Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bohuslav Matyáš (* 1942)

• narozen 30. listopadu 1942 v Trnavě na Slovensku

• dětství prožil v Třinci

• po gymnáziu v Českém Těšíně nastoupil na Univerzitu Palackého v Olomouci

• za studií se věnoval amatérskému divadlu a publikoval ve studentském časopise

• od dob studií se o něj zajímala Státní bezpečnost

• působil jako redaktor Stráže lidu a olomoucké pobočky Ostravského rozhlasu

• v prvních dnech srpnové okupace roku 1968 se podílel na ilegálním rozhlasovém vysílání

• s nástupem normalizace přišel o zaměstnání v rozhlase a byl vyhozen z Komunistické strany Československa i profesních organizací

• až do pádu režimu zastával dělnické profese

• po roce 1989 se vrátil k novinařině

• roku 2023 žil v Otrokovicích

„V noci zněl hukot letadel. Zaklel jsem na adresu naší armády, že s těmi cvičeními nadají pokoj ani v noci, přikryl si hlavu polštářem a spal dál,“ vzpomíná na noc z 20. na 21. srpna 1968 Bohuslav Matyáš. Co se děje, netušil ještě ani ráno, když se vydal do olomoucké redakce Stráže lidu. Záhy na to se ale stal jedním z mála rozhlasáků, kteří až do 28. srpna 1968 ilegálně vysílali převážně na vlnách rozhlasu po drátě pod jménem Dubček-Císař ABX.

Směr Olomouc

Bohuslav Matyáš se narodil 30. listopadu 1942 v Trnavě a až do nástupu do školy v českém Třinci mluvil díky mamince Irmě slovensky. Z její strany také nejspíš zdědil hudební nadání – dědeček Pavel Furman měl cimbálovou kapelu, ve které hrál na basu. Maminka uměla hrát na housle, a tak bylo rozhodnuto i o malém Bohuslavovi. Kromě citu pro hudbu se u pamětníka už v dětství projevilo dramatické nadání, které poznal a podnítil jeho gymnaziální profesor Jan Havlásek. Na DAMU bohužel neprošel přijímacími zkouškami, i když se dostal do užšího výběru. Řekl si, že nastoupí do třineckých železáren na roční brigádu a za rok to zkusí znovu. „Profesor Havlásek mě ale nasměroval, že půjdu na rok na fakultu do Olomouce. A za ten rok jsem už byl tak okouzlen školou, vyučujícími i městem samotným, že jsem tam už prostě zakotvil natrvalo,“ říká pamětník a dodává, že Olomouc je, ačkoliv nyní žije v Otrokovicích, stále jeho rodné město, protože tam se opravdu jako člověk zrodil.

Zápalka, která hořela jen krátce

„Do historie divadelního dění v šedesátých letech soubor přispěl objevným uvedením poezie ‚východních beatniků‘ a osobitě pojatou kabaretní montáží s prvky poetické klauniády. Patřil k souborům, které se výrazně podílely na posunu a změně interpretační tradice v divadlech poezie. Hlavním interpretačním východiskem byla pro členy souboru rovina studentské recese a smyslem jejich aktivity chuť si hrát,“ píše se na stránkách Databáze českého amatérského divadla v anotaci k souboru Zápalka-kabaret, který v Olomouci v rámci FF UP působil mezi lety 1963 a 1964. Bohuslav Matyáš stál u zrodu „Zápalky“ a účinkoval v obou pásmech – Čistý oheň i Aneb cirkus Zelená husa. Režie se ujal Jiří Flíček (tvořící pod pseudonymem Z. A. Pálka, odtud i jméno souboru), pozdější dramaturg divadla Večerní Brno.

S oběma představeními se olomoučtí vysokoškoláci vypravili na pozvání tehdejšího dramaturga divadla Na Zábradlí Václava Havla i do Prahy. Reflexi jejich vystoupení z pera Dušana Kubálka otiskl Svět sovětů v březnu roku 1964. Bohuslava Matyáše autor recenze představení pochválil za „myšlenkově propracovaný [herecký] výkon i ironický úsměv“.

Studentské nadšení pro divadlo však nemělo dlouhého trvání. Ačkoliv sklidili úspěch už roku 1963 na přehlídce Wolkerův  Prostějov s prvním pásmem Čistý oheň, které obsahovalo poezii sovětských básníků A. Vozněsenského a J. Jevtušenka, po kabaretu Aneb Cirkus Zelená husa už ve společné tvorbě nepokračovali. Důvod to mělo prostý, ze studentů se postupně stali absolventi a jejich cesty se rozešly. Ze záznamu je však možné si poslechnout alespoň kousek z jejich představení. Na webu již zmíněné Databáze českého amatérského divadla lze najít pořad olomouckého rozhlasu  Šestý den je sobota z roku 1994 věnovaný kromě Zápalka-kabaretu i Skumafce (kde působil Pavel Dostál) a souboru RARIONKAbaret.

Byl jsem stejně překvapený jako naštvaný

Už během studií se kromě divadelnictví věnoval i novinařině. Začínal ve studentském časopise FLP revue, jako absolvent vedl kulturní rubriku Stráže lidu (Měsíčník levicové orientace) a zakotvil v olomouckém rozhlase, který byl tehdy ještě nesamostatnou pobočkou ostravského studia. Zde se stal externím autorem-publicistou a hlasatelem a jako redaktor také působil v olomouckém rozhlasu po drátě. Účast na vysílání v prvním týdnu okupace v roce 1968 se stala jedním z důvodů jeho pozdější pracovní degradace v čase nastupující normalizace.

