Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Mečlová (* 1938)

• narodila se 29. června 1938 v Litoli u Lysé nad Labem

• její otec Karel Hanousek byl za války přidělen jako překladatel u německé firmy nejdříve v Protektorátu Čechy a Morava, později v Němci okupované Francii

• na konci roku 1943 ho nacisté uvěznili v koncentračním táboře Neuengamme u Hamburku a 3. května 1945 zahynul při britském útoku na parník Cap Arcona, na který Němci nalodili 5000 vězňů

• o jeho smrti se dozvěděla matka pamětnice z rozhlasu od režiséra E. F. Buriana, který útok na Cap Arconu přežil

• válku prožila s maminkou v obci Oleška u Kostelce nad Černými Lesy, kde žili rodiče jejího otce

• v roce 1947 se přestěhovala s maminkou na Mělnicko do Nových Ouholic, kde měl zahradnictví její otčím

• v roce 1955 maturovala na jedenáctiletce v Kralupech nad Vltavou, poté pracovala jako vychovatelka

• v roce 1959 se vdala a odstěhovala se do Liberce, kde její manžel studoval na Vysoké škole strojní a textilní

• v Liberci pracovala jako učitelka na prvním stupni a později jako zástupkyně ředitele, její manžel byl třicet let ředitelem Střední průmyslové školy textilní

• v lednu 2023 žila v Domě seniorů Františkov v Liberci

Celoživotní učitelka Eva Mečlová považuje za nejzajímavější ze svého životního příběhu osud svého tatínka Karla Hanouska, který zahynul 3. května 1945 v při britském leteckém útoku na německý parník Cap Arcona. Její otec byl jedním z pěti tisíců vězňů koncentračního tábora Neuengamme, které Němci nalodili na Cap Arconu a vyslali do Lübecké zátoky v době, kdy Britové plánovali útok na německé lodě převážející nacistické pohlaváry. Krutá past Němcům vyšla, Britové bombami zasáhli tři lodě převážející vězně, z nichž většina při útoku zahynula.

„Po válce byl tatínek nezvěstný a maminka ho marně hledala. O jeho úmrtí se dozvěděla náhodou z rozhlasu v pořadu Živá slova, ve kterém E. F. Burian vyprávěl o této katastrově a přečetl seznam zesnulých spoluvězňů,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že dramatik a režisér E. F. Burian byl jedním z mála vězňů, kteří útok přežili. Maminka neměla ani poté nárok na vdovský důchod, protože nemohla úřadům doložit úmrtní list. Odškodnění se dočkala až po roce 1989.

Od tatínka dostávala pohledy s Eiffelovkou

Eva Mečlová se narodila 29. června 1938 v Litoli u Lysé nad Labem manželům Hanouskovým. Její otec Karel Hanousek pracoval jako akviziční úředník v pojišťovně, a protože výborně ovládal několik jazyků, byl po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava přidělen na práci v německé firmě v Kolíně jako překladatel. [1]

Maminka pamětnice se proto s malou dcerou v kočárku vypravila blíže Kolínu do Kostelce nad Černými Lesy, kde žili rodiče otce pamětníka – dědeček pamětnice pracoval na tamním zámku jako klíčník. Maminka našla práci a ubytování v sousední obci Oleška, kde žily po celou dobu války.

Tatínek rodinu podporoval finančně, po čase ho německá firma poslala do pobočky v okupované Francii poblíž Paříže. Pamětnice má dodnes schované jeho pohlednice s obrázky Paříže a pamatuje si návštěvy tatínka, který ji naučil francouzsky zdravit „bon jour“ a v obchodě říkat „merci“, tedy děkuji.

Kontakt s tatínkem se přerušil poté, co ho Němci koncem roku 1943 uvěznili v koncentračním táboře Neuengamme u Hamburku. Se svými českými spolupracovníky si prý sestrojili přijímač pro poslech zakázaného vysílání britské rozhlasové stanice BBC. Ta v době druhé světové války jako jediná stanice zprostředkovávala obyvatelům Němci okupované Evropy svobodné informace o válečné situaci, ale i morální vzpruhu, ovšem pod hrozbou represe ze strany okupantů. [2]

Při britském útoku na německé lodě zahynulo 7000 vězňů

Koncentračním táborem Neuengamme a jeho pobočnými tábory prošlo během války celkem 100 tisíc vězňů. [3]  Na ty, kterým se v táboře podařilo přežít do dubna 1945, čekalo ještě další velké peklo. Byl mezi nimi i tatínek pamětnice, který se musel mezi 20. a 26. dubnem 1945 vydat do přístavu v Lübecku, kde Němci nalodili 9000 vězňů na čtyři lodě: zaoceánské parníky Deutschland a Cap Arcona a nákladní lodě Thielbek a Athen.

