Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Med (* 1932  †︎ 2018)

• narozen v roce 1932 v Havlíčkově Brodě

• 1952 – nastoupil na Filozofickou fakultu UK

• během studií se oženil s Milenou Svobodovou

• v 50. letech se seznamuje s Bohuslavem Rejnkem

• 1966 – aspirantem v Ústavu pro českou literaturu ČSAV

• 70. léta - vyučoval na učňovských školách

• 1980-2010 – pracovníkem Lexikologického oddělení ČSAV

• 1989 – iniciátorem Občanského fóra na Ústavu pro českou literaturu

• vyučoval na KTF a FF Univerzity Karlovy

• autorem sedmi knih

• zemřel 14. února 2018

Uprostřed těch zpívajících švadlen

Jaroslav Med se narodil dne 19. dubna 1932 v Havlíčkově Brodě. „Vyrůstal jsem ve velmi rozvětvené rodině ve velkém domě, kde vládl děd, babička a strýcové, kde prostě ten život velice kolotal okolo dědova podniku.“ Dědeček, který vlastnil krejčovství, byl velmi konzervativní monarchista a Tomáše Garrigua Masaryka bral jako zrádce císaře pána. Ve svém domě udržoval řád a pořádek a Jaroslav byl jeden z mála lidí, kteří mu mohli tykat. Dědeček nesnášel moderní výdobytky doby, takže u Medů doma se neposlouchal rozhlas ani nevyužívalo elektřiny. Jaroslav Med si tak z dětství vybavuje momenty, které dnes už působí velmi archaicky, jako je vysedávání u kamen a při svitu petrolejových lamp vzájemné vyprávění historek. ,,Já jsem seděl uprostřed těch zpívajících švadlen v koutku a četl jsem si... A to jsou vzpomínky, které mi, svým způsobem, to dětství převádějí do takové podoby skoro snové.“ V jejich domě bylo neustále živo. Kromě rodičů a prarodičů žili společně s mnoha strýci a tetami, většinou sourozenci dědečka. Jaroslav byl v domě plném dospělých dlouho jediné dítě (sestra je o mnoho let mladší), a proto se veškerá pozornost soustředila na něj.

Potkávali jsme americkou Military Police

V Havlíčkově Brodě začal Jaroslav hned po válce docházet do skautského oddílu. Přihlásil ho tam otec, jakmile mu začalo připadat, že je Jaroslav svobodou, kterou mu dávali doma, už příliš zhýčkaný. „Už za války byla v Brodě řada nadšenců skautských, kteří nemohli pochopitelně skauting provozovat, protože to bylo zakázané, ale byl tam nicméně velmi čilý Klub českých turistů, který vlastně suploval víceméně tu činnost skautskou.“ Jaroslav Med vzpomíná i na tábory na Šumavě, kde po válce ještě nebyly pevně stanoveny hranice států. „Takže jsme tam třeba potkávali příslušníky americké Military Police, když jsme se tam potulovali.“ Poslední skautský tábor havlíčkobrodského oddílu se konal v roce 1949 a potom už přešel pod ČSM [1]. Až ve skautu se Jaroslav začal pořádně stýkat se svými vrstevníky a opustil svět dospělých. Začal si užívat klukovských dobrodružství a dostal se ke knihám, které se staly jeho láskou na celý život. Nejprve četl dobrodružné romány, které mu doma zakazovali, a musel si je proto schovávat ve sklenici od okurek v koruně stromu. Později se dostal k četbě vinnetuovek a románů Julesa Verna, což už mu doma povolovali. K Vánocům pokaždé dostal stohy knih od všech příbuzných.[2] 

Po válce se život velice změnil. „Děda, tento pilíř celého domu, zemřel. Potom zemřela babička.“ Dědečkovou smrtí skončilo i jeho úspěšné krejčovství. Otec, který předtím pracoval na plodinové burze, musel po komunistickém převratu v roce 1948 opustit své podnikání a začal pracovat jako zásobovač. Matka byla doma s malou sestrou. Na rodinu začaly dopadat finanční potíže. Jaroslav tak prožíval na jedné straně krásné mládí, naplno ponořen do knih, sportu a jazzu, a na druhé straně cítil smutek, který ležel na jeho rodině kvůli tak rychlým změnám v životě po nástupu komunismu.[3]

