Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Mayer (* 1957)

• po maturitě (od roku 1977) studium na rabínském semináři v Budapešti

• v roce 1984 jmenován rabínem v Praze

• rabínem v Praze do června 1990

• od roku 1991 trvale žije v Izraeli

• od roku 1979 byl spolupracovníkem a agentem StB

Daniel Mayer, pražský rabín v letech 1984 až 1990, se narodil v Městci Králové v roce 1957. Jeho otec se narodil v židovské rodině, ale matka byla konvertitka. Původem katolička ze Slovenska konvertovala k judaismu krátce před Mayerovým narozením. Otec Daniela Mayera byl svými rodiči v roce 1939, těsně po vypuknutí války, poslán do Palestiny. Pracoval při příležitostných brigádách v přístavu v Haifě. Jakmile dosáhl osmnácti let, tak se v roce 1943 přihlásil do československého praporu generála Klapálka. Bojoval u Tobruku a v roce 1945 i u Dunkerque. Později se vrátil do Československa, ale jako západní voják měl po únoru 1948 problémy. Jeho otec byl v padesátých letech odsouzen, odseděl si asi deset měsíců na Jáchymovsku. Trest byl nízký, byl udělen za nezrealizovaný, jen zamýšlený, útěk za hranice. Pracoval pak na různých místech, poslední místo před odchodem do důchodu byla pozice účetního u ČSAD. Rodiče nebyli nijak zvlášť zbožní, velké svátky, stejně jako stravovací – „košer“ předpisy však v rámci možností komunistického Československa dodržovali. Daniel Mayer vzpomíná, jak jezdili s otcem na tzv. vysoké svátky Jom kipur a Roš hašana do nedalekých Poděbrad za rodinným známým, kantorem panem Lamplem.

Studium na semináři v Budapešti

Krátce po maturitě, v roce 1977, šel studovat na rabínská studia – seminář do Budapešti. Ještě na gymnáziu musel projít pohovorem s pracovníky ministerstva školství, kteří ve skutečnosti byli zaměstnanci ministerstva vnitra.

„Bylo zapotřebí nějaké povolení ke studiu? Ano, samozřejmě. Muselo to být dohodnuté přes ministerstvo kultury. Byl jsem na gymnáziu, přišel za mnou ředitel, jinak výborný člověk. Řekl mi: ‚Zítra, pozítří, přijdou pánové z ministerstva školství a chtěli by se Vás zeptat na nějaké otázky ohledně Izraele a sionismu.‘ On věděl, že se hlásím na seminář do Budapešti. ‚Tak jestli byste si to mohl připravit.‘ “

Tehdy byl předsedou Rady židovských náboženských obcí právník doktor Bass. Daniel Mayer se za ním přišel poradit, jak správně odpovědět, aby dostal povolení k výjezdu do zahraničí.

„ ,Pane doktore, náš ředitel říkal, že přijdou z ministerstva školství a chtějí se zeptat na nějaké otázky o sionismu.‘ Tak jsme napsali varianty otázek, které by mohly být, a co bych mohl odpovědět. Takže to všechno prošlo bez problémů. Až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že to nebylo ministerstvo školství, že to byli pánové z vnitra. Ředitel to samozřejmě dostal tak, že jsou z ministerstva školství. Jinak to bylo v pořádku. Tak jsme to s doktorem Bassem zkorigovali. Nebyly to nějaké zvláštní otázky, jen jak se koukám na konflikt na Středním východě. Samozřejmě jsem věděl, že musím říct, aby tam byl mír, aby se konflikty urovnaly. Mluvil jsem o tom neutrálně. Samozřejmě nikdo nemohl očekávat, že když jdu do semináře, že budu mluvit proti Izraeli, ale také jsem nesměl říct pro Izrael moc, protože by takového člověka obvinili, že je sionista. Takže neutrálně, aby se dohodl mírový proces, jak to ostatně už začalo.“

Spolupráce s StB

Daniel Mayer byl na seminář bez problémů přijat, dostal i patřičná povolení. V Budapešti v Maďarsku byla jediná škola v celém východním bloku, která připravovala židovské studenty na povolání rabína. Bylo tam také několik studentů ze Sovětského svazu a setkání s jedním z nich bylo pro Daniela Mayera osudné. I když tehdejší Maďarsko bylo ve srovnání s normalizačním Československem velice liberální, bylo třeba si dávat pozor na jazyk. S jedním studentem se dostal do blíže nespecifikovaného konfliktu. Při jedné z cest do Prahy si ho v roce 1979 předvolali lidé z ministerstva vnitra. Slovy Daniela Mayera:

