Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Matějíček (* 1948)

• narozen 5. ledna 1948 v Přerově, rodina žila v Hradčanech

• v prosinci 1949 ukrývali rodiče odbojáře z protikomunistické skupiny Hory Hostýnské

• po prozrazení skupiny byli téměř všichni zatčeni, včetně pamětníkova otce

• Alois Matějíček strávil několik měsíců v Uherském Hradišti, posléze ho z vazby propustili na svobodu

• pamětník vystudoval Střední lesnickou školu v Trutnově, pracoval u lesní správy a u ČSAD

• v roce 2023 žil v Tučíně

Prosinec 1949. Už druhým rokem probíhá v zemi „budování socialismu“, ovšem ne tak, jak si mnozí, kteří do této myšlenky vkládali po válce naděje, představovali. Lidé jsou pronásledováni pro svou víru i odlišné politické názory, ve vykonstruovaných procesech jsou posíláni do vězení nebo dokonce na šibenici. Začíná systematická likvidace živnostníků i selského stavu a v ohrožení se rovněž ocitají církve a jejich věřící. Mezi lidmi se opět šíří strach, poměry v mnohém připomínají nedávné období protektorátu. I v této dusivé atmosféře se však najde hrstka odvážných, kteří neváhají postavit se novému zlu třeba se zbraní v ruce. A také nemálo statečných podporovatelů těchto odbojářů z řad (především) venkovského obyvatelstva. Mezi nimi byli manželé Matějíčkovi z Hradčan na Přerovsku. Spolu s dalšími dvěma rodinami v obci neváhali poskytnout přístřeší členům protikomunistické odbojové skupiny Hory Hostýnské, založené v Rajnochovicích a postupně operující na Bystřicku a Holešovsku i v širším okolí.

Matějíčkovi vlastnili jen malý kousek půdy, a nepatřili tak mezi režimem ohrožené sociální skupiny. Navíc vychovávali pět dětí. Co tedy oba manžele vedlo k tomu, že tolik riskovali? Podle Pavla Matějíčka, jejich nejmladšího potomka, to byla především víra a křesťanská pomoc bližnímu v nouzi. „Po letech jsem se na to matky ptal. Říkal jsem, že nechápu, že se v tomto angažovali, když nic neměli, navíc měli pět dětí, a velcí sedláci se přitom báli. Odpověděla mi, že se báli ohrožení církve a svobody slova,“ říká k tomu dnes pětasedmdesátiletý pamětník. V době událostí, které se v Hradčanech odehrály mrazivé adventní noci roku 1949, mu byly necelé dva roky. Přestože si je tedy téměř nepamatuje, poznamenaly ho, stejně jako celou rodinu, na celý život.

Kvůli politice se v porodnici strhla hádka

Pavel Matějíček se narodil 5. ledna 1948 jako nejmladší z pěti dětí manželů Aloise a Marie Matějíčkových z Hradčan. Otec (*1909) pocházel z Hradčan a pracoval jako topič u Československých státních drah (ČSD). Matka (*1908), roz. Hohnová, pocházela z mlynářské rodiny v nedalekém Tučíně. Mlýn v roce 1910 zničily přírodní živly a rodině zbylo jen hospodářství. Pamětníkovi rodiče se vzali ve 30. letech a od svatby žili v Hradčanech, kde Alois Matějíček obdělával kousek půdy, jehož část dostal jako svatební dar a část měl v pachtu. Z manželství se postupně narodilo pět dětí – Ludmila, Marie, Alois, Antonín a Pavel.

Ještě před válkou se Alois Matějíček stal pomocným strojvedoucím a na dráze pracoval i v době protektorátu. Podle Pavla Matějíčka byl jeho otec svědkem transportu Židů do koncentračního tábora a měl i několik známých, kteří padli během přerovského povstání 1. května 1945. V rodině se rovněž vyprávěla historka z konce války, kdy do Hradčan přijel na motorce mladý německý voják, který zde přespal jednu noc. Místní jej chtěli ve spánku zabít, čemuž Alois Matějíček a několik dalších hradčanských občanů zabránili.

