tak se na důsledky nemyslelo.“

Jeho strýc Jakubčík působil v Tovačově jako hajný. Po sestřelení americké létající pevnosti se v jeho revíru objevili američtí letci. Luba, jeho syn, jednoho z nich našel, odstřihl od padáku a zachránil. Strýc s Lubou pak vybudovali doma bunkr pod sporákem a Američan se tam skrýval. Pamětníkův bratr Zdeněk utekl ze Zlína spolu s dalšími dvěma mladíky bojovat do Slovenského národního povstání. Dva byli zastřeleni, ale Zdeněk přežil. Utekl a schovával se u strýce Jakubčíka. Po nějaké době je udal strýcův adjunkt, ale Luba Jakubčík s pilotem stačili utéct. Schovali se v cukrovaru v Brodku u Přerova. Strýc byl však zatčen a odvezen do Kounicových kolejí a potom do koncentračního tábora v Mirošově.

Na konci války se pamětníkův bratranec Bohuš Slavíček, zatčený za roznášení protinacistických letáků, vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Po převozu domů však za tři týdny zemřel.

Vlastimíra Medka a jeho bratra Zdeňka po válce naverbovali k četníkům. Spolu s nimi pak hledali ve Svatobořicích kolaboranty. Následně spolu pokračovali do četnické školy ve Slavonicích. Ale pamětníkova touha po studiu ho nakonec dovedla na gymnázium v Krnově. Odjakživa chtěl být vědcem, i když maminka z něho chtěla mít lékaře a babička kněze. Bratr Zdeněk u četníků zůstal, ale bohužel zakrátko zahynul, hned po Slovenském povstání. „Převeleli ho na Libavu na cvičení, a vrátil se v rakvi.“

Nas mnogo...

Na gymnáziu v Krnově se seznámil se svojí budoucí ženou Aničkou. Byla jeho profesorkou, o jedenáct let starší. Rodiče se o budoucnost jejich vztahu báli, ale manželství jim vydrželo šťastných osmašedesát let.

„Koho jsem volil po válce? Už nevím... možná, že komunisty. My jsme skutečně byli přesvědčeni, že musí být jiný svět. Co se v tom ‚jiném světě‘ dělo, nikdo nevěděl, ani funkcionáři... Po Únoru už to bylo jinak, volbám jsme se vyhýbali. Jindy jsme si s Aničkou vzali mávátka, jako že jdeme do průvodu, děti do kočárku, mávali jsme a ujížděli rychle pryč.“

Do strany Vlastimír Medek nevstoupil, třebaže po válce o tom uvažoval. Pak ale po určitou dobu mezi sovětskými vojáky žil: „Byli to milí lidé, ale mně vadilo to jejich ‚nas mnogo‘, třeba když instalovali dělo a my jim říkali, že se musí chránit. Ale oni to odmítali: ‚... za Stalina, za rodinu!‘ Vojáci... Přitom bez nich by to Německo nikdo nezvládl.“

Konečně věda

Anička Medková dostala místo na gymnáziu v Hlučíně a Vlastimír Medek studoval v Ostravě na vysoké škole hutní inženýrství. Později působil na Slovensku ve Strojírnách J. V. Stalina v Martině jako vedoucí ústředních laboratoří a metalurgického vývoje. Tam se konečně dostal k vědě a podával s úspěchem různé zlepšovací návrhy. Učil také v Ústavu pre zveľaďovanie živností a přednášel metalurgii dělnickým kádrům. Na jednu jeho přednášku přišel ředitel Domu techniky z Bratislavy a přemlouval ho, aby přešel k nim, že potřebují odborníky pro rozvoj slovenských sléváren a zavádění nové techniky do tepelného zpracování.