Díky osinkocementovým rourám jsem se dostal na vysokou školu

Jaroslav chtěl studovat na gymnáziu, ale otec, který tehdy ještě podnikal na burze, ho přesvědčil, aby šel na obchodní akademii. Otec měl v plánu, že Jaroslav půjde v jeho šlépějích, což se samozřejmě po únoru 1948 stalo naprosto nemožným. „Nicméně já jsem zůstal na té obchodní akademii, což mě krutě nebavilo.“  Kvůli rodinnému původu bylo riziko, že Jaroslav nebude vůbec připuštěn k maturitě. Nakonec musel prokázat ,aktivní postoj k lidově demokratickému zřízení‘[4], a téměř celé prázdniny tak strávil na stavbě mládeže v Ostravě. Díky tomu mohl v roce 1951 odmaturovat.

Jelikož Jaroslav pocházel z buržoazní rodiny, tak nepřicházelo v úvahu, aby nastoupil na univerzitu. „To bylo pochopitelné, že v Brodě se všichni znali, takže všichni věděli, co jsem za ptáka.“ Začal proto pracovat v Havlíčkově Brodě v malé továrně na osinkocementové roury. „Mě to smrtonosně nebavilo, ty roury. Furt jsem si jenom něco četl a chtěl jsem se věnovat literatuře.“ Změna nastala, až když přišlo nařízení, že se v továrně musí zřídit závodní rozhlas. Jaroslav byl v podniku daleko nejmladší a vedoucí ho pověřil zvláštním úkolem. „On říká: ,Podívej se, Med, ty seš tady jak vládní vojsko v Itálii, to znamená na hovno. Víš, co ti navrhnu, Med?‘ On mě neskloňoval, vždycky říkal jenom Med.“  Jaroslav dostal za úkol do rozhlasu každé ráno něco deset minut říkat pro asi dvacet zaměstnanců, co v podniku pracovali, aby se mohlo odškrtnout, že rozhlas funguje. „A říkám ti, Med,‘ zase zopakoval o tom vládním vojsku, ,když to budeš dělat, tak já ti dám takovej posudek, že tě vezmou přímo za děkana.‘“  A tak Jaroslav každé ráno četl do rozhlasu něco z Rudého práva nebo vykládal něco o režimem schválených osobnostech, jako byl Jirásek nebo Wolker. Za to skutečně dostal od vedoucího podniku výborný posudek, díky němuž byl přijat na Filozofickou fakultu UK v Praze. ,,A díky osinkocementovým rourám jsem se vlastně dostal na vysokou školu.“

Odvolával svůj strukturalismus, že to byla buržoazní pavěda

V padesátých letech nebyly pro přijetí na univerzitu podstatné znalosti, ale člověk musel projít skrze svazácko-stranický pohovor. „Tak já jsem tam vpochodoval. Měl jsem jedinou   modrou košili, kterou jsem vyfasoval na tý stavbě mládeže. No a tam soudruzi četli ten posudek a říkali: ,No jo, soudruhu, takže ty seš jako dělník.‘ A já jsem říkal: ,Jo, jo, jo.‘“ O časech na univerzitě mluví Jaroslav Med spíše s odporem než s láskou, protože v té době bylo na fakultě všechno neuvěřitelně zpolitizované. ,,Nejít třeba na nějakou manifestaci, to bylo naprosto vyloučený. Všechno se kontrolovalo.“

