Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hlavní je se nenudit
narodila se 1. července 1955 v Liberci a prvních devět let prožila v blízkých Vratislavicích nad Nisou
rodiče se v jejím jednom roce rozvedli
otec Emil Babic v roce 1969 emigroval přes Rakousko do Austrálie
byla celoživotní sportovkyní – především ligovou i juniorskou reprezentantkou v pozemním hokeji
od devíti let žila v Českých Budějovicích, kde absolvovala gymnázium
ve 12 letech vstoupila do Pionýrské organizace a od 15 byla v různých funkcích její činovnicí
pravidelně se účastnila mezinárodních pionýrských táborů, zejména jako instruktorka a vedoucí
provdala se za Rudolfa Maška, s nímž měla tři dcery, a přestěhovali se v roce 1975 do Seče
od roku 1975 byla zaměstnána i se svým manželem v Institutu Pionýrské organizace SSM na Seči, kde působili jako vedoucí Mezinárodních táborů míru
téhož roku začala studovat Vysokou školu pedagogickou v Hradci Králové
po roce 1990 pracovala v Junior centru Seč, nástupnické organizaci Institutu PO SSM, nejdříve jako vedoucí táborů, později jako obchodní vedoucí a nakonec jako generální ředitelka
po střetu s nadřízenými byla odejita a následně popotahována po soudech; nikdy nebyla odsouzena
byla členkou ČSSD, několik let i členkou ústředního grémia strany
působila jako ředitelka hotelu, manažerka neziskové organizace SKP či jako krajská úřednice
v roce 2015 odešla do starobního důchodu a stala se profesionální pěstounkou
Alena Mašková se narodila 1. července 1955 v Liberci. Možná kvůli tomu, že vyrůstala bez otce, možná kvůli své energické povaze, možná to prostě jen měla napsané v osudu, ale od raného věku se neustále točila kolem dětí a dětských kolektivů a vydrželo jí to až do dnešních dnů. Od vedoucí na táborech až po profesionální pěstounku, stále v procesu výchovy, stále v poklusu. „Nejhorší na světě je nudit se v práci.“
Příběh pamětnice začíná v podhůří Jizerských hor ve Vratislavicích nad Nisou, kde žila s matkou až do svých devíti let. Rodiče se záhy po jejím narození rozvedli a vlastního tátu vlastně nepoznala ani s ním neměla kontakt. Když v roce 1969 otec emigroval do Austrálie a později byl za to odsouzen v nepřítomnosti, byly kvůli tomu s matkou povolány na policii k výslechu, ale jiné viditelné důsledky to pro ně nemělo. Krátce nato jeli dokonce s rodinou na dovolenou do Rakouska a Itálie a úřady je bez problémů pustily, což u rodin emigrantů nebylo vůbec běžné. „Všude na přihlášky jsem sice musela psát, že otec emigroval. Nikdy jsem s tím ale neměla problémy.“
Roku 1964 se přestěhovaly na druhý konec republiky do Českých Budějovic. Žily zde s přítelem matky, avšak ani s ním si jako s mužským vzorem vůbec nepolepšila. Otčím si ji nikdy neosvojil, nepomáhal jí v jejích zájmech a později ji odmítl finančně podporovat na vysoké škole. Naopak ji neustále shazoval. „Nevlastní otec mi říkal, že jsem cizí parchant, že nikdy ničeho nedosáhnu, a to byl pro mne hnací motor.“
Základní školu začala studovat ve Vratislavicích, ale dokončila ji až v novém bydlišti v Českých Budějovicích. Zde se záhy velmi aktivně začala věnovat sportu. Chodila cvičit do místního Sokola a začala hrát pozemní hokej za TJ Meteor České Budějovice. Ve sportu se našla a věnovala mu většinu svého volného času. A díky němu se také dostala do Pionýra, neboť valnou část sportovních aktivit tehdy zaštiťovaly Pionýrské organizace. „V Českých Budějovicích jsem v roce 1967 vstoupila do Pionýrské organizace, kde jsem v té době byla na celé škole z asi 600 žáků jedinou pionýrkou.“ Pionýrkou se stala v době obnovy a vzestupu Skautu a vnímala jejich velkou podporu od společnosti i od učitelů ve škole. Stejně jako o pár let později, s počínající normalizací, silně pociťovala obrat o sto osmdesát stupňů. Základní školu ukončila s vyznamenáním a v roce 1970 začala studovat v Českých Budějovicích na Gymnáziu J. V. Jirsíka.