Oba manželé byli hluboce věřící katolíci a jako takoví nesdíleli všeobecné poválečné nadšení pro komunistické ideály. Pavel Matějíček zmiňuje historku, jak se jeho matka těsně poté, co přišel na svět, měsíc před komunistickým převratem, pohádala v porodnici s další novopečenou maminkou kvůli její podpoře KSČ. Poúnorový vývoj sledovali Matějíčkovi s obavami. Komunisté velice rychle začali uplatňovat „diktaturu proletariátu“. Stupňoval se nátlak na soukromé zemědělce, aby společně zakládali zemědělská družstva. To se týkalo nejen jejich sousedů a známých z Hradčan, ale také pamětníkova dědečka v Tučíně, který nakonec do místního jednotného zemědělského družstva (JZD) vstoupil jako jeden z posledních.

Nedokázali jen nečinně přihlížet

Záhy po únorovém puči se v různých koutech republiky zformovalo několik protikomunistických odbojových skupin, odhodlaných se nové totalitě postavit. Jejich členové většinou naivně věřili, že v případě opětovného vypuknutí světového konfliktu (tentokrát mezi Východem a Západem) budou bojovat proti režimu po boku armád západních spojenců, které přijedou Československo osvobodit od komunismu. Do té doby chtěli režimu škodit na domácí půdě šířením protikomunistických letáků mezi občany, sabotážemi, v některých případech i ozbrojenými přepady stranických funkcionářů a dalších režimních činovníků. Mnozí měli zkušenosti s partyzánským způsobem odboje z doby protektorátu. Na Moravě působily na přelomu 40. a 50. let dvě největší a nejznámější místní odbojové skupiny, Světlana na Valašsku a Hory Hostýnské na Bystřicku a Holešovsku. A právě druhá jmenovaná organizace výrazným způsobem zasáhla do života Matějíčkových i dalších rodin v Hradčanech a širokém okolí.

Skupina Hory Hostýnské, jejíž členská základna se rozrostla během několika měsíců, byla založena 26. června 1948 v Rajnochovicích místními občany Josefem Čubou, Jaroslavem Rajnochem, Antonínem Kohoutem a Ladislavem Smékalem, vesměs bývalými příslušníky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Ladislav Smékal byl manželem majitelky rajnochovického obchodu se smíšeným zbožím Boženy Šlechtové, sestry Marie Matějíčkové.
I tato skutečnost pravděpodobně sehrála svou roli při rozhodnutí Matějíčkových poskytnout odbojářům v prosinci 1949 úkryt. V této době již bylo několik členů skupiny zatčeno a po ostatních bylo vyhlášeno celostátní pátrání. V Hradčanech, kromě mnoha jiných okolních obcí, našli kromě rodiny Matějíčkových útočiště u dalších dvou statečných rodin, Tihelkových a Šebestových. V jednu chvíli tedy byla v obci koncentrována většina členů skupiny, Matějíčkovi ukrývali asi deset osob, včetně příbuzného Ladislava Smékala. Odbojáři se ale dlouho nezdrželi.

Ve spárech Státní bezpečnosti totiž uvízli dva autodopravci a podporovatelé skupiny Ladislav Pospíšil a Josef Gregor, kteří se podíleli na přesunech jednotlivých členů. Zpracováni pověstnými krutými výslechy v uherskohradišťské věznici navedli StB na stopu ukrývaných odbojářů a v noci z 9. na 10. prosince 1949 byly Hradčany obklíčeny policejními jednotkami. Drama spělo k tragickému konci.

Otce postřelili a před zraky dětí zmlátili

Podle pamětníka byla rodina o nebezpečí informována s předstihem. „Otcova matka, která žila v Lipové, dostala telegram, který nedával smysl. Vím, že to bylo něco o zrajících třešních. Tak maminka říkala, že se tam půjdou podívat ráno. Potom z nahošovického kopce viděli, že už se tam něco děje, sjížděla se tam spousta aut.“ Zašifrovaný telegram rodině údajně zaslal Vladimír Rajnoch, příslušník SNB a bratr jednoho ze zakladatelů skupiny Jaroslava Rajnocha. Skupině byl zpočátku nesmírně užitečný právě svým působením u bezpečnostních složek, jako informátor pomohl jejím členům s řadou akcí, např. přepadením vysokého stranického funkcionáře Grygara v Rusavě. V následném procesu se skupinou v roce 1951 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.

