Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Mastný (* 1925)

• narozen 24. června 1925 v Úboči na Domažlicku

• pocházel ze statku č. p. 34 v Úboči

• vystudoval zemědělskou školu v Klatovech, Vyšší zemědělskou školu družstevní v Praze

• na jaře 1952 zatčen i s rodiči a bratry

• v červenci 1952 odsouzen Okresním soudem v Domažlicích ke třem letům vězení a propadnutí veškerého majetku za pobuřování proti republice – poslech západního rozhlasu

• 1952–1954 – vězněn v lágrech Prokop a Ležnice na Hornoslavkovsku

• 1954 – podmíněně propuštěn na amnestii

• pracoval u firem Posista a Železnorudné doly a hrudkovny Ejpovice

Grunt „u Mastnejch“

Jan Mastný se narodil 24. června 1925 v obci Úboč na Domažlicku. Pocházel ze statku č. p. 34, který patřil jeho rodu již od 17. století. Pamětník pátral po rodinné historii, navštívil řadu archivů, prostudoval dobové matriky a podařilo se mu sestavit rodokmen až po sedláka Šimona Mastného, který je zaznamenán jako majitel statku v Úboči v berní rule z roku 1654. Výsledky svého pátrání popsal v brožuře „Rod Mastných – Hořejší, Úboč 34 v proměnách času (1654–1952)“.^[1]

Jan vyrůstal na rodinném statku jako nejmladší ze tří synů. Měl dva starší bratry, Josefa, zvaného Vojtěch, a Václava, kterému se říkalo Vena. Oba bratři zůstali doma na rodné farmě, zatímco Jeník brzy vyrazil do světa.

Usedlost Mastných se řadila mezi středně velké, patřilo k ní 35 ha půdy – 27 ha orné půdy a osm hektarů lesa. Aby mohla úspěšně fungovat, musela být soběstačná s rozmanitou rostlinnou i živočišnou výrobou. V podhorské oblasti, kde Úboč leží, není příliš úrodná půda, i proto potřebovali sedláci dobytek, aby získali hnůj na hnojení. Pamětníkův otec Josef Mastný, poslední hospodář na gruntu, udržoval statek ve výborném stavu, v 20. a 30. letech zrekonstruoval obytné stavení a vystavěl novou stodolu. Držel krok s moderními trendy v zemědělství, úspěšně zaváděl mechanizaci. Vlastnil první traktor v obci, spoluzakládal v Úboči kampeličku, byl členem představenstva družstevního lihovaru v Chocomyšli, jenž postavil dvě velmi moderní sušičky.^[2] Pýchu jeho hospodářství představovali koně a chovný hovězí dobytek. Státní hřebčín Písek dokonce u Mastných zřídil plemennou stanici.

Na usedlosti původně pracovali členové rodiny a další zaměstnanci. Po roce 1945 však vznikl nečekaný problém s pracovní silou. Zemědělští dělníci odešli z obce do pohraničí, kde získali půdu po odsunutých Němcích. Rodině nejprve vypomáhal Makedonec, který byl v Československu na praxi, poté německá rodina určená do odsunu. Se zaměstnanci Mastní vycházeli dobře, německá rodina přijela dokonce Vojtěcha Mastného v 60. letech navštívit. „Potom jsme už hospodařili sami, ale otec byl podnikavý, měli jsme traktor, svoji mlátičku, elektrické dojení, řezačku.“

Život na vesnici v polovině 20. století si nepředstavujme jako bukolickou idylu, zemědělci museli tvrdě pracovat, neznali pracovní dobu, zvláště v době senoseče a žní pracovali od brzkého rána do noci. „Je to dřina na venkově, v hospodářství. Každý, kdo mohl, utíkal ze zemědělství, měli být rádi, že někteří lidé pro to žili.“ Sedláci považovali za svou povinnost a čest pokračovat v rodinném hospodářství, udržovat, opečovávat a zvětšovat statek, který zdědili po svých předcích. „A za tu dřinu je potom trestali“ a perzekvovali.

Jan vzpomíná na vzácné chvíle odpočinku: „V sobotu se vydrhla podlaha, rozsvítila se petrolejka, elektřinu zavedli až v roce 1947. Lidé museli být opatrní, svítilo se petrolejem a ve stájích ležela všude sláma. V zimním čase se rozsvítila lampa na stole a jako děti jsme si sedly okolo a četly si knížku. Později jsme hráli s matkou karty. Sobotní večer byl sváteční čas, pro nás idylický.“

Hlavní potravinu na vesnici představovalo zelí, které se v Úboči nejedlo s nakrájenými knedlíky, ale kulatými tzv. kynutkami. Maso se vařilo jen na slavnostní nedělní oběd.

