Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Manfred Matička (* 1938  †︎ 2024)

• narodil se 14. března 1938 ve slezském Husinci

• patřil k potomkům českých protestantů, kteří v 18. století emigrovali z náboženských důvodů do Pruska

• jeho otec za druhé světové války bojoval ve wehrmachtu, padl do sovětského zajetí

• po válce s matkou a dalšími příbuznými přesídlili zpět do Čech

• usadili se ve Třech Sekerách, chvíli žili v jednom domě s odsunovaným sudetským Němcem

• v roce 1947 se otec dostal ze zajateckého tábora na Sibiři a shledal se s rodinou

• kvůli projeveným názorům na maďarské povstání pamětníka v roce 1956 zatkla a vyslýchala StB

• při invazi vojsk Varšavské smlouvy napsal na svém pozemku protestní heslo

• v roce 1969 se kvůli přišité trikolóře dostal do konfliktu s policisty i vojáky

• vyučil se kominíkem, většinu života pracoval jako profesionální hasič v Mariánských Lázních

• zemřel 12. ledna roku 2024

Když skončila druhá světová válka, vrátil se Manfred Matička se svou matkou z dočasného útočiště v Orlických horách do jejich domovského Husince ve Slezsku. Město, které založili jejich předci po náboženské emigraci z habsburské monarchie, nalezli zpustošené válkou.

Nastal moment, kdy Husinec i další obce měli potomci českých protestantů po 200 letech opustit. „Nezbylo tam pro nás už nic, zaplaťpánbůh, že jsme šli do Čech. Stát za náš barák dostal peníze, ale nám nikdo nic nedal,“ popisuje okolnosti přesídlení pamětník.

Do Československa přišel v roce 1945 pouze s matkou, jeho otec tou dobou putoval zcela opačným směrem. Jako voják wehrmachtu padl do sovětského zajetí a čekaly jej dva roky na Sibiři. Rodina se pak nakonec ve staronové vlasti shledala.

Česká liturgie přetrvala

Pamětník Manfred Matička se narodil 14. března 1938 ve slezském Husinci (dnešní Gęsiniec). Toto město v polovině 18. století založili jeho předkové, Češi s protestantskou vírou, kteří opustili v době vlády Marie Terezie habsburskou monarchii a odešli do Slezska za náboženskou svobodou. Usídlili se v okolí Střelína, kde zakládali obce s názvy jako Husinec, Poděbrady či Kamenný Kostelec.

Víra Čechy do tehdejšího Pruska přivedla a stala se tak i středobodem jejich života v nové zemi. „Pocházím ze silně věřící rodiny. Kdyby moji předci nebyli fanatici, tak zůstali v Čechách. Tenkrát dostali na výběr: buď se dát ke katolíkům, nebo odejít,“ přibližuje Manfred Matička.

V průběhu dalších století se střelínští Češi ve Slezsku nevyhnuli germanizaci, ať už k ní docházelo samovolně, nebo státem řízenou politikou. Konkrétně v Husinci ovšem liturgie v českém jazyce přetrvávala a s ní i národní identita. Nejzásadnější změny v tomto ohledu přinesla až druhá světová válka a vývoj po roce 1945.

Místo domů na Sibiř

Pamětníkův otec hned v prvních letech druhé světové války narukoval jako říšský občan do wehrmachtu a působil u dělostřelců, Manfred Matička tak na něj ze svého dětství nemá příliš vzpomínek. Pouze jednou, jak jej v roce 1943 jeli s matkou navštívit do Německa do nemocnice, kde se léčil s malárií.

Válečné roky pro matku se synem nebyly jednoduché. „Tehdy v Husinci nebyl ani obchod. Stáli jsme frontu na chleba a dostali ho až za 24 hodin. Máma chodila na pole sbírat řepku, sama z toho dělala olej. K nedělnímu obědu jsme mívali bramborové knedlíky s jablkem. Nejvíc masa bylo, když kůň šlápl na minu,“ popisuje pamětník.

Frontové boje se k Husinci přiblížily až v závěru války, místní obyvatelé včetně Manfreda Matičky a jeho matky před nimi utekli do Orlických hor. Otec tou dobou sloužil v německé skupině armád Střed pod velením Ferdinanda Schörnera, která operovala na území Čech. Po porážce Německa padl do sovětského zajetí a místo do Husince za rodinou putoval na Sibiř.

Někteří zůstali, někteří odešli, některé odsunuli

Když se pamětník s matkou vrátili z úkrytu, nalezli svůj dům v Husinci poničený, dům dědečka dokonce bomba srovnala se zemí. Všude ležela spoušť právě skončené války. Manfred Matička jako malý kolem sebe vídal těla mrtvých ruských i německých vojáků a zažil i sovětské rabování.

„U sousedky ležel zabitý německý voják, tak ho zakopala na zahradě. Našla v jeho věcech adresu rodičů a napsala jim o tom. Oni jí odepsali, že přeci jejich syn byl pochován s vojenskými poctami, ale ve skutečnosti to chodilo takhle.“

Oblast Husince a jeho okolí se díky poválečnému překreslování hranic nově ocitla na území Polska. Střelínské Čechy to rozdělilo. Část cítila, že je tu už nic nečeká ani nedrží a využili možnosti návratu do vlasti předků. K nim patřili i Matičkovi.

