Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Matuška (* 1937)

• narodil se 24. června 1937 do rodiny, jejíž kořeny sahají v Hati do 17. století

• otec Josef byl tesařem, matka Gertruda, rozená Sládková, pocházela ze Šilheřovic

• na přelomu 30. a 40. let pracoval otec v přístavu Kiel, poté byl odvelen do Ruska

• na jaře 1945 zažil pamětník v Hati boje Ostravsko-opavské operace

• stal se svědkem násilí vojáků Rudé armády vůči civilnímu obyvatelstvu

• pamatuje otcův návrat ze zajetí v roce 1946, také návrat bratra Alfréda v roce 1947

• vyučil se zámečníkem a pracoval v podniku Armaturka Dolní Benešov

• vyráběl součástky pro výstavbu ropovodu a plynovodu z Ruska do Evropy

• odmítal nabídky lepšího postavení v práci s podmínkou vstoupit do KSČ

• v době natáčení v roce 2024 žil v Hati

Od jara do podzimu vysedávali večer na lavičkách před domem a vzpomínali, co bylo. Někdy také v zimě se udělal takový den, že se s dekou pod zadkem dalo venku sedět. Nebo v hospodě. Kouřili, upíjeli režnou a povídali zážitky. Hlavně o „Velké válce“, které se ještě první světová neříkalo a muži z Hlučínska nosili v té válce pruskou uniformu. Pak přišla druhá světová. „To byla též taková událost,“ vypráví Karel Matuška. Na svět přišel krátce před tím, než přišla ta druhá válka. „Všichni byli stáhnutí na frontu, ale strýček Čecháček ze Šilheřovic, který měl sestru od mojí mámy, robil na šachtě a do války nemusel. Říkal, že všichni přijdou z vojny, budou povídat zážitky a on žádné zážitky mít nebude. Potom ho stejně na tu vojnu stáhli a padnul v Rusku. Tak žádné zážitky už o tom nepovídal.“

Hať je dlouhá vesnice. Z dolní Hati jsou to do kostela v horní Hati tři kilometry. Do kostela v Rudyszwaldu je to z dolní Hati přes hranici kilometr. Když tam Karel za války chodil na mši, byl ještě malý kluk. Přesto si pamatuje, jak ta cesta vypadala. V Hati se šlo po kočičích hlavách, ale v Rudyszwaldu byla dlažba a pěkný chodník s obrubníkem a šlo se čistou suchou nohou až do kostela, ve kterém bratr Erhard ministroval. Ovšem k babičce do Šilheřovic se šlo přes Důlky prachem nebo blátem. Karel Matuška si pamatuje Rotschildovo zahradnictví, skleník „glashaus“, a taky jak stál po kolena v močůvce, protože starší kluci říkali, že kdo tam nevleze, není chlap. Umí povídat o tom, jak se dělají dřevěné pumpy na vodu, které vyráběl otec, a jak se dělají šoupátka do ropovodu Družba, které v továrně na armatury vyráběl on.

Pokud Karel Matuška něco neví, rovnou řekne, že to neví. Třeba když povídá o tom, jak otec Josef ve wehrmachtu hlídal Stalinova syna zajatého v Rusku německou armádou. „Kde to bylo?“ ptám se na ten zážitek, o kterém povídá jakoby nic. „To já nevím. Neřekli jim, kde jsou. Musel pozorovat, co Stalinův syn dělá. Kdy si sedne, kdy si lehne, kdy chodí sem a tam. Všechno musel zapsat do sešitu. Pak služba skončila, tátu střídal jiný voják a taky všechno zapisoval,“ vypráví Karel Matuška a na paměťové kartě v kameře se vrší jeden zážitek za druhým. Jako zápisky ve vězeňském sešitu kdesi v Rusku, když Němci zajali Stalinova staršího syna, ale Stalin ho nechal Hitlerovi napospas, nehnul pro něj prstem a Josef Matuszka z Hati u toho pár týdnů byl a pozoroval, co Stalinův syn dělá.

