Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař Mikuláš Matuševský (* 1919  †︎ 2005)

• narozen 8. května 1919 na Volyni v české rodině v obci Korostovo, vyučil se krejčím

• v roce 1940 odveden do Rudé armády, zproštěn služby ze zdravotních důvodů

• v letech 1941–1944 žil v obci Mirotín, oženil se, ukrývali doma židovské dítě

• v dubnu 1944 narukoval do Československé samostatné brigády, absolvoval poddůstojnickou školu, stal se velitelem praporních pozorovatelů

• v září nasazen do bojů na Dukle, těžké boje v lokalitě Machnowka-Wrocanka a na kótě 534, raněn

• po rekonvalescenci přidělen k náhradnímu pluku, stal se účetním rotmistrem

• po válce repatriován i s rodinou do ČSR, po demobilizaci až do roku 1959 soukromě hospodařil na statku v Sulejovicích

Otročení u krejčího

Po ukončení obecné školy dojížděl Mikuláš Matuševský do obchodní měšťanky v obci Zdolbunov. Svá studia však musel předčasně opustit, když byl jeho otec propuštěn ze zaměstnání a nemohl ho již dále na studiích podporovat. V roce 1935 se začal učit krejčím u dalšího etnického Čecha Vladimíra Jeníkovského v Mirotíně (česká vesnice na Volyni – pozn. ed.).Tam setrval pět let. Práce během učení a po něm byla velmi tvrdá, pracovní doba byla většinou od 7 hodin ráno až do půlnoci šest dní v týdnu. Mladý Mikuláš zpočátku pracoval jen za stravu, později dostával i malou mzdu (denní mzda po vyučení činila 50 polských grošů, což se rovnalo ceně půl kila cukru. Mikuláš přitom týdně odvedl mistrovi práci, za kterou ten vyinkasoval 25 zlotých). Musel navíc chodit pěšky každý den do vsi Český Háj, kde přespával a stravoval se u rodičů, neboť strava, kterou mu poskytoval Jeníkovský, byla nedostatečná. „Ta jeho strava byla dost marná, měl jsem obavy, abych nedostal souchotiny, a tak jsem začal chodit domů každej den. Tři kilometry tam a tři kilometry zpátky až o půlnoci, to bylo dost namáhavý za každýho počasí.“

Po dvou letech, když se již vyučil a zůstal v krejčovně pracovat za mzdu, se jeho poměry dosti zlepšily a začal dostávat třikrát denně stravu. „Vždycky přinesli skrojky tvrdýho chleba, abych náhodou si neukrojil čerstvý chléb, mně položila ten tvrdej chleba a ten jsem si musel namazat sádlem a hrníček kafe, to byla snídaně. Oběd, to už byl nějakej guláš nebo cokoliv a k večeři byly brambory nebo vokurka nebo něco takovýho.“

Mikuláš si po čase začal přivydělávat stříháním vlasů po domech, což mu přineslo často větší výdělek, než měl u krejčího. „Jsem měl nůžky, hřeben a strojek, a tak jsem vždycky ostříhal dvacet třicet chlapů. Každej mně dal dvacet grošů.“

Vojákem okupační Rudé armády

V roce 1940 musel pamětník nastoupit jako branec do okupační Rudé armády k dělostřelcům. Po čtrnáctidenním přesunu na neznámé místo se odvedenci dostali do kasáren u Leningradu, kde se odbýval výcvik. Mikuláš Matuševský byl již tehdy věřící (bratrská jednota baptistů), musel však svou víru skrývat, a modlil se proto v noci pod dekou. „Pán Bůh byl tak milostiv, že mě z toho vyvedl.“

Z důvodu svého náboženského přesvědčení a nechuti vstoupit do bolševické strany nebyl pan Matuševský přijat do důstojnické školy a začal s výcvikem řidiče. Ten však byl nucen brzo ukončit ze zdravotních důvodů poté, co se v lednu 1941 těžce nachladil. „Tam byly takové, v té Rudé armádě, zakalky tomu říkali, takové ranní otužení, když jsme vstali, tak jsme museli jenom v kalhotách vyběhnout za každého počasí na čtvrt hodiny ven a na cvičení. A protože já jsem nebyl zvyklej nějakýho otužení, protože jsem jenom krejčovinu dělal v bytě, tak jsem se nachladil, dostal jsem vysoké teploty a dostal jsem zánět pohrudnice.“

Vinou nedostatečné léčby se u Mikuláše Matuševského projevila získaná srdeční vada, a byl proto posléze jako zdravotně nezpůsobilý zproštěn vojenské služby. „Dostal jsem bílej list a propustili mě z armády, v jednačtyřicátym roce. Pak jsem byl doma a 6. prosince (1941, již za německé okupace – pozn. ed.) jsem se oženil s Alžbětou, rozenou Nesvadbovou, a s ní jsem prožil celejch 47 let.“ Se svou ženou pak po celou dobu okupace bydlel a hospodařil v Mirotíně.

Za Němců…

Během německé okupace se stal svědkem nelidského zacházení s ruskými válečnými zajatci. „Když ten voják ruskej z louže jen chtěl vzít a trošku se napít vody, tak von do něj ten bodák celej vrazil…“

Pan Matuševský se ženou zachránili život židovské dívce, když ji do příchodu Rusů schovávali v seně ve stodole. Jmenovala se Zimmermannová a bylo jí asi 10 let. Její rodiče Němci zavraždili během vyhlazení ghetta v Rovně. „Ona vyběhla z té chmelnice a řekla, že tátu a mámu sebrali Němci a že ona utekla, a řiká, že má hlad a že je celá promoklá, ať jí pomůžeme…” O jejím dalším osudu nemá pan Matuševský žádné zprávy.