Většina vzdělaných profesorů, kteří nesouhlasili s povinným marxistickým východiskem, museli univerzitu opustit. Jaroslav Med se tak na fakultě jen těsně minul s osobnostmi, jako byl Václav Černý nebo Jan Patočka. Některé starší profesory na fakultě nechali, ale ti většinou ze situace na univerzitní půdě zahořkli a často i úplně změnili své názory. Celá literární věda se najednou musela přeorientovat na literárněvědní teorii, kterou vydal Josef Vissarionovič Stalin. „Ten život tehdy byl prosycenej různejma absurditama. Když si představíte, že napíše Stalin, který o tom věděl, s prominutím, kulový, stati o jazykovědě... A teď si představte, že velký jazykovědec Havránek dělá velkou sebekritiku před celou fakultou.“ Pro Jaroslava bylo ránou, když viděl profesory, jejichž práce obdivoval, před studenty zapřít své názory z dřívějška a odsouhlasit názory Stalina, o kterých samozřejmě všichni věděli, že jsou naprosto diletantské. „Když akademik Mukařovský odvolával svůj strukturalismus, že to byla buržoazní pavěda, to bylo velice smutný.“ Na fakultě se naučil Jaroslav velmi málo nového, protože buď byly informace marxisticky pokřivené, anebo jen tak obecné a faktografické, že už ho to nemohlo ničím obohatit. „Pokud se tenkrát někdo chtěl něco naučit, tak musel sám shánět po soukromých knihovnách.“

Cokoliv kdekoliv se hnulo, tak si k tomu dávali závazky

Univerzita tehdy byla plná takzvaných přípravkářů, tedy mladých dělníků, kteří prošli jakýmsi kurzem, za který získali maturitu a šli studovat vysokou školu. Jejich hlavním úkolem bylo kontrolovat, že se na univerzitní půdě nešíří žádné nekomunistické myšlenky. S těmito přípravkáři měli problémy jak studenti, tak profesoři.

Poměry na univerzitě nebyly zdaleka jediným problémem studentského života v Praze. Nesnesitelné bylo pro Jaroslava i prostředí na kolejích. Nejprve bydlel na koleji na Vinohradech a později na kolejích na současné katolické teologické fakultě v Dejvicích. „Na koleji panoval velmi tvrdý soudružsko-kolektivistický řád. Ti šéfové na těch poschodích třeba vyžadovali na nás, abychom se oslovovali soudruhu. Zdravilo se ,Čest!‘“  Život na kolejích nekomunisticky laděnému studentovi však komplikovali hlavně již zmínění přípravkáři. Jaroslavu Medovi jednou jeho přípravkářský spolubydlící našel na stole knížku od Aldouse Huxleyho, který měl v tehdejším režimu nálepku buržoazního zvrhlíka. Mladík neváhal a šel vše nahlásit na závodní výbor strany a Jaroslav jen taktak unikl vyhazovu. „Tehdy byla taková mánie dávat si na všechno závazky. Všichni si pořád dávali k něčemu závazky, svazácký a stranický a ke sjezdu a bůhví k čemu. Prostě cokoliv kdekoliv se hnulo, tak k tomu si dávali závazky.“ Jaroslav si musel dát závazek, že přednese pionýrům, kteří se připravovali na Fučíkův odznak, čtyři přednášky o literatuře. „Tak jsem tam vypravoval, jak se kalila ocel a Mladá garda a takovýhle blbosti.“ Opakovala se mu situace z dětství, kdy schovával brakovou literaturu před rodinou, nyní musel schovávat knihy před spolužáky.

Připadal jsem si jako v absurdním dramatu

Jakýmsi útulkem v drásavém prostředí v Praze byl Jaroslavovi dům v Petrkově [5] jednoho z českých předních básníků a výtvarníků 20. století, Bohuslava Reynka. Seznámil se s ním přes přátele z Havlíčkova Brodu. „Díky Reynkově knihovně jsem se tomu prostředí na univerzitě dost vzdaloval.“ V klidném prostředí Petrkova se Jaroslav seznamoval se zakázanou literaturou. Přes den seděl s panem Reynkem na zahradě, pak odjel vlakem se zapůjčenými knihami a vrátil se do Dejvic do pokoje k dvěma marxisticky nadšeným spolužákům. „Teď na mě začnou sypat takovýhle maxima doslova. ,Člověče, Jardo, ten Lenin, jak si koncipoval ten empirokriticismus! No, musíš uznat, že ten Lenin, to je prostě genius!‘ No, já po tom čtení ve vlaku toho Bloya nebo Chestertona jsem si opravdu připadal jako v absurdním dramatu.“ Nadšení mladých lidí pro něco, co on považoval za naprosto průhledné lži, bylo pro Jaroslava nepochopitelné díky rodinným poměrům, ve kterých vyrůstal. Dědeček byl konzervativec, otec demokrat, ale ke komunismu měli odpor všichni. „Díky teda té rodinné výchově...jsem byl uchráněn toho levicově-komunistického bacilu. Nikdy jsem neměl tuhletu tendenci, jako spousta mých vrstevníků, se nějakým způsobem ztotožňovat s tou komunistickou ideologií, což ale svým způsobem bylo hrozné.“

