Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Maxera (* 1943)

• born December 3, 1943 in Jiřice in Moravia

• his father was a forced laborer in Germany during World War II

• family was persecuted for political reasons after 1948

• graduated from a School of Applied Arts in Brno

• associated with the intellectual circles in Brno and Prague as well as with the underground movement

• first solo exhibition in 1966

• imprisoned for political reasons in 1975

• signed the Charter 77 in 1976

• exiled to Austria in 1978

František Maxera se narodil 3. prosince 1943 v Jiřicích na Moravě, katolický křest přijal jako Franz Maxera. Otec František byl železničář a „strávil necelé tři roky v totálním nasazení na nádraží Mannheim, manžírovací kolej Ludwigshoffen – Karlsruhe, což bylo jedno z nejbombardovanějších nádraží v Německu druhé světové války, protože tam procházela veškerá potravní čára z Francie do Německa.“ V Mannheimu prý Maxera starší přežil přes 200 spojeneckých náletů a na zotavenou „po převratu v roce čtyřicet pět dostal místo v kanceláři na nádraží Šumná - Vranov, což bývala první rychlíková stanice mezi Znojmem a Prahou“. Matka Marie, rozená Melkusová, pocházela z rodu mlynářů a statkářů, její otec vlastnil mimo jiné šrotovací mlýn na potoce v Hostimi, na který František Maxera rád vzpomíná. U děda Viléma, autora knihy Mullen im Wandel[1] a veterána první světové války[2], kterému prý v ofenzivě u Przemyszlu prostřelili plíci a který byl po pobytu ve špitále ve Vídni se znojemským plukem převelen na italskou frontu, se totiž scházeli přeživší Žlutí tygři[3], moravští veteráni, jejichž vyprávění pamětník s chutí naslouchal. Mohl se tak prý mimo jiné dozvědět, že jeho milovaný děd byl jedním z pouhých osmdesáti mužů, kteří se dočkali konce jedné z bitev u Monte Grappa[4].

Protože nádraží v Šumné bylo vybombardované, musela se rodina pamětníka usadit ve strážním domku u trati. Stačilo prý vynést mrtvé Němce ze sklepa, poklidit a na náklady dráhy provést drobné úpravy. K domku patřil i pozemek, k němuž otec pronajal od obce ještě pole po vyhnaných Němcích a začal v hladových poválečných letech hospodařit. K tomu účelu zakoupil i jezdeckého koně, který dostal jméno Fritz, ten prý ale jako válečný veterán špatně snášel výbuchy v nedalekém lomu a plašil se, když zahlédl letadlo, Maxera starší ho tak prý raději vyměnil za krávu. „Maminka nás nechtěla pouštět do lesa, protože jsme si vždycky přitáhli nějakou zajímavou věc, třeba sovětský automat. Nebo jsme za sebou táhli sovětský kulomet, takový ten na talíři. A jednou jsem si přinesl domů roznětky do dynamitu, trinitrotoluen,“ vzpomíná pak pamětník na dětství na linii Znojmo – Moravské Budějovice, kde se prý konečně zastavily armády svádějící poslední bitvu druhé světové války. V drážním domku nebyla zavedena elektřina a Maxerovi svítili petrolejovými lampami, otec však prý vymontoval rádio z německého kübelwagenu, takže v únoru 1948 prý mohl pamětník v přímém přenosu vyslechnout zprávy o právě probíhajících převratných událostech, přerušované „hrozným nadáváním“ otce.  

„Přišli kožeňáci, tatraplány měli“

Nadávky byly namístě: děd Melkus a jeho bratři se záhy ocitli pod tlakem, aby vstoupili do nově zakládaného zemědělského družstva. Jejich postoj v této záležitosti pak prý jasně a stručně shrnul výrok prastrýce Aloise k sedlákům ze sousedství: „Když vstoupíte do JZD, budete pacholci. Když ne, budete hospodáři.“ Děda  Melkuse však nečekal osud pacholka, ani hospodáře – spolu s bratrem Jaroslavem a dalšími byl na počátku padesátých let souzen jakožto nepřítel státu. V sérii procesů reagujících na babický incident prý tehdy měli být zlikvidováni bývalí „partyzáni napojení na Londýn“, disponující britskými zbraněmi i odhodláním, kteří tak představovali „možnost odboje proti kolektivizaci“, spolu s těmi, kteří neprojevovali dostatečné nadšení pro budování nové společnosti. Prastrýce Aloise tak uvěznili na deset let, jeho bratra Jaroslava oběsili na Zelený čtvrtek roku 1953.