„Smáli se mi, že čtu Bibli…“

Dne 10. dubna 1944, poté, co se do Mirotína opět dostali Sověti, vstoupil Mikuláš Matuševský do Československé samostatné brigády. „Tak jsme museli jako Češi dobrovolně podepsat prohlášení, že vstupujeme dobrovolně do české armády, jinak bysme bejvali museli nastoupit do sovětské armády.“

I v armádě měl se svou vírou problémy. „Oni se mně vysmívali: On chce bejt farářem… Já jsem odpovídal: Běžte si po svejch, mě nechte bejt. Pak, když jsme přišli na frontu, až už ty granáty padaly, najednou v zákopu vidím, jak strká hlavu ke mně, já povídám: ,Co děláš?‛ A von říká: ,Aspoň hlavu schovám, když mně nohy utrhne, tak se nic nestane, bez noh můžu žít, jen když hlava zůstane.‘ Já říkám: ,A proč?‘ On: ,Protože ty věříš v Pána Boha, Pán Bůh tě zachová a nás nezachová‘.“

„Němec měl výhled a výstřel…“

Pan Matuševský se podle svých slov na frontě nikdy nebál smrti, pouze prosil v modlitbách Boha, aby nebyl zmrzačen.

V československé brigádě absolvoval poddůstojnickou školu s velice dobrým prospěchem a pokračoval v kursu praporních pozorovatelů. Potom sloužil jako velitel pozorovatelů.

V září 1944 se zúčastnil pod velením škpt. Sedláčka přechodu řeky v prostoru Machnowka-Wrocanka, kde dobře připravení Němci, opevnění v kopcovitém terénu, překvapili formující se sovětské a československé jednotky soustředěnou palbou do údolí. „Němec měl výhled a výstřel, protože byl v lese na výšině, obrana před náma žádná nebyla, tak pustil tanky a pěchotu proti nám. To strhl se takový zmatek, že všechno se mlelo. Náš celý armádní sbor, patnáct tisíc vojáků s veškerým trénem, přišel do jednoho prostoru. Jak to Němec uviděl, tak do toho našeho seskupení pustil minometnou palbu, dělostřeleckou palbu, tanky pustil, takovej strašnej zmatek nastal, kde kdo moh, už nehledal svůj útvar, kde kdo moh se skrejt, se skryl.“

Během necelého týdne těžkých bojů na Dukle zbylo z praporu, kde bojoval i pan Matuševský, z tisíce mužů jen dvanáct naživu a nezraněných!

„Pili jsme vodu obarvenou krví.“

Dne 13. září1944 byl nakonec raněn i on, když mu během pozorování zásahů vlastní dělostřelecké palby vybuchl nad hlavou nepřátelský granát.  „Tak mně to ruplo nad hlavou, tak mně to roztrhlo tadydle ruku i tuhle ruku, vyrazilo mně to zuby…“ Stačil ještě předat velení pozorovatelů zakarpatskému Ukrajinci Remetovi a podělil se o svá předchozí pozorování s velitelem praporu škpt. Sedláčkem, potom se odebral do ošetřovny úzkou škarpou. Když se druhý den ráno vyjasnilo, vojáci zjistili, že voda, kterou se celou noc umývali a pili ji, byla zbarvena do ruda od krve.

Banderovci mu ukradli boty

Po zranění se Mikuláš Matuševský dostal domů, kde byl přepaden skupinou UPA (Ukrajinské osvobozenecké armády), ale během naštěstí se mu nestalo nic horšího, než že přišel o boty. Tentýž večer však banderovci zastřelili ve vsi dva jiné Čechy. „Tak jsem ty boty sundal, dal mu, ale měl jsem flanelový vonuce, řikám si, aspoň vonuce mu nedám, tak jsem nohy takhle pod sebe strčil…, tak se vobuj, bosej do těch bot vlez!“

Po doléčení a měsíci volna, které strávil v Rovně, se vrátil zpátky k vojsku, ale již ne k bojovému praporu, nýbrž k náhradnímu pluku, kde působil jako velitel strážních oddílů a později jako účetní rotmistr 3. praporu náhradního pluku. Tam se již na slovenském území setkával s častými dezercemi nových slovenských odvedenců, kteří byli nespolehliví a měli prý špatnou bojovou morálku.

Výborný guláš

Pan Matuševský také vzpomíná na svého praporního kuchaře Zigušku, který byl židovského původu a výborně vařil guláš. „ … takže důstojníci z důstojnické jídelny každý zašel eště po obědě: Degustace, degustace, jaký mám guláš, jaký mám guláš…“

„V Turčianském Svätém Martinu nám skončila válka.“

„Jak skončila válka v ten den v tom Turčianském Svätém Martinu, tancovalo se po ulicích a taková veselice byla, že to byl úplně úžas…“ Po zastávce v Kroměříži se pak celý prapor přesunul vlakem do osvobozené Prahy, kde byl ubytován v Žižkových kasárnách.

„Zpátky jsem nechtěl, banderovcům jsem nevěřil.“

Po válce, v listopadu 1945, získal pan Matuševský statek po Němcích a využil možnosti zůstat v Čechách. Po čase za ním přijela manželka i bratr. Po demobilizaci v roce 1946 hospodařil soukromě až do roku 1959 na statku v Sulejovicích. Od té doby až do chvíle, kdy nastoupil po prodělaném infarktu do invalidního důchodu, pracoval na státním statku. S prací skončil v roce 1971. V roce 1949 se manželům Matuševským narodil syn Rostislav.

Poselství: Jediná záchrana je Pán Bůh a Ježíš Kristus, protože Pán Bůh byl tak velice milostiv, že poslal svého jednorozeného syna Ježíše Krista, aby každý, kdož uvěří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.