Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálporučík v. v. Ing. Miloslav Masopust (* 1924)

• narozen 26. září 1924 v obci Český Straklov na Volyni

• v roce 1944 vstoupil do 1. československého armádního sboru v SSSR

• velitel čety samopalníků v dukelské operaci

• zraněn u Dukly

• po zotavení sloužil u dělostřelectva

• s 5. dělostřeleckým plukem přijel 13. května 1945 do Prahy

• po válce získal zemědělskou usedlosti v Mlékojedech u Litoměřic

• poté voják z povolání, bývalý místopředseda ČSOL (2002–2004)

Miloslav Masopust se narodil 26. září 1924 v obci Český Straklov na Volyni (dnes je obec součástí západoukrajinského města Dubno), kam o dvě generace dříve, ještě za carského Ruska, přesídlili jeho praprarodiče. V době Miloslavova narození náležela tato část Volyně Polsku, v českých obcích se ale pěstoval vztah ke staré vlasti včetně výuky češtiny. Miloslavův otec, Antonín Josef Masopust, byl učitelem České matice školské a vyučoval volyňské děti v českých školách.

Volyňské Čechy proto hluboce zasáhl Mnichov i okupace staré vlasti nacistickým Německem v roce 1939. „I naše generace, která znala vlast jen ze čtení a z povídání, byla silně pobouřena tím zločinem,“ říká Miloslav Masopust, který mimochodem od dětství navštěvoval Sokol. V roce 1938 měl dokonce namířeno do Prahy na všesokolský slet, otec mu však nakonec v cestě zabránil, protože cítil nebezpečí vypuknutí války. „Byli jsme víceméně odhodláni udělat všecko pro to, aby Československo bylo zase svobodné.“

Sověti vyčítali českým sedlákům, že jsou buržuji

Jako dítě Miloslav navštěvoval českou školu, kde učil jeho tatínek. Byl nejstarší ze čtyř sourozenců a po škole musel pomáhat s polními pracemi nebo u dobytka. Češi na Volyni žili převážně jako zemědělci, mechanizace nebyla ještě žádná, sekalo se kosou a kopalo lopatou, a o těžkou práci tak nebyla nouze. Když Miloslav povyrostl, přestěhoval se ke své babičce Barboře Veselé, od níž mohl navštěvovat polskou školu v Dubnu. Tam pak studoval také polské gymnázium – do doby, než v září 1939 oblast obsadili Sověti a polské gymnázium převedli na tzv. desetiletku.

Počátek války, kdy do Polska vpadli nacisté i Sověti, byl na Volyni plný zmatků – kdo je kdo a kdo je s kým? „V září 1939 po dvaceti dnech bojů se objevilo nad nedalekým nádražím Kosťaněc několik letadel moderního tvaru s československými výsostnými znaky. Radovali jsme se, že českoslovenští letci přišli Polsku na pomoc! Poláci po něm zpočátku nestříleli. Byli jsme pak zděšení a zmatení, když letadla začala shazovat bomby a ostřelovat z kulometů transporty běženců. V letadlech museli být nacističtí piloti. Straklov byl pak obsazen sovětskou armádou. Sověti začali vyčítat českým sedlákům, že mají moc majetku, že jsou to buržuji. Nedovedli pochopit, že toho dosáhli vzděláním, svojí pracovitostí.“

Likvidace dubenského ghetta

V roce 1941 Sověty vystřídali nacisté. Miloslavova desetiletka se na čas znovu změnila v „gymnázium Simeni Petljury“, po půl roce ale Němci školu zavřeli úplně a studenti, kteří nenašli uplatnění na Volyni, museli na práci do Německa. Miloslav Masopust získal místo v masokombinátu u Dubna.

Nacistickou okupaci na Volyni provázely masakry Židů. Východoevropští Židé nebyli deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů, ale stříleni nejčastěji za okraji měst a ghett. Tak i Židé z Dubna a okolí byli nejprve soustředěni v ghettu, postupně okradeni o majetek, a když už neměli nic, nacisté ghetto zlikvidovali: „Na letišti v Dubně nacisté postříleli obyvatele židovského ghetta. Na letišti byly jámy pro základy hangárů, tam se Židé museli svléct a na místě je zabíjeli. Některým se podařilo přežít a z hromady mrtvol se v noci odplížit. Odplížili se do vedlejší vesnice, ukryli se tam.“ Nacisté však prý na uprchlíky většinou přišli a vyvraždili pak i celou rodinu zachránce. Nijak se nesnažili zakrýt likvidaci Židů, byli na ni naopak hrdí. „Na opascích měli ‚Gott mit uns.‘ Jak mohl s nimi Pánbůh jít, proboha? Copak mohl Bůh souhlasit s likvidací nemluvňat? I takové věci dělali. Nemluvně, to se přece nedopustilo žádných hříchů, to nelze nijak ospravedlnit.“

