Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Masná (* 1936)

• narozena 10. dubna 1936 v Ostravě

• během války si němečtí okupanti v domě jejích rodičů zřídili radiostanici

• byla svědkem náletů na Ostravu i jejího osvobození v roce 1945

• několik generací její rodiny včetně manžela pracovalo v hornictví

• pracovala jako stavební konstruktér v podniku Stavoprojekt

• v roce 1966 nastoupila do dolu Vítězný únor

• až do penze pracovala jako kreslička důlních map

Do jejich kuchyně přišli němečtí vojáci. Zřídili si tam radiostanici a Jiřina s rodiči a sestrami musela jít bydlet do sklepa. Bála se. Bála se často. Prožívala nálety, strach o osud židovské kamarádky, později i obavy z mocných komunistických funkcionářů. „Když tak přemýšlím nad svým životem, vlastně jsem od děcka žila ve stresu,“ říká.

Jiřina Masná se narodila 10. dubna 1936 v Ostravě. Její dědeček byl horník, její tatínek také. Byla dítětem z hornické kolonie. To znamená, že její rodina měla přidělený jednopokojový byt, který často chodil kontrolovat bytmistr. Ten hlídal, jestli hornické rodiny svítí jen jedním světlem a zbytečně neplýtvají elektřinou. „Víc světel jsme mít nesměli. Bytmistr také kontroloval, jestli jsou umyté schody, jestli udržujeme pořádek. Každý byt měl přidělenou malou zahrádku před vchodem. Dále tam byla šopka a chlívek. My jsme v něm měli každý rok prase. Jídlo bylo na lístky, nás bylo pět, tak prase bylo třeba,“ popisuje Jiřina Masná dětství v ostravské kolonii Hrušov, kde vyrůstala s rodiči a dvěma staršími sestrami. Často si hrála venku, dvakrát týdně chodívala cvičit do Sokola. „Hrušov byl pěkný. Tělocvičny tam měli Sokolové, Orli i Dělnická tělovýchovná jednota. Často se tam pořádaly různé společenské akce,“ vzpomíná. Zároveň vnímala, že vyrůstala v době války, v období plném strachu a nejistoty.

„Když tak přemýšlím nad svým životem, vlastně jsem od děcka měla stres. Pořád jsem se něčeho bála,“ popisuje své dětství za protektorátu. „Když jsme chodili do školy do Muglinova, míjeli jsme obchod. Měl ho židovský majitel Hojda. Znala jsem jeho dceru Hertu. Vidím to jako dnes. Byla zima, šla jsem do školy a Němci právě Hojdovy vyváděli z domu. Motorky tam řvaly. Herta měla takový malý ruksáček. Moc jsem se tehdy bála. Nevím, co se s ní stalo,“ vzpomíná. Popisuje, jak z hrušovské kolonie chodila do školy dlouhou trasu do Muglinova. Procházela kolem šachty, míjela chemickou továrnu a cestou ji několikrát zastihly sirény oznamující nálet. „S děckama jsme se vždycky někde přikrčili. U nádraží byla hlídka, která nás někdy vtáhla někam dovnitř, když viděla, jak se tam krčíme. Nejvíce jsem se bála, když jsme šli kolem chemické továrny. Říkalo se, že když to tam bouchne, vše se zasype. Doma jsme pořád měli připravené ruksáčky. Když byl nálet, maminka nás posílala k haldě. A já se vždy bála, že tam za námi nestihne přijít. Mám pocit, že stres z té doby je se mnou pořád.“

 

Maminku zachránil německý doktor

Jiřina si vybavuje také obavy, které její rodiče měli o různé příbuzné. V její rodině se vyskytovali jak Němci, tak lidé, kteří stáli proti nim. „Tehdy bylo normální, že v rodinách byli Němci, Češi i jiné národnosti. Jedna teta měla Němce. Přišli z Vídně a měli v Ostravě obchod. Jiná teta zmizela. Do jejího bytu na rohu Zborovské a Nádražní ulice přišli Němci a řekli, že si tam zřídí svou stanici, protože uvidí na Přívoz i na Ostravu. Říkala: ‚Kdo vás zval? Já vás tady nechci.‘ Další den její byt zabrali. Ona se z bytu ztratila. Do tří měsíců nám přišlo oznámení, že zemřela na zápal plic,“ vypráví.