Na lodích vězni strávili několik dní v příšerných podmínkách – namačkáni v podpalubí bez jídla a vody. Netušili, že Němci na ně chystají krutou past a lodě vyslali do Lübecké zátoky v době, kdy britská armáda chystala letecký útok na nacistické vojenské lodě mířící do Dánska a Norska. Místo nich ale britské bombardéry poslaly ke dnu jako první nákladní loď Thielbek a následně parníky Cap Arcona a Deutschland. Při útoku zahynulo přibližně 7000 vězňů včetně otce pamětnice Karla Hanouska. [4]

Zachránilo se pouze 450 vězňů a jedním z nich byl český režisér a dramatik Emil František Burian [5], který o této katastrofě hovořil v dubnu 1946 v rozhlase. „Po válce byl tatínek nezvěstný, protože tohle se nevědělo. Maminka jezdila do Prahy, kde ho marně hledala. Až jednou slyšela v rozhlase v pořadu Živá slova, který vysílali v neděli dopoledne, E. F. Buriana, který vyprávěl o té katastrově a četl seznam českých spoluvězňů, kteří zahynuli. Maminka se sebrala a hned do Prahy jela a vyžádala si u něho audienci, takže o tom mluvili, i když on tatínka osobně neznal,“ popisuje pamětnice a dodává, že pro úřady zůstal tatínek nadále nezvěstný, a tak neměla s maminkou nárok na žádnou finanční podporu pro pozůstalé.

Ruský velitel po válce vyhrožoval mamince

Drama na konci války prožila i pamětnice, které se vrylo navždy do paměti. V obci Oleška byli ubytováni sovětští vojáci, kteří vesnici osvobodili, a jejich velitel přišel jednou večer k nim do bytu.

„Maminka byla hezká ženská a na konci války jí bylo dvacet devět let. A ta ruská šarže jí řekla, že s ním musí spát a že má čtvrt hodiny na to, aby mě uspala. Když ne, tak že ji zastřelí. Utekly jsme pak oknem na četnickou stanici, kde ale byli také Rusové, tak jsme běžely dál k tetě, kde jsme přespaly. Ráno to maminka četníkům nahlásila a nějaký trest Rusové  dostali. Když jsme se pak učili ve škole o naši osvoboditelích, tak jsem si vždycky vzpomněla na tuhle hrůzu.“

V roce 1947 se s maminkou přestěhovaly na Mělnicko do Nových Ouholic, kde měla maminka novou známost – majitele zahradnictví. Spolu měli ještě syna a dceru a pamětnice mu říkala tatínku, protože se k ní choval jako k vlastním dětem, koupil jí klavír a podporoval ji v její zálibě – zpěvu. Po přestěhování nastoupila do třetí třídy ve škole v Nové Vsi, kde ji učila její budoucí tchyně.

Manžela poznala v obecné škole

Do jednotřídky chodil i její budoucí muž Zdeněk Mečl, se kterým měla první svatbu z legrace na lyžařském výcviku v Albrechticích v Jizerských horách. Doopravdy spolu začali chodit, když jí pomáhal s přípravou na maturitu z matematiky na jedenáctileté škole v Kralupech nad Vltavou.

V důsledku školní reformy z roku 1953, která zkracovala základní vzdělání na osm let po sovětském vzoru, maturovala již v sedmnácti letech. Po maturitě nastoupila jako vychovatelka do Dětského domova ve Velvarech.

„Chtěla jsem být učitelka, ale na střední pedagogickou školu mne nevzali, protože tehdy existovala směrná čísla a z každého okresu na ní mohl studovat určitý počet lidí,“ vysvětluje.

Později si pedagogické vzdělání doplnila a sen o učitelském povolání se jí nakonec splnil. Začínala jako suplující učitelka, dvacet let učila na prvním stupni na základních školách a patnáct let byla zástupkyní ředitele. Učila ještě v důchodu a se svými žáky prý měla vždy hezké vztahy.

Po svatbě se přestěhovala do Liberce

V červenci 1959 se vdala a přestěhovala se za manželem do Liberce, který zde studoval na Vysoké škole strojní a textilní. Na jaře roku 1960 se jim narodil první syn Zdeněk a na podzim roku 1964 druhý syn Jan. Pamětnice mohla tehdy zůstat na mateřské dovolené jen pár měsíců, hlídání malých synů vyřešila tak, že si našla paní na hlídání, protože v jeslích byl první syn často nemocný.

Ve školství našel uplatnění po dokončení studia na Vysoké škole strojní a textilní i její manžel Zdeněk Mečl, který začal učit na Střední průmyslové škole textilní. „Manžel byl bohem nadaný pedagog. Za rok se stal zástupcem ředitele a potom nejmladším ředitelem v kraji,“ říká pamětnice.

