Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivan Matějka (* 1936)

• narodil se 15. února 1936 v Praze

• v roce 1941 byl svědkem domovní prohlídky prováděné gestapem

• zažil cesty domů ze školy při poplachu za houkání sirén

• v roce 1945 slyšel a viděl nálety na Drážďany z půdy v Jičíně

• maturoval v roce 1954

• jeho spolužákem na ČVUT v Praze byl dva roky Václav Havel

• účastnil se pohřbu dvou spoluobčanů, zastřelených opilým polským vojákem v roce 1968

• text Charty 77 slyšel na mši v kostele

• vyslýchala ho Státní bezpečnost

• v roce 1990 se stal starostou Jičína za Občanské fórum

• v roce 2019 žil v Jičíně

Zažil domovní prohlídku gestapem i výslech Státní bezpečností

Vzpomínky na dětství Ivana Matějky byly především vzpomínkami na válečnou dobu. Když v roce 1941 Němci zakázali skautskou organizaci, přišlo k nim domů gestapo provést domovní prohlídku. Jak se ukázalo, důvody nevítané návštěvy byly zištné, jelikož jeho tatínek působil jako skautský pokladník. Musel odevzdat pokladnu i spořitelní knížky organizace.

Po atentátu na Reinharda Heydricha se jako malý chlapec ráno vzbudil a u nich v kuchyni seděl četník. Rodiče museli podepsat prohlášení, že nikdy neviděli atentátníkovo kolo, plášť a aktovku zobrazené na fotografii, kterou jim strážmistr ukázal.

V Jičíně byl roku 1945 svědkem pochodu zajatců, mezi nimi i italských důstojníků. Jeho rodičům se podařilo tři z nich ukrýt. V únoru téhož roku ho maminka v noci vzbudila a on se svými bratry z půdy na obloze pozoroval záblesky z náletů na Drážďany a slyšel dunění dopadajících bomb. S kamarády chodil sbírat aluminiové pásky vyhazované ze spojeneckých letadel za účelem rušení radarů. Občas našli i letáky s textem: „Češi, bojujte!“

Dva roky byl na vysoké škole jeho spolužákem Václav Havel a s ním absolvoval také základní vojenskou službu, kde se důstojníci rádi bavili Havlovou fyzickou neobratností. Znovu se s ním setkal až po mnoha letech, ale to už byl jičínským starostou a Václav Havel prezidentem.

S textem Charty 77 se seznámil velice neobvyklým způsobem. Na půlnoční mši ji předčítal jičínský farář a pamětník si účastí na ní vysloužil následnou návštěvu příslušníka Státní bezpečnosti (StB).

Ve škole musel zdravit zdviženou pravicí

Ivan Matějka se narodil 15. února 1936 v Praze a měl dva bratry. Jeho tatínek František Matějka byl poštovním úředníkem a maminka Josefa Matějková pracovala v domácnosti. Pamětník zmínil sestru své nevlastní tety, novinářku a odbojářku Inku Bernáškovou, která se svým otcem malířem Vojtěchem Preissigem vydávala ilegální časopis V boj. Roku 1940 ji zatkli a jako první Češku roku 1942 v Berlíně popravili. Byl hrdý, že ho s těmito statečnými lidmi pojily příbuzenské vztahy.

V září 1942 ho otec vedl do první třídy do obecné školy na Komenského náměstí v Jičíně. „V čele třídy visely dva velké obrazy, Adolf Hitler a státní prezident Hácha. Vyučování se začínalo tak, že pan učitel přišel na stupínek a pozdravil zvednutou rukou a my všichni, šestiletí caparti, jsme to museli zopakovat.“ Od první třídy byla povinná výuka německého jazyka a pamětník vzpomínal, že po třech letech už byl schopný se německy dorozumět. Museli se ale také nazpaměť učit německou hymnu a Hitlerův životopis.