„Pravděpodobně to přešlo přes československé a sovětské velvyslanectví dál. Byl jsem zavolán, tak samozřejmě pokud člověk chtěl dokončit tu školu… Prostě, že jsem byl proti sovětské armádě a proti jejím praktikám. On mne udal na sovětském velvyslanectví, to dneska vím. Ten bývalý student, který mne udal, je taky tady v Izraeli. Neviděl jsem ho, nevím, kde žije. Takže jsem podepsal spolupráci.“

Rabínem v Praze

Po ukončení studií v květnu 1984 nastoupil na místo rabína pražské židovské obce. Místo rabína zde nebylo obsazené od roku 1970. „Od roku 1970, po smrti rabína Federa, nebyl na pražské židovské obci nikdo. Byl jeden adept, také studoval v Budapešti, pak odjel do Anglie a zůstal tam. Já se mu nedivím, že tam zůstal, protože na něj také vyvíjely orgány velké tlaky. Takže zůstal v Anglii. Měl nastoupit asi v roce 1972. Od té doby až do roku 1984 nebyl žádný rabín. V Čechách, ani v Praze.“ Jediný rabín v Československu byl v Bratislavě, v druhé polovině osmdesátých let se situace po smrti bratislavského rabína Isidora Katze zase obrátila.

Daniel Mayer nepopírá, že se Státní bezpečností spolupracoval. Na obecné úrovni je o tom ochotný mluvit, je přesvědčený, že informace, které od něj StB získala byly takového charakteru, že si je mohli zjistit i z jiných zdrojů. Navíc i tehdy mu bylo známo, že na pražské židovské obci je spolupracovníků StB více. Podrobnosti sice tehdy nevěděl, ale je si jist, že by se informace, které chtěli vědět, tak či onak dozvěděli. Informace osobního charakteru nechtěli vědět a ani je nedával. Dnes to není možné ověřit v archivních dokumentech, osobní spis Daniela Mayera byl skartován.

„Člověk také musí vědět, jaké informace může dát, aby nepoškodil někoho druhého. Osobní informace prakticky nebyly. Spíš je zajímalo, když se někam jelo, i když já jsem jezdil docela málo než ostatní. Třeba předseda rady jezdil mnohem víc reprezentovat židovskou pospolitost. Spíš je zajímalo, co se tam dělo, kdo tam byl. O čem se tam mluvilo, o čem se tam psalo. Samozřejmě ty materiály, které tam byly volně k dostání, si mohl zjistit každý. Já jsem věděl, že tu informaci mají přede mnou, že jeden nebo dva dny ji předal někdo jiný. To dnes vím, nebudeme si dělat žádné iluze. Jsou informace, které byly běžně dostupné, myslím, že s tímhle jsem nikomu nemohl ublížit…

Mám mnoho známých, kteří viděli svoje spisy, a stále jsme kamarádi, je to v pořádku, a to byli známí již ze sedmdesátých let. … Bohužel svůj spis jsem neviděl, manželka také ne. Manželce teď napsali z ministerstva vnitra, že její spis byl skartován někdy 8. prosince 1989. Takže neexistuje. Já jsem se po tom ani nepídil, jestli její spis byl skartován, tak můj taky. Mnoho mých známých ale vidělo svoje spisy.“

Jaký typ spolupráce od něj StB chtěla? Chtěli prý především informace o jeho setkáních s cizinci a v zahraničí.

„Byly také určité snahy, jestli bych nemohl být členem nějaké skupiny, třeba v židovském kongresu. Říkám jim: ,Já bych tam byl velice podezřelý, jediný z východní Evropy, jediný, který by chtěl v té komisi pracovat, bylo by to podezřelé, nedělalo by to dobře.‘ Takže by to prokoukli, to by se proláklo. Takže tyhle tlaky byly, abych spolupracoval s rozvědkou. Pak to uznali. Nemohli nic říct.“

Kázání na Šavuot

Kromě schůzek v kavárnách a konspiračních bytech s řídícím příslušníkem StB měl Daniel Mayer samozřejmě mnoho jednání s tehdejší komunistickou mocí z důvodu své funkce rabína. Nejčastěji na církevním odboru ministerstva kultury. Někdy to bylo i na základě udání.