Jiřinina matka během války těžce onemocněla. Ukázalo se, že šlo o tuberkulózu. „Nejedla, aby měla jídlo pro nás,“ uvědomuje si s odstupem času Jiřina. Tehdy se projevilo, že ani ve válečné době nebylo možné rozlišovat, zda jsou lidé dobří či špatní podle národnosti a podle toho, na čí straně stáli. Jiřininu maminku paradoxně zachránil německý lékař. Ten český řekl, že její stav je tak vážný, že jí není pomoci a že za několik dní zemře. „Byl tam ještě doktor Němec, to už byl konec roku 1944. Přišel, nechal mamince udělat léky. A on ji uzdravil. Staral se o ni, vyřídil pro ni i lepší přídělové lístky. Vyřídil, že musí mít zvýšené dávky jídla. Všechno zařídil. Byl to Němec, ale solidní,“ vypráví Jiřina. V té době se vdávala její sestra. Bylo jí devatenáct, jako svobodná by musela nastoupit na nucené práce do Německa, tak se jim svatbou vyhnula. „Maminka byla smutná, že vdávala dceru a nic pro ni neměla. Ten německý doktor přišel a přinesl plátno. To byla za války vzácnost. Dodnes ho vidím. Bylo bílé a mělo modré proužky. Dal ho mamince a řekl, že je pro dceru. Maminka pak z něho našila povlečení a utěrky,“ vybavuje si.

 

Náš byt zabrali němečtí vojáci

Největší strach doma prožívali, když kuchyni jejich bytu zabrali němečtí vojáci: „Přišli Němci a řekli: ‚Ten byt je náš.‘ Přitom to byl šachetní byt. Oni řekli, že si tam udělají svou radiostanici. Byl to jednopokojový byt. Oni všechno zabrali. Otec nás přestěhoval do sklepa. Tak jsme žili ve sklepě. Maminka tam nahoře vařila. A protože měla německé školy, rozuměla, o čem vojáci mluvili. Pak říkala, že ustupují, protože všechno slyšela. Oni se neptali. Zabrali a bylo. Nikdo neprotestoval. Nikdo se neptal. Nakonec, sousedka naproti měla bratra, který byl v SS a u ní se skrýval. V takové době nikdy nevíte. Já byla děcko, ale vnímala jsem, že se vše tak rychle střídalo, že jsme nevěděli, jestli bude konec, nebo ne. Ale bála jsem se.“

Jednoho dne se němečtí vojáci rychle sbalili a z jejich domu zmizeli. Dny osvobozování Ostravy Jiřina prožila s příbuznými ve sklepě. Vybavuje si i první setkání s vojáky Rudé armády. „Hledali u nás Němce. Když je nenašli, chtěli hodinky. A ty vojačky byly nadšené, když našly noční košili. Prohlíželi si ji, přikládaly si ji na sebe. Ani se jim nedivím, když byly tak dlouho v uniformách,“ říká.

 

Poslouchala jsem příběhy z koncentráků

Jiřinina další sestra se provdala za muže, který se vrátil z koncentračního tábora. Jejich domov býval místem setkání lidí, kteří měli podobné strašné zážitky. Jiřina se dozvídala věci, o kterých neměla během války tušení. „Helenka, sestra švagra, odcházela do koncentráku s dvouletým chlapečkem. Švagr vyprávěl, že tam stáli a Němci brali muže. A jí to děcko sebrali. Později u nás několikrát byla. Pak měla Alzheimera, a když přijel můj synovec s dítětem, myslela si, že to je to její dítě. Pořád se ptala, kde má chlapečka. Za svobodna se jmenovala Laxová, pak se vdala a byla Rabová,“ vzpomíná na smutný rodinný příběh.

