Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Mec ()

• volyňský Čech, pochází z města Luck, matka v domácnosti, otec nezaměstnaný

• rodiče měli po celou dobu československé občanství, ač žili na území Polska

• vydělával si jako dělník

• kvůli občanství rodičů nebyl zařazen do Rudé armády

• v březnu 1944 vstoupil do československých jednotek, prošel výcvikem a následně absolvoval důstojnickou školu

• bojoval na Dukle

• 3. února 1945 byl zraněn při útoku na Liptovský Mikuláš

• asi pět měsíců se léčil v polních nemocnicích, 5. listopadu 1945 přicestoval do Čech

• ze zdravotních důvodů zproštěn polní služby

• v armádě zůstal v úřednických pozicích do roku 1976

• rodiče se v roce 1947 přestěhovali do Československa v rámci repatriace volyňských Čechů, v roce 1950 se oženil

Vladislav Mec, volyňský Čech, pochází z města Luck. Na začátku války žil ještě u rodičů. Matka byla v domácnosti. Otci bylo tehdy již téměř sedmdesát let. Rodiče měli po celou dobu československé občanství, ač žili na území Polska. „Proto také otec neobdržel důchod, protože nebyl občanem ani Polska, ani Sovětského svazu.“

Pan Mec popisuje přepadení Lucku německou armádou: „Pokud jde o atmosféru v roce 1939, tak já jsem v této době bydlel na Volyni na území Polska a právě v tomto roce fašistické německé vojsko přepadlo Polsko. Já sám jsem zažil vpád hitlerovské armády konkrétně na město Luck, kde jsem bydlel. Tehdy mi bylo asi dvaadvacet let. Jak to konkrétně vypadalo: v ranních hodinách ze soboty na neděli, asi ve tři hodiny ráno, přepadla fašistická armáda, konkrétně letectvo, letiště. Všechna letadla, která se nacházela na letišti, byla zničena. V následujících dvou hodinách přiletěla další německá letadla v rojích a bombardovala mosty. Pak se zaměřili na zničení středu města Luck. Nastal neuvěřitelný zmatek. Lidé nevěděli, co se děje. Někteří tvrdili, že je to cvičení, ale otevřeli se jim oči ve chvíli, kdy uviděli spoustu raněných a mrtvých, kteří byli zasaženi na ulici. Vůbec jsme tomu nerozuměli, ani já. Nebyl přece důvod k náhlému přepadení! Vždyť stále platila smlouva mezi Německem a Sovětským svazem, proto jsme byli do té doby v podstatě dost klidní.“ 

(Poznámka editora: Pamětník Mec opakovaně uvádí, že k bombardování města Luck došlo již v roce 1939, zde se však v časovém určení mýlí, neboť v té době byl Luck v souladu s paktem Molotov-Ribbentrop v září 1939 obsazen tak jako celá východní část Polska sovětskou armádou. K bombardování Lucku hitlerovskými vojsky došlo až v souvislosti s nenadálým napadením SSSR v červnu 1941. Srovnej též vzpomínky dalších pamětníků – volyňských Čechů.) 

Ve válečných letech si Vladislav  Mec si začal vydělávat jako kopáč, který pomáhal při obnově některých domů a statků ve zničeném městě.  Protože ani jeden z rodičů nebyl výdělečně činný, byl to právě Vladislav, kdo živil celou rodinu. Jako dělník si vydělával až do roku 1941. „Za okupace se žilo velmi bídně, pouze z vlastních zásob a z potravin, které byly tehdy k dostání. Ale za okupace Němci se veškeré potraviny, veškerý dobytek i obilí – vše se odváželo do Německa. A odejít, utéct, to bylo tehdy nemožné!“

Vladislav Mec nebyl zařazen do Rudé armády, protože měl po rodičích československé občanství, a jako cizinec tedy nebyl povolán do žádné armády. „Dvaadvacátého června 1941 došlo k opětovnému přepadení Sovětského svazu německou armádou. Německé jednotky postupovaly dost rychlým tempem do hloubi sovětského území. Území bylo obsazeno až do března 1944, kdy došlo k opětovnému osvobození města Luck sovětskou armádou. Já, stejně jako ostatní volyňští Čechové, jsem právě v březnu 1944 vstoupil dobrovolně do československé armády.“ Přesně vstoupil pan Mec do československé jednotky 16. března. Ke stejnému kroku se v tutéž dobu rozhodlo 10 000 volyňských Čechů.