Do světa na zkušenou

Jan Mastný vychodil obecnou školu v Úboči a měšťanskou v Kolovči. Poslední ročník měšťanky docházel na výuku do městečka Kdyně.

Po dokončení povinné školní docházky odešel ve 14 letech na studia do Klatov. Navštěvoval tam zemědělskou školu. „Většina studentů pocházela ze zemědělského prostředí, hodně kluků bylo i od Prahy, jejich rodiče měli větší statky kolem sta hektarů. Škola poskytovala vzdělání pro vlastní potřebu, vyučovaly se nové metody v zemědělství.“ Výuka chlapce připravovala na samostatné hospodaření, seznamovali se s moderními postupy v rostlinné i živočišné výrobě, lesnictví. Absolvovali povinnou praxi ve školních zahradách a na školním statku v Lubech.

Léta studentského života a osamostatnění od rodičů poznamenala temnota doby. Jan zahájil studium střední školy se začátkem druhé světové války v září 1939, jeho vzdělávací ústav se navíc nacházel v sousedství nechvalně proslulé Singerovy vily, sídla klatovského gestapa, v němž byli vězněni a mučeni čeští odbojáři. Chlapec nevědom si nebezpečí dosti riskoval, během studia bydlel v privátu u místního řezníka, kam se však řádně úředně nepřihlásil. V době honu na parašutisty za heydrichiády pátraly okupační i protektorátní bezpečnostní složky právě po takovýchto jedincích, kteří se vyskytovali v bytech, kde nebyli úředně hlášeni. Hrozil jim trest smrti, a zvláště v Klatovech nacisté popravili hodně lidí. Naštěstí si Jan zvládl včas dát doklady do pořádku. „Potají se poslouchal zahraniční rozhlas. Byli jsme mladí, nebáli jsme se.“

Ani za války nebyl život jen černý, přinášel i drobné radosti: „Byly potravinové lístky. Když jsme šli do cukrárny na zmrzlinu a chtěli si dát zákusek, museli jsme na něj mít lístek. Díky jednomu známému fotbalistovi, který s námi chodil do školy, jsme byli dobře zásobeni. Místní obchodníci – mecenáši fotbalu – mu dávali lístky a ty jsme rozměňovali v cukrárně.“ Atypicky v červenci 1944 složil maturitu z češtiny, němčiny a odborných předmětů. Protože patřil k ročníku 1925, visela nad ním po absolvování hrozba nuceného nasazení do Říše. „Všechny mladé lidi, absolventy, nasazovali do Říše do válečného průmyslu. Zemědělství bylo ale pochopitelně preferované, protože vytvářelo nutné potraviny a zásobovalo lidi. Proto jsem mohl zůstat doma na hospodářství.“ Až do září 1945 tak Jan pomáhal v Úboči na statku.

Ukrývání partyzána

V rodné obci zažil konec války a osvobození Američany. Na jaře 1945 panoval v západních Čechách čilý ruch, němečtí vojáci se stahovali, spojenecké armády postupovaly, mezi tím se vyskytovali různí uprchlíci, partyzáni. Mastných usedlost posloužila jako útočiště českému partyzánovi i uprchlým ruským zajatcům. „Naši předkové měli zkušenosti již z dob válečných první světové války. Pro případ války nebo jiné pohromy vytvářeli úkryty. Byl to sklep, o kterém nikdo nevěděl, byl zakrytý podlahou. Na ní ležel koberec. To se odkrylo a v prostoru vždy pár dní přenocoval partyzán.“

Bratr Vojtěch objevil při orání u Kanic tři ruské zajatce, kteří utekli z transportu a skrývali se v lese. „Ukryli jsme je, byli ve stodole na vodru (patro ve stodole), kde se skladovala sláma, nosili jsme jim tam jídlo. Jenže do vesnice přišli ustupující Němci a museli jsme je ubytovat. Dole na mlatě spali Němci a nahoře tři utečenci. Bylo to riskantní. Jenže Němci už byli smířliví a nepátrali, nic se nedověděli. Asi po dvou nocích odjeli.“

Dne 6. května 1945 osvobodila Úboč americká armáda. „Přicházeli ze Staré Huti zajištěným pochodem. Za nimi přijely tanky. Na jeden tank jsem vylezl a projel na něm vesnicí. Krásné vzpomínky. Před naším stavením stála studna, natočili si vodu do helem. Měli jednu kovovou a jednu vnitřní z plastu. Natočili si vodu a oholili se.“ U Mastných ve výměnkářské budově si vojáci zřídili zdravotnickou službu, sídlil tam lékař.