Poslední kapkou pro Jaroslava bylo, když se jednou vrátil z Petrkova na kolej a viděl reakci lidí svého věku na smrt Stalina. ,,Představte si něco nepředstavitelnýho. Tady plná chodba kluků. Drtivá většina z nich brečela. Tekly jim slzy jako hrachy. Já jsem nemohl ze sebe vymáčknout slzu, protože tatík dávno mi říkal, jaká je to mrcha a zločinec.“ To už bylo pro něj příliš, a tak si našel podnájem v Karlíně.

Durych je bronz a Jirásek je hlína

„Jakmile bych musel opustit fakultu, tak číhala vojna a za Čepičky to nebyla žádná sranda.“ Konflikt s přípravkářem kvůli Huxleymu nebyl jediným incidentem, který ohrozil Jaroslavovo studium. Na semináři, který vedl naštěstí velmi rozumný asistent Vladimír Forst, se rozhodl přednést referát o historickém románu. Historický román byl v padesátých letech poměrně nebezpečné téma, protože se očekávala propagace Aloise Jiráska, kterou zahájil ministr kultury Zdeněk Nejedlý a nadšeně podporoval Klement Gottwald. Tuto atmosféru nedokázal Jaroslav dostatečně odhadnout. „A já jsem si v této době dovolil na filozofické fakultě na semináři srovnávat Durycha a Jiráska a k tomu jsem si vypůjčil v brodské knihovně Šaldův Zápisník, kde Šalda mluví o tom, že Durych je bronz a Jirásek je hlína.“ Na semináři samozřejmě sedělo i několik přípravkářů, kterými byl nařčen z toho, že svým referátem znevážil soudruha Gottwalda, soudruha Nejedlého a Aloise Jiráska. Okamžitě musel předstoupit před závodní výbor KSČ. Šlo o opravdu závažný přestupek, ale Jaroslavovi tehdy velmi pomohl vedoucí semináře Vladimír Forst. „On se mě zastal a prohlásil, že já jsem prostě venkovskej buran, kterej prostě ještě tomu nerozumí, a že jsem ještě zblblej z toho venkova.“ Nakonec se to naštěstí vyřešilo zase jen závazkem.

Rok před dokončením studia, v roce 1956, se Jaroslav Med oženil s Milenou Svobodovou a záhy se jim narodil syn. Díky Vladimíru Forstovi mohl Jaroslav Med dostudovat fakultu, ale průšvih s Durychem a Huxleym a navíc s původem z buržoazní rodiny zapříčinily, že nemohl skoro dva roky sehnat práci a hrozilo, že bude obviněn podle paragrafu výtržnictví. „A oni mi dali příšernou umístěnku do Plzně, kam jsem samozřejmě nemohl nastoupit, maje tady ženu a dítko.“ Během doby, kdy byl Jaroslav bez práce, mu velmi pomáhalo krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě, které mu posílalo věci k lektorování. „Tím nám někdy doslova vytrhli trn z paty, aby naše mini rodinka měla vůbec co jíst.“ Pro havlíčkobrodské nakladatelství sepsal svou první knihu, sbírku místních pověstí, která mu vyšla pod názvem Hory a mračna a za pár let nato knihu o rodákovi z Vysočiny, nazvanou Bedřich Václavek a Vysočina. Nakonec se mu podařilo dostat se jako učitel na knihkupeckou školu na Smíchově, kde odcházela učitelka češtiny na mateřskou dovolenou.