Jednotka byla umístěna v týlu, asi čtyřicet až padesát kilometrů za frontou. Vojáci nebyli zprvu ubytováni v kasárnách, provizorně v domcích u místního obyvatelstva. Prodělali základní výcvik s lehkými zbraněmi. Ostatní vojáci byli odveleni na frontu, ale pan Mec měl získat ještě další vojenské vzdělání: „Prvního května jsem byl vybrán spolu s dalšími do důstojnické školy v sovětském svazu. Byl to krátký, pouze tříměsíční důstojnický kurz. Dvě roty Čechoslováků byly přifařeny k sovětské škole. První rota byli pěšáci, tam jsem byl zařazen já, a druhá rota, to byli těžcí kulometčíci. Na konci jsme všichni museli skládat zkoušky. Po několikadenních peripetiích mezi vládou v Londýně a mezi velitelstvím naším a sovětským jsem získal hodnost poručíka. Spor se táhl kolem otázky, zda platí vzdělání ze sovětské školy pro povýšení do hodnosti podporučíka v naší armádě. Pak jsme byli odesláni na frontu. To bylo 16. září 1944. Odvezli nás rovnou na Duklu, kde už probíhaly boje.“

Na frontě mu byla ihned přidělena četa. „Na frontě to šlo všechno ráz na ráz. Už se bojovalo, tak nebyl čas! Hned druhý den mi byla přidělena četa, protože na frontě byl velký nedostatek důstojníků, tak nás očekávali s otevřenou náručí. Musím říct, že moje očekávání ohledně přidělené čety se nesplnilo. Překvapilo mě, že mužstvo pozůstávalo vesměs z podkarpatských Rusínů. Příslušníků sice Československa, ale byli to Rusíni. Nakonec jsem s nimi mluvil povětšinou ukrajinsky. Tento jazyk jsem znal ještě ze svého rodiště. Byli to chlapci velice odvážní, bojovní, ale jejich výcvik nedosahoval úrovně, kterou jsem předpokládal. Chlapci mě respektovali a plnili rozkazy i pokyny. Měl jsem je rád. Byli to prakticky zajatci v sovětské armádě. Když Sověti zjistili, že jde o občany z území Československa, tak je přeřazovali k našemu armádnímu sboru.“

Brzy přišlo první bojové nasazení čety pana Mece. Jeho muži měli nahradit na určitém úseku sovětskou jednotku. „Přivedli nás na úsek v noci. Převzetí úseku bylo velmi krátké. Řekli nám: ,Tady tím směrem je nepřítel, po levé straně je strom, po pravé straně není nic. Dávejte si pozor!‘ To bylo všechno.“ Vybavení vojáků bylo velmi chudé – v podstatě měli pouze zimní plášť a pláštěnku. Jídlo bylo k jednotce přiváženo dvakrát denně, ráno před rozedněním a večer po setmění. „Většinou jsme dostávali kaše. Buď pohankovou kaši nebo kaše z takové lisované sušené kostky, která se hodila do vařící vody, pět minut se vařila a už to bylo hotové. V kaši byly i kousky masa. A pak jsme dostávali ještě čaj.“ Munice měla četa dostatek.

Pan Mec popisuje první rozbřesk, který zažil se svou jednotkou na frontě v zákopech: „Po rozednění se zvyšovala pozornost, poněvadž se očekávalo nenadálé napadení. Neútočilo se dennodenně! Byly úseky i dni klidné.“ Tehdy již fašistická vojska ustupovala. Stahující se skupinky byly pronásledovány. „Velmi často docházelo k přestřelkám. Taktika německých vojsk bylo zadržování. To spočívalo v tom, že ponechali vpředu ještě malé skupinky po třech až čtyřech jedincích, kteří se nás klamnou střelbou snažili přesvědčit o tom, že tam jednotka ještě je, aby hlavní síly mohly v klidu ustoupit. Vždy ustoupily o deset, dvacet nebo třicet kilometrů a tam už měly připravené další zákopy, které byly vykopané s pomocí místních obyvatel. Opevnily se a my jsme opět při postupu narazili na tvrdý odpor.“

