Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Mayerová (* 1920)

• narozena 18. června 1920 v Pleších

• v roce 1940 odešla z otcova statku k tetě do Staré Boleslavi

• od roku 1941 byla nasazena v rámci nucených prací na velkostatek do Úval

• počátkem roku 1945 se provdala za Emanuela Mayera, aby se vyhla deportaci na nucené práce do Německa

• v roce 1945 byla svědkem tažení takzvaných národních hostí v rodných Pleších

• po válce odešla s manželem do jeho rodných Lovosic

• při měnové reformě v roce 1953 přišli s manželem o velkou sumu peněz

• oba manželé museli přijmout práci přidělenou úřady

• v červnu roku 2021 žila v Lovosicích

Příběh ženy, která oslavila 101. narozeniny, začíná těsně před druhou světovou válkou, kdy coby osmnáctiletá cítila potřebu odejít z otcova statku. V době války pak Miladě příbuzní pomohli najít uplatnění v rámci nucených prací, nastoupila jako hospodyně na velkostatku ve středních Čechách. Před koncem války se provdala za muže, kterého si původně vzít vůbec nechtěla. Na svatbu přistoupila proto, aby po ukončení práce u majitele velkostatku nemusela na nucené práce do Německa. Manželství s Emanuelem Mayerem jí vydrželo celý život. 

Se svým mužem se Milada Mayerová vrátila na konci září 1945 do jeho rodných Lovosic. Tam museli žít v jednom domě celých deset měsíců spolu se třemi Němkami, které čekaly na odsun. Báli se jich a obávané spolunájemnice se bály Mayerových. Potkali se pak ještě jednou, o třináct let později. Život v poválečných Sudetech nebyl pro Miladu jednoduchý. Dlouho se nedokázala sžít s menšinami Maďarů, Slováků i dalších národností. Byla zvyklá na svou rodnou jihočeskou vesničku, kde všichni znali všechny.

Zásadní byl pro Miladu Mayerovou a jejího muže rok 1953. Přišla měnová reforma, která během jediné noci ožebračila rodinu původně zabezpečenou na celý život. Manželé si museli hledat práci. Emanuel Mayer byl solí v očích komunistů pro svůj původ, pocházel totiž z velmi bohaté rodiny. Směl nastoupit jen do Severočeských chemických závodů (Secheza) na tu nejtěžší práci, kterou vykonával celý život za nejnižší možnou mzdu. Zemřel měsíc před listopadem 1989. Navzdory svému vysokému věku a mnoha životním zkušenostem, které nebyly vždy příjemné, si Milada Mayerová zachovala i ve svých 101 letech optimismus a humor, s nímž svůj příběh vypráví.

 

Hospodyní u dvou vdovců

Milada Mayerová, rozená Svobodová, se narodila 18. 6. 1920 v Pleších u Kardašovy Řečice nedaleko Jindřichova Hradce. Chtěla studovat, ale rodiče Václav a Kateřina Svobodovi jí to neumožnili. Chtěli, aby pracovala na rodinném statku. Těsně před válkou tam vypomáhali vojáci v záloze. Jeden z nich se do Milady zamiloval. Učinil jí nabídku k sňatku s tím, že vlastní u Vimperku hospodu a řeznictví. Milada chtěla ze statku pryč, proto souhlasila. A aby se naučila vést podnik a vařit, využila nabídky manželky lesníka z okolí a odjela na myslivnu. 

V roce 1940 si ji k sobě ale vzala teta Róza z otcovy strany, aby ve Staré Boleslavi dělala společnost dceři své sestřenice. Ta se s manželem majorem Karlem Škuderou rozváděla kvůli vztahu s jeho nejlepším kamarádem, známým protinacistickým odbojářem, štábním kapitánem Miloslavem Zatřepálkem. 

Když přišla povinnost pracovního nasazení, bratr Karla Škudery Tomáš, který byl sedlákem v Úvalech, často uplácel úředníky pracovního úřadu, aby Milada nacházela práci v Čechách a nemusela odjet pracovat do Německa. Po čase už ale odmítali pomoci, protože už nebylo jak. V roce 1942 se objevila možnost pracovat na statku u dvaapadesátiletého vdovce, inženýra Piláta, který do té doby každého zaměstnance přiděleného pracovním úřadem vyhodil. Pilát žil na velkostatku se svým tchánem.

