Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Maštalíř (* 1950)

• narozen 17. října 1950 v české vesnici Gerník v Rumunsku

• v rodině třetí generací kovářů

• krátce zaměstnán v rudných dolech

• v roce 1980 postavil rodinný dům s kovárnou

• začátkem 90. let krátce zaměstnán v pražské firmě Mitas

• v současné době (2021) jediným kovářem v Gerníku

„Od starých jsem se toho nikdy nedozvěděl. Bylo tolik práce, a to i v zimě, že domů jsme se nejdřív vraceli v osm, někdy i v deset večer. Jen jsme se navečeřeli, lehli a druhý den od rána v kovárně znovu,“ shrnuje své roky mládí gernický kovář Josef Maštalíř. V pořadí je třetí generací, která se tomuto rukodělnému řemeslu v Gerníku věnuje.

Josef Maštalíř se narodil 17. října 1950 do české kovářské rodiny v Gerníku. S tradicí začal už Josefův dědeček, vyučil se kovářem v nedaleké obci Lubková a pomyslné žezlo po otci převzal i jeho syn Alois, který zase své zkušenosti předal dvěma synům, Josefovi a Františkovi. Rodinné řemeslo se v kovářské rodině Maštalířových dědí – předávají je jeden druhému.

Práce tolik, že jsme ji nemohli ani ve třech postačit

Během dlouhých zimních večerů se rodiny z Gerníku vzájemně navštěvovaly, docházely k sousedům na takzvané „táčky“. Za zvuků praskajícího dřeva a svitu petrolejky vzpomínaly a vyprávěly. Zimní nečas takové sousedské rokování dovoloval. To ale neplatilo pro řemeslníky, zejména pro kováře Maštalíře. Vyjma neděle nebylo jediného dne, aby Alois i jeho dva synové František a Josef netrávili večery v kovárně. Práce měli nadbytek i přesto, že ve vesnici pracovali další tři kováři. Dva z nich dokonce prošli učením samotného Aloise. Krom kování kobyl Maštalířovi vyráběli i mlátičky na obilí, vrata, ploty a další. Jejich zručnost je dodnes k vidění nejen v Gerníku, ale i v dalších českých vesnicích – například oplocení hřbitova ve Svaté Heleně pochází z jejich dílny.

„Ve vesnici byl táta považován za nejlepšího kováře. Měli jsme práce, že jsme ji nemohli ani ve třech postačit. Později, když už jsem koval sám, bývaly to i čtyři páry koní denně. Než jsme ale s bratrem vyrostli, bral si k sobě učedníka, který u tatínka pracoval po dobu dvou let zadarmo,“ objasňuje Josef Maštalíř, který v dětství docházel do zdejší školy. Jeho ročník narození 1950 byl tehdy údajně prvním, který chodil do školy osm let. I pro ně platilo, že po čtvrtou třídu probíhala výuka výhradně v jazyce českém, ale od páté třídy se vyučovalo v rumunštině.

O gernické koně byl v minulosti velký zájem

Dodnes se v Gerníku v malých vápenkách pálí podomácku stavební vápno, v minulosti se jednalo až o počet 20 vápenek vytápěných bukovým dřevem. Vápno pak Gerničtí prodávali na stavbách po okolních vesnicích. Dříve k obsluze posloužilo koňské spřežení, jenže i sem dolehla ruka modernizace – následně ubylo koní, a tedy i práce pro kováře. V současnosti napočítáte koně z Gerníku na prstech jedné ruky, a tak je málo práce i pro jediného kováře na vesnici – Josefa Maštalíře.

V minulém století tomu ale bývalo naopak. Ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v Gerníku napočítalo až 180 párů koní. O gernické koně byl v minulosti vždycky velký zájem. Nikde v dalších vesnicích totiž nemívali tak krásné a statné koně, jako měli Gerničtí. Zkraje se prý jednalo o koňská plemena lipicánů a později hlavně o tažná plemena. „Bral se tu ohled hlavně na výkrm koní, kdežto na Svaté Heleně krmili víc krávy, protože hospodyňky pak chodily do města na trh prodávat sýry a mléko.“ Koně přicházeli na Gerník odkupovat předně překupníci, kteří se s majitelem koně snažili vyhandlovat co nejnižší cenu, aby později utržili co největší výdělek. „Kolikrát za mnou jakožto za kovářem překupníci přicházeli občas vyzvídat, jestli koně, které se chystají odkoupit, mají nějakou vadu,“ vypráví Josef Maštalíř.

Pole nám stejně vzali

Zdejší terénní podmínky nejsou pro zemědělství příznivé. Ani to ale nezabránilo místním komunistům, aby zde založili jednotné zemědělské družstvo podobné těm, která se zakládala na území Československa. „Táta nechtěl do družstva vstoupit, schovával se před nimi. Lidem i tátovi vyhrožovali, že ho nenechají dělat kovařinu a že ho zavřou. Když jste se k nim nedal, pole vám stejně vzali. Než bylo družstvo, chodili delegáti a zapisovali, kolik úrody pšenice, ječmene a dalších máme. Podle toho jsme pak odevzdávali povinné dodávky státu.“ Z vyprávění gernických pamětníků často zaznívá, že v době jednotného zemědělského družstva došlo k zatčení a následnému odsouzení dvou místních mužů, kteří se proti nátlaku socialistické kolektivizace ohradili, údajně šlo o bratry Josefa a Václava Altmanovy. 

Josef Maštalíř se v 19 letech oženil, tehdy jeho nastávající manželce bylo pouhých 16 let. Sňatky novomanželů se tehdy odehrávaly nejčastěji v zimním období, a to převážně v týdnu.

Do 30 let, tedy do roku 1980, pracoval Josef Maštalíř v kovárně svého otce. V té době prožil i krátkou profesní zkušenost z rudných dolů, kam ho přijali jako kováře, ale jelikož nebyl s výdělkem spokojen, po několika měsících se vrátil ke své práci v Gerníku. K rozhodnutí také přispělo, že v té době stavěl rodinný dům s kovárnou, ve které pracuje dodnes.

Za svůj život několikrát navštívil Československo, nejprve šlo převážně o návštěvy příbuzných, kteří v letech 1947–1949 reemigrovali zpátky do Čech. Na začátku devadesátých let opustil Josef Maštalíř svou rodnou ves a spolu s jediným synem odjeli pracovně do Čech. Zaměstnal je výrobní závod Mitas v Praze vyrábějící pneumatiky. Josefův měsíční příjem v té době činil něco kolem čtyř tisíc korun a k hlavnímu pracovnímu poměru ještě přibral partikulární úvazek. Netrvalo to však dlouho a už po pěti měsících se oba vrátili zpátky do Gerníku, prý si to Josefův syn tak přál. Ovšem nepříznivá ekonomická situace později donutila syna odcestovat do Čech podruhé – žije zde doposud i se svou rodinou.