Rodina tak mohla bydlet ve velkém služební bytě v budově školy v Tyršově ulici postavené podle projektu libereckého architekta Oskara Rösslera v roce 1910, kdy se nazývala Odborná tkalcovská a přádelnická škola.

„Dveře z ložnice vedly do ředitelny, a tak pořád pracoval. Po večerech i víkendech, když bylo potřeba, tak chodil topit do kotelny za nemocného kotelníka. Škole věnoval celý svůj život, díky spolupráci s textilními podniky zajistil moderní vybavení školy i zkušebních dílen. V době normalizace přijímal na školu děti kolegů a známých vyloučených ze strany, a když v roce 1991 nedostal o jeden hlas důvěru učitelského sboru, tak ho to úplně zlomilo,“ vzpomíná pamětnice. Její manžel poté pracoval v Textilaně a v roce 1999 ve věku 63 let zemřel na rakovinu.

Se svými žáky vycházela dobře

V této souvislosti Eva Mečlová vysvětluje, jak se cítila po sametové revoluci kvůli svému členství v KSČ. „Mně připadá, že naší generaci najednou chtěli vymazat z mapy. Kdo v té době nežil, nemůže absolutně kritizovat, dělat chytrého, že všechno ví, když neví. My jsme žili normálně, jako učitelé jsme drželi při sobě, jezdili jsme společně na dovolené do Bulharska nebo na Slovensko. Tenkrát se také tolik nespěchalo a nešlo tolik po penězích.“

Po sametové revoluci se mohla konečně podívat do Paříže, ke které měla nostalgický vztah kvůli pohledům od tatínka, a také začala s maminkou pátrat v německých archivech po osudu tatínka. [6] Její maminka pak na základě potvrzení o věznění manžela dostala odškodnění ve výši sto tisíc korun.

Pamětnice se dostala kvůli snížené pohyblivosti v roce  2021 do Domu seniorů Františkov v Liberci. Když se ohlížela za svým životem, tak měla radost ze svých synů a jejich rodin a s radostí vzpomínala také na své učitelské zážitky – dodnes se k ní hlásí bývalí žáci a žákyně. Její poselství pro budoucí generace bylo, aby rodiny držely pohromadě a aby se lidé tolik nehonili za penězi a postavením.

Poznámky:

[1] Dne 25. července 1939 vydala protektorátní vláda dvě nařízení, která výrazným způsobem měnily politiku zaměstnanosti v Němci okupovaném Protektorátu Čechy a Morava. Vládní nařízení číslo 190/1939 Sb. zavádělo pracovní povinnost pro muže ve věku 16–25 let, a nařízení číslo 193/1939 Sb. o zřízení úřadů práce po vzoru Německé říše, které mohly uchazeče do práce „přikázat“ i proti jeho vůli.

[2] Dušan Radovanovič, British Broadcasting Corporation za druhé světové války (1939-1945), rigorózní práce, Ústav světových dějin, Praha 2008

[3] Informace a dokumenty o KT Neuengamme shromáždil Hans Schwarz, politický vězeň z Rakouska ve svém archivu. Hans Schwarz se narodil ve Vídni v roce 1904. Uvězněn byl už před rokem 1933 spolu s Brunem Kreiskym a dalšími rakouskými marxisty. V letech 1934-1944 byl politickým vězněm v Dachau a od října 1944 do dubna 1945 v Neuengamme. Zemřel v roce 1970.

[4] Těla mrtvých byla vyplavována na břehy celé Lübecké zátoky ještě v dalších několika letech. Tři tisíce těl nebylo nikdy nalezeno. Pouhý zlomek těl se podařilo identifikovat, oběti byly pohřbeny do společných hrobů na 14 hřbitovech podél zátoky (viz mapka hřbitovů od Památníku KT Neuengamme https://www.kz-gedenkstaette-neuengamme.de)

[5] Emil František Burian (1904–1959) byl levicový dramatik, režisér, hudební skladatel, teoretik umění, prozaik, básník a novinář, zakladatel avantgardního divadla D 34. Od března 1941 ho Němci věznili v Malé pevnosti v Terezíně, později v koncentračních táborech Dachau a Neuengamme (od srpna 1942),  kde se podílel na organizaci ilegálních kulturních pořadů pro vězně. Evakuaci tábora, nalodění a útok na loď Cap Arcona popsal v románu Vítězové, který vyšel v roce 1955, a po jeho smrti v rozšířeném vydání v románu Trosečníci z Cap Arcony.

[6] Arolsen Archives https://arolsen-archives.org/