Bunkry pro ponorky

Na Vánoce se u Matušků pekly různé keksy ze stejného těsta. Podle toho, jaký se dal na strojek nástavec, takové ty keksy byly, ale těsto pořád stejné. Třeba věnečky nebo esíčka. Nejdříve se jedla hrachová polévka. Potom ryba a nakonec plněné buchty s cukrem rozpuštěným v másle. Extra jídlem byla „ježiškova mačka“. Nesmírně sladká omáčka z perníku, s povidly a ořechy, ke kterým se později, až bylo lépe, přidávaly rozinky a mandle. V Dolním Benešově, odkud pocházela Karlova manželka, se „ježiškova mačka“ vařila taky, ale spíše kyselkavá, s mrkví. Karlova manželka se narodila 8. října 1938 přesně v den, kdy Hitler zabral Hlučínsko. Pojmenovali ji Siegfrieda, ale to ji Karel ještě neznal. Byl mu jeden rok.

„Ježiškovu mačku“ vařila máma Gertruda, která byla ze třinácti dětí, do Hati se provdala ze Šilheřovic a za svobodna se jmenovala Sládková. Když byl Karel malý, otec Josef Matuška u štědrovečerního stolu neseděl. Psal se tenkrát Matuszka a sloužil ve wehrmachtu. Ještě, než se Karel narodil, přivedli rodiče na svět Alfréda, Helenu, Emricha a Erharda. Otec byl tesař a uměl také kopat studny, jak ho to naučil děda. Pracoval v Ostravě na šachtě, ale přišla krize a bylo zle. V té době si sedláci nechávali zaměřovat svá pole, a tak nějakou práci Josef Matuška přece jenom měl. Stavěl na poli hraniční kameny. „Aby bylo vidět, kudy se má orat, kde se má sít a kde sklízet.“ Netrvalo to dlouho. Stejně jako tisíce dalších mužů z pohraničí našel práci v Německu. Hitler se chystal ovládnout svět a v přístavu Kiel se stavěly bunkry pro ponorky. „Aby nebylo z vrchu vidět, kde jsou ty ponorky schované,“ říká. Na Hlučínsku se stavěly bunkry pro Československou armádu. „Aby Hitler viděl, že tudy neprojde.“

Schlachtschiff Scharnhorst. Panzerschiff Admiral Graf Spee. Kreuzer Nürnberg. Z kapesního alba vytahuje Karel Matuška pohlednice se snímky válečných lodí. Také ponorky tam jsou a rozestavěné betonové haly, dřevěné konstrukce a bednění, které tesař Josef z Hati v Kielu budoval. „Táta se v tom Kielu zkazil,“ říkávala občas máma Gertruda. Z některých fotek ten pocit mohla mít. Josef s cigárem, parťák s harmonikou, další s nějakou lahví, všichni smích a světácký výraz ve tvářích. Výplaty dostávali v markách, a když Josef přivezl výplatu domů, vyměnil marku za tři koruny. Dělníci, kteří stavěli bunkry na Hlučínsku, brali třikrát méně. Schlachtschiff Gneisenau. Kreuzer Leipzig. Panzerschiff Admiral Scheer. Pancíř a děla na tmavých vlnách. „Hitler věřil, že s tím válku vyhraje,“ komentuje Karel Matuška tátovo album.

Z Kielu jel Josef Matuszka rovnou k Leningradu. Ze světáka s cigárem se stal pěšákem wehrmachtu uprostřed jedné z nejkrvavějších bitev druhé světové války. Obléhání Leningradu německou skupinou armád Sever trvalo přes dva roky a patří k nejdelším blokádám válečné historie. Hladem, zimou, nemocemi a následkem válčení zemřelo přes milion civilních obyvatel, zahynulo na šest set tisíc německých vojáků.

