Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugen Matijenko (* 1922)

• narozen 20. září 1922 ve vsi Kopytkov na Volyni

• v květnu 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru

• zařazen do brigády k autorotě a poté na osobní oddělení štábního sboru, kde vedl evidenci padlých

• účastnil se bojů na Machnówce v rámci Karpatsko-dukelské operace

• demobilizován v červnu 1946 v Žatci

• za tvorbu a distribuci protikomunistického letáku zatčen a odsouzen k patnáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu

Eugen Matijenko neboli česky Evžen pochází z Volyně z vesnice Kopytkov, kde se narodil 20. září 1922. Jeho příjmení prý znamená „syn Matěje“. Svého otce ale nikdy nepoznal. Tři měsíce před Evženovým narozením zemřel na embolii, když pravděpodobně doplatil na svůj strach z doktorů, které odmítal navštívit. Po smrti se tak v té době ještě těhotná Evženova maminka Marie přestěhovala ke své české rodině, protože do té doby žili s manželem u jeho rusínských rodičů Matijenkových v Lucku. Těžko říct, jaké vztahy tam tehdy panovaly, ale Matijenkovi o malého Evžena po jeho příchodu na svět ztratili zájem. Proč tomu tak bylo, se nikdy nedozvěděl.

Evženův světonázor se postupně utvářel z hodnot, zvyklostí a tradic české menšiny žijící na území Volyně ve vesničce Černachov. Matka se s malým Evženem nastěhovala ke svým dvěma bratrům – nájemcům jedné zemědělské usedlosti, na které hospodařili a museli odvádět pachtovné. Tady pamětník navštěvoval ukrajinskou jednotřídku a později z nedalekých Mohilan dojížděl do státní školy do Zdolbunova, kde se vyučovalo už jen výhradně polsky. Střídání jazyků ale nedělalo Evženovi sebemenší problém.

Zápas o život

Bývalo zvykem, že začátkem června přicházela do místních nížin velká voda. Silné deště a roztáté sněhy se z okolních kopců valily do údolí a vrchovatě naplnily koryto řeky Horyň. S oblibou a klukovskou soutěživostí sem přicházeli místní hoši a předháněli se v tom, kdo z nich dravou řeku přeplave. Vyhecovat se tehdy nechal i školák Evžen. „Nikdy jsem nebyl velkým sportovcem ani velkým oblíbencem. Jak se říká, v partě jsem byl na chvostu, ale tentokrát jsem nechtěl být pozadu a přidal jsem se ke klukům. Rozhodli se, že tu řeku přeplaveme. Ten den byl silný vítr, čepejřil vysoké vlny, a když jsme plavali zpátky od druhého břehu, měl jsem toho dost. Jedna z vln mi dala napít. Já se zakuckal a ztratil sílu. Snažil jsem se zápasit. Najednou jsem se začal častěji a častěji ponořovat a pak už jsem jen viděl písek na dně. Ke břehu to bylo možná deset i víc metrů, ale mně už došly síly. Topil jsem se, ale zrovna v tom okamžiku kolem procházel mladík. Přidal do kroku, bafnul mě a z řeky vytáhl na břeh,“ vzpomíná Evžen na náhodného zachránce.

Rodiny naložili do dobytčáků a odvezli je na Sibiř

Rok 1939 přinesl mnoho dramatických změn. Vypukla druhá světová válka, což se podepsalo i v životě studenta Evžena, který tou dobou navštěvoval střední školu v Rovně (ukrajinsky Rivne), kde bydlel u své starší sestřenice. Na území vpadla 17. září sovětská armáda a nastalo tak dvouleté okupační období. „Očekávali jsme, že teď přijdou Rusové a budou nás privilegovat. Rusové po převzetí moci začali prosazovat novou ekonomickou politiku a celou garnituru, která byla chvatně organizována. K moci se dostaly živly nevhodné k řízení společnosti. Vulgárně prosazovaly třídní politiku. Strýcové, ačkoliv byli pachtýři, byli bráni jako páni. Bylo nám dáváno na srozuměnou, že jsme ve společnosti jenom trpění,“ mluví o změnách Evžen Matijenko, ale k nějaké vážné perzekuci jejich rodiny prý nedošlo. Připomíná ale zajetí několika místních polských osadníků. „V zimě 24. prosince, myslím, že 1939 nebo 1940, přišli vojáci, naložili u nás sedláky do nákladních aut, nacpali je do dobytčích vagonů a odvezli na Sibiř. Naši rodinu nevyvezli, jelikož hospodářská budova byla jen v pachtu a nebyla naším vlastnictvím. Ve vsi bylo asi dvanáct nebo patnáct rodin a všechny je odvezli.“

