Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Mazura (* 1935)

• narozen v roce 1935 v zemědělské rodině

• byl svědkem nátlaku na otce, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva

• jako syn kulaka nesměl studovat, poslali ho do dolů

• pracoval jako horník, ošetřovatel plemenného skotu a šofér

Jaroslav Mazura se narodil v Rychnově nad Kněžnou 18. května 1935 a vyrostl ve vesničce Slatina nad Zdobnicí ve východních Čechách. Rodina Mazurů tam žila a hospodařila už od 19. století. Co vzbuzovalo po desetiletí respekt sousedů, bylo později příčinou ústrků.

Hořící flinty na konci války

Jaroslav Mazura má konkrétní vzpomínky z konce války, kdy s příchodem Sovětů – osvoboditelů skončil v kraji klid. V jejich stavení přebývali postupně němečtí vojáci, později i Angličané. A v květnu se utábořili na jejich louce Rusové: „Co ti Němci vyprávěli, tak to jsem je i litoval. Došlo mi, že to všechno není jejich chyba, že prostě narukovat museli. Když odešli a nechali po sobě pod postelí zapomenuté granáty, vzal jsem je a běžel jim je vrátit. Nechtěl jsem, aby měli problém u velitele, ale oni to ani nějak zvlášť nechtěli. Asi pochopili, že válka je svinstvo. V okolních lesích jsem jako kluk později viděl, jak stavěli a svazovali flinty do jehlanů a pálili to. Angličané, ty jsme obdivovali, to byli vzdělaní, zdvořilí lidi.“

Vesnicí dokonce procházeli vlasovci, kteří se od Sovětů na první pohled moc nelišili, se zbytky německé armády. V květnu pak mohl desetiletý Jaroslav sledovat z okna domu, jak na jejich louce stojí šedesát sovětských tanků. Vojáci si z jejich zahradní besídky udělali latrínu. Útvar si s sebou vezl obrovské množství kukuřičného zrna, krmivo pro koně, které skladovali ve stodole. Jeden příběh se uchoval v paměti vícero Slatiňáků dodnes: Sověti nahnali na místo zvané Na Ohradě stádo krav, pobraných cestou. Jednoho souseda, pana Kubíčka, napadlo, že by se jim měly zkrátit ocasy. Nešikovnost potmě způsobila, že střihl mnohdy až do masa a vojáci našli ráno dobytek pocákaný krví. Pana Kubíčka hned sebrali a pro sabotáž chtěli popravit. Život mu zachránila přímluva sousedů.

Nátlak na tatínka

Jaroslavova maminka Aloisie Mazurová pracovala v domácnosti. Jeho otec Jan Mazura byl rolník, původně studoval pedagogické vědy, ale před ukončením studií byl povolán rodinou, aby se postaral o grunt. Díky svému vzdělání přistupoval k hospodaření odborně – zmodernizoval chov krav, choval plemenné vepře a hřebce. Spravoval 14,5 hektarů pozemků, z toho 2 hektary lesa.

Jaroslavův otec byl ve vesnici respektovaná osobnost, takže přemlouvání ke vstupu do JZD ze strany družstevníků  se přirozeně soustředilo na něj. Jan Mazura starší se však vzpíral a jeho syn Jaroslav si dodnes pamatuje na dlouhé noci, kdy u nich doma vysedávali soudruzi a vykládali, co všechno by na mezičkách vyrostlo: „Pak se ukázalo, jak to bylo nesmyslné. Jak nic neuměli, tak kolik cest nadělali, i po polích, takže zoráním mezí nic neušetřili.“

Do kolektivizace se nehrnuli ani další hospodáři. „To byli inteligentní lidi, kteří k hospodaření přistupovali moderně, měli tu třeba první samovaz v kraji a další zemědělské stroje. Později si udělali vlastní družstvo, aby si mohli stroje vzájemně půjčovat. Jenže to se soudruhům nelíbilo, aby si lidi dělali družstvo sami – jednoho dne přišli, družstvo zrušili a stroje zabavili. Sedláci pak samozřejmě neměli důvěru.“

Kulakův syn

Když otec vstup do družstva stále odmítal, byl prohlášen za vesnického boháče a kulaka. Proti tomu se Jan Mazura odvolal, protože ani výměrou takové označení nesplňoval, ale nátlak nepolevil. Přes noc se na vratech mnohých Slatiňáků objevily vápnem psané vzkazy JÁ NEJSEM KULAK, JÁ JSEM JENOM KULÁČEK.

Jaroslav byl vyhozen z mistrovské školy chovatelské a přišel o svoji velkou vášeň létání. Jaroslavův bratr musel skončit se studiem práv. Jaroslav pozvání pracovního úřadu důsledně vyhazoval, dokud mu nepohrozili prokurátorem. Ukázalo se, že mu socialistický stát připravil jinou kariéru, a dokonce si mohl vybrat, kam půjde na nařízenou roční brigádu: buď do chemičky v Semtíně, anebo do východočeského uhelného regionu. Jaroslav Mazura se rozhodl pro šachtu. „Taková byla jejich metoda. Nejdřív sedlákům sebrali stroje, pak úrodu, pak z rodiny odvedli mladé, aby starým nemohli pomoct, navýšili dodávky tak, aby se nedaly splnit, a pak z trestu rodinu vystěhovali.“ Rodiče nakonec podlehli a do JZD vstoupili.