S praktikami vyšetřovatelů se mohl seznámit i pamětník, který trávil zimu na přelomu let 1951 a 1952 u prarodičů, kde se spolu se sestrou zotavoval z příušnic: „Přijelo komando StB rozkulačovat dědečka,“ vzpomíná František Maxera na muže v kožených kabátech, kteří prý při domovní prohlídce bez váhání vyhodili děti z postelí a pustili se do kuchání matrací. Přestože zbraně ani vysílačku u děda nenalezli, o majetek ho nakonec připravili stejně jako jeho bratry. I jeho druhové, „sedláci z Piavy, skončili špatně“ – ve vězení a na mizině. Maxerovi staršímu prý nebylo co odebrat, alespoň ho tedy jakožto otce tří dětí týrali v zaměstnání. Nejdříve musel „jít kopat štěrk na trať,“ pak ho ale „traťmistr vyhodil i od krumpáče“, což prý doprovázela bizarní výměna, kdy otci ten samý člověk, který ho za války posílal na práci do Německa a „nadával mu do komunistů“, nyní módně „nadával do oportunistů“.

Na znojemském gymnáziu

Děd Melkus tak musel rodinu na žebřiňáku přestěhovat z drážního domku do Jiřic, kde pak Maxera starší pracoval jako zedník v nově založeném zemědělském družstvu. Do školy František chodil, a to doslova, protože musel každé ráno urazit několik kilometrů pěšky, nejprve do Šumného, poté do Hostimi a nakonec do Boskovštejnu, odkud ho prý učitel Adolf Ramach, bývalý odbojář a vězeň táborů Mauthausen a Ravensbrück, vozil domů na kole. Z obecné školy přešel pamětník do měšťanky do Jevišovic. Očekávalo se prý, že skončí jako mechanik v traktorové stanici, oblíbil si ho ale učitel Wirger, který nakonec přijel na kole k Maxerům domů a po dlouhém dohadování je přesvědčil, aby syna poslali na gymnázium (tehdy jedenáctiletku) do Znojma. Třída ve Znojmě byla prý „hodně namíchaná“ – pamětník vzpomíná například na Robina Kilbyho, syna veterána od Tobruku a El Alameinu nebo „krásnou spolužačku“, která měla stejně jako učitelka ruštiny koncentráčnické tetování.

Ve Znojmě František Maxera propadl zájmu o archeologii a dějiny umění, což prý usnadnila i skutečnost, že dějepis učil na gymnáziu syn slavného archeologa Vildomce, a připravoval se na studium některého z uměnovědných oborů. Ve čtvrtém ročníku si ho však prý „ředitel poslal pro cigarety“ a když pamětník obstaral, co měl, oznámil mu: „Nehlas se na vysokou, nemůžeme tě tam pustit, zkus to na nějakou nástavbu.“ Protože svůj zájem rozvíjel i prakticky – studoval kreslení v lidové škole umění ve Znojmě – rozhodl se prý František Maxera, že když ho nenechají studovat, bude sám umělcem. Od profesora z lidové školy si vyžádal doporučení a po maturitě během v roce 1960 začal díky vynikajícím výsledkům u přijímacích zkoušek a i drobnému úskoku studovat uměleckou průmyslovku v Brně.

Ve stopách zakladatelů vídeňské secese do armády a blázince

„Zakládali to ještě za monarchie. Ta škola už není slavná, ale chodily tam velké osobnosti, jako Adolf Loos, Josef Hoffmann nebo Maria Olbrich, kteří potom zakládali vídeňskou secesi. Takže to byla škola velké tradice,“ vzpomíná pamětník na podmínky v Brně, díky nimž se prý „rychle stával umělcem.“ Pohyboval se v brněnském intelektuálním prostředí, hrál divadlo, četl mimo jiné Ionesca, Camuse a Becketta, a stylizoval se podle tehdy populárního herce z filmů Andrzeje Wajdy Zbigniewa Cibulskeho.