Jan se spřátelil s Čechoameričanem Josephem Siskou z Pensylvánie, a až do pamětníkova zatčení roku 1952 si pravidelně dopisovali. „Vždy nám poslal v dopise žvýkačku, v té době to byl vzácný artikl.“ Američané se zapojili do života vesnice: „Ve žních s námi jezdili na pole. Zažil jsem případ, že si voják při dojení vzal dížku, sedl si pod krávu a dojil. V civilu byl farmář. Šikovní kluci.“

Když se situace v republice trošku stabilizovala, zahájil Jan v září 1945 nový akademický rok v Praze na Vyšší zemědělské škole družstevní. Rok docházel do Domu zemědělské osvěty nedaleko náměstí Míru, kde instituce sídlila. Po absolvování našel zaměstnání v dobytkářském odboru smíchovsko-zbraslavského družstva v Praze.

V kasárnách

Dne 1. října 1947 nastoupil základní vojenskou službu. „Chtěl jsem se dostat na Slovensko, hory a lyžování, to bylo moje. Psal jsem si žádost, abych byl umístěn někam na Slovensko, nechtěl jsem zůstat v západních Čechách. Bohužel mne zařadili do Klatov, kde jsem chodil do školy. Měli jsme tam aspirantskou školu. Po jejím absolvování jsme byli přiděleni k útvarům.“ Jan byl přidělen k VVT (vojenský výcvikový tábor) Boletice, poté k VVT Kynžvart, jeho poslední vojenskou štací se staly Poběžovice. „Měl jsem štěstí na dobré velitele.“ Sloužil u pěšáků – samopalníků. V hodnosti podporučíka byl na podzim 1949 propuštěn do zálohy. Po odsouzení roku 1952 mu hodnost odebrali a byl degradován.

Na vojně v Klatovech prožil také komunistický převrat v únoru 1948. V té době jej však nevnímal jako mimořádnou událost. Vojáci žili v kasárnách v relativní izolaci od politického dění, přestože měli přístup k tisku, mladíci se o politiku příliš nezajímali. Nebyli nikde nasazeni, dále studovali v aspirantské škole a dostávali vycházky. Nikdo netušil, jaký vývoj v republice přijde. Více se kamarádů dotkly až následky politické změny: „Vzpomínám si, že několik kluků, kteří měli původ ještě horší než já, byli vyřazeni z aspirantské školy, nesměli ji dokončit a šli k obyčejné pěchotě.”

Po vojně byl i pamětník vyhozen z hospodářského družstva kvůli sociálnímu původu (syn kulaka) a pracoval jako dělník na stavbě ruzyňské věznice, která se opravovala a dostavovala. Netušil, že brzy v podobném zařízení sám skončí.

Tři roky vězení za poslouchání zahraničního štvavého rozhlasu

Aktivní hospodář Josef Mastný, který se za první republiky zapojil do agrární strany, posloužil komunistické moci jako prototyp kulaka a „vesnického boháče“. I s rodinou se stal roku 1952 hlavním terčem regionálního protikulackého monstrprocesu na Domažlicku.

V březnu 1952 zatkla Státní bezpečnost rodiče a bratry Jana Mastného. Čtrnáct dní nato je následoval do vyšetřovací vazby i pamětník. Zatkli ho večer, když byl v Úboči na návštěvě bratrance.

Rodina byla obviněna z celé řady trestných činů. Jejich hlavní provinění mělo spočívat v držení střelných zbraní. Pan Mastný k tomu uvádí: „Po válce bylo běžné mít zbraně. Na konci války ležely pod každým můstkem odhozené zbraně a sen každého vesnického kluka v té době byl, aby měl bouchačku, nebylo to nic nenormálního. Lojza Toman, který u nás pracoval a asi v roce 1941 šel k Vládnímu vojsku, v Itálii z něj utekl, dostal se do Anglie, bojoval u Dunkerque, když se vrátil, protože to byl bratrů dobrý známý a žil s námi v rodině, nám na památku daroval anglický samopal.“ Také otec Mastný byl vášnivý nimrod a zbraně standardně patřily k hospodářství.