Po prvním roce Ivanovy školní docházky začali Němci zabírat budovy škol. „Měli spoustu raněných a potřebovali lazarety,“ vzpomíná. Jeho chlapecká škola byla tedy přesunuta na Nové Město a on musel chodit pěšky několik kilometrů. Když měl odpolední výuku, vracel se domů za naprosté tmy, protože kvůli zatemnění se nesmělo na ulici svítit. Někdy byl vyhlášen poplach kvůli přeletu amerických a anglických letadel a začaly houkat sirény. Pan učitel je hned poslal domů. „My jsme se plížili zahradami, baráky, průjezdy, abychom se dostali domů,“ popisuje.

Schovali tři italské důstojníky

V Jičíně byla velká německá posádka a rodiny vojáků a důstojníků samozřejmě v místě žily. Ivan a jeho spolužáci si s německými dětmi hráli. Jejich oblíbeným místem byl kopec zvaný Čeřovka, kde sáňkovali a lyžovali. Nedaleko se nacházela i vojenská střelnice. „Němci tam chodívali pod našimi okny a zpívali.“ Někdy je doprovázeli i bubeníci a pištci. Volné byty v této části Jičína většinou dostaly rodiny příslušníků gestapa a Ivan si i po mnoha letech vybavil jejich příjmení. Vyprávěl i o chlapcích z Hitlerjugend, kteří „chodili celou zimu v podkolenkách a měli holé nohy, modré a promrzlé.“

Ivan si vybavil rok 1945, kdy Jičínem procházeli zástupy zajatců, mezi kterými byla i skupina italských důstojníků, kterým pomohli. „K nám do rodiny se z transportu podařilo propašovat tři důstojníky. Dokonce si pamatuji na jejich jména,“ vzpomíná. Několik dní je schovávali a poté jim sehnali ubytování na Rovensku. „Jako kluk jsem věděl, že se něco takového děje, a nesměl jsem nic říct.“ Stejně tak musel udržet v tajnosti, že doma poslouchali londýnský rozhlas. Jeho strýc, u kterého v té době rodina bydlela, měl na půdě mapu a pomocí špendlíků si zaznamenával, jak postupuje fronta. „Kdyby se to Němci dozvěděli, stačilo málo a dopadlo to špatně.“

V Jičíně byl odhalen pomník padlých sovětských vojáků

Ivanovi rodiče oba pocházeli z vesnice, během války tedy měli to štěstí, že je příbuzní z venkova zásobovali jídlem. Židovské spolužáky již ve třídě neměl, utkvěla mu však vzpomínka na židovské muže, kteří pracovali na Čeřově na novém chodníku: „Neměli modráky, pracovali v černých zimních kabátech, sypali písek a kámen,“ říká. Na konci války vítal sovětskou armádu a roku 1946 zažil návštěvu prezidenta Edvarda Beneše v Jičíně, při které stál jako skaut čestnou stráž.

Na podzim roku 1945 byla v Jičíně odhalena mohyla padlým sovětským vojákům. Těla byla exhumována a znovu slavnostně uložena. Podle pamětníka se ovšem nejednalo o padlé v boji, ale například o zajatce popravené Němci, kteří byli do té doby pohřbeni někde u plotu. Vzpomínal: „Byla to sláva veliká, byly tam dvě čestné stráže, ruská a naše. Jako kluci jsme to obdivovali,“ vybavuje si. Překvapila je ale slavnostní salva, která od českých vojáku zazněla jednotně na povel „Pal!“, zatímco při té sovětské se ozvalo štěkání samopalů.

Jeho spolužákem byl Václav Havel

Školní docházka Ivana Matějky byla ovlivněna několika školskými reformami. V roce 1947 se dostal na osmileté gymnázium, které se o rok později po komunistickém převratu stalo jednotnou školou. Po třech letech pokračoval na čtyřleté gymnázium, které se v roce 1953 změnilo další reformou na jedenáctiletou střední školu. Maturoval v roce 1954.

Chtěl studovat vojenskou medicínu, ale nepřijali ho. Nakonec se dostal na České vysoké učení technické (ČVUT) do Prahy, konkrétně na ekonomickou fakultu. V hlavním městě studovala i jeho manželka a Ivan Matějka na to období rád vzpomínal. Praha byla krásná, mohli navštěvovat divadla.