Nelidským způsobem nacisté zacházeli i se zajatými sovětskými vojáky. Miloslav Masopust zajatce vídal, jak živoří v bahně na prostranství ohrazeném ostnatým drátem. „Samozřejmě je špatně krmili, oni pomalu umírali hlady. Když jsme chodili do školy, šli jsme kolem toho zajateckého tábora a oni nás prosili, abychom jim něco dali. Hodili jsme jim třeba svou svačinu. Fašisté nás pak mlátili pažbou nebo pendreky, anebo hrozili, že nás zastřelí.“ Zajatci rychle umírali, jejich mrtvoly byly hromadně páleny na nedalekém hřbitově.

Češi a Slováci, čtyři kroky vpřed

Počátkem února 1944 se přes oblast přelila fronta ještě jednou, nacisté ustupovali čelným jednotkám Rudé armády. Za Českým Straklovem se Sověti na čas zastavili. „Je tam řeka Ikva, ta má široké bažiny. Na druhé straně byla stráň, kterou obsadili Němci, takže Sověti nemohli dál postupovat.“ Miloslav a jeho otec rudoarmějcům pomáhali budovat přechod přes řeku, budovali s nimi zákopy a pozorovatelny. 12. března 1944 pak z Českého Straklova odjeli do Rovna a přihlásili se jako dobrovolníci do Rudé armády. Chtěli bojovat proti „krvelačným fašistům“, kteří se na Ukrajině chovali ještě daleko brutálněji než ve středoevropském Protektorátu Čechy a Morava.

„Po osvobození Volyně jsme se s otcem a s mým strýcem Končickým a bratrancem Mikulášem rozhodli, že vstoupíme do armády. V Rovnu jsme v civilním oděvu začali cvičit s Rudou armádou, dali nám do ruky klacky a s nimi jsme cvičili jako se zbraněmi. Asi po pěti dnech se tam objevil pěkně oblečený důstojník, mysleli jsme si, že je to snad Američan či Angličan. Byl to styčný důstojník první československé brigády.“ Velitel pluku jim pak oznámil rozhodnutí sovětské vlády, totiž že Češi a Slováci ze sovětského území mohou dobrovolně vstoupit do formující se československé jednotky.

„Nevěděl ale, kolik tam těch Čechoslováků má, tak dal povel: ‚Češi a Slováci, čtyři kroky vpřed, pochodem vchod!‘ A on se mu hnul pomalu celý pluk! Chodil pak od jednoho k druhému a ptal se: ‚Jak se jmenuješ?‘ On mu řekl třeba: ‚Malczewski.‘ To byl jeden od nás ze Straklova, byl to Polák. Velitel řekl: ‚Ty nejsi Čech.‘ On řekl: ‚Já nejsem Čech, ale znám Čechy dobře, jsou to mí dobří přátelé, chodil jsem s nimi do školy, chci s nimi bojovat.‘ Velitel: ‚Ne, zůstaň tady, i vaši přijdou.‘ A skutečně pak Poláci taky přešli k polské jednotce. Jiný zase třeba: ‚Pochožaj‘. ‚Ty nejsi Čech.‘ ‚Já jsem Čech. Můj otec je Ukrajinec, matka Češka. Učila nás česky, doma jsme mluvili jen česky,‘“ popisuje Miloslav Masopust, jak probíhal nábor do československé jednotky na mnohonárodnostní Volyni.

Volyňští Češi se nicméně stali jádrem nově rozšířeného 1. československého armádního sboru v SSSR. „Jen z naší obce, která čítala 119 rodin, vstoupilo do 1. československého armádního sboru 90 osob, z toho 10 žen. Z nich padlo 14 osob, z toho tři ženy, šest bylo trvalých invalidů.“

Cvičili náskoky na tank, v noci pochodovali

Sám Miloslav Masopust byl přiřazen k motorizovanému praporu samopalníků 1. čs. samostatné brigády pod vedením Antonína Sochora. Samopaly přitom tehdy byly pro československé vojáky téměř úplnou novinkou. „Říkali mi: ‚Samopalníci, to jsou ti největší hrdinové.‘ Co jsem o tom mohl tehdy vědět…“

Kromě samopalu dostal vojenský opasek, lodičku s trikolorou, polní lopatku a jídelní misku. Samopalníci cvičili v součinnosti se sovětskými tankisty, protože vlastní tanky tehdy československá jednotka neměla. Nacvičovali náskoky na tank či seskoky z tanku. Později se přesunuli do Kiverce u Lucka, během přesunů jednotka zpívala české písničky a obyvatelstvo se prý dohadovalo, co je to za vojáky.

