Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Mayerová (* 1932)

• narozena 3. dubna 1932 v Terezíně na Hodonínsku

• v době přechodu fronty v roce 1945 jí pes ukousl kus tváře

• roku 1946 prodělala plastickou operaci v Praze u prof. Františka Buriana

• roku 1957 začala pracovat v JZD v živočišné výrobě

• v roce 1960 se stala zastupitelkou za Československou stranu lidovou

• po tragické smrti vnuka - řeholníka Roberta publikovala vzpomínky v rámci knihy Děcka, valíme do nebe

Marie Mayerová vychovala tři syny, pracovala v zemědělství a organizovala akce pro důchodce. Od roku 1959 si psala kroniku o všech svých dětech a vnucích. A právě ta se stala jedním z podkladů pro knihu „Děcka, valíme do nebe“, která je věnována především vzpomínce na jejího vnuka, oblíbeného kněze a řeholníka P. Roberta Mayera.

Zažila jsem v dětství bídu

Marie se narodila 3. dubna 1932 manželům Šurýnovým v Terezíně na Hodonínsku. V době první republiky se stala členkou tělovýchovné jednoty Orel, mezi první Mariiny vzpomínky patří výlet na orelské cvičení do Krumvíře s kmocháčkem. „Sedla jsem si s nima na kočár a jeli jsme. Rodiče o tom nevěděli, jeli jsme na celý den, všecí mě hledali. Vraceli jsme se až večer. Vzpomínám si, jak byla tma, na kočáře byla lucerna a koně klusali v jejím světle.“

Tatínek pracoval jako kovář, dělal tepané předměty. „Když zemřeli sedláci, nesměli ležet vedle sebe, ale měli hroby za sebou a každý svoji zahrádku obehnanou tepanou ohradou. To bývalo krásné.“ Maminka byla selského rodu, z jedenácti dětí. Tatínek koupil dům a hodně se zadlužil. Marie přiznává, že zažila hodně bídy. Dům se musel splácet, a tak maminka prodávala máslo, mléko, drůbež a další produkty malého hospodářství. Marie měla dva starší bratry, kteří brzy odešli z domu a Marie vyrůstala sama. Protože se na obecné škole dobře učila, byla vybrána do měšťanské školy do Hovoran.

Ti, co měli málo, dávali ze svého nejvíc

V době války byly potraviny i oblečení na lístky. „Maminka prodávala to, co vypěstovala, protože jsme měli hospodářství, prodávala aj lístky. Poplatili jsme tak dluhy na domě.“ Marie vzpomíná, jak si za války lidé pomáhali. Nejstarší maminčina sestra byla řeholnicí na Velehradě a maminka pro ni do kláštera dělala sbírku mouky. „Mně bylo deset, jezdila jsem po dědině a ptala trochu mouky dům od domu. Už tenkrát mě zaráželo, že chudobní dali víc než bohatí. Co měli hodně, dali méně.“

Muziky, hody a další zábavy za války nebyly. „Ale pamatuju si, že tady kluci naproti hráli v domě v průjezdu, u nás jsme taky otevřeli vrata a tady se tancovalo. Mě se to tak líbilo.“ Po stodolách se hrávalo i divadlo. Lidé se chtěli bavit, děvčata se chtěla líbit. Marie chtěla proužkovanou halenku a vypůjčila si od kamarádky lístky na oděv, tzv. šatenky. „Neměla jsem jí to jak vrátit, ale vzpomněla jsem si, že mám tetičku ve Svatobořicích a tam jsem si šla vyprosit. Strýček mě dali celý sešit šatenek a já už jásala, co si nakoupím.“ Druhý den přijela tetička a šatenky si odvezla. Marie si mohla vzít jen to, co potřebovala.