Dvaadvacetiletá Milada u něj nastoupila a vydržela u něj téměř tři roky. „A tak se ze mě stala z chvilky na chvilku hospodyně na velkostatku ve středočeských Svémyslicích. Žili jsme tam s panem inženýrem Pilátem a dvaaosmdesátiletým panem Kavalírem,“ vzpomíná Milada Mayerová. Němci ale Pilátovi později statek vzali a vystěhovali ho do menší vily za Starou Boleslaví. Milada šla s ním, v rámci pracovní povinnosti. „Byla to letní vilka nějakého ředitele Spořitelny, měla jednoduchá okna. Starého Kavalíra vystěhovali do Masarykových domovů,“ dodává.

V srpnu 1944 se ale Pilát oženil a ztratil tak nárok na pracovní sílu. „Měla jsem nastoupit 3. ledna 1945 v Brandýse do transportního vlaku do Reichu, anebo se do té doby vdát,“ upozorňuje pamětnice. Podle ní se v té době ze stejného důvodu často vdávaly dcery tehdejších podnikatelů za služebné, například za firemní řidiče nebo zahradníky.

 

Svatba coby útěk před totálním nasazením

Do Milady byl v té době již tři roky zamilován Emanuel Mayer, který odešel z Lovosic po zabrání Sudet. Na radu svého právníka, aby se vyhnul totálnímu nasazení, sadařil v Odolena Vodě. Podle Milady Mayerové ale ve skutečnosti žádným sadařem nebyl. Ovoce, které musel povinně odevzdávat, nakupoval od jiných sadařů a sám se o sad příliš nezajímal. „Já jsem mu říkala, že ho za to jednou zavřou. To, co měl odvádět Němcům, to někde koupil, protože byl velmi majetný.“

V Lovosicích měla rodina Emanuela Mayera dům se zahradou a kominickou firmu. Tři roky ho Milada nechtěla a jeho city mu rozmlouvala. Pod tíhou hrozby práce v Německu si ho však vzala. U notáře za deset tisíc tehdejších korun podepsali dokument, že manželství vzniká pod nátlakem. Mohli tak oba dál žít odděleně. Milada se vrátila k otci na statek do Pleší. Psal se už rok 1945.

 

Prchající národní hosté připravili rodinu o koně

Před koncem války přijel do jižních Čech za Miladou Mayerovou její manžel. Milada tehdy zažila příchod takzvaných národních hostí. Němci tak říkali uprchlíkům z Východu, kteří po tisících utíkali před Rusy. Němci tehdy nařídili, že obyvatelstvo musí vyhovět uprchlíkům v každém jejich požadavku. Pokud někdo odmítl, přišlo rabování a násilí.

Otec Milady Mayerové vlastnil jednoho ze dvou koní v celé vesnici. Bylo předjaří a pro hospodáře bylo nemyslitelné o koně přijít. Takzvaní národní hosté ale právě koně požadovali. Otec Milady propadal zoufalství. Mohl si opatřit jiného ve vedlejší vesnici, neměl však potřebných šest tisíc korun.

„Táta odvedl toho koně, stojíme tak všichni tři na tom zápraží, smutní, a táta říká, že tady koně jsou k dostání v těch vedlejších vesnicích. Jenže těch šest tisíc neměl. A Mayer, vidím, jak tam stojí, vytáhl peněženku, odpočítal šest tisíc a řekl, že mu na toho koně dá a vracet mu to nemusí. To ještě peníze měl,“ říká Milada Mayerová. 

 

Manželé odjeli do poválečných Lovosic 

Po skončení války v červnu 1945 přišel Emanuel Mayer, aby s ním Milada odjela do jeho rodných Lovosic. „Rozhodla jsem se tedy, že s ním pojedu. Ale kolikrát já toho litovala,“ usmívá se Milada Mayerová. Největší šok po příjezdu do Lovosic zažila Milada ze složení tamního obyvatelstva. Pocházela z malé vesnice, kde po staletí žily stejné rodiny, život tam měl komunitní charakter. Ve Staré Boleslavi žily staré rody a bylo to podle slov Milady Mayerové měšťanské město.

28. září 1945 ale přijela do Lovosic, kde znala jen pět českých rodin, které se vrátily z vnitrozemí. Všude kolem byli Němci, Maďaři a Slováci. „Do svého domečku nastěhoval Mayer svou matku a od národního výboru dostal přidělenou bývalou hospodu. Z jedné strany byly dvě místnosti a naproti nim byl výčep. Měli jsme svou ložnici, ale jinak tam bylo všechno vyrabováno,“ vzpomíná Milada Mayerová. Dům společně se svou sestrou Jiřinou Svobodovou začaly hned uklízet.