„Být není lehké, lehká jsou jen hovna“

V šedesátých letech se Jaroslav dostal do prostředí brněnského krajského nakladatelství Blok, které vedl velice schopný Jaroslav Novák. Podařilo se jim založit nový časopis pro mladé autory Dokořán. Ten se vyvíjel velmi slibně až do okamžiku, než někoho z redakce napadlo požádat Vladimíra Holana, jestli by nezveřejnil v časopise nějakou svou báseň. „A on nám poslal báseň a to byl průšvih. On nám poslal báseň, která je dneska ve spisech, ze sbírky Trialog, a ta báseň se jmenovala Nepřátelům a je to velmi taková, řekl bych, ostrá báseň, která odsuzuje lidskou malost a tak dále a končí takovým zvláštním veršem, který je velmi brutální, ale typicky holanovský: ,Být není lehké, lehká jsou jen hovna.‘ Pozor, to by nevadilo, to slovo, ale vadila jedna věc, která byla smrtonosná, a to byla pod tím datace. On to datoval. Víte, bylo to v roce 1949.“  Časopis musel kvůli tomu okamžitě skončit svou činnost.

Vedle nakladatelství v Havlíčkově Brodě a v Brně je jméno Jaroslava Meda spojeno i s nakladatelstvím Růže v Českých Budějovicích, se kterým v šedesátých letech také spolupracoval. Ke konci šedesátých let začal Jaroslav psát i pro nově vzniklý časopis Arch. Přispíval i do Svobodného slova a jiných periodik. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy a hlavně po nástupu Gustáva Husáka v roce 1969 byl veškerý kulturní rozkvět znovu umlčen. „Drtivá většina těch časopisů, které jsme tak milovali, buď zanikla, anebo se nějakým způsobem zglajchšaltovala.“

Snažil jsem se je naučit alespoň číst a psát

V roce 1966 nastoupil Jaroslav Med do Ústavu pro českou literaturu nejprve jako externí, později interní aspirant. „Zažil jsem tam tu bouřlivou atmosféru těch šedesátých let. To byla skutečně neobyčejně tvůrčí a taková inspirativní doba a prostředí v tom ústavu.“ Začal psát kandidátskou práci o české dekadentní literatuře. Jenže nastala normalizace, vyměnilo se vedení ústavu a Jaroslav Med musel ústav opustit. ,,Bylo naprosto jednoznačné, že tu kandidátskou práci nemůžu obhájit za stávající situace, kdy on (Vladimír Brett – nový vedoucí ústavu, pozn. editora) mi jasně dal na vědomí, že ta moje práce nemá marxistické parametry, a že musím teda jednak odejít, po skončení aspirantury, a jednak že nějaké obhajování vůbec nepřipadá v úvahu.“ Svou kandidátskou práci mohl Jaroslav obhájit tedy až po pádu režimu v roce 1991.

Po opuštění ústavu se Jaroslav Med vrátil k pedagogice, ale určitě ne k takové, která by ho naplňovala. „Takže jsem učil například asfaltéry a dlaždiče a to bylo velmi veselé učení, kdy v podstatě jsem ty žáky, kteří byli svým způsobem dost nevychovatelní, ale nicméně já jsem tam učil češtinu a alespoň v rámci té výuky jsem se je snažil naučit alespoň číst a psát.“ Studenti absolutně nerespektovali školu a byli si naprosto vědomí toho, že je nikdo nemůže ze školy vyhodit, zvláště ne kvůli prospěchu v češtině. „Měl jsem takovou teorii jako kuli čínský. Prostě když jsem odešel z tý školy, tak zaklaply vrata a konec a vůbec jsem na to nemyslel. Kašlal jsem na to, takže tím pádem jsem to prožíval, dalo by se říct, se zdravým rozumem.“

Později se mu podařilo přejít na Odborné učiliště uměleckých řemesel. Tam už byli mladí lidé, kteří měli o studium zájem. Často to byly děti disidentů, které se nemohly nikam dostat. Tady už nebylo vyučování takovým bojem. „Tam jsem byl relativně docela spokojený.“ Na škole byl velmi sympatický ředitel, který Jaroslavovi napsal dobrý posudek. „Takže po změně vedení v ústavu, díky tamějšímu vedoucímu lexikografického oddělení, což byl doktor Forst... ten prostě zařídil nějakým způsobem, jak se tam dělal Lexikon v ústavu, že jsem tam začal, koncem 70. let, pracovat externě na určitých heslech pro ten Lexikon.“ V roce 1980 nastoupil do ústavu jako normální zaměstnanec na lexikologickém oddělení a zůstal až do roku 2010.

