Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jakub Matulík (* 1942)

• narozen 6. 7. 1942 v Ladné u Břeclavi

• 5. 12. 1960 – 30. 11. 1961 – Vojenská odborná škola leteckých mechaniků v Košicích

• 2. 12. 1962 – letiště Mošnov

• 1. 9. 1965 – 31. 7. 1966 – Vyšší letecké učiliště v Košicích – hodnost poručík

• 5. 8. 1968 – 28. 7. 1973 – VAAZ Brno (letecká fakulta)

• 17. 2. 1968 – sňatek

• 30. 8. 1973 – náčelník provozního oddělení 1. dopravního a výsadkového leteckého pluku Mošnov

• dramatický zážitek – katastrofa dopravního letounu – deset mrtvých

• 12. 11. 1973 – narození dcery; 1. 10. 1975 – narození syna

• 28. 10. 1982 – přemístěn k Velitelství letectva Ministerstva národní obrany Praha – inspektor vojenského dopravního letectva

• 1984 – přidělen byt v Praze; rodina opět pohromadě

• 21. 12. 1988 – vedoucí starší důstojník stálé komise bezpečnosti letů VL FMNO

• 21. 8. 1990 – 21. 12. 1990 – Technický výbor Varšavské smlouvy v Moskvě

• 18. 12. 1992 – 18. 12. 1993 – pozorovatel OSN v Jugoslávii

• 16. 1. 1994 – vedoucí starší důstojník oddělení zahraničních styků MO

• 9. 11. 1995 – vedoucí starší důstojník oddělení pro styk s členskými státy NATO MO

• 31. 7. 1997 – ukončení služebního poměru, dále u zahraničních styků jako občanský zaměstnanec

• ukončení pracovního poměru, dále na MO – vydávání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb.

• předseda Jednoty Československé obce legionářské pro Prahu 4

Ing. Jakub MATULÍK

 

Když něco děláš, dělej to pořádně. Obzvlášť, když na tom závisí životy lidí

Ing. Jakub Matulík se narodil 6. července 1942 ve vsi Ladná poblíž Břeclavi. Po základní škole se vyučil v První brněnské strojírně. V rámci náboru se v roce 1961 přihlásil do Vojenské odborné školy leteckých mechaniků v Košicích. Škola trvala pouze dva roky, a když ji s hodností praporčík ukončil, vrátil se zpátky do Čech. Získal místo na letišti Mošnov.

Jakub Matulík se ale nespokojil s dosaženým vzděláním a v roce 1965 odešel na jeden rok na Vyšší letecké učiliště opět do Košic. Absolvoval ho s hodností poručíka a na přelomu 60. a 70. let se rozhodl studovat i vysokou školu. Na Letecké fakultě Vojenské akademie Antonína Zápotockého v brně (VAAZ) strávil pět let (1968–1973). Díky dosažené kvalifikaci se mohl vrátit do Mošnova jako náčelník provozního oddělení 1. dopravního a výsadkového leteckého pluku Mošnov.

 

Tady zažil událost, která ho celoživotně poznamenala. Na letišti došlo k havárii letadla, kterou nepřežilo 10 lidí, většinou blízkých známých a kolegů. „Já jsem byl vyšetřovaný jako technik toho letadla a nikomu to nepřeju – ne to, že mne vyšetřovali, ale že zemřelo tolik lidí, které jsem všechny znal, denně jsme se v práci potkávali, to bylo na tom nejstrašnější. Utvrdil jsem se v přesvědčení, že na mašině musí být všechno perfektní.“ Navzdory všemu u letectva zůstal.

Na zahraničních misích za socialismu

 

Ministerstvo zahraničí vyslalo Jakuba Matulíka v rámci zahraniční technické pomoci do Libye. Stal se učitelem odborných předmětů na tamní střední letecké škole. Vyučovacím jazykem byla sice angličtina, s níž se dalo vystačit, ale Jakubu Matulíkovi to nedalo a naučil se i základům arabského jazyka – aby mohl studentům (kadetům) lépe předat své znalosti, ale také vést jednoduchou konverzaci s místními. Byl zde v letech 1977–1981.

 

V té době byl už ženatý. Ženil se v roce 1968 a v následujících letech se jim narodili dcera a syn. Libye rodinu rozdělila. Když se vrátil do Československa, dostal místo v Praze, zatímco rodina zůstávala na Moravě, a teprve v roce 1984 se mohli sestěhovat do pražského bytu. Pamětník v té době pracoval jako inspektor vojenského dopravního letectva. V roce 1988 se stal vedoucím starším důstojníkem stálé komise bezpečnosti letů Velitelství letectva Federálního ministerstva národní obrany.