Nesrozumitelná šifra svůj účel bohužel nesplnila. „Obklíčili ulici, klepali na dveře, otec šel otevřít a chtěl heslo. Maminka ho upozornila, že to je někdo cizí, protože předtím viděli venku podezřelý pohyb. Otec jim tedy neotevřel, a tak rozstříleli dveře a vtrhli dovnitř,“ líčí Pavel Matějíček dramatický průběh policejního zásahu. Přítomní členové skupiny se snažili uprchnout přes zahradu, což se podařilo jedinému z nich, Miloslavu Pospíšilovi, který se na svobodu dostal přes střechy sousedních domů. Pospíšil, stejně jako další tři členové skupiny, byl posléze odsouzen k trestu smrti a popraven. Další z odbojářů ukrývaných u Matějíčků, Vlastimil Janečka, byl při pokusu o útěk zastřelen. Všichni ostatní byli pozatýkáni, včetně Aloise Matějíčka, který byl navíc postřelen. „Sourozenci později říkali, že tatínka přivedli do kuchyně a před námi dětmi ho zmlátili,“ dodává Pavel Matějíček.

Rozsáhlá razie proběhla i u rodin Tihelkových a Šebestových. Všichni zatčení byli odvezeni do neblaze proslulé věznice v Uherském Hradišti. Vyšetřovatelé StB (jmenovitě Alois Grebeníček, Miloslav Holub a další) zde používali obzvlášť brutální vyšetřovací metody – vězňům odpírali spánek, bili je přes bosá chodidla, mučili elektrickým proudem. Z otcova vyprávění ví Pavel Matějíček i o další podlé metodě, kterou chtěli vyšetřovatelé dostat z vězňů doznání – falešné zpovědi v převleku za kněze. Když Marie Matějíčková dostala možnost navštívit svého manžela v Uherském Hradišti, vzala s sebou i nejmladšího syna Pavla. „Já si na to moc nepamatuju, ale matka mi říkala, že otce ani nepoznala, jak byl zmlácený. Dokonce se před ní schovával pod stůl. Bylo to strašné.“

Po hradčanských událostech se zbývající členové skupiny ukrývali u mnoha dalších rodin v podhostýnském kraji a pokračovali v odbojové činnosti, včetně přepadávání a zastrašování lokálních komunistických funkcionářů. Plánovali útěk za hranice, nakonec však byli všichni do jednoho pozatýkáni. Stejný osud neminul ani jejich podporovatele. Komunistický režim hodlal se svými odpůrci, ve snaze zastrašit veřejnost, zúčtovat velkolepě, jak měl ve zvyku. V sérii veřejných monstrprocesů, z nichž hlavní proběhl v červnu 1951 ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově), byli členové Hor Hostýnských a jejich podporovatelé odsouzeni k mnohaletým žalářům. Čtyři členové skupiny, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil, Vladimír Rajnoch a Sigmund Bakala, byli odsouzeni k trestu smrti a oběšeni v pankrácké věznici. K hlavnímu procesu v Gottwaldově byla přizvána i pamětníkova matka Marie Matějíčková, patrně kvůli svědectví. „Když maminka slyšela ty rozsudky, ztratila vědomí,“ říká Pavel Matějíček.

Alois Matějíček za dodnes nevyjasněných okolností osudu ostatních podporovatelů skupiny unikl a po čase byl z vazby v Uherském Hradišti propuštěn. Podle pamětníka se tak pravděpodobně stalo přičiněním sestry jeho otce, vysoce postavené členky KSČ a soudkyně z lidu. Adam Karbaš v diplomové práci Činnost a osud skupiny Hory Hostýnské ve třetím odboji (2013) tvrdí, vycházeje přitom z vyšetřovacích protokolů StB, že Matějíčkovi ve skutečnosti dopomohla na svobodu jeho švagrová Božena Šlechtová, manželka zakládajícího člena skupiny Ladislava Smékala, který se u rodiny také ukrýval a který si posléze díky předstírání duševní poruchy zachránil život, neboť místo trestu smrti dostal doživotí. Podle protokolů měla Šlechtová výměnou za švagrovo propuštění poskytnout StB informace vedoucí k dopadení dalších osob.

