Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Matouš (* 1943)

Komunistickou stranu jsme měli zlikvidovat

  • narozen 4. března 1943 v Praze

  • jeho otec byl po válce vedoucím politického archivu v kanceláři Edvarda Beneše

  • rodina byla v úzkém kontaktu s manželi Benešovými

  • roku 1953 otce zatkla Státní bezpečnost, odsoudili ho za vlastizradu na osm let odnětí svobody

  • režim mu neumožnil studovat, vyučil se roku 1960 v Tiskárně Svoboda

  • v letech 1962–1964 sloužil na základní vojenské službě v Litoměřicích

  • v letech 1965–1977 studoval na vyšší umělecké škole grafické

  • během sametové revoluce se účastnil demonstrací, v tiskárně, kde pracoval, založil Občanské fórum

  • v roce 2023 žil v Praze

Jaromír Matouš vyrůstal v evangelické rodině, která měla jasně vymezené životní hodnoty. Jeho rodiče byli oddáni masarykovské myšlence. Otec Bohuslav Matouš pracoval po druhé světové válce v kanceláři prezidenta Edvarda Beneše a působil jako vedoucí politického archivu. Jaromír Matouš jako malý chlapec trávil čas v Sezimově Ústí, kde měl možnost se stýkat s manželi Benešovými. Kontakt nepolevil ani po smrti prezidenta v září 1948, s Hanou Benešovou se rodina stýkala i v následujících letech. Jaromír Matouš byl již od dětství obklopen zajímavými sečtělými lidmi. Další osobou, která ho v životě inspirovala, byla jeho teta, sestra matky, Anna Kvapilová, která po únoru 1948 emigrovala do Norska, kde se celý život věnovala československým exulantům. Ovšem lidé, kteří byli pro Jaromíra Matouše inspirativní, byli trnem v oku režimu. Roku 1953 odsoudili otce komunisté k osmi rokům odnětí svobody za údajnou vlastizradu a Matoušovi tak přišli o důležitého člena rodiny.

Vnitřně jsem cítil, že se něco děje

Jaromír Matouš se narodil 4. března 1943 v Praze Bohuslavovi a Vojtěšce Matoušovým, kteří už vychovávali jednoho o pět a půl let staršího syna. Otec, narozený roku 1899, pocházel z Liberce, kde absolvoval německé gymnázium. Poté odešel studovat historii na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity do Prahy. Už při studiu pracoval jako pomocná síla v Archivu země České. Roku 1927 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí a odjel do Rakouska, kde působil jako přednosta kulturně-historické komise při československém velvyslanectví ve Vídni. Roku 1930 se vrátil zpátky do Prahy a začal pracovat pro archiv ministerstva zahraničních věcí. Během protektorátu, kdy původní archiv zanikl, působil v archivu ministerstva vnitra. Po válce se stal vedoucím politického archivu v kanceláři Edvarda Beneše. „Od Američanů přebíral štěchovický archiv, což mu později uškodilo. Komunisti po tom šli, protože měli strach, že tam byly seznamy konfidentů komunistů,“ říká Jaromír Matouš. Mimo archivní práce pomáhal prezidentovi také při sepisování jeho pamětí.

První vzpomínky Jaromíra Matouše sahají právě do poválečného období. Rodina tehdy bydlela v Dejvicích, kde kromě zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí bydleli také navrátivší se příslušníci Royal Air Force (RAF). „Někteří přišli a měli Angličanky, ale i Češky. S jejich dětmi jsme kamarádili hodně. To pro nás byl pak skutečně šok, když najednou v roce 1949 ze dne na den zmizeli. Jeden den jsme si hráli a povídali – a druhý den nebyli,“ vypráví pamětník. Po komunistickém převratu se západní vojáci stali pro režim nežádoucí. Jak Jaromír Matouš vzpomíná, jejich rodiny se musely nuceně přesídlit do pohraničí a muži skončili v lágrech. Jako malý chlapec ještě nechápal všechny souvislosti, ale jak sám říká, vnitřně cítil, že se něco děje.

Ještě před únorem 1948 udržovala rodina kontakt s manželi Benešovými. Společně trávili volné chvíle v Sezimově Ústí v letním sídle prezidenta. „Tři měsíce v kuse jsme byli v denním styku. Když jsem šel s tátou po parku, tak zastavil a pohladil mě. Byl to pro mě jako pro dítě zážitek, když jsem věděl, že je to pan prezident. Vnímal jsem to,“ říká pamětník. Přímo na 25. únor 1948, kdy se komunisté chopili moci, má Jaromír Matouš jasnou vzpomínku. „Ten den byla zrovna máma pozvaná k paní Benešové na odpolední čaj. Samozřejmě to bylo zrušené, protože nikdo netušil, co bude,“ říká. I přes nepříznivou situaci zůstal Bohuslav Matouš po boku Edvarda Beneše až do jeho smrti v září roku 1948. Na jeho pohřbu, který pomáhal organizovat, držel u rakve čestnou stráž.