Určitá jedinečnost postavení i její pevná vůle dovedly pamětnici k účasti na Směně pionýrského aktivu v Československém pionýrském táboře v Seči. Jak říká: „Naučila jsem se tam samostatnosti a odpovědnosti.“ Zejména si tam utvořila k pionýrské komunitě institutu táborů pevný vztah. Pochopitelně se jí z tábora vůbec nechtělo, ale jedna z vedoucích ji utěšovala prorockou větou: „Nebreč, vždyť se tam jednou vrátíš.“ Po táboře se podstatně více věnovala práci s dětmi, a dokonce začala vést sportovní oddíl jisker. I sama za sebe se dále vydatně věnovala sportu – dělala atletiku, gymnastiku, plavání či volejbal. V pozemním hokeji to dokonce dotáhla do juniorské reprezentace.
Intenzivní práce s mládeží i úspěchy ve sportu jí otevřely možnost dalšího postupu v Pionýrské organizaci. Mohla se účastnit mezinárodních táborů mladých vychovatelů a sama pionýrské tábory vedla. V roce 1974 byla zařazena do lektorského sboru krajské odborové rady v Českých Budějovicích. Po absolvování gymnázia se stala v Budějovicích skupinovou vedoucí na ZŠ v Nerudově ulici. „Skupinový vedoucí byl pracovník, který na škole zajišťoval práci Pionýrské organizace.“ V pouhých 19 letech tak měla na starosti 35 pionýrských oddílů, u kterých řídila 40 vedoucích a 72 instruktorů. Již následující rok ale přijímá místo vedoucí v Mezinárodním táboře míru (MTM) na Seči, kde setrvala více než dvacet let.
Ještě v roce 1975 se přímo do Seče stěhuje, a to i se svým manželem Rudolfem Maškem, kterého si vzala téhož roku v únoru. Oba pracovali v MTM jako zaměstnanci Institutu Pionýrské organizace SSM. Zároveň začala dálkově studovat na pedagogické fakultě v Hradci Králové, obor volnočasové aktivity se zaměřením na tělesnou výchovu. I když studia nebylo lehké absolvovat při výchově tří dcer, „v pátém měsíci jsem skákala výšku, v šestém jsem dělala zkoušku z plavání“, vysokou školu úspěšně dokončila. Jen na titul si musela počkat až do sametové revoluce.
Děti na táborech a konečně i své děti vždy vedla k otevřenosti a odpovědnosti. Nepřistupovala k nim direktivně, ale brala je jako partnery. Nesnažila se jim předestírat, že něco udělaly špatně, ale že to jde udělat lépe. „Pokud ale někomu chcete říci nepříjemnou pravdu do očí. Zásadně mezi čtyřma očima.“ Sama na svou otevřenost vůči svým nadřízeným i kolegům mnohokrát doplatila. Úspěchy s vedením dětí a táborů ji však udržely na místě. Vysoké postavení v rámci MTM si udržela, přestože nevlastnila členskou stranickou knížku. „Nikdy jsem nebyla ve straně. Nikdo nás nenutil v komunistické straně být.“
Sametová revoluce pro Alenu Maškovou nebyla v životě zásadním předělem. Jen místo MTM, který se naposledy konal v roce 1990, tábory probíhaly pod hlavičkou nástupnické organizace Junior centrum Seč (JCS). V ní se také v roce 1994 stává vedoucí obchodního oddělení a v roce 2000 dokonce generální ředitelkou. Za jejího vedení společnost prosperovala, byla stále v zisku a dařilo se investovat. „Opravovali jsme sruby, koupili autobus, nově jsme vybavili kuchyň.“ Postupně však byla představiteli nadřízeného Fondu dětí a mládeže tlačena k předraženým zakázkám apod. Když jako ředitelka JCS informovala o těchto skutečnostech tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotku, byla čtrnáct dní nato z funkce odvolána. Následovala léta nepříjemných soudních tahanic a veřejné šikany. Vše se vztyčeným čelem přestála a až do starobního důchodu se věnovala různým pozicím v sociální oblasti. Od srpna 2015 se stala profesionální pěstounkou.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Miroslav Tyč)