Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Matuštíková (* 1947)

• narozena jako Chlebková 26. června 1947 v Kobeřicích na Hlučínsku

• rodinu poznamenala druhá světová válka

• její otec a další příbuzní museli bojovat v uniformách wehrmachtu

• vyrostla ve skromných poměrech na malém hospodářství

• po základní škole nastoupila jako dělnice v lisovně nových hmot v Chuchelné

• desítky let pracovala v kravínu JZD v Kobeřicích

• hrdě se hlásila k Hlučínsku a propagovala tamní nářečí

• v roce 2021 žila v Kobeřicích

Alena Matuštíková se narodila dva roky po válce, ale o tom, co se dělo v dubnu 1945, když jejími rodnými Kobeřicemi procházela fronta, může díky své matce Anně dlouze vyprávět. Byla to výborná vypravěčka a vzpomínky na toto dramatické období také sepsala pro své děti a pak i pro vnoučata do školních sešitů. Domek, ve kterém se Alena později narodila, byl tehdy plný sovětských vojáků. Za stodolou duněla děla, na zahradě leželi mrtví, kolem byly spálené stodoly, díry po bombách a pole rozrytá tanky.

Ze sovětské armády měli lidé v Kobeřicích velký strach už proto, že Hlučínsko bylo součástí Německa a tamní muži museli jít bojovat za Hitlera. Její tehdy pětadvacetiletá matka se také bála. Černila si tvář a ještě se zakrývala šátkem, aby nevzbudila žádost divokých vojáků. Nakonec vařila mužům z Kavkazu jídlo a šila jim plátěné pytlíky na hodinky a jiné ukradené cennosti, ze kterých byli u vytržení.

Alena Matuštíková si brzy ujasnila, že se nemusí stydět za svého otce a strýce, kteří za války narukovali do wehrmachtu. Dva matčini bratři se domů nevrátili, padli u Stalingradu a nemají ani hrob. Zná je jen z fotografií a vyprávění matky, která jim psala na frontu dlouhé dopisy. „Ti kluci nerozhodli, že Hlučínsko půjde pod Německo, tak jako se předtím nikdo neptal, jestli chceme být součástí Československa. Nechtěli do války. A řeči o tom, že mohli utéct, jsou mimo. Kam měli utéct?“ říká pamětnice.

Alena Matuštíková je kobeřická patriotka. Je také hrdá na Hlučínsko, kde podle ní žijí výjimečně pracovití lidé, kteří neváhají pomoci jeden druhému. Používá již upadající nářečí „po našemu“, kterým mluvili i její rodiče. Je vděčná zvláště matce za to, že ji vedla k práci, skromnosti, šetrnosti a zbožnosti. „Byla jsem v životě šťastná možná také proto, že jsem se držela rčení, kterým mě maminka povzbuzovala k práci: ‚S Bohem začni každé dílo, podaří se ti to, až milo.‘“

Neznala jsem bonbóny ani čokoládu

Alena Matuštíková se narodila 26. června 1947 v Kobeřicích jako Chlebková. Přišla na svět jako první ze tří dcer Anny a Josefa Chlebkových. Vyrůstala v malém domku s malým hospodářstvím na okraji Kobeřic. Dál už byla pole. Hospodářské budovy, stodola a chlívky pro kozy, králíky a prasata zabíraly více místa než obytné místnosti. Rodina se musela spokojit s kuchyní, jedním pokojem a komůrkou v podkroví, kde spal dědeček Franz a děti.

Měli půl hektaru pole a obrovskou zahradu, kde pěstovali brambory, všechny možné druhy zeleniny a také byliny. Po dvoře běhala drůbež. „S jídlem jsme byli skoro soběstační. Nechodilo se k řezníkovi. Na chleba jsme měli vlastní obilí. Vozilo se to semlít k mlynáři Čujkovi. Za mouku jsme dostali lístky na chleba, pro který jsme chodili k pekaři. Neexistovalo, aby maminka koupila rohlík. To byla zbytečnost, podobně jako bonbóny nebo čokoláda. Taky jsem jako dítě netušila, že lidé jezdí do lázní nebo na hory. Mé dětství bylo i tak krásné,“ říká. Od malička pásla husy a pomáhala na poli. „Když byly žně, otec kosil a my děti jsme dělaly povřísla. Od páté třídy jsem sama dojila kozy,“ vzpomíná.

Součástí každodenního života rodiny byly modlitby, bez kterých se nejedlo ani nechodilo spát. Často také společně zpívali. Otec Josef jim k tomu hrál na foukací harmoniku. „Když maminka před večeří poklízela u zvířat, místo toho, aby jí šel pomoct, sednul si na práh a hrál. Já a sestra jsme si přisedly každá z jedné strany a zpívali jsme písničky, které nás naučil. Maminka se přidala svým krásným altem. Byly to nádherné večery,“ vypráví.

Jako školačka ráda doprovázela matku na draní peří. „Někdy se sešlo i patnáct ženských. Při draní se povídalo a zpívalo, třeba balady s náboženskými texty. Dodnes si pamatuji všelijaké historky a příběhy, mnohé i drsné, třeba jak v chudých rodinách, kde se rodily pořád další děti, nechávali postižená novorozeňata umřít,“ říká.