Falešné razítko polských odbojářů

Německá okupace Polska od roku 1941 přinesla některým zdejším iluze na lepší život. Národnostní otázka, zda být pod mocí západních německých, nebo sousedních sovětských okupantů, hrála pro mnohé velkou roli. Někteří zde Němce považovali za humánní národ vychovaný Goethem, Schillerem a dalšími velikány, ale tento pohled se brzy rozplynul. Úhledná gestapácká uniforma sloužila jen jako přehoz k zakrytí všech páchaných zvěrstev. „Rychle jsme procitli. Němci totiž začali pronásledovat Židy. Též jsme předtím Židům nadávali, ale nikdy to nesměřovalo k tomu, že by se zabíjeli. Jednou v noci pochytali v Rovnu Židy, odvezli je do pískovny a postříleli je. Ta hrůza měla za následek to, že lidé tvořili odbojové skupiny a buňky.“ Mladý student Evžen bydlel u své sestřenice. Ta měla za manžela Poláka Juliana Sowinského (vzdáleného příbuzného bývalého významného polského generála), který pomáhal polské odbojové organizaci při falšování dokladů. „Bylo zapotřebí vyrobit razítko a tehdy jsem svojí šikovností přispěl i já. Razítko se nám podařilo vyrobit z jakéhosi plátku gumy, a to se pak užívalo a otiskla se tím spousta tiskopisů.“

Do gymnázia, do kterého pamětník v Rovnu docházel, přišel jednoho dne německý potentát a namířil si to rovnou za ředitelem, kde mu podal zprávu, že na další den musí jít studenti včetně učitelů chystat balíky německým vojákům na frontu. To ale nebylo jediné pracovní vytržení z Evženových studentských dnů. Podobně jako ve vzdáleném protektorátu, i tady německá okupace uzavřela některá gymnázia a Evžen si musel hledat práci. „Potkal jsem jednu svoji spolužačku a ta mi říkala, ať na další den přijdu do ordinace jednoho bývalého židovského doktora. Němci tam zřídili místo, kde se zpracovávaly hospodářské výsledky z krajů a přenášely se do takových přehledů. Tam jsem pracoval asi dva měsíce, ale jednoho rána jsem šel do práce a na cestě mě jeden známý zarazil s tím, ať tam nechodím, že kreslírnu přepadli partyzáni a vzali archy, na kterých jsme pracovali.“

Dělo tlačil do kopce i generál

Na jaře roku 1944 volyňskou oblast opět ovládla Rudá armáda. V květnu roku 1944 pamětník jako mnoho dalších volyňských Čechů narukoval do 1. československého armádního sboru. „Odtud jsme odjeli vlakem. Současně se mnou ve vagonu seděl jakýsi český poručík. Slovo dalo slovo a on se mi představil jako Lomský. Mně to ale tehdy nic neříkalo. Jeli jsme do Kamence Podolského, tam jsem dostal uniformu a přejeli jsme do Sadagury. Reorganizovala se tam celá jednotka a já byl zařazen do 1. brigády do autoroty.“ Netrvalo dlouho a následně dostal rozkaz, že se má hlásit u štábního sboru. „Oni potřebovali člověka, který administrativně zvládá angličtinu, a tu já jsem uměl, a tak mě zařadili na osobní oddělení štábního sboru.“

Následně byl Evžen nasazen do tvrdých bojů o Duklu v polské Machnówce, odkud přes Slovensko pokračoval dál. Mnoho vzpomínek čas vytěsnil, ale dodnes má před očima vzpomínku na generála Ludvíka Svobodu. „Bylo to v horách, kde jsme všichni tlačili do kopců děla. Nejenom plebs, ale i generál Svoboda. To pro mě bylo vzácné a povzbuzující. Člověk nečeká, že by velitel postrkával dělo do kopce,“ vzpomíná na generála Svobodu, od kterého očekával spíše tvrdou vojenskou diktaturu, ale tady se setkal s otcovským a nepovýšeným jednáním, kdy svoje vojáky bral generál Svoboda jako svoji rodinu. Otázka politická byla pro většinu Volyňáků už dávno vyřešenou záležitostí. Dětství prožili v meziválečném Polsku, následoval stalinismus, který se po nacismu měl znovu navrátit. Každý si tak o diktaturách myslel své. Důležité teď bylo osvobodit „to své“ Československo. 