Tátu naložili do auta a odvezli

Matoušovi po komunistickém převratu o emigraci přese všechno neuvažovali. Ovšem teta Anna Kvapilová do exilu odešla. Už za války se seznámila s Miladou Horákovou. Později v koncentračním táboře Ravensbrück, kde ji roku 1941 nacisté uvěznili kvůli jejímu zapojení do odboje, se setkala s Milenou Jesenskou. Obě ji silně inspirovaly. Mimo jiné navázala v koncentračním táboře kontakt s ženami z Francie a Norska – právě tyto kontakty jí později pomohly. „Po válce byla aktivní jako národní socialistka. Když se situace zhoršovala, tak Norové měli zájem o to, aby odešla do Norska, když se situace zhorší. Když přišel únor 1948, tak sem přijel sociální pracovník s norským pasem a 6. června ji odvezl jako svoji manželku vlakem,“ popisuje pamětník a dodává: „Myslím si, že by jinak dopadla jako Milada Horáková. Byla s ní v úzkém kontaktu a ostatní na tetu svalovali vinu.“ Ve Skandinávii působila Anna Kvapilová jako sociální pracovnice. Založila norsko-československé sdružení pro uprchlíky. Podílela se také na vzniku útulku v městě Drammen pro starší české emigranty. Mimo jiné iniciovala vznik letní školy s výukou českého jazyka pro děti emigrantů, kam se roku 1968 podařilo podívat i Jaromíru Matoušovi a pomáhat jí s organizací. V roce 1991 získala Anna Kvapilová Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy.

Mezitím si v Československu Matoušovi museli zvykat na nové poměry. Po úmrtí Edvarda Beneše pracoval Bohuslav Matouš v Pedagogické knihovně J. A. Komenského a Historickém ústavu Československé akademie věd. V roce 1953 nastal zlom, který ovlivnil chod celé rodiny. „Třináctého listopadu v padesátém třetím roce v noci k nám vtrhlo komando šesti estébáků... Byl to pro nás šok. Byli jsme s bratrem zavření v jedné místnosti, kde nás hlídal jeden člen komanda... Všechno prohledávali. S bratrem jsme část materiálů, které měl po Benešovi, schovali do kamen,“ popisuje pamětník dramatické dění a dodává: „Skončili někdy před jedenáctou hodinou dopoledne. Tátu naložili do auta a odvezli do Ruzyně. Následoval sedmdesátihodinový výslech, při kterém přišel o své poslední zuby.“

Jaromír Matouš říká, že otce komunisté odsoudili proto, že přebíral štěchovický archiv a komunisté měli strach, aby nevyšla najevo jména válečných konfidentů z řad komunistů, která v něm údajně měla být. Podle informací Ústavu pro studium totalitních režimů Bohuslav Matouš a Alois Ozábal „byli shledáni vinnými proto, že dávali připomínky k dopisu, který chtěla ‚Legie Svobody DAAK‘ odeslat americkému prezidentu, informovat jej o činnosti organizace a požádat jej o případnou podporu. Alois Ozábal přislíbil pomoc při doručení dopisu, po poradě s dr. Bohuslavem Matoušem pomoc při doručení odmítl.“[1] Zmíněná Legie Svobody – DAAK se snažila vytvořit ústředí domácího třetího odboje. Bohuslava Matouše odsoudilo vojenské kolegium Nejvyššího soudu v Praze ve dnech 14.–16. dubna 1954 na osm let za velezradu. Ve stejném procesu odsoudili Aloise Ozábala na jedenáct let.[2]

Hana Benešová byla úžasná osobnost

Vojtěška Matoušová zůstala na péči o syny sama. Rodina se ocitla v nesnadné situaci. Bohuslava Matouše po odsouzení převezli do Jáchymova, kde pracoval na dole Rovnost. V lágru se setkal s letci RAF a mnoha dalšími lidmi, které režim ve vykonstruovaných procesech neprávem odsoudil. Protože byl jazykově nadaný, učil své spoluvězně cizí jazyky a také pořádal latinské přednášky. Jakékoliv rozptýlení bylo v otřesných podmínkách jáchymovských dolů vězni vítáno. Na návštěvy za otcem mohli jezdit třikrát až čtyřikrát do roka, jednou měsíčně mu mohli posílat dopisy. Jaromír Matouš vzpomíná, že mu otec jednou k narozeninám poslal knihu Lovci orchidejí, na kterou si musel v lágru těžce vydělat. Malý dárek od otce byl pro něj tehdy velmi vzácný, navíc v něm kniha vzbudila celoživotní vášeň pro pěstování těchto tropických rostlin. Rodina zůstala bez otce téměř šest let. Během této doby jim materiálně hodně pomáhali známí otce. V těžkých chvílích jim psychickou sílu dodávala víra. Bohuslava Matouše předčasně propustili roku 1959. Od roku 1960 pracoval jako zedník. Roku 1963 prodělal infarkt a rok a půl strávil doma. Později v uvolněných poměrech šedesátých let znovu mohl působit na pozici odpovídající svému vzdělání a zkušenostem. Až do své smrti v roce 1976 pracoval v arcibiskupském archivu.