Otec Josef měl štěstí. Bylo jaro. Řeka se rozlévala do lesů. Na noční hlídce v lese spadl Josef do vody a celou noc mrznul. Než ho přišli vystřídat, byl téměř mrtvý, ale když se v lazaretu zotavil, do pekla u Leningradu už se vrátit nemusel. Nastoupil ke strážním jednotkám, a tak se stalo, že na vlastní oči spatřil vězněného Stalinova syna Jakova Džugašviliho, kterého v roce 1941 Němci zajali v bitvě u Smolensku. Sovětský vůdce si se svým synem nikdy nerozuměl. Jak a kdy Jakov umřel, není přesně prokázáno. Jisté však je, že sovětský diktátor odmítl syna vyměnit za zajatého německého maršála Pauluse a Jakov Džugašvili v zajetí zahynul.

Album z dětství má Karel Matuška plné snímků, které fotil bratr Erhard. Je tam Karel a tele. Karel s Marií Pavlenkovou sedí na dřevěné pumpě. Na další fotce drží Karel harmoniku, Erhard housle, Emerich trubku, Alfred vzduchovku. „To fotil táta, když byl doma na dovolené,“ vzpomíná. Na jiném snímku vyfotil Erhard otce v uniformě, Karla, matku Gertrudu a sestru Helenu. Se strážním oddílem hlídal otec ve wehrmachtu také zajatce ve vlacích ze Sovětského svazu do Německa. Tehdy se několikrát stalo, že se cestou dostal na chvíli domů.

Hatě a můstky v Hati

Rudá armáda se blížila, ale Hať byla ještě plná Němců. Do hospody U sv. Mikuláše je to od Karlova rodného domu přes cestu. Nějakou dobu drželi Němci v sále zajatce, ale Karel už si nepamatuje, odkud byli, a vlastně to tehdy ani nevěděl. Přinesl jim papírový sáček vařených brambor, které vyprosil od mámy. Natahovali ruce přes plot, brambory zmizely, ale strážný s puškou hnal Karla pryč. Pak se do sálu nastěhovali tankisté. Ovšem tank, který jednou přirachotil od Rudyszwaldu, nepatřil wehrmachtu. Karel slyšel rachot pásů, vyběhl z domu a uviděl rudou hvězdu. Tank se valil kolem hospody, a když stroj zastavil, vyskočil z něj Němec. „Ukradl tank Rusům a vojáci ho plácali po ramenou,“ vypráví.

Na Chromině stála baterie kanónů. Voják zařval: „Fajer!“ a kluci si zacpávali uši. Němci pálili směrem k Ratiboři, odkud přilétaly ruské bombardéry a průzkumná letadla. Také Němci měli letadla a číhali na Rusy. Karel viděl, jak po sobě Němci s Rusy na nebi střílejí a pak se z ruského letadla začalo kouřit. Nejdříve vyskočili na padáku dva Sověti a Němci pro ně jeli na motorce se sajdkárou. Karel viděl, jak jeden z nich utíkal a střílel po Němcích z pistole. Pilot vyskočil poslední. Když k němu Karel přišel úplně blízko, spatřil obličej rozbitý k nepoznání. Splasklý padák ležel vedle brázdy, kterou pilot vyryl hlavou v zemi. Letadlo spadlo někam k Šilheřovicím, Karel ho chtěl vidět, jenže to bylo daleko a musel už domů, aby se o něj maminka nebála.

V Hati se krajina podobá dlouhému mělkému lavóru. Od horního konce s kostelem na vršku klesá vesnice mírně k polské hranici a po stranách se zvedá. Někde domky sousedí jeden s druhým, jinde jsou rozházené mezi zahradami. V dolní Hati roste na loukách rákosí, vrby a olše a ve strouhách teče voda, i když je v okolí celkem sucho. Německy se hať řekne haatsch a je to svazek větví naházených na mokřinu, aby se přes ni dalo projít. Někdy se hatě vázaly ze slámy. Tam, kde hatě nestačily, postavili lidé pevné můstky.