Prokurátor dále Mastné obviňoval ze čtení protistátních letáků, které měli najít v lese a po přečtení spálit. Zločin spatřoval v tom, že letáky nenahlásili a neodevzdali. Jednalo se o letáky Svobodné Evropy, které byly do Československa posílány pomocí malých balonů.

Mezi další provinění měly patřit hospodářské delikty neplnění povinných dodávek, černá porážka prasete, účast na podvodu.

Tato obvinění ale nemohl prokurátor použít proti nejmladšímu synu Janovi, který na statku v Úboči již řadu let nežil a jezdil tam jen na krátké nedělní návštěvy. Jako oficiální důvod jeho zatčení i odsouzení bylo uvedeno, že poslouchal „štvavý“ zahraniční rozhlas Hlas Ameriky v přítomnosti rodičů, tedy veřejně. Tím se měl dopustit trestného činu pobuřování proti republice.

Dne 4. července 1952 jej Okresní soud v Domažlicích odsoudil ke třem letům vězení, propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu a ztrátě čestných práv občanských na tři roky. Jeho vinu popisuje rozsudek takto: „Všichni obvinění od r. 1948 až do svého zatčení ve svém hospodářství v Úboči umožňovali střídavě, téměř každý den ostatním členům rodiny poslouchání zahraničního štvavého rozhlasu proti naší lidově demokratické republice, tedy úmyslně umožňovali a usnadňovali šíření pobuřujících projevů proti naší republice, její samostatnosti, ústavní jednotě, území celistvosti, jejímu lidově demokratickému státnímu zřízení a společenskému řádu republiky, které jsou zaručeny ústavou.“^[3]

Aby zdůvodnil udělení maximální výše trestu za pobuřování^[4], argumentoval soud takto: „Obviněný Jan Mastný se sice dopustil jednoho trestného činu, a to pobuřování proti republice, vzhledem však k jeho nepřátelskému postoji k lidově demokratickému zřízení, o kterém se sám vyjádřil, bylo nutno použít nejvyšší hranici trestní sazby, aby byl dosažen výchovný účel u tohoto obviněného. Všem obviněným přitěžovalo, že se dopustili trestných činů z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení, ohrozili trestným činem hospodářské zájmy republiky, dopustili se různých trestných činů a obviněný Josef starší svedl k trestnému činu jiné osoby.”^[5]

Rodiče a bratři se podle rozhodnutí soudu dopustili trestných činů sabotáže, nedovoleného ozbrojování, sdružování proti republice a pobuřování. Otec Josef Mastný a bratr Václav byli odsouzeni k 10 letům vězení, matka a bratr Josef Vojtěch k osmi letům vězení. Všichni také k propadnutí veškerého jmění a ztrátě práv občanských, rodiče dále k peněžitým trestům v celkové hodnotě 90 tisíc korun.^[6]

Dobová propaganda: rolníci se zbavili upíra

Soud probíhal veřejně v kulturním sále v Domažlicích, jako diváci se jej však účastnili jen komunisté a schválené osoby, příbuzní obviněných se tam nedostali. Proces byl silně medializován v místním tisku, především ve Vesnických novinách Domažlicka, dále v plzeňské Pravdě. Propagandisté v tisku vylíčili Josefa Mastného jako agrárnického vesnického boháče, který krutě vykořisťoval své zaměstnance, za války podporoval okupanty a po únorovém převratu okrádal pracující o potraviny. Dále se svými syny shromažďoval zbraně a připravoval vraždy po vzoru Babic. Byl však zastaven a skončil před soudem. Zvláště závěr článku „Zmařené vražedné úklady vesnického boháče Mastného“ je typický pro dobovou propagandu, vykonstruovaný politický proces s místním sedlákem je dáván do souvislosti s válkou v Koreji a blízkým vítězstvím socialismu ve světě: „Malí a střední rolníci v Úboči uvítali potrestání vesnického boháče J. Mastného a jeho rodiny s uspokojením. Byli zbaveni upíra, který rušil rozvoj jejich mladého JZD, které dnes je již ve třetím typu. Tak jako Mastný z Úboče skončí u nás všichni spolubandité imperialismu. Žoldáci Wall Streetu dostávají dnes svůj zasloužený díl v Koreji, ve Francii a vůbec všude, kde se pokoušejí o lup. A tento ,díl‘ bude neustále větší!”^[7]