 

V roce 1990 byl přidělen do Technického výboru Varšavské smlouvy pro letectví, který sídlil v Moskvě. Tam po pouhých čtyřech měsících zažil ukončení vojenského paktu. To byla radostná událost pro všechny postsovětské republiky, ale pro pracovníky výboru měla i stinnou stránku. Jejich mise totiž končila dlouho před termínem: „Náš návrat byl velmi rozpačitý. Vyslali nás ven do téměř diplomatické služby na čtyři nebo pět let, ale my se teď najednou vracíme a oni s námi nepočítají.“ Jakub Matulík ale neskončil ve vakuu, vrátil se ke své práci – šetření leteckých nehod. Ovšem ne na dlouho.

 

Pozorovatelem v Jugoslávii

 

V letech 1992–1995 proběhla mírová operace OSN ve válce v Jugoslávii. Na území bývalé Jugoslávie byly vyslány skupiny neozbrojených vojenských pozorovatelů, aby dohlížely na dodržování příměří. Členské země OSN také pohotově splnily slib a vyslaly pozemní jednotky s názvem United Nations Protection Force (UNPROFOR). Ale střety pokračovaly napadáním ze vzduchu.

 

„Proto došlo k druhé akci, kdy OSN vyslala letecké specialisty, aby dohlíželi na tzv. politiku čistého nebe. To znamenalo udržení bezletové zóny,“ vysvětluje Jakub Matulík. Samozřejmou podmínkou byla znalost angličtiny, tu pamětník ovládal. Rozhodnutí muselo být rychlé – do druhého dne. Následovala porada s manželkou, intenzivní přesvědčování a nakonec – asi po dvou hodinách – její souhlas: „Byl to urgentní požadavek OSN, že musíme do čtyř nebo pěti dnů vycestovat. A bylo nás z republiky jen šest, kteří tuto podmínku akceptovali. Já jsem pak sloužil u uskupení ,čisté nebe‘ a byl jsem nasazen na letišti v Podgorici v Černé Hoře.“

 

Před Vánoci 1992 nastoupil do týmu, který měl velitelství v chorvatském Zagrebu. Každý tým byl pětičlenný a nesměl v něm být více než jeden příslušník z určité země. „V našem týmu byl Australan, Argentinec, Nepálec a Nigerijec. A navíc platila rotace po třech měsících. Nesměli jsme zůstat na jednom místě déle než tři měsíce, abychom si neudělali kontakty na místní lidi. Protože jak má člověk přátele, kamarády, přestává být objektivní.“

 

Nebyl to život za sklem

 

Na letišti v Podgorici byl dvojí provoz, civilní i vojenský. Tým Jakuba Matulíka měl především za úkol sledovat provoz vojenský, ale zázemí dostali v civilní části. Jakub Matulík se naučil srbochorvatsky a díky tomu se dokázal lépe domlouvat s místními a získal si jejich důvěru: „Po celou dobu, co jsem tam byl, jsem se mohl, samozřejmě se souhlasem velení, projít mezi letadly, podívat se na ně, dokonce do toho letadla i sednout, což druhým nedovolovali. Viděl jsem, co jsem potřeboval vidět. Dostali jsme se i k takovým detailům, jako je plánová tabulka letů, ze které jsme si mohli přečíst, opsat a dokonce okopírovat, kdy které letadlo kam letí, a šli jsme ho fyzicky zkontrolovat. Navíc mi dovolili, abych plány letů odfaxoval našemu velení na důkaz, že jsem splnil úkol. A já jsem jim zase na oplátku dovolil, aby se podívali, co odesílám, že tam nepřidávám žádné pomluvy, že se držím holých faktů.“

 

Jiní veteráni líčí situaci pozorovatelů v bývalé Jugoslávii o dost pochmurněji: Místní mládenci či tatíci se často navlékli do všelijakých pseudouniforem a hráli si na vojáky. Když se jim něco nelíbilo, dali to důrazně najevo, leckdy i střelbou. Neozbrojení pozorovatelé se někdy dokonce stávali terčem loupeží.