O to hůře prý ale snášel povinnou vojenskou službu, kterou musel nastoupit hned po absolvování umělecko-průmyslové školy. „Od 3. srpna 1964 jsem prodělával dvouměsíční výcvik jako pěchotní, a potom se rozhodli, že budu psovodem,“ uvádí ke skutečnosti, že byl zřejmě kvůli záměně rodné obce za stejnojmennou obec v pohraničí vybrán k této elitní jednotce Československé lidové armády. „Já jsem byl voják s plnovousem. A měl jsem ten plnovous – to nosí novokřtěnci, amišové, nebo ti, kteří nechtějí mít nic společného s armádou. Plnovous s oholeným knírem je pacifistický plnovous. Najednou jsem skončil u pohraniční stráže, kde se naši oficíři tloukli v prsa, že si nehrají na válku, že ve válce jsme, jako se Západem. To bylo neuvěřitelné,“ popisuje pamětník své začátky v armádě, kde poté, co prošel psovodskou školou v Libějovicích a poddůstojnickou školou, skutečně stanul na stráži v hraničním pásmu.

Právě tam se prý také poprvé dostal do problémů: v zimě prý z pozorovatelny dalekohledem zahlédl, jak v rakouské obci těsně za hraničním pásmem vykládají z vozu lísky s pomeranči. Hned se s tím, co viděl, svěřil kolegovi a dodal ještě, že jeho děd vlastnil koloniál a pomeranče byly tehdy k sehnání téměř po celý rok, zatímco dnes představují komoditu takřka nedostupnou. Spolubojovník ho pohotově udal, musel tak odevzdat zbraň a dostavit se do kanceláře, kde už čekal major od kontrarozvědky. „Počúvajte, vojak, mohli byste žiť aj v Rakúsku?“ ptal se prý major. „Já mám dvě šikovné, pracovité ruce, já se uživím kdekoliv,“ odvětil Maxera, načež byl na čas raději vyexpedován ze zakázané zóny k záložní rotě a alespoň na nějakou dobu unikl dlouhým hlídkám za mrazivých nocí. „Napsal jsem dopis kamarádům, trochu jsem básnil, trochu fantazíroval, víceméně mluvil pravdu, co je to vojna – že je to blbost a buzerace. V podstatě to bylo inspirované Rimbaudovým dopisem z Paříže jeho učiteli někde v Charleville,“ popisuje pak pamětník počátek dalšího incidentu. Dopis mu totiž odebral „spolubydlící na cimře, naprosté hovado, nedoučený zedník,“ a zanesl ho veliteli, který obratem sestavil kárnou komisi. Zasedání komise pak prý vyvrcholilo tím, že velitel 15. brigády pohraniční stráže major Rubáš nechal Františka Maxeru odvézt do vojenského blázince v Českých Budějovicích. Ostatní složky armády prý ale vlivnou pohraniční stráž neměly v lásce a pamětníka tak v Českých Budějovicích medikovali jen zpočátku a lehce.

„Snížená schopnost přizpůsobovat se novým situacím, DG 307, proslavená Pavlem Zajíčkem[5], se dala naordinovat na cokoliv,“ uvádí pak k poměrům v samotném blázinci, kde jej zanedlouho pověřili výzdobou kulturního oddělení, chodeb a přípravou instruktážních panelů. Štěstí mu ale pokazil „spolubojovník, Slovák od Trnavy,“ který po návratu ze zmíněné instituce k rotě pohotově nahlásil veliteli, že místo aby trpěl, chodí Maxera v bílém plášti a vycházkové uniformě. Velitelství si ho okamžitě vyžádalo, ošetřující personál ale dělal všechno pro to, aby si pamětníka udržel. „Kdybys nebyl u té příšerné pohraniční stráže, tak bychom si tě vyžádali a chovali si tě tu jak v bavlnce až do konce,“ prohlašovali lékaři a přestože nakonec svého svěřence vydat museli, zanedlouho si jej opět vyžádali „na kontrolu“, aby mohl započaté dílo dokončit. V Českých Budějovicích tak pamětník mohl pobýt celé tři měsíce – pokud by léčba trvala déle, musel by být ze služby propuštěn – a za odvedenou práci obdržel Hlaváčkovu Mstivou kantilénu a bambitku.