U mě to proběhlo zvláštním způsobem

Jaroslav Med byl a je velmi společenským člověkem. V osmdesátých letech byl členem mnoha různých skupin, které vytvářel se svými známými. Jednou z nich byla skupina nazvaná pátečníci [6]. Do této skupiny patřili jeho přátelé napříč různými profesemi, například orientalista Josef Chroust, anglista Václav Havlíček, výtvarník Jaroslav Šerých a jazykovědec Alexandr Stich. Dále byl členem tzv. Sklerokruhu, kam patřili různí literární vědci, kteří se do ústavu nemohli dostat. Sklerokruh se scházel tak jednou měsíčně a diskutovalo se o velmi podnětných tématech týkajících se literární vědy. „Zároveň ovšem, a to byla věc podstatně riskantnější, jsme měli na Babě, tady u přítele Ševčíka, takové jakoby diskusní fórum, kde se scházeli nejrůznější lidé, samozřejmě lidé z takzvaně disidentských kruhů, takže tam byl pravidelným návštěvníkem třeba Václav Havel, Petr Pithart.“  Diskuse na těchto večerech se už netočily jen okolo literatury, ale měli často velmi politický charakter. Připravovaly se tu různé chartistické materiály a vystoupení. „To bylo tuším v roce 85, takže to byl Černěnko, který zrovna zemřel, a my jsme zcela neuváženě měli právě velkou sešlost na té Babě, kde byla celá řada lidí z disentu.“  Po chvíli dorazili na místo příslušníci StB a SNB a účastníky odvezli k výslechům do Bartolomějské ulice. „Pro některé lidi to mělo velice dramatické následky. U mě to proběhlo zvláštním způsobem.“ Jaroslav měl v ústavu hodně přátel, a tak se k němu brzy dostala informace, že se na něj vyptávala StB. Byl varován, že v současné době už ho nevyhodí přímo z politických důvodů, ale ať si dává pozor. „A svým způsobem dospěli k takovému závěru, že mě má propustit paní ředitelka a že mě má propustit z důvodů pracovních.“ 

A tak si ho jednoho dne zavolala ředitelka Hrzalová a začala mu vyčítat, jak je líný a práci v ústavu šidí, což bylo zcela paradoxní, protože ještě nedávno ho chválila za pilnou činnost na Lexikonu, a dokonce obdržel i cenu za dobře odvedenou práci. „V ústavu byl zaběhlý úzus, že se tam chodilo v úterý a ve čtvrtek. To byly takzvané povinné dny, kdy tam měli všichni pracovníci být.“ Aby dokázal, že svou práci dělá poctivě, tak musel chodit do ústavu každý den od půl osmé do půl páté. Vedení spoléhalo na to, že se nebude chtít Jaroslavovi sedět v práci devět hodin denně, když to bylo viditelně úplně zbytečné. „Jenomže já jsem si právě řekl, že to teda ne, že jestli mě takhle chtějí zlikvidovat, tak to se jim nepodaří, a já jsem tam opravdu každý den o půl osmý, i když jsem byl třeba sám v tom ústavu, tak jsem tam vždycky byl.“ Samozřejmě problém to byl hlavně v zimě, kdy se v budově v nepracovní dny netopilo, protože tam nikdo nebyl, a Jaroslav si topil jen pro sebe v bubínku. Asi po půl roce se vrátilo vše do normálních poměrů a Jaroslav mohl fungovat opět jako jiní zaměstnanci. „Nicméně pořád jsem v tom ústavu v té druhé polovině osmdesátých let musel být velice opatrný.“

Měl jsem strašlivý štěstí, že jsem se toho dožil

V roce 1989 byl Jaroslav jedním z iniciátorů Občanského fóra na ústavu. „Udělali jsme tam řadu takových opatření, především v tom směru, že odešla odtamtud soudružka Hrzalová.“ Ředitelem se stal Zdeněk Pešat. Ke spolupráci byli znovu vyzvání všichni ti, kteří byli začátkem sedmdesátých let donuceni k opuštění ústavu. Začalo se pracovat na nových projektech, z nichž mezi nejúspěšnější patří třísvazkové Dějiny české literatury a Slovník současné literatury. „To už bylo normální vědecké pracoviště, kde jsem působil až do toho roku 2010. Měl jsem strašlivý štěstí, že jsem se toho dožil.“