V roce 1948 se Jiřina účastnila Všesokolského sletu v Praze. Byl to pro ni krásný zážitek, ale vnímala, že atmosféra byla napjatá. Vzpomíná si, že na tribuně stál Edvard Beneš i Klement Gottwald a že lidé skandovali Benešovo jméno. Změny, které ve společnosti nastaly poté, co v roce 1948 převzali moc v zemi komunisté, se brzy dotkly i Jiřininy rodiny. Její sestra se svým mužem pracovali v malém obchodě. Jeho majitelka jim ho prodala. „Koncem roku si tu malou firmičku koupili a za pár měsíců jim ji znárodnili. Oni přitom nic neměli. Bydleli u jedné paní, která jim uvolnila místnost. Bylo to strašné. Sestra u nás právě ležela. Porodila u nás. Ležela tam s děckem a přišli tři. Dva chlapi a ženská. Ptali se, co máme schovaného. Co jsme tak mohli mít? Po válce, kdy nikdo nic neměl. Sestra neměla nic, švagr byl sirota, co asi tak v tom obchůdku mohli vydělat? Jenže pro ně už byli vykořisťovatelé, když paní Kašpárková přepsala obchůdek na ně. Ti lidé prohlíželi náš byt, chtěli vidět, co tam máme. Maminka z toho byla špatná,“ vzpomíná pamětnice na dny, které v ní vzbudily averzi ke komunismu. Říká, že v mládí se o politiku nezajímala, ale z rodiny vycítila, že změny, ke kterým po roce 1948 došlo, byly špatné. „Otec říkal, že je to špinavé. Brali jsme to tak všichni. Když vám někdo, kdo bydlí o dva domy dál, najednou přijde kontrolovat, co máte v bytě, je to špatné. To člověk nepochopí,“ shrnuje.

 

Chtěli, abych donášela na kolegy

Jiřina získala práci v nově vznikajícím podniku Stavoprojekt. Byla vybrána do podnikové školy pro pracující a během dvou let získala vzdělání, díky kterému mohla pracovat jako stavební konstruktérka. V zaměstnání si uvědomovala, že společnost je rozdělená. Setkávala se tam totiž s bývalými soukromými staviteli, významnými osobnostmi, kteří byli po roce 1948 nuceni přestat podnikat a jejich firmy přešly pod státní podnik. „Byl tam například pan Josef Brom, syn majitele obchodu, který vyprávěl, jak komunisté po válce chtěli bourat krásné domy v centru Ostravy, protože jim vadilo, že je postavili kapitalisté. No kdo měl stavět domy? Horníci? Lidé, kteří nic neměli? Vyprávěl, kolik práce dalo, aby se zachránily a nedopadly jako Německý dům, který byl po válce v Ostravě zbořen,“ vzpomíná Jiřina.

Jednoho dne byla předvolána na kádrové oddělení. Tam byla požádána, aby hlásila, co si její kolegové povídají. Odmítla: „Řekli mi, že kolem mě je samá buržoazie a že mám poslouchat, o čem se mluví. Já že bych měla někam chodit a říkat, co kdo mluvil? To přece nejde. Můj otec by mi dal. Nářez bych za to dostala.“ V podniku Stavoprojekt se Jiřina mimo jiné podílela na výstavbě ostravského sídliště Poruba, které v padesátých letech dvacátého století komunisté stavěli jako vzorový příklad socialistického hornického města.

 

Byla jsem kresličkou důlních map

V roce 1966 začala pracovat v dole Vítězný únor jako kreslička důlních map. Její prací bylo průběžně zaznamenávat do map, co se kde pod zemí změnilo. „Kde se co vyrubalo a tak. Byla to práce špinavá, ale pěkná. Občas jsem i fárala, ale většinou to projektant dole zaměřil, zaznačil do jedné mapy a já to pak přenášela do dalších. Mapy se musely neustále aktualizovat. Ta práce nikdy nekončila, protože za týden už zase bylo něco nového, co bylo třeba zakreslit,“ vysvětluje Jiřina. A tak se jí stávalo, že procházela Ostravou a představovala si, co je přímo pod místem, kde se nachází. Věděla to zpravidla velmi přesně.

S ostravskými doly byl spjat celý její život. Kromě toho, že pocházela z hornického rodu, si vzala horníka a také profese manželů jejich dvou dcer byly spjaty s hornictvím. „U nás doma se pořád mluvilo o tom, co je nového v šachtě. Říkali jsme, že fedrujeme v práci i doma. Byla jsem zvyklá, můj otec také často mluvil o práci. On pamatoval, když ještě v dole byli koně,“ říká Jiřina.