K jednotce se František Maxera vrátil 1. května 1965, od té doby prý „žil u pohraničníků jako strašidlo“. Definitivně mu odebrali zbraň, takže nemohl chodit hlídkovat a věnoval se účetnictví. Když se pak při jednom z poplachů hlásil k „pronásledování narušitele“, vybavený oštěpem „na udolání narušitele a k osobní obraně,“ podařilo se mu velitele rozběsnit natolik, že byl zbaven všech povinností a už jen „posedával, koukal na televizi“ a pojídal vojenskou stravu. Po dalším pobytu v Českých Budějovicích – tentokrát u vojenské posádky – a zastavení u přátel v Praze, kvůli němuž už na něj armáda vydala zatykač, ho raději převeleli k vojenské posádce v Košicích. Jeho spolubojovníci od pohraniční stráže už prý zametali dvůr, protože si „prodloužili dovolenou a skončili v base.“ Poté, co pamětník oznámil, že přichází z blázince, ho ale zděšení oficíři ujistili, že „všetko bude dobré“ a na zbytek služby v Košicích tak vzpomíná jako na „zlaté časy“.  

Mladý mistr z Kunštátu

Když Františka po šestadvaceti měsících povinné vojenské služby konečně propustili, byl na podzim roku 1966 „z vděčnosti za to, že mu dělnická třída umožnila studovat“ úředně umístěn v keramické huti Ústředí uměleckých řemesel Praha v Kunštátě. Zpočátku přespával u kolegy Zdeňka Lindovského na skříni, během zimy pak vytvořil vlastní sérii keramických zvířátek. Měl se stát i vedoucím dílny, ale „mezitím propustili z kriminálu za podvody renomovaného keramika Jiřího Kemra[6], o jehož různých podvodech se dají psát romány,“ který se také ocitl v Kunštátě. Maxerova zvířátka se mu zalíbila a v souladu se svým obvyklým tvůrčím postupem – přisvojoval si prý mimo jiné i návrhy vyhnaných německých designérů – se mu je pokusil ukrást. „Tím došlo mezi námi k poměrně velkému konfliktu,“ konstatuje pamětník. Situaci zachránila historička umění Dr. Medková, která mu narychlo uspořádala výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně, aby tak jeho autorství nešlo zpochybnit. Tím na sebe ale přivolal Kemrovu pomstu: „Jiří Kemr se nechal po návratu z vězení naverbovat jako tajný spolupracovník StB, čili mám pocit, že za tím vyhnáním, za tou mou poměrně strastlivou cestou později byl právě tenhle agent Kuneš, že prostě mi život dělali těžší estébaci právě na jeho přání.“

„Když jsem pak dělal pro Dílo, které bralo moje věci, tak jsem to nesměl podepisovat, takže mi to ani nepatří,“ popisuje jednu z mnoha nepříjemností, které ho měly potkat. V dílně pod vedením Kemra navíc mohl vykonávat jen ty nejhorší práce. Zanedlouho však došlo k obratu a František Maxera mohl své nadání uplatnit naplno: „V Kunštátě jsme si s kolegou Lindovským necelý rok nato v rámci uvolňování ledů zařídili v bývalém pivovaru vlastní podnik. Byli jsme legenda, zvlášť mezi mladým výtvarným potěrem, ačkoliv jsme nebyli o nic starší.“ Firma se zdárně zavedla a pamětník pronikl do širšího povědomí výtvarné scény: „Měli jsme k dispozici renesanční pivovar, k tomu se procházelo ruinami do zámecké zahrady s rybníčkem a ostrůvkem, bylo to velmi romantické. Jak hrabě Lermontov někde na Kavkaze, když žil v rozstříleném šlechtickém sídle. Díky přátelům a těm, kteří nám drželi palce, jsme se protloukli až do ÚLUVU, že jsme zásobovali konkurenci Uměleckých řemesel ÚLUV, takže Kemr soptil. Jezdili jsme s návrhy do Prahy na Národní třídu, bylo to velmi hezké.“

„V roce 1968 v létě uspořádali nadšenci z Krumlova ve spolupráci s tamní radnicí, což byli dva nesmírně milí pánové, sympozium. Ale to je stará vesta: do nějaké zavšivené čtvrti pozveš umělce, ti se tam zabydlí, zkrášlí to, začnou tam jezdit lidi, a tak je potom vystrnadí a nastěhují se tam yuppies. Takže nás pozvali na sympozium, které se jmenovalo PROOEMIUM. Nejslavnější osoba tam byl Vladimír Boudník, byl tam Láďa Placatka[7], byl tam Honza Steklík[8]. Chtěli, abychom se tam v těch domech, které se tam rozpadaly, které maloval Egon Schiele, abychom se tam nastěhovali a dělali tam umění,“ k čemuž podle Františka sice nedošlo, zato se při pobytu v Českém Krumlově spřátelil s Janem Steklíkem, jehož prostřednictvím později pronikl do okruhu pražské Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu[9] a seznámil se s řadou dalších výrazných postav pražského kulturního života.