Otec musel narukovat po těžké nemoci

Důležitou osobou jejího dětství byl děda Franz Mrowec. Vyprávěl jí o dětství nebo o tom, jak pracoval v Německu. Brával ji s sebou na byliny nebo na kopřivy pro housata. Pamatuje, že když bylo v jejich nevytápěné světničce zima, nosil jí do postele horké cihly, aby si ohřála nohy. Kromě její matky měl se svou ženou pět dětí, z toho tři kluky. „Od maminky vím, že býval na své syny hrozně zlý. Ani o tom nedokážu mluvit, jak drasticky se k nim choval. Já ho ale poznala jako hodného dědečka. Asi ho změnila válka, ve které o dva syny přišel,“ říká.

Její otec Josef Chlebek pocházel stejně jako matka z Kobeřic. Narodil se jako pohrobek. Jeho otec byl také zedník a zabil se, když byl na práci v Německu. „Stavěli komíny v továrnách, jednou přišla vichřice a shodila je i s lešením,“ vypráví Alena. I její otec musel ke konci války narukovat do wehrmachtu, ale málem se toho nedožil. „Tatínek těžce onemocněl. Strávil měsíce v nemocnici ve vysokých horečkách. Léčili ho na špatný žaludek, ale ukázalo se, že má prasklé slepé střevo. Ležel na pokoji s umírajícími. Byl to zázrak, že se vyléčil,“ říká.

Narukoval v době, když Němci válku prohrávali a povolávali i patnáctileté děti a starší nebo nemocné muže. „Vím, že byl někde na Ukrajině, a že měl na starosti sklad potravin. K ruce dostal dva ruské přeběhlíky. Nejhorší věci zažil během návratu domů. Nevím proč, ale šli přes Maďarsko, kde se schovávali ve vinohradech, a na cestu se vydávali jen v noci. Jeho druzi z Ruska měli takový strach, že se dostanou do rukou Sovětů, že se raději sami zastřelili,“ říká.

Ze školní lavice rovnou do fabriky

Když se v roce 1948 dostali k moci komunisté, Chlebkovi tím nijak netrpěli. Neměli ani hektar pole ani krávu, nebylo jim co vzít. Nikdo z rodiny se ke komunistům nedal, ale také nebyli proti nim. Alena chodila do náboženství i do Pionýra. Ve škole se dobře učila. Třídní učitel jednou přišel k nim a říkal rodičům, aby ji dali na zdravotní školu. Matka z ní chtěla mít švadlenu, ale do učení ji nevzali. Důvodem bylo, že měla po zánětu kosti na noze sníženou pracovní schopnost.

Z deváté třídy šla pracovat jako dělnice do lisovny nových hmot v Chuchelné. „Nevadilo mi to. Chtěla jsem jít do práce, vydělávat a pomáhat mámě,“ říká. Ve fabrice se poznala s Bernardem Matuštíkem, kterého si v devatenácti letech vzala. V srpnu 1968 byla šťastnou matkou prvního dítěte, když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy.

„Manžel si ráno před odchodem do práce pustil rádio. Když slyšel, že nás napadl Sovětský svaz, sedl si a brečel,“ vzpomíná. Alena tomu nechtěla věřit. Když zjistila, že lidé berou útokem obchod, dostala strach, že nesežene plenky pro syna. Později musela s dítětem do nemocnice v Opavě. Na chodbě ortopedie, kde čekalo plno lidí, leželi na lehátkách také sovětští vojáci.

I když byla vyděšená a přála by si, aby všichni sovětští vojáci zůstali doma, bylo jí jich líto. „Nikdo si jich nevšímal. Byli špinaví, leželi, nemluvili. Nevím, co jim bylo, ale vypadali velmi špatně. Nikdo jim nepodal ani vodu. Další vojáci seděli v Kobeřicích před obchodem na schodech. Určitě měli hlad. Hodně jich stálo celé dny na křižovatkách,“ vzpomíná na okupaci vojsky Varšavské smlouvy, která ukončila pokus zreformovat komunistické Československo a nastolit liberálnější režim. Později jela s manželem do Prahy, viděla rozstřílené okolí muzea a představovala si, jak se tam bojovalo.

Do strany, která zakazuje náboženství, nevlezu

Alena se po krátké mateřské vrátila do práce. Začátkem sedmdesátých let se jí narodila dcera a pak si našla lépe placené zaměstnání v kobeřickém JZD v kravínu. Udělala si kurz dojičky a později povýšila na mlékařku. Dohlížela na kvalitu a čistotu mléka. V té době ji vyzvali komunisté z družstva, aby vstoupila do strany. Řekla jim, že nevleze do strany, která lidem něco zakazuje. „A co vám asi tak zakazujeme?“ ptal se vedoucí komunistické buňky. „Zakazujete dávat děti do náboženství, zakazujete nám chodit do kostela,“ odpověděla pamětnice a tím to pro ni skončilo.

Alena Matuštíková si náboženství dětí nenechala zakázat. Když se její syn po osmé třídě hlásil do učení za kuchaře, nepřijali ho. „Výchovný poradce mu totiž do papírů napsal, že celou dobu chodil do náboženství. Manžel se naštval a dal ho vyučit do Vítkovic kotlářem,“ vypráví.

Říká, že jinak za komunistického režimu osobně nepocítila žádné omezování. „Měli jsme se dobře. Jezdili jsme s dětmi zadarmo na dovolené do Jeseníků. Dostala jsem se dokonce až do Taškentu a na Krym. Kdyby nebyli komunisté, nikdy bych to nezažila, nikam bych se z té naší chaloupky nedostala,“ říká.

V době rozhovoru pro Paměť národa bylo Aleně Matuštíkové čtyřiasedmdesát let a žila spokojeně s manželem v Kobeřicích. Jako správná Prajzačka každou sobotu zametala cestu před svým domem. Na Hlučínsku je to speciální tradice, kterou především starší generace stále dodržuje.