Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Maštalka (* 1941)

Cukr v srdci

  • narozen 28. prosince 1941 v pražských Modřanech

  • má o pět let mladšího bratra Františka, který na jeho popud vytvořil model modřanského cukrovaru

  • vyučil se zámečníkem a cukrovarníkem

  • učňovský obor nastoupil ve 14 letech, vyučil se v modřanském cukrovaru

  • do modřanského cukrovaru nastoupil po vyučení do stálého zaměstnání

  • je pamětníkem velkého požáru cukrovaru v roce 1967

  • bratr František v cukrovaru také pracoval a vytvořil kartonovo-dřevěný model

  • v cukrovaru oba pracovali celý život až do jeho demolice v roce 2002

Příběh Bohumila Maštalky se točí kolem jednoho místa – modřanského cukrovaru. Narodil se nedaleko, pracoval zde celý život a i po odchodu do důchodu se modřanskému cukrovaru věnuje. Areál, kde prožil většinu života, už dnes nestojí. Budova byla bohužel zbourána počátkem nového tisíciletí. Přesto se Bohumilu Maštalkovi a především jeho bratru Františkovi podařilo památku zachovat. To, že se o osud a historii cukrovaru lidé zajímají, je pro bratry velkým povzbuzením a zadostiučiněním.

Maminka ho musela porodit doma

Bohumil Maštalka se narodil v prosinci roku 1941. Během stanného práva se nesmělo po setmění vycházet, a maminka ho tak musela porodit doma. Do nemocnice se dostali až druhý den. „Z války si nepamatuju nic, až na ten konec, kdy přijeli Rusové. Se starší sestrou jsme utekli mamince a běželi jsme Rusy vítat, s radostí jsme házeli na tanky šeříky,“ vzpomíná pamětník. Radost neměla ale maminka, která o děti dostala strach. Den předtím se na ulicích ještě střílelo. „Když nás nakonec našla, sestra to pěkně schytala,“ usmívá se pamětník. Maminka byla jinak ale velmi hodná a mírná. „Jen jednou mi dala vařečkou, když jsem si zasloužil, a zbytek života si to vyčítala,“ říká Bohumil Maštalka. Tatínek byl oproti tomu přísný vládce rodiny. „Byl ale spravedlivý, to musím uznat.“ Tělesné tresty byly v té době častou normou, což dokládají oba bratři hned několika příběhy ze školního prostředí. Rákoska, facka, zlomené ukazovátko...

Od 14 let v modřanském cukrovaru

Pamětník se vyučil zámečníkem a cukrovarníkem v rámci praxe v modřanském cukrovaru. Nastoupil do učení, když mu bylo 14 let, tedy v roce 1955. Po vyučení v cukrovaru nastoupil jako zaměstnanec a pracoval zde až do roku 2002, kdy byl provoz ukončen a celý areál zdemolován. Do cukrovaru nastoupil i jeho o pět let mladší bratr František, který se vyučil v modřanských strojírnách. S místem mají spojeno mnoho veselých, ale i smutných vzpomínek. Ochotně oba vyprávějí některé z nich a je poznat, jakou mají ze zájmu o modřanskou legendu radost.

Demolice cukrovaru a tvorba jeho modelu

Když došlo v roce 2002 k ukončení provozu a následné demolici, bylo oběma bratrům líto, jak jim historie nenávratně mizí před očima. Na Bohumilův popud se František, nadšený modelář, pustil do výroby modelu celého areálu a jeho okolí. S Bohumilovou pomocí vytvořil velmi realistický model. Vše mají zdokumentováno, při přípravě František studoval i katastrální mapy, aby vše odpovídalo skutečnosti.

Oba také pamatují, když v roce 1967 cukrovar kompletně vyhořel. „Byl jsem tenkrát doma, pomáhal jsem tátovi na zahradě. On najednou říká: ‚Nějak se vám kouří z továrny.‘ Nejprve jsem si myslel, že je to z výroby.“ Provoz cukrovaru se povedlo obnovit. Příčinou požáru byl zřejmě elektrický zkrat.

Nad otázkou, zda měl pamětník někdy chuť odejít, se Bohumil Maštalka zamyslí jen na chvíli: „To víte, že jo, dvakrát jsem i dal výpověď, ale nakonec mě vždycky přemluvili, abych zůstal.“ Naopak byly i doby, kdy se do práce těšil tak, že nemohl ráno dospat.

Jeho nejšťastnější zážitky však s cukrovarem spojené nejsou. Tím byly pro pamětníka momenty, kdy se mu narodili synové: „Na svý dva kluky jsem hrdej, i na vnoučata, víc ani od života nechci.“ I vztah s bratrem Františkem zmiňuje jako krásný a harmonický: „My jsme se nikdy nepohádali, za celej život.“ A přidává příběh, jak bratra v dětském věku zachránil před utopením.

Na konci vyprávění padne dotaz: „Pánové, a máte rádi sladké, když jste dělali celý život v cukrovaru?“ „Ani ne,“ smějí se oba.

Model modřanského cukrovaru je k vidění ve Viničním domku v pražských Modřanech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Hunalová)