Rodiče Marie část domu pronajali manželskému páru z Hodonína. Paní se moc bála války a chtěla na venkov. „Pamatuju si, jak měla ušitý váček, tam měla peníze a pořád se o ně bála.“ Pán jezdil na celé dny do práce do Hodonína a jeho žena zůstávala v Terezíně. „Ráda barvila povlečení, každý den jinou barvou. My jsme měli jen jedno bílé damaškové a já ho obarvila na zeleno. Maminka se zlobila.“

Proti bolesti mě nikdo nic nedal

Manželé z Hodonína měli na dvoře uvázaného velkého psa. „Já jsem se ho bála, nevím, co mě to napadlo, ale jak jsem šla pro dřevo, pohladila jsem ho.“ Pes skočil na Marii a utrhl jí kus levé tváře. Stalo se to v dubnu 1945, v době, kdy už se přesouvala německá vojska krajinou a blížila se fronta. „Nejaká děvčata mě to zavázala šátkem a vedli mě k doktorovi na Čejč. To už pochodovali Němci, šli jsme bokem silnice.“ Lékař ránu zběžně zašil a rychle odešel. Rána začala hnisat, tak se dívka musela vypravit do Mutěnic. „Přespávali jsme tam zrovna tu noc, co obec bombardovali, všecí byli zalezlí ve sklepech. Pamatuju si na polévku z majoránkových plev.“ V Mutěnicích nikdo nepomohl, tak dívku čekala cesta zpátky do Čejče. „Nemohla jsem ani pít, jak to bylo opuchlé. Zvěrolékař na Čejči mě vytahl štychy, vyčistil a znovu zašil.“ Proti bolesti Marie nic nedostala. Když to viděl jeden procházející maďarský voják, věnoval jí promítačku na obrázky.

Po návratu domů už nebyl čas na léčení, fronta se přiblížila. Lidé měli připravené bunkry v polích pod velkými stromy. „Dycky jsme tam šli ráno a na noc dom. Utěkaly jsme tam každý den.“ Manželé z Hodonína se z Terezína po válce odstěhovali, ale pomohli domluvit Marii plastiku v Praze.

V únoru 1946 odjela dívka do Prahy, kde podstoupila plastiku tváře u prof. Františka Buriana. „Kamarádka maminky měla tetu v Praze, tak jsem tam bydlela. Prý to bylo jen zvrapené, tak to rozřezali, narovnali a sešili. Jizvy jsem mazala máslem a do pěti let to nikdo nepoznal.“

Od rána do noci na poli

Po skončení války dojížděla Marie do měšťanky do Hovoran. „Aj bych byla ráda ve škole, ale tetička mě vyřídili potvrzení, že mám zůstat doma s maminkou. Ta měla od mládí bércový vřed, musela jsem pomáhat na roli.“ Dívka záviděla spolužačkám, které jezdily do podniků a měly práci. Na zimu posílala maminka Marii do Hodonína k přátelům, aby se naučila chovat ve společnosti.

Marie chodila cvičit do Orla, tancovala, chodila v kroji a v roce 1950 se seznámila s vojákem Františkem, který jí začal psát z vojny. Na Silvestra roku 1951 byla svatba. Manžel se přestěhoval do Terezína k rodině Marie. „Bratři byli z domu, rozuměl si s maminkou i tatínkem. Byl moc hodný a měl mě rád. Pracoval jako stolař a uměl dělat parkety.“ Manželé vychovali tři syny.

S úsměvem Marie připomíná historku, která se stala při měnové reformě v roce 1953. „Jela jsem do Brna na inzerát kupovat manželovi motorku. V autobuse se začalo šuškat, že padnú peníze.“ Marie na adresu už nejela a šla do obchodu. Za peníze nakoupila různé drobnosti včetně kabelky, která jí zůstala. „Kdyby mě manžel vyliskal, pochopila bych to. Nic mně neřekl. Peníze padly do pár dní.“ Motorku si František koupil později.