Soudruzi z obce poslali po letech udavačský dopis

Po návratu z vězení byl Alois Matějíček propuštěn od ČSD, pracoval v kamenolomu a posléze jako zedník. K práci na dráze se mohl vrátit až v 60. letech a vykonával ji až do důchodu. Pomstě režimu pochopitelně neušla ani jeho rodina. Všichni jeho potomci měli zapovězené studium, nejstarší syn navíc strávil vojenskou službu u Technických praporů, pracovních útvarů, jež byly ve druhé polovině 50. let nástupci nechvalně známých Pomocných technických praporů. Pavel Matějíček nebyl po základní škole přijat na vysněnou Střední lesnickou školu v Hranicích. Na radu ředitele školy se přestěhoval k bratrovi do severních Čech a přihlásil si tam trvalé bydliště. V roce 1964, kdy již bylo znát jisté uvolnění poměrů, pamětníka přijali na Střední lesnickou školu v Trutnově. Ani tady, navíc tolik let po zásahu v jejich domě, ho však soudruzi nenechali na pokoji. „Zavolal si mě ředitel a ukázal mi dopis z MNV Hradčany. Psalo se v něm, ať mě ze školy vyhodí, že jsem syn revanšisty a kdesi cosi.“ Naštěstí už se nepsala krutá 50. léta, a tak ve škole udavačský dopis hodili do koše a umožnili pamětníkovi studium dokončit.

Pavel Matějíček odmaturoval v roce 1968, v době Pražského jara. V září nastoupil na dvouletou vojenskou službu. To už byla země několik týdnů obsazena vojsky Varšavské smlouvy. Pamětník vzpomíná, že kvůli vyhrocené situaci nedostali vojáci první dva měsíce do rukou zbraně a od událostí bezprostředně následujících (upálení Jana Palacha, hokejové vítězství nad SSSR) byli izolováni v kasárnách.

Po absolvování vojenské služby pracoval krátce jako zástupce vedoucího polesí, normalizační režim mu ale neustále kladl různé překážky a po dobu jednoho měsíce byl nezaměstnaný. Nakonec sehnal přes svého bratra práci v ČSAD v Přerově, kde nastoupil na pozici dispečera. V 70. letech se oženil a natrvalo usadil v Tučíně. Z manželství se narodily dvě dcery. Na období normalizace vzpomíná jako na šedivé bezčasí, ve kterém se člověk musel naučit přežít a zachovat si přitom rovnou páteř. Sám pamětník přijal jako nutnost účastnit se různých „nezbytných“ rituálů doby, např. voleb, zároveň ale poslouchal západní rozhlasové stanice a snažil se žít pokud možno v souladu se svým svědomím. Do otevřeného konfliktu s režimem se pouštět nechtěl, měl vlastní rodinu a vzpomínky na 50. léta byly stále živé.

Listopadové události 1989 přivítal Pavel Matějíček s celou svou rodinou s nadšením. Na začátku 90. let byl jeho otec rehabilitován in memoriam, revolučních změn se bohužel ani jeden z rodičů nedožil. Pro neshody s nadřízenými pamětníka v roce 1998 propustili z ČSAD v Přerově, potom až do důchodu pracoval v Praze. V době natáčení v roce 2023 žil Pavel Matějíček v Tučíně. Mladým lidem by rád vzkázal, aby si především vážili svobody, ověřovali si informace z více zdrojů a nenechali se zmanipulovat.

 

Další zdroje informací:

KARBAŠ, Adam. Činnost a osud skupiny Hory Hostýnské ve třetím odboji. Univerzita Pardubice, 2003.

POSPÍŠIL, Jaroslav. Nesmiřitelní: Hory Hostýnské. Vizovice, 1992.

MIKEŠKA, Ondřej. Odbojová skupina Hory Hostýnské. Masarykova univerzita, 2013.