„Jednou jsem po svátku Šavuot dostal z ministerstva kultury telefon od pana Junga, který byl tajemníkem pro naši židovskou náboženskou obec a mimo jiné i velitel lidových milicí na MK. Tak si mne zavolal a říká: ,Pane rabíne, mohl byste ke mně přijít na pohovor?‘ – ,Ano, samozřejmě.‘ – ,A pane rabíne, vy si píšete své kázání?‘ – ,Ano, samozřejmě, já si to nepamatuji, tak si to radši napíšu.‘ – ,A můžete přinést s sebou to vaše kázání, co jste měl teď na Šavuot.‘ – ,Ale jistě.‘ – Byla asi středa, tak jsem šel k panu Jungovi, dali jsme si kávu a cigaretu, dal jsem mu kázání, tak to čte… ,Pane Jung, promiňte, že se do toho vměšuji, řekněte, proč jste si mne pozval. Na kafe, cigaretu, dobře. Kromě toho, proč?‘ – ,Ale v pořádku, chtěl jsem se jen informovat.‘ – ,A to kázání, je tam něco špatného? To jste si mne zavolal jen kvůli tomu kázání? Já nechci vědět kdo.‘ – ,Ne, ne.‘ Pak z něho vylezlo, že ano, že dostali hlášku, že jsem měl sionistické kázání. – ,Je tam něco sionistického?‘ – ,Ne, ne.‘ Tak jsme dokouřili cigaretu a šel jsem domů. I takovéhle legrace byly.“  

Daniel Mayer vzpomíná také na setkání s lidmi z ministerstva kultury, kteří mu jednou důrazně nedoporučili cestu do NDR. Jako pražský rabín byl pozván tamní evangelickou církví na jakousi konferenci o Starém zákoně. Jelikož to byla spřátelená komunistická země, nemohli mu to přímo zakázat, ovšem doporučili mu, aby pozvání odmítl. Jelikož nechtěl jít do zbytečné konfrontace se státní mocí, pozvání odmítl a nikam nejel. Československý normalizační režim se zřejmě bál evangelíků v NDR, kteří se tam o pár let později stali hybateli změn roku 1989. Ne nadarmo se prý o nich neoficiálně říkalo, že „evangelíci jsou horší než chartisté“.

Daniel Mayer také srovnává situaci v pražské židovské obci v sedmdesátých a osmdesátých letech s dnešní situací. „Ta situace byl taková, jaká byla. Nás bylo osm set padesát členů, byly v provozu dvě synagogy, Staronová a Jeruzalémská. V té době nebyl takový problém sehnat minjan (společenství deseti dospělých mužů, kteří prošli Bar Micva) z domácích zdrojů. Dnes má židovská obec patnáct set členů a někdy, nebýt cizinců, tak není minjan. A to se ještě počítám jako domácí. Je plná synagoga, všechno jsou to Izraelci či Američané, co přišli jako turisté. Domácích jsem tam jednou napočítal osm nebo devět. Dříve jich tam chodilo víc, v těch sedmdesátých a osmdesátých letech. To byli lidé, kteří byli zvyklí chodit do synagogy. Byli to bývalí vojáci z Podkarpatské Rusi, kteří zůstali v Praze. Všichni zahynuli, nehledě na to, že to připadlo Sovětskému svazu. Zůstali v Praze a optovali pro Československo. Byli vychováni v tradiční víře. Ti už dnes bohužel nejsou.“

Odchod do Izraele

V červnu 1990 Daniel Mayer složil funkci vrchního rabína, byl nadále zaměstnán na židovské obci ve funkci tzv. „mašgiacha“ (funkce člověka, který kontroluje košer vhodnost potravin). V květnu o rok později se rozhodl odejít do Izraele, kam se postupně přestěhovala celá jeho rodina (manželka a dvě dcery). Dcery dnes žijí na předměstí Tel Avivu v ultraortodoxní čtvrti Bnei Brak. Daniel Mayer s manželkou žijí v severoizraelské Haifě. Přednáší na škole judaismus, zejména pro nové přistěhovalce z bývalého Sovětského svazu.