„Když si uvědomíte, že já jsem vlastně v těch sedmdesátých a osmdesátých letech celou tu, řekněme, literární inspiraci, kterou jsem získal od Reynka, to znamená, ta literatura křesťansky orientovaná, že jsem to vlastně nikdy nemohl svým způsobem uplatnit…“ Proto přijal Jaroslav Med s nadšením nabídku, která přišla z okruhu kardinála Vlka. Začal jezdit do Litoměřic na teologický konvikt a vyučoval tam bohoslovce. Díky tomu se pak také dostal na Teologickou fakultu a Filozofickou fakultu UK v Praze, kde působí dodnes. „Takže to byl jeden z asi nejcennějších výdobytků, alespoň pro mě osobně, v těch devadesátých letech.“ 

Aby se bolševik nažral a koza zůstala celá

Začátky literární tvorby Jaroslava Meda jsou spojeny s krajským nakladatelstvím v Havlíčkově Brodě, kde začal působit již v padesátých letech. „Tehdy byla taková tendence, aby se vydávalo co nejvíce regionální literatur.“ Šéf nakladatelství Josef Čábela vyzval Jaroslava, aby sepsal brodské pověsti, a na začátku šedesátých let mu vyšla první knížka, nazvaná Hory a mračna. O několik let později tam vydal i svou druhou knihu Bedřich Václavek a Vysočina. „Ten šéf nakladatelství říká: ,Podívej se, my tady máme tak významnýho marxistickýho rodáka na Vysočině a bylo by strašně fajn, kdybychom to nějak mohli fruktifikovat, aby se bolševik nažral a koza zůstala celá a aby to mělo nějaký význam, a to byl právě Bedřich Václavek.“ Během práce na této knize se Jaroslavovi podařilo objevit zajímavou Václavkovu korespondenci, kterou chtěl do své knihy zahrnout, ale vdova po Bedřichu Václavkovi[7] mu ji nedovolila uveřejnit.  „Tak mi to nedovolila a tu korespondenci si vzala, takže ta moje knížka je pak taková vykleštěná.“ 

Po vydání knihy Bedřich Václavek a Vysočina následovala v literární činnosti Jaroslava Meda více než dvacetiletá pauza. „V těch sedmdesátých letech to nemělo smysl publikovat, protože tam byly tak tvrdé ideologické parametry, které se vyžadovaly, takže mě to nijak ani nelákalo.“ Až v osmdesátých letech Jaroslava jeho dobrý přítel Alexandr Stich přemluvil, aby napsal knihu o básníkovi Viktoru Dykovi. „Tak já jsem se teda začal zabývat Viktorem Dykem a kupodivu nakladatelství Melantrich do té edice pokrokových osobností toho Dyka zařadilo, takže koncem osmdesátých let tam moje monografie o Viktoru Dykovi vyšla.“ Viktor Dyk nebyl jen básník, ale byl i senátorem a významně se politicky angažoval. Jeho politické názory byly konzervativní, protimasarykovsky a také protilevicově zaměřené, což se samozřejmě režimu nelíbilo. Skrze komunistickou cenzuru tak neprošla důležitá kapitola o Viktoru Dykovi-politikovi, takže biografie je zaměřena čistě jen na literární činnost tohoto básníka, ale i přesto bylo v tu dobu vítězstvím, že mohla kniha vůbec vyjít. „Já dneska se za tu monografii v žádném případě nestydím. Nejsou tam v podstatě žádné úlitby bohům.“

Texty mého života

Po revoluci v roce 1989 a po nástupu na Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy se mohl Jaroslav Med začít konečně věnovat tomu, čemu chtěl, a mohl zužitkovat, téměř po třiceti letech, inspiraci, kterou načerpal v Petrkově u Bohuslava Reynka. „Potom tedy vznikli ti Spisovatelé ve stínu, což byl soubor studií a úvah o autorech, kteří nesměli publikovat.“ Kniha se poté dočkala i rozšíření a byla znovu vydána v roce 2004. O dva roky později vyšla v nakladatelství Trinitas v pořadí čtvrtá kniha Jaroslava Meda, nazvaná Od skepse k naději. Kniha je souborem různých studií, interpretaci a slovníkových hesel a zaměřuje se na křesťanské autory.