„Velitel družstva hledal spojku. Říká: ‚Spojka je hrdinský voják, který bude přenášet mé hlášení dál veliteli.‘ Ve skutečnosti hledal spíš pucfleka, který by mu sloužil.“ Volba padla na Miloslava Masopusta, takže nějakou dobu pak strávil mytím Sochorova ešusu či čištěním bot. Později byl ovšem  jakožto středoškolák poslán do měsíčního velitelského kurzu do Lucku a stal se velitelem 1. družstva 1. čety 1. roty.

Následoval přesun jednotky do Sadagory (dnes součást Černovic na Bukovině), kde pak pokračoval jejich výcvik. „Během přesunu jsem se na vlastní oči přesvědčil o ukrutnostech spáchaných fašisty. Spálená a zničená města, mosty, tratě, nádraží. Lidi žili v zemljankách, které si vykopali. Dozvěděli jsme se o osudu Lidic a Českého Malína.“

Po třech měsících intenzivního výcviku u Sadagory pak českoslovenští vojáci zahájili koncem června další obtížný přesun – za postupující frontou k československým hranicím. „Pochodovali jsme většinou v noci, za noc až 30–50 kilometrů, bylo to velmi náročné. Přes den jsme budovali obranu, žádný velký odpočinek nebyl.“

Na Duklu!

Na přelomu srpna a září měli vojáci za sebou téměř celou Halič. V té době se sboru dostalo zpráv o vypuknutí Slovenského národního povstání, což mezi samopalníky způsobilo nadšení a silně zvýšilo bojovou morálku. Vojáci se již nemohli dočkat, až budou nasazeni. O rozhodnutí zahájit dukelskou operaci na pomoc povstání se dozvěděli 7. září 1944. Čekala je však výborně vycvičená, organizovaná a technicky připravená nacistická defenziva.

„V prvních dnech září jsme se přesunuli ke Krosnu. Terén mezi Krosnem a Dukelským průsmykem byl bohužel výhodnější pro obranu než pro útok. 7. září měl s námi generál Svoboda mítink. Vyzval nás, abychom se chovali podle husitského hesla: ‚Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte.‘“

Českoslovenští samopalníci nastoupili k sovětským tankistům a pak již začal útok: „Těsně před rozedněním zahájily gardové raketomety – kaťuše – mohutnou dělostřeleckou přípravu. Nebylo slyšet vlastního slova. Vlezli jsme pod tanky, nevěděli jsme, kdo střílí, nic takového jsme ještě nezažili. Tankisté nám říkali: ‚Ne bojtěs, eto art-podgotovka,‘ dělostřelecká příprava…“

Masopustova jednotka při útoku rychle pronikala do hloubky: „Vyrazili jsme též do útoku, z druhého sledu jsme přešli do prvního. V prostoru Bóbrky jsme narazili na dobře organizovaný a maskovaný odpor. Naše skupina měla ze začátku pět tanků, Němci nám v krátké době zlikvidovali tři tanky. Nemohli jsme dál postupovat, neměli jsme dělostřeleckou podporu. Nařídil jsem tedy, abychom se zakopali.“

Zakopali se polními lopatkami a leželi v zákopech, když došlo k poněkud bizarní události. Ze strany nepřítele k nim přijely dva autobusy řízené slovenskými řidiči. „Říkám: ‚Co vy tady děláte?‘ ‚My jsme přivezli fašisty, jsou támhle, asi sto padesát metrů od vás v obraně. Je tam hluboká cesta, nemohli jsme se otočit, tak jedeme dál.‘ Řekl jsem jim: ‚Tak jeďte dál.‘“

Večer k nim pak v sevřeném tvaru připochodoval druhý pěší prapor vedený plukovníkem Kvapilem. „Říkám: ‚Pane plukovníku, kam to pochodujete?‘ ‚No kam bys řekl? Na Duklu!‘ Já nato: ‚Ne na Duklu. Sto padesát metrů od nás jsou fašisti v obraně.‘ Kvapil říkal: ‚Co to kecáš?‘ A najednou trrr trrr a světelné střely lítaly nad hlavami našich vojáků. A on: ‚Máš pravdu. Čelem vzad!‘ Ustoupili do Machnówky, tam měli fašisti zase vybudovanou hlubokou obranu. Naši to tam obsadili, tak tam byli v těch zákopech. A ráno sovětští zahájili útok na Bóbrku, ale zase se ukázalo, že to nejde, tak znovu ustoupili do Machnówky. My samopalníci jsme ustoupili s nimi a já jsem byl po cestě z Bóbrky do Machnówky střelen do nohy.“