Slyšeli jste slovo básníkovo

V srpnu 1968 vyrazil František Maxera s kamarádem z Kunštátu na motorce do Bulharska. Když se pak na zpáteční cestě 20. srpna v okolí Budapešti proplétali kolonami vojenských vozidel, s úlevou prý litovali místní obyvatelstvo: „Chudáci, my už tam máme demokracii a těmhle tady pořád šaškují vojáci.“ Na hranici prý ještě žertovali s celníky, vojenská vozidla však byla vozidla invazní, jak se měli přesvědčit druhý den ráno, kdy je slovy: „Kluci, vstávejte, jsou tu Rusáci!“ probudila „šéfka KSČ v Kunštátu“ a matka kamaráda, u něhož pamětník po návratu přespával.

Opět na motocyklu pak pronikli v chaotické situaci do Brna, kde už o den později proběhla na Náměstí Svobody demonstrace proti invazi, kterou tankisté rozháněli najížděním do lidí, a kde také pamětník potkal přítele Steklíka, který už před časem zakotvil v jeho dílně v Kunštátě. Společně pak navštívili Jana Skácela[10], jenž prý prohlásil, že „Rusáci přijeli, Rusáci odjedou, ale bude to asi zatraceně dlouho trvat. Slyšeli jste slovo básníkovo.“

„Vzápětí přišla ta přednormalizace, pak normalizace, vzápětí rok sedmdesát jedna a zrušili Hosta do domu[11]. A Honza – mezitím jsme byli ještě větší kamarádi – neměl kde být, tak bydlel u mě v Kunštátě. On dělal sem tam nějaké ilustrace. Ty byly nádherné, ty ilustrace, co dělal pro Hosta do domu. Pak dělal pro Vědu a život a tak se různě protloukal, sem tam nějakou korunu,“ uvádí František Maxera k tomu, co následovalo. Dodává také, že se Steklíkem vytvořili kolekci keramiky, kterou Jaromír Zemina zakoupil pro Národní galerii. Spolu s Jiřím Valochem[12] také ještě stačili zorganizovat v Domě umění města Brna výstavu věnovanou českému a světovému land artu a společnou výstavu Steklíka a Karla Nepraše[13], kterou kromě Valocha zahajovala i Věra Jirousová a Ivan Jirous[14], jenž připravil také jeden z textů do katalogu. S Jirousem, který celou záležitost zaštítil svou legitimací Svazu výtvarných umělců, jehož však již nebyl členem (což vedlo k jedné z mnoha nepříjemností, které jej postihly, tedy obvinění z hospodářské kriminality), pak pamětník zorganizoval dva koncerty kapely Plastic People of the Universe, a to v Letovicích a ve Zbraslavci u Kunštátu. Konstatuje však, že „kam přijela Magorova verbež, tam byl průser“ a zmiňuje případ hostinského Zdeňka Findejse, jemuž prý příznivci kapely zkonzumovali veškeré alkoholické nápoje a podnik opustili bez placení, což prý vedlo k jeho uvěznění kvůli nemalé finanční ztrátě.  

Do ďáblovy pasti a k podivným zubařům

V dílně nechával František modelovat i syna Jaroslava Šabaty[15]. Když ho ale pamětník při jedné příležitosti vezl autem z Brna do Kunštátu, byl mladý Šabata sledován a tajná policie se tak zaměřila i na něj. „Do ďáblovy pasti jsem padl v souvislosti s letákovou akcí[16] rodiny Šabatovy v Brně,“ prohlašuje František Maxera. Když totiž druhý den vstal a chtěl zatopit, objevil se kunštátský policista a prohlásil: „Nezapaluj to, tam jsou soudruzi na VB, oni se tě chtějí na něco zeptat.“ František ho následoval na policejní stanici, „soudruzi“ ho však pohotově dopravili do vyšetřovací vazby v Brně a tam ho týden drželi, než ho prokurátor, který zřejmě uznal, že se pamětník na akci Šabatových nepodílel, nařídil propustit.