S dalšími střelínskými Čechy Poláci v nově získaných západních oblastech zacházeli stejně jako s Němci a odsunuli je do Německa. Třetí část prošla verifikačním řízením a mohla zůstat, ovšem sžívání s katolíky, kteří přišli z východních oblastí zabraných Sovětským svazem, neproběhlo úspěšně a většina těchto zbývajících protestantů odešla koncem padesátých let do Západního Německa.

Střelínské Čechy umístili do sudetského pohraničí, podobně jako například repatrianty z Volyně či Rumunska. Československá vláda tak činila mimo jiné proto, že potřebovala dosídlit oblasti po vyhnaných Němcích. Tyto procesy ovšem často probíhaly souběžně a docházelo k situacím, kdy odsunovaní žili v jednom domě s přesídlenými.

„Nastěhovali nás k nějakému panu Helingerovi. V roce 1946 musel odejít a říkal mamince, že se do deseti let vrátí. Nevyšlo mu to, ale dobře jsme s ním vycházeli a jeho vnuk k nám jezdil na návštěvy. Stávalo se ale také, že se Češi k Němcům chovali tak, že je zavřeli do komory a ještě bili, jeden pán se tam pak oběsil,“ vzpomíná pamětník.

Nadávali nám do Němců i českých psů

Matičkovi a s nimi i další střelínští Češi nalezli nový domov ve Třech Sekerách. Přenesli si sem i svoji víru a s ní spojené církevní tradice, ovšem to později naráželo na komunistickou ideologii potlačující jakékoliv náboženství a na celkový poválečný odklon od víry ve společnosti.

Se svým otcem se Manfred Matička shledal znovu až v roce 1947. Tehdy se mu podařilo dostat ze sovětského zajetí a s pomocí Červeného kříže zjistit, kde se nachází jeho rodina. Když přišel domů, vypadal podle pamětníka, jako kdyby prošel koncentračním táborem.

„Rusové měli nedostatek jídla, říkal, že když rostla tráva, zajatí vojáci se venku pásli jako dobytek. Každý den jich 30 až 40 umíralo. Pak jednoho dne přišla ruská doktorka, museli se svléknout donaha a kdo vypadal, že brzy umře, tak ho poslali zpět do Německa,“ popisuje pamětník. Otec měl štěstí, na rozdíl od svého bratra, který prací v sibiřských dolech strávil celkem deset let.

Ve Třech Sekerách se už rodiče usadili na zbytek života, po společném shledání se rodina navíc rozrostla o pamětníkovu sestru. Manfred Matička se po ukončení základní školy vyučil v Mariánských Lázních kominíkem, absolvoval vojnu, oženil se a odešel za manželkou do Hamrníků.

Ne všichni tam však jejich sňatek vítali. „Ve Slezsku nám nadávali do českých psů a tady nám nadávali do Němců. Když jsem si měl brát manželku, nějaká paní šla k nim domů a říkala, že jsem Němec a opilec, aby si mě nebrala.“ Podobné řeči ale svatbě a manželskému soužití nezabránily. 

Přijel jsem domů a už tam stáli estébáci

Pamětník si také nezadal s komunistickým režimem a vícekrát se dostal do problémů. Poprvé v roce 1956 během povstání v Maďarsku. „Seděl jsem na pivu a říkal: ‚Rusové to mají v Maďarsku prohrané, komunisti mají prdel v kalupu.‘ Přijel jsem domů a tam už stáli estébáci, naložili mě a odvezli do Žandova. Tam mě svlékli donaha, jeden seděl naproti mně se samopalem, do rána mě vyslýchali,“ vypráví.

Svůj názor se nebál projevit během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, když na maringotku na svém pozemku napsal: Rusové, táhněte domů! Kvůli tomu se pak dostal do křížku se sousedy a spoluobčany. O rok později si pak v den výročí okupace přišil trikolóru, a to už se dostal do sporu i s policisty a vojáky.

Rebelskou povahu si Manfred Matička zachoval, i když později působil v Revolučním odborovém hnutí (ROH) a musel navštěvovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Projevování názorů si nicméně v komunistickém režimu vybíralo svoji daň a pamětníkův syn měl zpočátku problémy studovat, ale nakonec se mu podařilo dokončit vysokou školu.

V roce 1970 zanechal Manfred Matička kominictví a přešel k hasičům, u jednotky v Mariánských Lázních sloužil 30 let až do svého důchodu. Stejně jako jeho rodiče se nakonec usadil ve Třech Sekerách.

Pamětníkův rodný dům v Husinci stále stál, zatímco politické režimy a dějinné události, které jej z něj vyhnaly, minuly. Mohl tak dům jezdit navštěvovat a přese všechno se s jeho novými obyvateli dokázal srdečně bavit.

Manfred Matička zemřel 12. ledna 2024.