Jiřina ani její muž nikdy nevstoupili do komunistické strany. Odmítá názory, že horníci byli za socialismu privilegovanou vrstvou společnosti. „Na šachtě se poznalo, jaký kdo je. Ti, kdo neměli k práci vztah, brzy odpadli, ale častěji se objevili v politice. V nějaké komunistické kanceláři. Na to téma se tam vyprávělo hodně vtipů. Ale mezi lidmi, kteří zůstali, byla soudržnost,“ tvrdí.

 

Na dovolenou pro horníky jeli funkcionáři

Jiřina říká, že za socialismu žila klidný život, nezajímala se o politiku, ale vadila jí jediná věc. Že nemohla cestovat do zahraničí. A když už se jí to podařilo, tak se těžce vyrovnávala s tím, že měla málo peněz a nemohla dcerám koupit ani zmrzlinu. „Já vám řeknu, jak vypadaly havířské rekreace. Dcera byla po zápalu plic, manželovi hnisal prst, měl nohu celou modrou. Když jsme zažádali o rekreaci v Jugoslávii, řekli nám, že si to soudruzi nejdříve musejí rozmyslet. Rozčílila jsem se, šla jsem na výbor KSČ a ukazovala jim tam potvrzení, že manžel a dcera jsou nemocní a že by jim moře pomohlo. Po dlouhém vyjednávání mi to schválili, ale musela jsem zaplatit plnou cenu sedm a půl tisíc. Ostatní přitom jezdili za tisíc korun. Přesto jsem řekla, že to beru. Když jsem všechno vyřídila, řekli, že můžeme jet s manželem, ale bez dcery,“ vypráví.

V autobuse byla překvapená, že se tam nesetkala s téměř žádnými horníky. „To tam bylo samé: pane doktore, pane inženýre. Tam nebyl normální člověk. Od nás z šachty kromě nás nikdo. Z havířů tam byl Oborný z dolu Rudý říjen, Šoltysovi z dolu Šverma a pak pan primář s manželkou, paní oční doktorka, její manžel právník, jejich dcera. A k tomu celé vedení krajské rady Revolučního odborového hnutí. Tak to byla hornická rekreace,“ popisuje Jiřina s tím, že autobus ještě nabíral další funkcionáře v Bratislavě.

Po příjezdu do letoviska Baška Voda předseda krajského ROH svolal rekreanty a řekl jim, že si mají vážit toho, že byli vybráni na hornickou rekreaci, kterou mají zadarmo a jejich rodinní příslušníci za minimální částku. „No já jsem zrudla. To bylo něco na mě,“ pokračuje Jiřina ve vyprávění. „Řekla jsem, že bych ho chtěla opravit, že jsem platila sedm a půl tisíce, zatímco oni to měli za tisíc. A že jsme oba dva zaměstnaní na šachtě, že manžel je nemocný. Ten předseda na to, že to není pravda. A ptal se, co těmi řečmi sleduju, koho chci ohromit. Tak jsem řekla, že jsem ho jen chtěla opravit a že by mě zajímalo, kolik je tam lidí z šachty. Pak přišli ti Šoltysovi a taky se divili, že tam ze Švermy nikdo další není,“ vzpomíná.

 

Myslela jsem, že život bude lepší, ale není to tak

Přestože s řadou věcí nebyla za socialismu spokojena, listopadová revoluce v roce 1989 ji nechávala klidnou. Vůbec tyto události nesledovala. „Já se v té době starala o vnuka a nic jsem nevěděla. Byla jsem překvapená, když jsem v Ostravě potkala průvod s transparenty, na kterých bylo napsáno ‚Jakeše do koše‘. Já jsem vůbec nevěděla, o co jde,“ říká.

Známá ji přesvědčovala, že změny budou k lepšímu. „Tak jsem čekala. Myslela jsem, že život bude lepší, že lidé k sobě budou lepší. Ale myslím, že to tak není. Mám pocit, že se lidé k sobě chovají hůř, než tomu bylo dříve. Vidím to i v domově pro seniory, kde žiju. Vztahy mezi lidmi tady nejsou moc dobré. Nechápu to. Jsme tady na tom všichni špatně, všichni nevíme, co bude zítra, tak nač si život znepříjemňovat, když jsme tu všichni na dožití? Já se řídím tím, co mi říkal můj otec. A sice, ať nikdy nikomu nedělám něco, co bych nechtěla, aby někdo dělal mně. Tak se především snažím být ohleduplná,“ uzavírá své vyprávění paní Jiřina Masná.