Ve spolupráci s nakladatelstvím Torst pak vznikla v roce 2007 zajímavá kniha o Jaroslavu Medovi. „Byla to iniciativa nakladatelství Torst, že by docela rádi nějaké moje vzpomínky v podobě rozhovorů, a z toho potom vznikla ta knížka Texty mého života.“ Rozhovor vedli Aleš Palán a Jan Paulas. Otázky a odpovědi se netýkají jen vzpomínek na vlastní život, ale i na různé zajímavé osobnosti české literatury, se kterými se Jaroslav setkal a spolupracoval, jako byli Ivan Diviš, Bohuslav Reynek, Jiří Kolář, Ivan Slavík, Ladislav Fuchs a mnoho dalších.

Poslední kniha, která Jaroslavovi vyšla v roce 2010, se jmenuje Literární život ve stínu Mnichova. „To nejposlednější, co vyšlo, byla knížka, kterou jsem dělal s opravdovým zaujetím, protože mě stále rozčilovaly ty protikřesťansky a protikatolicky zaměřené interpretace Mnichova a druhorepublikové reality, která tady byla.“  Kniha, která nabízí pohled na atmosféru těžkého pomnichovského období republiky, se setkala s velkým ohlasem.

„Věc, která mě teď nějakým způsobem docela vysála, je poslední projekt, na kterém jsem dělal bezmála dva roky.“ Tento projekt plánoval Jaroslav Med s kunsthistorikem Jaroslavem Šerých už za minulého režimu. Jde o vydání oboustranné korespondence mezi Bohuslavem Reynkem a Josefem Florianem. „Nás k tomu dohnal ten fakt, že dneska je to vlastně ztracené, že to neexistuje, ta korespondence, ty originály. Že to ti pseudodědicové Staré říše nějakým způsobem rozchvátili.“ Postupně se rozhodli vydat i korespondenci jiných autorů, jako třeba Josefa Čapka, Vladimíra Holana a jiných.

Jako biblický Simeon

Letos v dubnu oslaví Jaroslav Med osmdesáté narozeniny. Jeho žena Milena zemřela už před více než deseti lety. Prožili spolu velmi šťastné manželství a pro Jaroslava je pochopitelně velmi těžké si na její nepřítomnost zvyknout. Měli spolu jednoho syna, který v současné době vede katedru matematické lingvistiky na Filozofické fakultě UK. Jaroslav Med stále vyučuje na Katolické teologické fakultě a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Já se domnívám, že když mohu něco z toho, co vím, předávat mladým lidem, tak mi to připadá inspirativnější, prospěšnější a smysluplnější než psát nějaké studie do České literatury nebo někam, které si přečte sto lidí, kteří se všichni znají.“

Nástup Jaroslava Meda na teologickou fakultu v Praze byl vlastně návratem na místo, kde v padesátých letech bydlel na koleji a odkud tenkrát utekl před prostředím nasáklým komunistickým nadšením. Jeho současný kabinet je přesně v místech, kde tehdy bývala vrátnice. První rozhovor s panem profesorem jsme dělali právě v tomto kabinetu. Při odchodu se Jaroslav Med zadíval užasle okolo a ukazoval: „Tady všude stály davy kluků. A všichni brečeli, že umřel Stalin. To bylo neuvěřitelný!“ A na dotaz, zda mu nevadí pracovat v budově, do které se pokaždé tak nerad vracel z klidného Petrkova, odpověděl: „Ale vůbec ne! Jsem jako biblický Simeon. Oni odešli a já jsem zůstal.“

 

[1] Československý svaz mládeže

[2] Med, Jaroslav: Texty mého života

[3] Med, Jaroslav: Texty mého života, str. 46

[4] Med, Jaroslav: Texty mého života, str. 64

[5] Petrkov se nachází na Vysočině v okrese Havlíčkův Brod.

[6] Pátečníci byl původně název skupiny, která se na počátku 20. století  vytvořila v okruhu spisovatele Karla Čapka, název odkazuje jednoduše k pátečním srazům.

[7] Paní Václavková byla tou dobou ředitelkou Památníku národního písemnictví na Strahově.