Ráno 21. srpna 1968 se bez znalosti nové situace vydal nejprve do Stráže lidu a pak teprve do rozhlasu, který sídlil v domě s č. p. 21 na Horním náměstí. O nočním příletu vojenských transportních letadel Antonov na pražskou Ruzyň, ze kterých začaly vyjíždět tanky, a o dalších polských obrněncích, které se blížily i k Olomouci, se dozvěděl až od vyděšených žen v redakci. V rozhlase se po něm už začínali shánět. Zprvu se vysílalo ze studia, ale pak začalo být zřejmé, že se po Polácích objeví Sověti a učiní možnosti informovat veřejnost přítrž. Postupem času se do éteru nedostávaly jen informace o aktuálním dění, vysílaly se také rezoluce občanů i podniků, individuální vzkazy a například i varování před provokatéry. Jedním z hlášení Bohuslava Matyáše byla například věta: „Rodiče, jděte se podívat na ulici, jestli tam nesedí zrovna vaše děti a vezměte je domů,“ když přišla zpráva o poklidném protestu mládeže, která živou barikádou vsedě blokovala polské tanky čekající na spojení se Sověty před branami města (jak lze nalézt v bakalářské práci Vysílání Československého rozhlasu Olomouc v srpnu 1968 Terezy Skácelové z roku 2013 na s. 42).

Nová zkušenost

„V deset hodin dopoledne přijeli příslušníci StB s ruskými vojáky k vedoucímu olomouckého studia Československého rozhlasu, Aloisi Rečkovi,“ píše Tereza Skácelová (s. 42), „pracovníci rozhlasu s tím už byli srozuměni. Informovalo je o tom OV KSČ, kde se vedlo jednání. Alois Rečka je poté zavedl do hlasatelny a dal pokyn, aby všechen materiál, který měl být vysílán, dali příslušníkům k nahlédnutí. Tyto hlídky trvaly ve studiu do 22. srpna do 15 hodin a vojáci obsadili rozhlas až do 27. srpna 1968.“

Bohuslav Matyáš na tuto událost navazuje slovy: „Jarolím Koutný pak dal dohromady skupinku, kde byl on jako šéf a dodavatel reportáží a zpráv, potom [technik] Oskar Dvořák s Nagrou [nahr. zařízení] a já jako hlasatel. Okresní výbor KSČ nám přidělil dva techniky ze správy spojů a ti přesně věděli, kde v kterém sklepě mají svoje propojovací telefonní ústředny. Tam nás připojili a vysílali jsme.“

Stanice Dubček-Císař ABX vysílala od 22. srpna 1968 a prvním místem se stalo sklepení školy v Dvořákově ulici. Poté se přesunuli na neředínské sídliště do suterénu paneláku. „Jednou nám zatrnulo. Sklepním okýnkem jsme si všimli, že kolem přešli vojáci. Jelikož to nemohli být jiní než Rusové, tak jsme měli strach, že nás objevili a přijdou na nás. Naštěstí se to nestalo,“ vzpomíná.

Až do ukončení ilegálního vysílání okupační armáda neodhalila ani jedno místo, odkud se vysílalo. Díky napojení na vojenskou vysílačku v Litovli, s krycím názvem Ječmínek, bylo možné olomoucký rozhlas naladit nejen po republice, ale i po celé Evropě. Několikrát zazněla také provolání k okupačním vojskům v ruštině, polštině a němčině.

Po týdnu, stejně jako v Praze, ilegální vysílání skončilo – 27. srpna 1968 se vrátila vládní delegace z moskevských jednání a z rozhlasových přijímačů zazněl proslov Alexandera Dubčeka. „Slova si už nevybavím, ale pocitově si vzpomínám, že mluvil zajíkavě, tak jako by měl slzy na krajíčku, jako sražený na kolena,“ vzpomíná. Naposledy se z vysílacího stanoviště mimo olomouckou budovu rozhlasu ozvalo hlášení 28. srpna 1968 dopoledne: „Tady je Olomouc, tady je legální svobodné vysílání Československého rozhlasu ze stanoviště Dubček-Císař ABX. Na slyšenou.“  
„Skončili jsme vysílání a vrátili se do rozhlasu – než nás ovšem stačili odevšad do půl roku vyhodit – ze Svazu spisovatelů, novinářů a z redakcí,“ doplňuje ještě svou hořkou zkušenost.

Pryč z rozhlasu a nakonec i z Olomouce

Až do roku 1989 působil Bohuslav Matyáš na dělnických pozicích. Ocitl se však v dobré společnosti. Do kotelen a na stavby se z prostředí médií, umění a kultury přesunula velká část tehdejší inteligence. Jako první našel v panelárce Pozemních staveb uplatnění Emil Gímeš, vyhozený ideologický tajemník KSČ v Olomouci, který za sebou „stáhl“ další – právě se rodícího disidenta a porevolučního poslance a  ministra kultury Pavla Dostála a také Bohuslava Matyáše. Na rozdíl od aktivních disidentů si ale pamětník vybral jinou cestu. Jak lze číst ve zprávě StB z roku 1972, jež se jako jedna z mála v ABS ČR dochovala, „Bohuslav Matyáš se (…) téměř úplně stáhl do pozadí, nevyhledává s nikým styky.“ S manželkou Annou Hutlovou se nakonec přestěhovali i mimo Olomouc – v Otrokovicích se jim podařilo postavit řadový dům.

Stranou zůstal pamětník i během sametové revoluce. Nedůvěru odložil až za nějaký čas, kdy se začínaly ozývat profesní instituce, které nabíraly své vyhozené členy zpět – a tak se k novinařině i rozhlasu nakonec přece jen vrátil.