 

Deset měsíců v domě se třemi Němkami

Když šla Milada s plným kýblem v domě, něčeho si všimla: „Vedle výlevky byly lítací dveře. Muž byl uvnitř a sestra taky. A ty dveře se kývaly! Já kbelík upustila a běžela zpátky s tím, že tam musí někdo být!“ Manžel Miladě vysvětlil, že do výčepu národní výbor přechodně ubytoval tři Němky. Matku - údajně obávanou členku SS, kterou chytili na útěku, a dvě dcery, z nichž jedna měla tříměsíční dítě. Bylo 28. září 1945 a od 1. října narukoval Emanuel Mayer na vojnu do Teplic na půl roku.

V té době už měla Milada dceru Helenu, narodila se 28. srpna. S ní a se sestrou zůstaly v domě s Němkami samy. „Tu starou jsem nikdy neviděla, nespatřila jsem ji okem, její starší dceru, co měla to miminko, jsem zahlédla snad dvakrát, ale s tou nejmladší jsme se spřátelily a kamarádily jsme se. My se báli jich a ony se bály nás. Nevím, jak chodily na záchod, měli jsme ho společný, ale nikdy jsem je tam nepotkala,“ popisuje soužití v malém domku Milada Mayerová.

Jednou v zimě pomáhala shánět lékaře pro německé nemluvně. Ve výčepu se netopilo a dítě ve velké zimě nastydlo. Jedním z lékařů v tehdejších Lovosicích byl Němec, kterého národní výbor zatím neodsunul kvůli poválečnému nedostatku doktorů. Ten německé rodině pomohl. Němky šly do odsunu až v červenci 1946. „Jednoho dne jsem přišla domů a už byly pryč. Přeskočím teď osmnáct let. V roce 1963 někdo klepe na dveře domku a tam stojí vysoká Němka. Žena, když mě viděla, hned po mně skočila a byla velmi radostná, že mě vidí. Za ní stál takový čahoun, mladý kluk, žvýkal žvýkačku a díval se někam doblba. Byla to ta nejmladší Eva a ukazovala mi Sašu, kterého já si pamatovala jako nemluvně. Pak už jsme se neviděly.“

U hospody na dvoře byl ještě domek se dvěma místnostmi. V obou žili Němci určení k odsunu. Z jedné z místností jejich obyvatele deportovali hned. Ve druhé žil topič z podniku Fruta se svou osmnáctiletou dcerou. Žádal Miladu Mayerovou, aby se přimluvila na národním výboru, aby nemusel do odsunu. Milada mu chtěla vyhovět. „Tak jsem šla na ten národní výbor a přimlouvala se, že je starý člověk, má zašlé oči, oči topičovy. A předseda národního výboru mi řekl, že šlo o velké nacisty, že dcera tady hajlovala. Abych se do toho nepletla, že až přijde na ně řada, že půjdou.“

 

Měnová reforma udělala z boháče chudáka

Do života Mayerových drasticky zasáhla komunistická měnová reforma z roku 1953, jež připravila lidi o většinu úspor. „Já o nic nepřišla, já nic neměla, ale můj muž měl velký majetek. Měl to na knížce v bance. Měl spočítáno, že klidně můžeme žít z úroků z těch vkladů. Můj muž nebyl zvyklý pracovat. A najednou do rána neměl nic. Naštěstí měl po rodičích zlato, když bylo nejhůř, tak prodal zlaťák,“ tvrdí Milada Mayerová.

Emanuel Mayer proto musel nastoupit do práce. Zásadně mu v tom pomohla „černá kniha“, ve které teta Emanuela Mayerová, coby pracovnice předválečné pojišťovny, vedla záznamy o pojistkách tehdejších podnikatelů, statkářů a živnostníků. Podle Milady Mayerové snad kvůli té knize vzali jejího muže do pojišťovny, protože se jim otevřela možnost obnovit předválečné pojistky. Dobrá práce za dobré peníze ale nevydržela dlouho. „Jenže po nějakém čase přišla povinnost, aby sedmnáct tisíc úředníků přešlo do výroby. Pojišťovna v Lovosicích měla povinnost dát jednoho muže do výroby. Tak kdo myslíte, že tam šel?“ říká pamětnice.

 

Manžel pracovat nechtěl, někdo však rodinu živit musel

Emanuel Mayer tak musel nastoupit do Severočeských chemických závodů v Lovosicích. Dostal se do provozu, kde dříve pracovali jen trestanci. Šlo o výrobu viskózového kordového hedvábí: „Můj muž, který v životě nic nedělal, najednou dělal na kordech. On byl furt doma, byl furt nemocný. Já už pak šla k doktorovi a říkala jsem: ‚Kdo myslíte, že nás bude živit?‘ Milada Mayerová si proto začala hledat práci. Získala nejprve brigádu na okresním velitelství Sboru národní bezpečnosti. Hledali brigádníky na psaní občanských průkazů. Všechny doklady byly psány německým švabachem. I když se Milada toto písmo nikdy neučila, rozuměla mu.