Po ukončení základního vzdělání se Jaromír Matouš chtěl přihlásit na gymnázium, což mu kvůli kádrovému profilu nebylo umožněno. Přes známé nakonec získal místo v národním podniku Tiskárna Svoboda, kde se roku 1960 vyučil reprodukčním grafikem hlubotisku. V roce 1962 nastoupil do Litoměřic na základní vojenskou službu, která pro něj ovšem na rozdíl od mnoha ostatních nebyla nikterak nepříjemnou zkušeností. „Sice tam byly různé živly, ale jinak tam byla výborná parta. Některé vysoké školy totiž neměly vojenskou katedru a ti inženýři šli s námi na vojnu. Takže mám na to hezké vzpomínky. Dokonce jsme udržovali kontakty až do roku 1968. Po roce 1968 jsme se rozprchli a už jsme se nikdy nesešli,“ říká pamětník.

V šedesátých letech se Matoušovi i nadále stýkali s lidmi, kteří režimu nebyli pohodlní. Šlo například o Antonii Kleinerovou, političku Československé strany národně socialistické, která k rodině chodila často na návštěvy. Mimo jiné se nadále stýkali s Hanou Benešovou, na kterou Jaromír Matouš rád vzpomíná. „Byla to úžasná osobnost,“ říká a pokračuje: „Všichni, kdo k ní chodili, se museli zapisovat na vrátnici. A protože nechtěla, aby se někteří lidé dostali kvůli ní do problémů, tak jsme se scházeli venku v parku. Většinou jsme chodili večer za tmy, protože nechtěla, aby ji lidi poznávali,“ popisuje pamětník.

Každý půlrok mě přesvědčovali, ať vstoupím do strany

Po návratu z vojny pracoval Jaromír Matouš v tiskárně Orbis, jejíž součástí byly znárodněné grafické závody V. Neubert a synové. Vydělával si dva tisíce měsíčně, což byl na danou dobu nadprůměrný plat. Díky tomu se mohl starat o své rodiče, kteří na tom již nebyli zdravotně nejlépe. V roce 1965 začal při práci studovat vyšší uměleckou školu grafickou, kterou ukončil v roce 1970 obhajobou závěrečné práce. Poté až do roku 1990 pracoval jako vedoucí výroby. Pražské jaro přivítal s nadšením. Invazi vojsk Varšavské smlouvy silně prožíval, strach ovšem neměl, cítil vzepětí národa a věřil, že všechno může ještě dobře dopadnout. To se ovšem bohužel mýlil a následovala další dvě desetiletí, která musel prožít v nesvobodě. Jak utíkal čas, Jaromír Matouš cítil, že se lidé začínají bát. Bylo tomu tak i v tiskárně, kde řada lidí po roce 1968 musela skončit.

Normalizaci prožíval bez větších problémů, opakovaně ho ovšem v práci nutili ke vstupu do strany, což odmítal. Angažoval se ale v Revolučním odborovém hnutí (ROH). V tiskárně bylo znát, že se poměry změnily. Jak vzpomíná, zpočátku do tiskárny chodili cenzoři, později redakce samy zavedly autocenzuru. Redaktoři se báli, a tak nepsali nic, co by nebylo v souladu s režimem, a proto už v podstatě nebyla potřeba kontroly ze strany státních orgánů. V sedmdesátých letech se Jaromír Matouš pravidelně setkával s bývalým politikem a blízkým spolupracovníkem Edvarda Beneše Prokopem Drtinou, se kterým se seznámil díky svému otci. Společně diskutovali o politických otázkách, hojně řešili například Chartu 77, kterou Prokop Drtina podpořil. V říjnu 1980 se pak zúčastnil jeho pohřbu. „Byli tam příslušníci StB, nechtěli nás nejprve pustit do obřadní síně. Bylo tam opravdu hodně lidí, chartisti a další,“ vzpomíná pamětník.

V létě roku 1976 se seznámil s Janou Pletichovou. Po šestiměsíční známosti se roku 1977 vzali. Následující rok se jim narodil syn Jan. Sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítal s nadšením. Účastnil se demonstrací, v tiskárně založil místní Občanské fórum (OF). Po revoluci působil jako ředitel tiskárny. V roce 2023 žil v Praze.

 

 

[1] KOUTSKÁ, Ivana. Únor 1948 a perzekuce zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí. Paměť a dějiny [online]. 2008(01), 39–52 [cit. 2023-09-22]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0801-39-52.pdf.

[2] Tamtéž.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Justýna Jirásková)