„Když se Němci klidili z Hatě, nastrkali pod můstky nálože a chtěli je zničit,“ vzpomíná Karel Matuška na zážitek z konce války. Jeden můstek byl u hospody, druhý kousek dál u domku paní Pardubické. „Kdyby vojáci odpálili můstek, domek by spadnul. Jeden Němec ale paní Pardubické poradil, aby do těch náloží nalila vodu. Když měl v noci hlídku, chodila paní Pardubická s kýbly a voják šel na druhou stranu, aby to neviděl. Můstek zůstal stát a domek paní Pardubické taky. Hospoda to ale odnesla. Bylo jedenáct v noci, když vyletěl můstek do vzduchu, a čelní stěna hospody spadla k zemi a viděli jsme dovnitř.“

Zastřelili Hildu

Bitva Ostravsko-opavské operace začala v zimě 1945 na území dnešního Polska a spolu s operací v Dukelském průsmyku byla nejtěžší bitvou při osvobozování Československa od nacistů. Do Hati přišla fronta v půlce dubna a Němci se tam bránili několik dnů. Obsadili československé bunkry postavené v nedalekých Darkovicích a ostřelovali sovětské pozice. Když si osvoboditelé udělali pozorovatelnu na věži kostela, stačily tři rány z děla a věž spadla na zem.

Pro celé Hlučínsko byla specifická skutečnost, že řadoví vojáci sovětské armády nevěděli, kde vlastně jsou. Domnívali se, že snad ještě v Německu, ovšem lidé na ně mluvili česky a vojáci nechápali, jak to, že jim rozumí. Přesto někteří vojáci Rudé armády týrali civilisty tak, jak si to dosud nikdo nedokázal představit. Otupělí válkou, zdivočelí vodkou, hladoví a lační kradli, znásilňovali a zabíjeli. Vyháněli nacisty, umírali po tisících, přesto jejich jednání způsobilo traumata, o kterých se na Hlučínsku dlouho nemluvilo, a někteří pamětníci o tom nechtějí povídat dodnes…

Karel Matuška vzpomíná, že Sověti přišli 20. dubna ráno v pět. Prolézali chalupy, pláštěnky za nimi vlály, byli vousatí, hledali fašisty, jídlo, kořalku a ženy. Karel byl ve sklepě a viděl, jak voják vypil pět syrových vajíček. „Utřel si fusy, šupy nechal tak a šel dál.“ Další přišli v deset. „Jeden Rus si lehnul v kuchyni na gauč a maminka říkala, ať jsme zticha, aby se nevzbudil.“

Po poledni přiklusal kůň s vozíkem, další vojáci a kuchař. Karel viděl, jak krájel těsto, překládal okraje, dělal kapsy a smažil pirohy s bramborami. Kuchař říkal, že chystá pirohy pro generála. Když generál přijel, musela rodina z domu. „Rozestavěli tam vojáky a slibovali, že nám všechno pohlídají,“ vzpomíná Karel Matuška. Když se vrátili, našli jenom vymetené skříně. Táta měl doma harmoniku, trumpetu a housle, protože hrál v kapele. Rádio tam měli, a dokonce i foťák, na který bratr Erhard celou válku fotil… Neměli si co obléknout. Neměli co jíst. Nezůstalo nic, kromě selete, které jim vojáci nechali asi proto, že bylo malé.

V roce 2016 vyprávěla Lulgarda Plačková z Hati o vraždě dívky Hildy: „Rusi dostali vodku a byli všichni opilí. Šli k domkům dole pod námi a tam dělali svinstva. Znásilňovali holky a zabili Hildu. Byla tak stará jako já. Byli ožralí, začali střílet a trefili ji do hlavy.“ Také Karel Matuška si událost pamatuje. Slyšel, jak si o ní v horní Hati pod kostelem lidé povídali. Dívky se před vojáky schovaly do sklepa. Opilý voják začal střílet do dveří a jednu dívku zabil. „Rusové ho přivedli k majorovi, ale pistoli mu nechali a ten voják toho majora zastřelil taky. Ráno ho na zahradě popravili, aby to všichni vojáci viděli. Po válce přijela z Ruska celá majorova rodina a uctila majorovu památku,“ říká.