Na vysoké škole byl dva roky jeho spolužákem Václav Havel. Podle Ivana Matějky zřejmě jinam „nesehnal umístěnku“ a jak vyprávěl, „nevedlo se mu tam dobře, nedostudoval, neudělal závěrečnou zkoušku z matematiky a musel školu po dvou letech opustit.“ Spolužáci o něm věděli, že je z bohaté rodiny, ale nijak se nevyvyšoval. Spíše jim připadalo, že žije ve svém světě. Při hodinách marxismu-leninismu ho litovali, protože když se připomínal Baťův kapitalismus, tak samozřejmě vyučující zmínil i Havlovu rodinu.

Na vojně zažil šikanu

Vojenská příprava probíhala nejdříve při studiu, ale potom musel pamětník odejít na dvouletou povinnou vojenskou službu k bojovému útvaru do Plzně. Jednou týdně probíhala vojenská příprava v uniformě a se zbraní na cvičáku, kde je „buzerovali.“ I tam se potkal s Václavem Havlem, který se stával terčem výsměchu důstojníků. Jak Ivan zmínil: „Pan Havel měl skautskou přezdívku Chrobák. Byl takový macatý a nepohyblivý.“ Proto si ho s oblibou vybírali, aby předvedl plížení, a pak jeho výkon nahlas kritizovali.

On sám musel například nosit mladšímu nadřízenému teplou vodu na umytí nohou. Celou vojnu zhodnotil jako „dva roky promarněného života.“

Na pohřbu nesměli nést české vlajky

Uvolnění koncem šedesátých letech zaznamenal především jako aktivní skaut, protože tato organizace byla krátce znovuobnovena. Okupace v roce 1968 přinesla Jičínu tragickou událost, když dva lidi zastřelil opilý polský voják. Pamětníka spolu s dalšími vedoucími pracovníky různých závodů pozvali před pohřbem na národní výbor. Žádali je tam, aby na pietní akci nenosili české vlajky a zdrželi se jakýchkoli manifestací, jinak že polští vojáci vtrhnou do města.

V roce 1969 se musel účastnit šestitýdenního vojenského cvičení, v jehož rámci vyklízeli jičínská kasárna pro budoucí sovětskou posádku. Shodou okolností je jako starosta „vyprovázel, když končili v roce 1991.“

Text Charty 77 slyšel v kostele

Jako každý rok šel s manželkou Boženou na Štědrý večer na půlnoční mši. Bylo plno a pan farář František Polreich měl neobvyklé kázání. Ivan vyprávěl, že slyšel slova jako „děti nesmí trpět, musí chodit volně do školy, svoboda slova.“  Nevěděl, o co jde.

Když šel po Vánocích do práce, volal na něho vrátný: „Pane Matějko, máte tady návštěvu!“ Ukázalo se, že návštěvníkem byl příslušník Státní bezpečnosti. Protože bylo po silvestrovské noci, měl pamětník strach, že někde vyprávěl nevhodný vtip, což rád dělal, a že ho někdo udal. Příslušníka ale zajímalo kázání na půlnoční mši a měl celkem dobré informace o tom, kdy Ivan do kostela přišel a kde seděl. Snažil se odpovídat neurčitě, aby faráři nepřitížil. Vyprávěl: „Skončilo to pro mě víceméně dobře, nechtěl nic podepsat. Uvědomil jsem si ale, že pan vikář Polreich četl Chartu 77. Brzy nato musel skončit, vyhnali ho odsud. Odešel na Vysočinu a byl pak jen administrátor,“ vzpomíná.

Stal se starostou Jičína

Při prvních svobodných volbách v roce 1990 ho oslovilo Občanské fórum, aby kandidoval do zastupitelstva, a on se nakonec stal jičínským starostou. V této roli měl možnost se v roce 1994 znovu setkat s Václavem Havlem, tentokrát již jako s prezidentem. V roce 2019 žil v Jičíně.