Jednotky měly značné množství mrtvých. Pan Mec popisuje, jak se zacházelo s těly nebožtíků: „Nouzově se přikryla těla jen mechem, větvema a čím se dalo. Jinak existovala u armádního sboru četa, která pouze pohřbívala.“ Dlouhodobé setrvání na frontě bylo fyzicky, ale ještě více psychicky vyčerpávající. Člověk musel znecitlivět, jak vypráví pan Mec: „Člověk se nesměl nechat unášet pocitem, že viděl zabitého kamaráda, spolubojovníka.“ Mezi vojáky se budila prudká nenávist proti německým jednotkám. Zvlášť emotivně prožívali bojovníci, když například nacházeli své kamarády zákeřně zavražděné: „Jednou jsme šli za ustupující německou jednotkou. Podél silnice, po které oni ustupovali, leželo asi sedm našich zavražděných vojáků. Později jsme se dozvěděli, že tato skupina našich vojáků dostala za úkol provést průzkum, byli obklíčeni a zajati Němci. Při ústupu je postupně popravovali. Stříleli je do hlavy – ty kluci byli tak zohyzdění. Takovéto příhody rozpoutávaly nenávist a snahu pomstít naše bojovníky.“ Také četě pana Mece se podařilo několikrát zajmout německé vojáky. Zajatci byli posíláni na velitelství, kde měli sloužit jako živé jazyky.

Na Dukle bylo nesmírně důležité rychle se přizpůsobit podmínkám. Nezbytná byla ostražitost.

Důležité bylo mít dostatek nábojů, protože se bojovalo především na dlouhou vzdálenost.

Počasí popisuje pan Mec jako hrozné: „Zpočátku bylo počasí docela příjemné, to byla asi polovina září. Ale potom to bylo hnusný, strašný a nesnesitelný počasí. Domorodci říkali, že takové počasí tam už několik let nebylo. Úvozy, kudy projížděla auta, byly zalitý vodou a bahnem. Ač to byla auta s pohonem na všechna čtyři kola, tak se brodila do výšky jednoho metru. Jednou jsem šel po takové bahnité cestě. Bláto se mi hrnulo do bot. Dno nebylo rovné, kolikrát jsem uklouzl a celý zapadl do bláta. Ale jinde jsem jít nemohl, protože okolo byly miny.“

Jednotky se postupně přibližovaly k domovu: „Když jsme se blížili k hranicím Československé republiky, tak už byl každej nedočkavej. Všichni chtěli být co nejdříve doma. I sovětské velení se snažilo vyhovět těmhle našim touhám. Třikrát nebo čtyřikrát nás přesunuli na úsek, kde sovětské jednotky postoupily, co nejblíže našim hranicím a domovu.“ Hranice přešla jednotka v oblasti Dukelského průsmyku. Obyvatelstvo bylo skryto obyčejně v hlubokých lesích. „Když jsme obsadili nějakou vesnici, tak to obyčejně vypadalo tak, že domek byl prázdnej. Pár kusů nábytku stálo před domem. A nikde nikdo. Jídlo tam nebylo, jen někdy brambory ve sklepě nebo dokonce na poli, když je nestačilo místní obyvatelstvo sklidit.“ Němci se urputně bránili, nechtěli pustit ani kousek půdy zadarmo, postup k domovu byl tedy poměrně pomalý.

Dne 3. února 1945 byl pan Mec zraněn při útoku na Liptovský Mikuláš. Zranění způsobila mina. Asi pět měsíců se léčil v různých frontových vojenských nemocnicích. Nakonec se dostal až do Gruzie, kde „se postavil na nohy“. 5. listopadu se vrátil do Čech. Prošel střediskem pro navrátilce v Žatci, sběrným místem pro důstojníky v Chuchli a pak byl poslán na léčení do Poděbrad. „Podmínky tam byly skvělé. Takové jsme nikdy nezažili – ani doma ne. Péče i strava byla výborná. Protože dost z nás neumělo pořádně česky, hned opatřili učitele. Učili nás i matematice. Asi to bylo proto, aby nezačali zranění důstojníci chodit do hospod a na jiná nevhodná místa.“ V Poděbradech zůstal asi tři měsíce, pak byl přeřazen do Hostinného do invalidovny. Po dvou měsících se přihlásil do kurzu hospodářsko-správní služby. Po ukončení mohl pracovat jako finančník nebo hospodář. Po vyléčení a dokončení kurzu byl zařazen do pěšího pluku v Jičíně. Pak byl uznán neschopným polní služby. Začal pracovat v kanceláři. Byl zařazen do Vojenského účetního cenzurního ústavu. V armádě zůstal až do konce roku 1976.

Mecovi rodiče se po válce (přesně v roce 1947) přestěhovali do Československa v rámci akce repatriace volyňských Čechů. Získali byt v Žatci. Po válce již pan Mec nikdy neviděl vojáky ze „své čety“. Důvodem bylo především to, že vojáci byli podkarpatští Rusíni. Pouze jedinkrát se sešel se svým bývalým spojařem ze Slovenska, který ho našel s pomocí Vojenského historického ústavu. Pan Mec se oženil v roce 1950.