A tak se rodina stěhovala do Bratislavy. Zde začal Vlastimír Medek dělat kandidaturu věd. Ale protože byl nestraník, byl po něm jako podmínka požadován vstup do komunistické strany. Snažil se z toho vymluvit: „Nemohu vstoupit do strany, neznám vaši ideologii natolik, abych mohl být plnohodnotným členem.“ Tak ho poslali do večerní stranické školy. Z té se však také vykroutil a byl poslán do okresní stranické školy, kterou nakonec navštívil jen dvakrát. Kvůli kandidatuře ale potřeboval vystudovat VUML – Večerní univerzitu marxismu-leninismu v Bratislavě. Jeho přítel, ředitel stranické školy, mu zařídil, aby ho vzali i jako nestraníka. Tam se setkal s mnoha zajímavými lidmi (např. se soudcem, který odsoudil k smrti Jozefa Tisa, či s ředitelem Slovenské národní banky) a také s kvalitními profesory z filozofické fakulty. Zkoušky složil na výbornou, jen z historie dělnického hnutí dostal trojku.

Po nějaké době Vlastimíra Medka oslovil s nabídkou spolupráce ředitel slévárenského výzkumu z Brna, jenže v Bratislavě ho nechtěli uvolnit a v Brně neměl byt. Nakonec ředitel Státního ústavu všeobecného strojírenství Projekta byt v Brně zařídil. Pamětník se stal hlavním specialistou na metalurgii, slévárenství. Po přestěhování se do Brna skládal kandidátské minimum a pracoval na disertační práci. Dostal za úkol vyřešit problém s praskajícími motory tatrovek. Nakonec celou disertaci věnoval studiu zbytkového pnutí v odlitcích ze šedé litiny, problém vyřešil a dal si postup patentovat.

Bratrská pomoc

V roce 1968 se Vlastimír Medek snažil popularizovat vědu a měl i svůj rozhlasový pořad Nová technika. Zároveň cítil, že je příhodná doba založit ústav rozvoje vynálezectví a zlepšovatelství, a opravdu se o to pokusil, jmenoval se Interkompas. Ale po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se vše rychle změnilo. Pamětník veřejně vystupoval proti okupaci. Se svým malým synem Pavlem chodil po Brně a sbíral podpisy pod petici na odvolání vojsk a vystupoval proti tomu i veřejně. To mu samozřejmě v době normalizace uškodilo. Od brněnského uličního výboru měl ten nejhorší posudek a Interkompas nemohl pokračovat.

Ale naštěstí měl přátele i mezi komunisty a mnozí z nich byli slušní lidé, kteří ostatním pomáhali. Ředitelem na ministerstvu pro technický a investiční rozvoj byl Josef Koutský, kterému předtím Vlastimír Medek pomohl s patentem za jeho vynález. Přijel za ním do Brna a pamětníkovi řekl: „Vykašli se na ně, já ti udělám odbor na ministerstvu, dostaneš kolem osmi lidí a budeš se věnovat rozvoji nové techniky v rámci ministerstva.“ Nabízeli mu pak v Praze byt, ale Anička ani děti se stěhovat nechtěly, a tak Vlastimír Medek třináct let dojížděl za prací z Brna do Prahy.

Problémy mu však stále dělal uliční výbor, jehož posudek mu už dříve pět let znemožňoval obhájit disertační práci. Jeho sousedé ho označovali za nepřítele socialismu. K takovému obrazu přispěl i syn Pavel, který se pohyboval v partě vlasatých kluků, jejichž otcové byli po srpnových událostech 1968 vyloučeni ze strany. Pavel nakonec emigroval do Řecka.

Po revoluci

Po pádu komunismu byl Vlastimír Medek zvolen do představenstva bytového družstva i zemědělského družstva, když manželka zdědila zemědělský majetek v Letovicích.

Těm ale řekl: „‚Já s vámi nemůžu spolupracovat, vy jste tu byli za komunistů... s tebou, Mirku, já nemohu sedět u jednoho stolu, když jsi zamezil synovi přítele, aby mohl studovat... Jak jsi to mohl udělat?‘ A on na to: ‚Pane Medku, taková to byla doba...!‘ Kolik lidí takhle uvažovalo!“ Nakonec ale v předsednictvu zůstal a založil postupně z pěti družstev společnost s ručením omezeným, kterou řídil až do svých pětasedmdesáti let.

Za svou odbojovou činnost dostal Vlastimír Medek několik ocenění, mimo jiné u příležitosti Dne veteránů v listopadu 2013, kdy obdržel z rukou ministra obrany Vlastimila Picka Záslužný kříž.

Vlastimír Medek zemřel 23. června 2020.