Horníkem

Jaroslav se stal horníkem v dole Jan Šverma, fáral společně s trestanci z Jáchymova nebo i s některými z neodsunutých Němců. Práce byla náročná, štoly nízké, uhelný prach se nekropil. Bezútěšné poměry panovaly i na ubytovně, kde spalo na jedné světnici šestnáct dělníků, skříně byly rozbité, okna rozmlácená a zkažená strava. Psal se rok 1953 a po nechvalně známé měnové reformě si Jaroslav vyměnil všechny peníze, aby ráno zjistil, že mu zmizely. Když incident oznamoval na SNB, řekli: „My na takové věci nemáme čas.“

Čtyři kamarádi se rozhodli hned po týdnu na šachtě utéct. Jaroslav to však vzal s kolegou přes ředitelství v Trutnově, kde stav podivného bydliště oznámil. „Soudruzi, my jsme to nevěděli!“ Zněla reakce. Poměrně brzy došlo k nápravě, a dělníci se dokonce dočkali rozptýlení v podobě pingpongového stolu. Z tohoto období pochází ještě blbý žert skupiny spolubydlících, které po návratu z hospody napadlo spícímu Jaroslavovi podpálit noviny mezi prsty u nohou. Při vyšetřování a soudu, který se konal v Trutnově, usvědčený viník nezapomněl vykřikovat: „Já jsem členem KSČ a on je kulaka syn!“ Nakonec však byl donucen splatit bolestné, léčení a ušlou mzdu. A na každé složence zanechal výhrůžku: „My se ještě potkáme!“

Ošetřovatelem býků

Jako kulakův syn se Jaroslav dočkal obstrukcí, když se po skončení brigády vrátil domů a žádal o navázání pracovního poměru v družstvu. A to i přesto, že se otec proti označkování vesnický boháč ohradil a do družstva nakonec i se ženou vstoupil. Bratrova rada, aby požádal o zdůvodnění písemně, zabrala. Nakonec se pamětník stal ošetřovatelem plemenných býků v inseminační stanici, kde pracoval jako vedoucí manžel jeho sestřenice. Se zaměstnáním bylo spojené i bydlení v hospodářských budovách naproti zámku v Kostelci nad Orlicí. Namísto vzácných květin a keřů se tu pásl skot a po zámeckých cestách se proháněl Jaroslav Mazura na býcích.

Vojna a první láska

Pověst kulakova syna sice pamětníka Mazuru provázela i na vojně, ale také se mu tam ulevilo: „Tam s námi zacházeli se všemi stejně.“ Byl přiřazen k ženistům až v dalekém Komárně. Ve stejné pevnosti byl i oddíl PTP. Za celé dva roky získal jedinou dovolenku, a to jen proto, že měl nepřehlédnutelné úspěchy v oblasti střelby. Zásoboval vojenskou jednotku jídlem a za celou vojnu procestoval Slovensko. Při jednom úkolu transportovat pontony za účelem soutěže ve stavbě mostů na Váhu využil volnou chvíli, která mu zbývala, k procházce po okolí s kamarádem. V třešňové aleji potkali dvě dívky a jedna z nich byla Vierka, budoucí paní Mazurová. Přestože nepřišla na rozlučkový večírek, měli se vzájemně stále v srdci, začali si dopisovat, znovu se setkali a nakonec se vzali.

Životní tragédie

Po vojně pracoval Jaroslav Mazura jako traktorista, u ČSAD, jednu dobu znovu na šachtě, s jeřábem po stavbách: „V podstatě jsem celý život šoféroval.“ S manželkou měli dva syny, idylu však narušilo její zhoubné onemocnění, které trvalo celkem osm let. Podstoupila řadu léčebných procedur a unikátní operaci, docházelo ke zlepšení, po kterých ji posudkáři uznali za práceschopnou. Nemoc však recidivovala a Viera Mazurová jí v roce 1973 podlehla. Po nějakém čase se Jaroslav Mazura sblížil se svou druhou ženou, která v té samé době také ovdověla: „Nikdo nemůže pochopit, co jsem prožil, leda ten, komu se stalo také něco takového,“ vysvětluje, jak je spolu jejich hluboká ztráta spojila. Tragédie však nechodí po horách, ale po lidech a nevyhýbají se ani obdobím míru. Manželé přišli o svou malou dcerušku, která se nešťastnou náhodou utopila.

Umět říci svůj názor

Jaroslav se celoživotně věnuje šachovému umění, byl také ochotníkem a vždy si udržel schopnost říci beze strachu, co si myslí. V roce 1968 svůj náklaďák, který jako řidič šoféroval, pomaloval protisovětskými nápisy: VYMĚNÍM VÁZANÉHO LENINA ZA SVÁZANÉHO BREŽNĚVA. Zastavila ho vojenská hlídka, jejíž vozidlo ho předjelo, vyskákali vojáci a zaklekli podél cesty s namířenými zbraněmi. Velitel se ptá: „Co to má znamenat?“ A Jaroslav Mazura odpovídá: „A co má tohle znamenat? Vždyť vás nikdo nezval.“ Byl shledán neškodným a propuštěn. Stejně vyvázl i po kontrole velitele z vojenského areálu u Týniště nad Orlicí. Byl totiž z Polska a s protestujícími Čechoslováky sympatizoval. Přesně o rok později šel Jaroslav Mazura do práce v černém na znamení smutku.