Přestože nebyl František Maxera obviněn ani souzen, jeho postavení v Kunštátu vazba poškodila a přispěla i k tomu, že keramická dílna (výrobní družstvo o třech členech) byla v srpnu 1973 komunalizována. Poté jej prý Kunštátští z obce v podstatě vyhnali do Jiřic, kde si však zřídil vlastní dílnu a působil ve svobodném povolání jako výtvarník. I v tomto období udržoval vřelé vztahy jak s brněnskou, tak i pražskou nezávislou scénou, v jeho keramické dílně působili mimo jiné hudebník Milan Hlavsa a překladatel Jaroslav Kořán, který prý musel „železnou rukou“ vyhánět další nonkonformní zájemce o azyl v Jiřicích. Dlouhá léta se pamětník snažil získat přízeň Lenky Horákové z Gottwaldovského filmového studia a při jedné příležitosti tak v srpnu 1975 přijal její pozvání na pouť v Hostýně, kde měla s přáteli vystupovat s loutkovým divadlem. Na pouti v Hostýně však došlo k incidentu[17] a díky výstupům Emila Hauptmanna, satirizujícím politické poměry, vyvrcholilo představení zatčením divadelníků i Františka Maxery. Z Hostýna je odvezli rovnou na záchytku, kde je zdravotní sestra díky společným známým alespoň vybavila cigaretami a nerozdělila je, jak měla nařízeno, poté putovali do vyšetřovací vazby v Brně.

„Oni prováděli ty domovní prohlídky a nalezli u mě Knížákovy texty. A taky Bondyho[18] texty. Takže to je přímo v tom rozsudku, že se domnívá, že já jsem ten vousatý básník Bondy,“ uvádí František Maxera, když vzpomíná, že všichni muži ze skupiny se ve vazbě nesměli holit, zřejmě aby působili u soudu co nejodpudivějším dojmem. Zpráva o jejich uvěznění však neunikla pozornosti přátel, kteří obratem zahájili kampaň na jejich podporu. Aby se vyhnul odsouzení, pamětník prý usoudil, že v dané situaci bude nejlepší pokusit se ukrýt v blázinci. S pomocí manželů Němcových se tak „uklidil do Beřkovic k Josefu Marholdovi“ – tedy do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kde chtěl „zůstat přes Vánoce, protože od února už by nedělali soudy, ti komunističtí bastardi, protože chtěli do Helsinek,“[19] a kde už se před povinnou vojenskou službou ukrýval Ivan Jirous. Ve státním zájmu však bylo, aby se celá záležitost vyřídila ještě před přijetím dohod, soud tak proběhl v prosinci 1974 a odvolací řízení již v lednu následujícího roku. K odvolacímu soudu přijel pamětníka podpořit i jezuitský kněz Bohumil Kovář, který později vzpomínal, jakou lítostí ho naplňoval pohled na soudce Dr. Procházku. „Bohoušku, vždyť on mě poslal do kriminálu, mě ti líto nebylo? Vždyť já musel na Bory,“ rozčiloval se prý pamětník. „Tebe mi, chlapče, líto nebylo, tobě to jenom prospělo,“ odpověděl mu starý politický vězeň[20]. Několik loutkoherců vyvázlo s podmínkou[21], Emila Hauptmanna však soud poslal do vězení na dva a půl roku.

František Maxera měl stejně jako Lenka Horáková strávit ve vězení osmnáct měsíců, a to „za svoje názory, které ale neřekl“ – podle obžaloby měl uplatňovat svůj vliv na ostatní odsouzené a vést je k pobuřování. Se třemi kolegy od divadla se tak ocitl ve věznici v Plzni – Borech. I díky mezinárodnímu ohlasu, který jejich případ vyvolal, tam však odsouzení z Maxerovy skupiny nepobyli dlouho. „Uhl psal trockistickým soudruhům, Komeda psal Wiesenthalovi, ten informoval Amnesty International,“ a československé konzuláty se tak musely vypořádávat s množícími se dotazy, „co že se to tam [v Československu] děje“.  Všechny tak propustili v květnu 1975 na amnestii Gustáva Husáka, který se tehdy ujal prezidentského úřadu. I tak František Maxera po třech měsících na Borech vážil čtyřicet devět kilogramů a ve vězení také přišel o zuby, protože do péče tamějších odborníků se svěřit odmítal. „Tam to spravoval jeden mukl, že měl vrtáček na železo a normální cement, že to odvrtal a zalepil cementem,“ konstatuje pouze. Příšerné podmínky v plzeňské věznici mu však alespoň symbolicky ulehčily „balíky dopisů z celého světa“ reagující na kampaň Amnesty International.