Kronika promlouvá

Od roku 1959 si Marie psala rodinnou kroniku. O narození dětí, co se událo v obci, jak děti rostly. Zaznamenala tam také postup kolektivizace v Terezíně: „1949 začínají v dědinách přesvědčovací akce. Pracující v průmyslu pochopili, že stroje, které rolníkům budou ulehčovat práci, budou lépe pracovat na scelených polích než na malých políčkách. Lidé měli první obavy. JZD má začátek 13. listopadu 1950, zemědělci byli stále přesvědčováni o výhodách společného hospodaření. Hlavní nábor začal 22. září 1952 a 29. září byl ukončen. Všichni občané pak vstoupili do JZD, Terezín byl první obcí v okrese, kde všichni občané byli v JZD, 102 členů. 4. října toho roku se provádělo slavnostní rozorání a příprava na velký osev. Ihned se připravovala stavba kravína. Vlivem politických událostí roku 1953 lidé hromadně podávali odhlášku a družstvo se rozpadlo. V roce 1957 znovu začíná nábor do JZD a 3. října 1957 je ustanoveno nové družstvo.“

Marie byla po svatbě v domácnosti, ale poměrně brzy nastoupila do JZD. „Zem všecku nám vzali, jak se narodil první syn, začala jsem chodit do vepřína. Maminka byli doma a syna opatrovali.“ Marie chodila na pole a později nastoupila do živočišné výroby. Jednou byla požádána o výpomoc do teletníku na Čejč. Za tuto pomoc dostala možnost pracovat v nově vybudovaném kravíně v Terezíně, kde zůstala až do důchodu. „Živočišná mě bavila a dostala jsem aj nejaké ceny, protože jsem měla dobré výsledky. Já jsem totiž sušila bylinky proti průjmu a pak z toho telátkům vařila čaj.“

„Tehdy všecí dřeli, nebyly žádné úlevy. Prarodiče se starali o děti.“ Marie vstoupila do JZD až po deseti letech. „Tatínek si mysleli, že když jsem byla šikovná ve škole, tak si najdu jinou práci. Jenže, kam jsem měla jít?“ Když začalo JZD, lidé se změnili, kradli si, co potřebovali. Marie to pak řešívala na představenstvu. „My jsme věděli, jak papaláši kradú, tak jsem se rozčilovala, když chtěli potrestat někoho za hrst kukuřice.“

Poslední průvod Božského Srdce

Už v roce 1962 byla Marie zvolena předsedkyní sociální komise, dostala se do představenstva JZD. Zároveň se dostala za Československou stranu lidovou do zastupitelstva obce. „To bylo povolené, to se projednávalo až v Hodoníně a tam povolili jedno procento pro lidovce.“ 60. léta byla budovatelským obdobím. V Terezíně se stavěl zadarmo kulturní dům, lidé chodili kopat brigádnicky kanalizaci, bylo potřeba sehnat muže na výkop. „Měla byt slavnost Božského Srdce a zakázali průvod. Já jsem se odvážila a jela jsem do Hodonína, šla jsem na okresní výbor KSČ. Tam mně pomohli dostat komunisti z Terezína. Řekla jsem jim, jak mám žádat po lidech, aby dělali zadarmo, když jim ani nechcete povolit průvod. To lidi nebudú dělat.“ Po několika dnech přišlo povolení, nikdo nebyl podepsaný, ale razítko tam bylo. V Terezíně se konal poslední průvod Božského Srdce.

V 60. letech se začaly dělat besedy s důchodci. Marie se o tom doslechla a zorganizovala první takové setkání v okrese Hodonín. „Chodili jsme po Terezíně a Čejči zvat osobně. Měli jsme pak plno, přednášel pan Holcman ze Skoronic, hrála muzika, udělali jsme dobré jídlo.“ O setkání byl velký zájem, Marie pořádala besedy, akce k Mezinárodnímu dni žen a další. Nabízí se otázka, jestli toto všechno mohla dělat bez členství v komunistické straně. „Chtěli mě, přesvědčovali mě, ale nikdy jsem nešla.“

Nevíte, jak dlouho trvá žal po blízkém

„Pamatuju si, jak dojeli v osmašedesátém Rusi.“ Ženy chodily vázat po své práci tabák a přijely tanky, nemusely do práce. „Ti vojáci nevěděli, kde sú. Oni jim otočili cedule, byli to mladí kluci, neměli šajnu, kde sú, prostě vyhnanci.“

V roce 1971 tragicky zahynul prostřední syn Mirek. Chlapec měl po maturitním večírku a jel s kamarády na diskotéku. Cestou zpátky auto narazilo do stromu. „Dojeli četníci a já už jsem věděla. Od mládí jsem měla tušení a měla jsem o něho strach.“ Koloběh života pomohl Marii smířit se s událostí. „Začala jsem malovat ornamenty na keramiku, pletla jsem halenky a později jsem pomáhala s hlídáním vnuků.“