Štáb pamětníka pověřil, aby převzal evidenci padlých, což obnášelo styk s jednotlivými jednotkami. O tom, jak vnímal smrt on i ostatní, promluvil následovně: „Víte, my jsme byli jeden druhému blízcí. Želeli jsme každého padlého, ale v těch čtyřiadvaceti letech, co nám tehdy bylo, nás držela obrovská životní síla a jistý názor, že ten zahynul jen proto, že jeho krok nebo rozhodnutí bylo špatné. Žili jsme v tom, že smrt nás potkat nemůže, že nás se netýká. Dnes to zní velmi naivně, ale přesně tak jsem to tehdy cítil.“

Závěr války zastihl Evžena na Moravě. Ten moment si pamatuje přesně, protože spojařka zaslechla volání Prahy o pomoc. Do Pražského povstání už ale nezasáhli. „Tehdy nás ovládlo jásání, že jsme přežili válku. A teprve teď nastane to pravé, to hezké, a jakési vnitřní uvolnění, které se dá jen těžko popsat. Uvolnění, které přijde jen jednou za život, když člověk je si dodatečně vědom, že prožil čas, ve kterém mohl naleznout smrt v každé nečekané chvíli.“ Do Prahy se s jednotkou dostavili až za několik dnů. „Pamatuji si, že jsme dostali písemné pozvání podepsané generálem Kutlvašrem do Národního divadla, že bude oslava k osvobození Prahy. Tehdy poprvé jsem viděl interiér divadla a vše mi přišlo nepopsatelně krásné. Jako bych teď žil úplně jiný život.“

Soudruh Matijenko na vrátnici!

Demobilizován byl v červnu 1946 v Žatci, kde se po osvobození stal součástí vojenské posádky. Mohl si vybrat chalupu v Okoříně na Chomutovsku, takových usedlostí tu po odsunu Němců byl nespočet. Po únorovém převratu roku 1948 se po večerech scházel s výpravčím z vedlejší Vrskmaně a posměšně hodnotili a kritizovali, jak to celé rudí partajníci špatně kočírují. Nezůstalo ale jen u debaty a pamětník sepsal protirežimní leták, který po svém okolí rozesílal. „Až později jsem se dozvěděl, že brzy po převratu jsem se stal objektem sledování, a myslím, že ten výpravčí-provokatér byl na mě nasazen,“ tvrdí pamětník. Mezitím se usadil v Žatci, kde nastoupil jako kreslíř v konstrukci. „Tam si pro mě přišli dva pánové, že se mnou potřebují mluvit, a odvezli mě do Ústí, kde mě začali vyšetřovat. Ukázali na leták a ptali se mě, jestli jsem to psal já. Začali mi nabízet, abych vstoupil k StB, a já jsem jim na to řekl, že na to nemám charakter. Došlo mi, že se musím dostat nějak bezpečně domů, protože během toho výslechu mi začali říkat, že o mě mají Rusové zájem. Odvětil jsem jim, že si to musím celé řádně promyslet, a tak jsem byl poslán domů. Dlouho jsem se jim nehlásil, až jednoho dne přišel ke mně z Dvořákovy ulice nějaký pán s tím, jak jsem se rozhodl. Řekl jsem, že na to nemám povahu ani nervy, což mělo za následek, že jsem byl z konstrukce propuštěn a musel jsem si hledat novou práci.“

A tak Evžen nastoupil do šroubárny a pracoval jako normovač. Po administrativní reorganizaci se díky protekci známé z národního výboru dostal na pozici zásobovače v komunálních službách. Když už si myslel, že se všechno přehnalo, byl vyslán na školení do Radiopaláce v Praze, kde se z rozhlasového tlampače ozvalo, že soudruh Matijenko se má urychleně dostavit vrátnici, kde má návštěvu. „Říkal jsem si: ‚Kruci, kdo to jen může být? Vždyť moji známí z Prahy o tom nemůžou vědět?!‘ A oni to byli estébáci a zavezli mě do Litoměřic, kde jsem byl vyšetřován.“ Evžen Matijenko byl odsouzen Okresním soudem v Chomutově k trestu patnácti měsíců nepodmíněně. Výkon trestu si odpykával v Žatci a v Litoměřicích a díky amnestii si odseděl nakonec tři měsíce.

Od listopadu 1958 Státní bezpečnost vedla jeho spis pod krycím jménem „Malíř“. Poprvé byl rehabilitován v roce 1968 a poté v roce 1990. Po výkonu trestu se vrátil do Oblastního podniku služeb Žatec, kde pracoval až do odchodu do penze (1980).