 

Jakub Matulík mluví o negativech zdrženlivě. Některé dramatické situace ale přiznává: „Seděl jsem za volantem a byl jsem pozornější než moji dva kolegové. A periferně jsem zahlédl, že vlevo se zvedla z pole skupinka asi šesti lidí a začali mávat zbraněmi a střílet přesně směrem k nám. Pět deset metrů před čumák a zhruba metr dva za zadek auta. Dopadlo to dobře, protože měli jen samopaly a pušky. A pak jsme projížděli takovou malou rozbitou osadou a tam zřejmě bylo něco, co někdo nechtěl, abychom zahlédli. Znovu po našem autě vystřelili, ale teď to zahučelo jinak než z malé pěchotní zbraně. Zabrzdil jsem, podíval jsem se, co se děje, a asi metr nad korbou auta se do zdi domu zapíchl dělostřelecký granát. Těžko odhadnout, jestli to byla ráže 105 nebo 120, neměl jsem jaksi čas to přeměřovat... Rychle jsem přidal plyn, a přestože tam byla povolená rychlost 40, já jsem odtamtud vyrazil osmdesátkou.“ Naštěstí se jednalo o granát průbojný. Kdyby útočníci použili tříštivý, měly by český, brazilský a francouzský kontingent každý o jednoho příslušníka méně.

 

Pozorovatelé zažívali i lidsky příjemná setkání: „Přišla žena, že její třináctiletá dcerka má čtyřicetistupňové horečky a sanitka pro ni nemůže přijet, protože nemá benzin. Tak jsme okamžitě naložili děcko i s mámou do našeho auta a vezli je šedesát kilometrů do nemocnice – přes dvě frontové linie a státní hranici. Děcko zůstalo ve špitále a matku jsme zase vezli domů. A druhý den ráno – v tom městečku po nás vždycky kluci házeli kamením – tak to ráno, když jsme je odvezli, nějaký kluk zase hodil kamenem – a táta vyletěl a prásk mu ji! Od té doby už jsme nebyli jenom priatelé, už jsme byli ,jejich‘.“

Na mírové misi strávil pamětník řadu měsíců. Česká televize o událostech v Jugoslávii pravidelně ve zpravodajství informovala s důrazem na konfliktní a mediálně vděčné situace a rodiny českých vojáků trpěly často nepřiměřenou úzkostí. Jakub Matulík upozorňuje, že dlouhé odloučení posilované obavami o život manžela a otce dětí mělo na některá manželství devastující vliv. 

Partnership for Peace – vstup ČR do NATO

 

Po návratu z mise v Chorvatsku se pamětník dostal v lednu 1994 do oddělení zahraničních styků Ministerstva obrany. Právě v té době (10. – 11. ledna) byl oficiálně spuštěn program NATO Partnership for Peace, jehož cílem bylo posílit důvěru mezi paktem NATO a nečlenskými evropskými zeměmi včetně zemí bývalého Sovětského svazu. Jakub Matulík byl díky znalosti cizích jazyků přidělen k pracovnímu týmu pro přípravu vstupu naší země do NATO. Cesta od politického záměru k praktické realizaci byla samozřejmě složitá a bylo třeba vyřídit velký objem „úředničiny“.

 

„Garantem našeho přístupu do NATO byla Velká Británie a já jsem se proto stal častým návštěvníkem britské ambasády. Naše kontakty došly tak daleko, že na vrátnici jsem byl zapsaný na třetím místě mezi těmi, kdo mohou přijít kdykoliv, v kteroukoli denní či noční hodinu bez ohlášení a budu přijat…“

 

Přístupem k NATO skončila jedna etapa historie naší armády a také etapa v životě Jakuba Matulíka. Došel do věku, kdy mu byl ukončen služební poměr. U zahraničních styků zůstal i nadále, ovšem jako občanský zaměstnanec v oddělení pro tlumočníky a překladatele. Po ukončení pracovního poměru zůstal dále na ministerstvu jako důchodce na detašovaném pracovišti pro vydávání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. o účasti v zahraničních vojenských misích.

 

V současné době se věnuje naplno práci v Československé obci legionářské jako předseda Jednoty ČSOL pro Prahu 4. Mezi svými „dědečky a babičkami“, jak sám říká, se cítí jako dorostenec, ale jeho vojenské zkušenosti do určité míry snižují generační přehradu. Hlavní uspokojení mu poskytuje to, že rozumí jejich potřebám a přáním a dokáže najít praktickou cestu, jak jim pomoci. Věkový rozdíl mezi dnešními veterány a jejich předchůdci vnímá jako důsledek té úžasné okolnosti, že po tak dlouhou dobu jsme nebyli přímo dotčeni žádnou válkou.

Příběh zpracoval sběrač Paměti národa Karel Kužel na základě vyprávění pplk. v. v. Ing. Jakuba Matulíka v listopadu 2013. (karel.kuzel@o2active.cz).