Krátce po propuštění pamětník potkal na náměstí v Brně architekta Sklepka, pro nějž před uvězněním vyráběl reliéf, který měl být umístěn u propasti Macocha, a fontánu pro Moravský kras. „Co je s mým reliéfem a fontánou?“ ptal se Sklepek. František, vědom si toho, že uvězněním jeho kariéra v podstatě skončila, odvětil prý jen: „Já se zrovna vracím z věznice Bory,“ načež Sklepek prohlásil: „Mistře, já se vás neptám, jaké máte hobby a jak trávíte svůj volný čas,“ a zajistil, aby mohl pamětník zakázku dokončit.

Vyhnancem bez státní příslušnosti

I tak byl ale František Maxera odstaven od veřejných zakázek. Žil v Jiřicích, dál udržoval kontakty s pražskou i brněnskou nezávislou scénou a na sklonku roku 1976 se prostřednictvím Václava Komedy stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Následovalo další týrání tajnou policií, která mimo jiné zabila jeho psa, chrta Bora, jehož si jako pohraniční stráží nenáviděné ohavné buržoazní plemeno pořídil po propuštění z plzeňské věznice, i pověst nepřítele socialistického zřízení v celém okrese. „Pokud jsem se vzpíral rok a půl odchodu z bývalé vlasti, tak to byla ta největší blbost, co jsem kdy udělal,“ dodává pak k vynucené emigraci (byl zbaven státní příslušnosti a vyhoštěn), zájem o československé disidenty v Rakousku totiž prý mezitím ochabl. Přesto se mu nakonec s pomocí místního starosty podařilo usadit v obci Alberndorf im Pulkautal, kde si zřídil vlastní keramickou dílnu, v níž pokračuje ve své umělecké produkci. V Rakousku také založil rodinu.

Literatura:

Alan, Josef (2001) Alternativní kultura – Příběh české společnosti 1945 – 1989, NLN.

Hlavsa, Milan (1992) Bez ohňů je underground, Maťa.

Jirous, Ivan Martin (2008) Pravdivý příběh Plastic People, Torst.

Švehla, Marek (2017) Magor a jeho doba, Torst.

[1]Mlýny v proměně

[2]https://www.youtube.com/channel/UCUcyEsEjhPEDf69RRVhRh4A

[3] https://brno.idnes.cz/prvni-svetova-valka-znojemsko-historik-kacetl-flr-/brno-zpravy.aspx?c=A170901_141825_brno-zpravy_vh

[4] https://www.irozhlas.cz/node/5937159

[5] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1170

[6] https://encyklopedie.brna.cz/home-mmj/?acc=profil_osobnosti&load=12170

[7] http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=osobanavystavach&IDosoby=179

[8] http://www.artlist.cz/jan-steklik-108679/

[9] https://artycok.tv/28697/krizovnicka-skola-cisteho-humoru-bez-vtipu

[10] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=433

[11] https://casopis.hostbrno.cz/o-nas/historie

[12] http://cz.tranzit.org/cz/publikace/0/publication/ji-valoch-white-sheets

[13]http://abart-full.artarchiv.cz/dokumenty.php?Fvazba=vydavatel&IDdokumentu=73679

[14] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038

[15] http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_sabataj.php

[16] https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/08/SI_29_s162-189.pdf

[17] https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik5-2007/kap11.pdf

[18] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=915

[19] http://www.rozhlas.cz/svobodne/casovaosa/_zprava/srpen-1975-konference-o-bezpecnosti-a-spolupraci-v-evrope--855002

[20]Bohumil Kovář zemřel na sklonku sedmdesátých let následkem nervového vypětí po výslechu Státní tajnou bezpečností

[21] http://scriptum.cz/soubory//scriptum/listy-rim/listy_1975_4_zm_ocr.pdf

%MCEPASTEBIN%