Práce ji moc bavila a dost si vydělala. Šlo o doklady z dob Rakouska-Uherska a patřily lidem, kteří přišli do Lovosic ze Slovenska nebo Maďarska. Po necelých dvou letech ale okresní velitelství přestěhovali do sousedních Litoměřic, kde chtěli Miladu přijmout jako civilního zaměstnance. Milada byla nadšená. Radost jí ale zkazil její muž, když prohlásil: „Kdo ti ty haranty bude hlídat, já to dělat nebudu. Jak si to představuješ?“ V roce 1953 bylo její dceři Helence osm let a synovi Svatoplukovi čtyři roky. Druhý den proto Milada práci v Litoměřicích odmítla. 

 

Prodavačkou ze dne na den

Milada Mayerová si musela dál hledat práci nebo brigádu. V Terezínské ulici v Lovosicích byl obchod podniku Jednota, tamní prodavačka čekala rodinu. Přišla nabídka na půl roku zaskočit v obchodě s ovocem a zeleninou. Milada ji akceptovala. Brzy ale poznala, jak těžká práce to je. Později ji Jednota přeřadila do mlékárny – obchodu s mléčnými výrobky.

Brigáda původně na půl roku se protáhla na několik let. „Furt jsem chtěla pryč. Já první měsíc prodělala, co jsem mohla. Vůbec jsem to neuměla. Na ředitelství jsem chodila brečet a prosit, že už tam nechci být. Měla jsem hmotnou zodpovědnost a oni říkali, že dokud někoho za mě nenajdou, musím tam zůstat.“ Obchod s mléčným zbožím pak od Jednoty převzal Pramen. Nakonec práce za pultem Miladu Mayerovou bavila, dělala ji téměř celý život.

 

Víc si vydělat nesměl

I přes počáteční falešnou nemocenskou nakonec Emanuel Mayer do Sechezy na nejhorší práci nastoupil. Několikrát se snažil změnit místo. Pokaždé ho přijali a vzápětí propustili. Nesměli mu nabídnout žádnou jinou práci než tu, kterou mu vybrali v Severočeských chemických závodech komunisté.

Až v devadesátých letech se Milada Mayerová dozvěděla, že její muž si v Severočeských chemických závodech nesměl vydělat víc než základní mzdu. „Vždycky když přišel s výplatou, tak jsem mu říkala: ‚Ty tam snad bereš nejmíň z celé Sechezy.‘ A to jsem netušila, že mám pravdu. Víc si vydělat nesměl.“

Sto korun měsíčně mimo výplatu vyplácel podnik Emanuelu Mayerovi od doby, kdy se mu podařilo narychlo otevřít porouchaný podnikový trezor, ve kterém ležely důležité dokumenty. Podle Milady Mayerové byl její muž velmi zručný. Kromě toho, že otevíral sousedům dveře od bytů, garáží a kůlen, opravoval také šicí stroje. Poté, co dokázal otevřít - jako jediný - podnikový trezor, musel podepsat prohlášení, že už nikdy žádné dveře nebo trezor otevírat nebude. Následně mu přiznali stokorunu měsíčně mimo výplatu.

Nízká výplata byla pro Emanuela Mayera trestem za živnostenský předválečný původ, za to, že nevstoupil do komunistické strany a také za to, že byl neustálým kritikem KSČ: „Nadával komunistům. S kamarádem dělali naschvály. Například si stoupli starostovi pod okna a jen tak si nahlas povídali. Neustále rýpali do systému a do komunistů. Já byla vedena jako indiferentní [politicky nevyhraněná] nestranice. Paní z národního výboru za mnou přišla a říkala, ať domluvím muži a jeho kamarádovi, ať si nepovídají pod oknem starosty. Ať si to zbytečně nehorší,“ uvádí Milada Mayerová. 

Jenže Emanuel Mayer to dělal naschvál a nikdy nepřestal. Byl proto pro místní komunisty nepohodlný. Zemřel 1. října 1989 na následky čtvrtého infarktu. Sametovou revoluci Milada Mayerová příliš neprožívala. „Jeden kapitalismus jsem zažila za první republiky, očima osmnáctileté holky. Teď jsem nevěděla, jak se to všechno vyvine,“ vysvětluje.