Jiný voják zastřelil děvče, které teprve chodilo do školy. „Všechny ženy se Rusů bály. Nejvíc mladé holky,“ vypráví Karel Matušek. Děvčata se před vojáky schovala do stodoly, ale někteří se dobývali dovnitř. Nějaká starší paní křičela, ať si vezmou ji a děcka nechají na pokoji. Jeden z těch vojáků pak střílel z kopce nad vesnicí tak dlouho, až jedno děvče zabil.

Přes Osvětim do Ruska

Ani muži v civilu nebyli v Hati před Rudou armádou v bezpečí. Historiky jsou na Hlučínsku dosud jen málo prozkoumané případy, kdy Rudá armáda odvlekla muže do vězení a pracovních táborů v Sovětském svazu. Pavel Kotlář, starosta Hati z let 1990 až 2014, který se událostmi z konce války zabýval, ve svých poznámkách uvádí, že v dubnu 1945 bylo z Hati do Sovětského svazu odvlečeno celkem patnáct mužů. „Haťané odvlečení do zajetí,“ zapsal bývalý starosta, „Josef Tilleczek, Emil Schmidt, Valentin Poštulka, Valentin Konečný, Josef Konečný, František Kalvar, Augustin Plaček, Josef Kalvar, Hubert Tkačík, Eduard Ottava, P. Hranický, František Poskuda, Rudolf Plaček, Johan Plaček, Vilém Baier.“

Josef Tilleczek pracoval za války na šachtě a bydlel v Hati v malé dřevěné chalupě s doškovou střechou číslo popisné 254. Protože horníci na Ostravsku kopali v době protektorátu uhlí pro potřeby říše, patřil Josef Tilleczek k těm, kteří nemuseli rukovat do wehrmachtu. Přesto byl Sověty zatčen a transportován za Ural, kde na podzim 1945 následkem nemocí a krutého zacházení velmi pravděpodobně zemřel. Rodina se nikdy nedozvěděla, kde leží jeho ostatky. Některý z krajanů však přivezl Tilleczkův deník, jehož překlad má Karel Matuška schovaný mezi archivními dokumenty.

Podle deníku byl Josef Tilleczek zatčen 1. května 1945 v „Gajdově stodole“ v Hati. Doma zůstala žena a dcera Matylda. Spolu s dalšími muži je odvezli do bývalého nacistického koncentračního tábora v Osvětimi, ve kterém prožil měsíc, aniž by tušil, co se děje a co s ním bude. Celý překlad deníku je k dispozici v dodatečných materiálech. Zde vybrané poznámky z několika prvních a posledních dnů v zajetí, které si Josef Tilleczek do deníku zapsal:

30. května, středa, Osvětim – Ležíme na dvoře a čekáme až nás odtransportují, kam ještě nevíme, ale těšíme se přesto na změnu prostředí, tady je nás už příliš mnoho, říká se, že více než 2 200.

31. května, čtvrtek, Osvětim – Včera jsme byli přeloženi, dnes stojíme celý den na posunovacím nádraží. Je nás ve vagóně 45 mužů. Je málo místa, nemůžeme spát… …Je dobře, že je větrno, jinak by tu bylo horko.

6. června, středa, na cestě – V noci jsme opět kousek popojeli. Naše poslední naděje dostat se domů je pryč. Směřujeme na východ. Překvapivě se některým povedlo uprchnout, proto dostáváme jídlo jen jednou.

13. června, středa, na cestě – Stojíme na nějakém nádraží, má to být Kosatin. Na vedlejší koleji sedí ruští vojáci, od nich jsme dostali trochu tabáku, také pár krajíců chleba s umělým medem. K večeru jsme v Kyjevě, je také velice zničený. Když projíždíme, hodí jeden civilista oknem na nás kámen, kámen vyrazil K. Hellerovi oko. Měl jsem ho rád, dali ho do lazaretu. Přejíždíme Dněpr. Jídlo jednou denně (nemocní).