Tři bratři na lágru Prokop

Po soudu byl Jan s bratry odvezen do lágru Prokop na Hornoslavkovsku: „Původně jsem byl na Prokopu s bratry. Když jsme tam přijeli tři bratři, vězni měli vzrůšo: ,Hele, jsou tu tři bráchové!‘ Protože měli vyšší tresty, byli potom bratři přeřazeni na Jáchymov a já zůstal na Slavkovsku.“ Pracovali na šachtě jako horníci, těžili uran. Protože se jim nedařilo plnit vysokou normu, museli po práci ještě provádět veřejné práce a úklid v táboře, měli snížený příděl potravy. Bratry brzy převezli na lágry na Jáchymovsku a Jan byl přesunut do tábora Ležnice. Stále dělal horníka na šachtě, až ke konci trestu získal lehčí práci údržbáře těžního zařízení. Nejhorší byla na lágru buzerace s nástupy a zima, vězni bydleli v dřevěných barácích a dostávali jen malý kyblík uhlí na topení. „Nosili jsme si ze šachty pod fárákami (gumové obleky proti kapající vodě na šachtě) kusy dřeva, které byly na šachtě na stavbu pažení a zajišťování. Uřízl se kus fošny, natáhl se na krk pod fárák. Ale když neměli bachaři náladu, udělali šacuňk a museli jsme to vyházet.“

Roku 1954 byl Jan při amnestii podmíněně propuštěn. „Když mi na Slavkově vypršel trest, převezli mne do Jáchymova, kde jsem měl své civilní věci. A z Ostrova jsem se dostal vlakem do Prahy.“

Jeho matka byla vězněna na Borech, pracovala v cihelně ve Stodu, poté byla převezena do Želiezovců na jižním Slovensku, kde vězněné ženy pracovaly v těžkých podmínkách v zemědělství. Roku 1957 byla propuštěna a s pomocí příbuzných našla bydlení v Kanicích. Kriminál jí ale podlomil zdraví a zemřela již roku 1960. Otec prošel věznicemi Bory, Valdice a Leopoldov. Na svobodu byl propuštěn roku 1958, po smrti své ženy žil u syna a zemřel roku 1961.

Bratři se dostali na svobodu roku 1958. Vojtěch se po propuštění přiženil do vesnice Mezholezy, pracoval ve Kdyňských strojírnách a bohužel se nedožil navrácení rodinného majetku a rehabilitace, zemřel v lednu 1989. Václav dělal řidiče v Klatovském rybníkářství a zemřel roku 2011.

Jan našel po návratu z lágru zaměstnání jako řidič u firmy Posista stavba silnic a železnic. Pracoval v Kynžvartu, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, a roku 1957 se oženil. Jeho svatby se nemohl zúčastnit ani jeho otec, ani bratři, kteří byli ještě ve vězení.

Roku 1958 přešel do hrudkoven v Ejpovicích, s manželkou se usadili v Rokycanech a narodili se jim dva synové. Po zastavení hrudkoven přešel na výrobu teplovzdušných sušáren, kde pracoval až do odchodu do důchodu roku 1985.

Život se dostal do normálu, synové mohli dokonce vystudovat. Celá rodina se ve volném čase věnovala sportu, zvláště lyžování. Mastní se stali členy Sokola Špičák, a dokonce se v 60. letech zapojili do stavby a obsluhy vleků na Špičáku.

Soudní rehabilitace se pan Mastný a jeho bratr dočkali až roku 1990. Také jim byl v restituci navrácen rodný statek, který od 50. let využívalo místní JZD.

[1] MASTNÝ, Jan. Rod Mastných - Hořejší, Úboč 34 v proměnách času (1654–1952). 2006. Brožura je v naskenované verzi uložena ve Sbírce Paměti národa.

[2] TIKAL, Oldřich. Třetí odboj na Domažlicku: sborník osob pronásledovaných na Domažlicku z politických důvodů v letech 1948–1989. Domažlice: Okresní úřad v Domažlicích, 2002. s. 356.

[3] Archiv Jana Mastného, Rozsudek, 4. 7. 1952, s. 2.

[4] Podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a trestního zákona č. 86/1950 Sb. byl trestní čin pobuřování proti republice trestán odnětím svobody na tři měsíce až tři léta.

[5] Archiv Jana Mastného, Rozsudek, 4. 7. 1952, s. 8.

[6] Archiv Jana Mastného, Rozsudek, 4. 7. 1952, s. 2–3.

[7] Zmařené vražedné úklady vesnického boháče Mastného. Pravda. roč. 1952, č. 55, 8. 7. 1952, s. 3.