V Říčanech se vykoupali a odvšivili

Musel na ošetřovnu. Zranění mu zhnisalo, a tak ho převezli do polní nemocnice dál v zázemí. „Nemocnice byla špatně zásobovaná, dohodl jsem se s velitelem nemocnice, že zajedu k nám na Volyň a přivezu nějaké potraviny. Maminka byla ráda, že mne viděla. Po obci sháněla potraviny. Přivezli jsme plné auto jídla.“

Po vyléčení byl poslán do autokurzu v obci Krościenko. Kurz proběhl velice rychle, četař Masopust obdržel řidičský průkaz a přiřadili ho k 5. dělostřeleckému pluku. S dělostřeleckým plukem se účastnil i osvobozování Slovenska ve funkci velitele zásobovací baterie. Stejně jako předtím u samopalníků neměl prý ani u zásobovací baterie žádný volný čas. „Pokud se nebojovalo, bylo nutné zásobovat jednotky materiálem i jídlem, nebo se stále postupovalo dál. S postupující frontou se zvětšovala vzdálenost ke skladům v zázemí, silnice byly zaminované, železniční tratě zničené – to vše bylo třeba uvést do pořádku.“

Miloslav Masopust sice usiloval o návrat k samopalníkům, ale do Prahy nakonec 13. května 1945 dorazil s 5. dělostřeleckým plukem. Ještě předtím se pluk 11. května v Říčanech vykoupal a odvšivil, takže do hlavního města přijeli jako „slušní, pěkní, vzhlední vojáci.“ Byť prošel drsnou karpatsko-dukelskou operací, s nepřítelem se prý tváří v tvář („na bodáky“) nikdy nesetkal: „Nevím, jestli bohudík, nebo bohužel.“

Postarat se veteránům o důstojné stáří

Po válce byli vojáci z jeho jednotky přemístěni do Rakovníka a Žatce, kde se vytvořila vojenská skupina Žatec. „To byli víceméně ti zahraniční Češi, kteří chtěli optovat o československou státní příslušnost.“ V Žatci se také šťastně shledal se svým otcem, který se do Československa dostal s tankovou brigádou majora Janka. 4. ledna 1946 Miloslav Masopust demobilizoval a podobně jako další veteráni z řad Volyňáků dostali otec i syn Masopustové hospodářství po odsouvaných Němcích na Litoměřicku. Číslo popisné 42 v Mlékojedech připadlo otci, č. p. 41 Miloslavovi. Ten později dům přenechal nejstaršímu ze svých mladších bratrů, který dorazil jako první z členů rodiny ponechaných na Volyni. Maminka a ostatní sourozenci byli do Československa přemístěni později, žili pak v Mlékojedech, sourozenci studovali na českých školách.

Sám Miloslav se v roce 1947 přihlásil do Vojenské akademie Hranice a od té doby sloužil v armádě. Komunistický převrat se ho podle jeho slov nijak nedotkl, velel postupně dělostřeleckému praporu, pluku, brigádě, dva roky strávil u Západního vojenského okruhu v Táboře a deset let také na ministerstvu obrany na Správě raketového vojska a dělostřelectva.

Jak roky plynuly, změnil se jeho vztah k Němcům, ke kterým za války cítil skutečnou nenávist. Usoudil, „že zřejmě byli přesvědčeni tím hitlerovským, jeho politikou nebo názorem, a že byli taky mezi nimi slušní lidé.“ V českém pohraničí získal svědectví, že s odsouvanými Němci odešla do Německa i řada antifašistů, aby působili na poválečný národ v protifašistickém smyslu a pomohli budovat demokratičtější Německo.

Miloslav Masopust působil také ve Svazu protifašistických bojovníků a dva roky vedl Obec legionářskou. Po roce 2000 navštívil Český Malín, českou obec na Volyni vypálenou za války nacisty, a podíval se také do rodného Straklova. Z volyňských Čechů tam prý nezůstal už nikdo a dům jeho rodiny už nestojí, jinak ale obec vzkvétá.

V roce 2022 byl Miloslav Masopust jmenován prezidentem Zemanem do hodnosti generálporučíka ve výslužbě. Více než hodnosti by však ocenil lepší organizaci sociální péče o veterány. „Proč se má starat armáda (ministerstvo obrany) o své veterány, ta má přeci jiné úkoly? O to se má starat ministerstvo práce a sociálních věcí. Když jsem jim to říkal, tak odpovídají: ‚Podle zákona to má dělat MO ČR.‘ Nikdo se o to nechce pořádně starat. V Ústřední vojenské nemocnici je pro veterány určeno jen osmnáct lůžek pro pečovatelskou službu, to je nic.“

Generálporučík v. v. Miloslav Masopust vidí pro péči o tyto lidi jasný důvod: „Je třeba, aby si náš národ uvědomil, že nebýt veteránů, dobrovolníků, kteří obětovali své životy za osvobození Československa, žádné Československo by nebylo. Měl by se těmto lidem postarat o důstojné stáří.“