29. července, neděle, na cestě – Ano, dnes je neděle, ale ne pro nás, chce se mi plakat, když pomyslím na svoji rodinu. Včera se mi o mé ženě zdálo, což mě moc těšilo. Mám průjem, nemohu jíst, svůj chléb jsem vyměnil za tabák, mám také fajfku od Emila. Ted‘ si chléb osmahnu (restuji), jinak ho nemohu jíst, sotva lezu.

5. září, někde v Rusku – Myslím ted‘ jen na domov, svoji milou ženu a dítě a na svoji hodnou matku. Na vše, co člověk může doma jíst a dělat v zahradě. Letos jsem ještě neviděl žádné květiny, až přijdu domů, poprosím matku o malý kousek zahrady, kde bych mohl pěstovat květiny, to mi už jistě přitom Tildka pomůže. Musí to být pěkné, uprostřed trpaslík, uprostřed stojan pro květiny s popínavými rostlinami.

22. října, někde v Rusku – Deštivý, studený, den. Jsme autem převáženi do lazaretového lágru.

25. října, někde v Rusku – Napadl první sníh, je zima.

Žádné N nebudete nosit

Otec Karla Matušky se domů vrátil v červnu 1946 z anglického zajetí. Koncem války sloužil u wehrmachtu v Dánsku na lodi, která v moři lovila miny. Nejstarší bratr Alfréd se doma objevil ještě o rok později. Od konce války pracoval na statku někde v Německu. Poslal domů několik dopisů, ale žádný nepřišel. Když během žní v roce 1947 pošťák konečně Alfrédův dopis přinesl, sedla matka na vlak a jela pro syna. Jenže neměla doklad o československém občanství a přes hranici nesměla. Přešla tajně, našla Alfréda a tajně se z Německa vraceli do Hati.

Povídání Karla Matušky z Hati je plné zážitků, které by vydaly na několik dalších příběhů. Zřejmě už by se na Hlučínsku nenašel člověk, který dokáže tak podrobně vyprávět například o tom, jak se vyrábí dřevěná pumpa, jak to Karel viděl u svého táty. V Ostravě se vyučil zámečníkem a celý život pracoval v továrně na armatury v Dolním Benešově na Hlučínsku, kde vyráběl šoupátka a ventily pro budování ropovodu ze Sovětského svazu do Evropy. Přestože byl ve své práci mistr, do funkce mistra se před rokem 1989 v Armaturce Dolní Benešov nikdy nedostal. Chtěli po něm, aby vstoupil do komunistické strany. „Podívejte se,“ povídal komunistům Karel Matuška. „Chodím do kostela, a to přece nejde, abych sloužil dvěma pánům.“

Když se v závěru natáčení ještě jednou vracíme ke konci války a k situaci na Hlučínsku po válce, Karel Matuška povídá: „Všichni nás měli za Němce a chtěli nás vyvézt. Tak jako Sudety. Tak se rozhodovalo, co s tím Hlučínskem bude. Navrhovali, že nás měli rozházet po republice. Nakonec, že zůstaneme a budou nás hledět počeštit. Někteří tam byli v Hati, co se hlásili k Čechům. Tak ti po válce nařídili nosit písmeno N. Takový pásek jsme dostali z obce. Ale mamka to hodila do kouta a říkala: ,Žádné N, děcka. Nebudete to nosit. Zůstali jsme tady a jsme rádi, že jsme to přežili. Proč máme nosit, že jsme Němci. Byli jsme Němci, teď jsme Češi. Tak co se děje?´ No tak jsme to nenosili a potom už to skončilo.“

„A jak se tedy cítíte?“ ptám se. „Jste Čech, nebo Němec?“

„K Čechům se nehlásím. Češi jsou Švejci. K Němcům už vůbec ne. Jsem Moravan a Slezan. Ano. My jsme tady Slezsko.“