Po odchodu do důchodu zůstala Marie pracovat na vrátnici JZD. Tam ji také zastihla sametová revoluce. „Pamatuju si, že dojeli studenti z Prahy a chtěli mluvit s předsedou. Nechtěl ani on, ani místopředseda. Prý: ‚Žádné studenty sem nepúšťajte, nikoho sem neposílejte.‘ Studenti jen chtěli s někým mluvit a oni je odmítli.“ Pád komunismu otevřel lidem možnost cestování, i Marie se dostala na zájezdy. Pamětnice s velkou radostí vzpomíná na oslavy, které se konaly poté, co se obec Terezín stala Vesnicí roku 2007.

Děcka, valíme do nebe

Vyprávěním Marie se jako zlatá nitka vinou vzpomínky na Robinka. Tak se říkalo oblíbenému knězi P. Robertu Mayerovi. Robert byl prvorozeným synem nejstaršího Mariina syna Františka a jeho ženy Alžběty, narodil se v roce 1974. V kronice pamětnice často uvádí, že Robka byl hodný a poslušný.

Stařenka, jak pamětnici vnuk oslovoval, byla první, která se dověděla o jeho úmyslu odejít do kláštera k minoritům. „Měla jsem slavit sedmdesátiny a dověděla jsem se, že vypověděl stavební spoření. Po oslavě jsem si ho odchytla, zamkla jsem nás a zeptala se ho, co se děje, že ho dřív nepustím, než mně to řekne.“ Robert se bránil, ale nakonec stařence prozradil, že druhé den nastupuje do kláštera. „Plakala jsem, a až se to dověděla snacha, tak ně řekla, že se mám spíš radovat.“

Roberta brzy poslali na studium do Polska. „Musel tam udělat školu v polštině, tak pak mluvil nakrátko.“ Rodina řeholníka podporovala, jak jen to bylo možné. Na každou akci vezla potraviny, koláče, zákusky a další. „Já jsem se tolik napekla.“ Marie s vděčností vzpomíná, jak jeli do Polska na konci Robertova studia. „On naučil Poláky moravskú písničku, a když jsme vjeli do vrat, tak byli seřazení a zpívali to. To bylo tak dojemné.“ Primici, první mši svatou, měl Robert v Čejči. „On si na to tak potrpěl, chtěl to mět hezké. Hodně mu z rodiny věnovali, všecko je zaznamenané. Snažím se to oplácat.“

S podporou pokračovala rodina i v dalším působení Roberta. Marie pěstovala na zahradě zeleninu, do kláštera od ní putovaly plné bedny jídla. Robert stařenku rád navštěvoval. „On se s každým bavil. Říkával ně: ‚Stařenko, mně nezajímá, jestli je kdo pobožný, ale jaký je člověk.‘ On pomáhal i nevěřícím.“ Robert udržoval dobré vztahy v rodině, oddával, křtil. „Moc nás držel. Nosil mně knížky na čtení, ale já teho času moc neměla.“

Na začátku února 2016 zasáhla Marii zpráva o tragické nehodě Roberta. Za neznámých okolností byl nalezen s těžkými zraněními. Jeho život vyhasl 5. února v Brně. „Měl pohřeb u Minoritů. To byla úplná manifestace. Jely odsud autobusy.“ Robert je pochován v kryptě kostela sv. Janů v Brně.

Krátce po pohřbu se objevila myšlenka dát dohromady Robertovy zápisky, stařenčiny vzpomínky a pozdravy přátel. Hned v roce 2016 vyšla kniha s názvem Děcka, valíme do nebe. Významnou kapitolu tvoří Mariiny zápisky v části „Ze stařenčiny kroniky“. Příběh Marie uzavřeme citací z uvedené knihy: „Jsou úkoly, které je třeba splnit pouze tady, na zemi. Bůh potřebuje naše oči, uši, ruce, ústa a jazyk, aby mohlo být evangelium uskutečňováno.“