Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mašín (* 1932)

• narodil se 8. března 1932 v Praze

• je synem čs. důstojníka a hrdiny druhého odboje Josefa Mašína st.

• otce popravili nacisté v roce 1942

• synové Josef a Ctirad prováděli za války sabotáže proti německé armádě

• po válce dostali státní vyznamenání Za chrabrost proti nepříteli

• po únoru 1948 se Josef Mašín zapojil do odboje proti komunistickému režimu ve skupině s bratrem Ctiradem, Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou

• v září 1951 zastřelil Josef Mašín při přepadení stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou policistu

• jeho bratr Ctirad usmrtil policistu při přepadení stanice SNB v Čelákovicích

• v říjnu 1951 byl Josef spolu se Ctiradem a strýcem Ctiborem Novákem zatčen za přípravu ilegálního odchodu ze země

• ve vyšetřovací vazbě strávil několik týdnů

• v srpnu 1952 zastřelil Josef Mašín při potyčce po přepadení auta Kovolisu pokladníka podniku

• na podzim 1953 utekl s bratrem a Milanem Paumerem přes NDR do americké zóny v Berlíně

• pět let sloužil v americké armádě

• další roky strávil v USA, Kolíně nad Rýnem a Santa Barbaře (Kalifornie)

• oženil se a stal se otcem dvou dcer

• v roce 2021 žil v Santa Barbaře

Josef Mašín je mladší z legendárních „bratří Mašínů“, kteří se ještě s kamarádem Milanem Paumerem v roce 1953 senzačně prostříleli do Západního Berlína. Jejich dramatická cesta na Západ trvala místo plánovaných čtyř dní téměř měsíc, ve východním Německu je nahánělo na 20 tisíc sovětských a východoněmeckých vojáků a policistů a několikrát se ocitli ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Na cestu, která skončila šťastně pro tři z nich, se jich původně vydalo pět: Václava Švédu a Zbyňka Janatu Němci dopadli a později je v Československu komunisté popravili. K trestu smrti či dlouholetému věznění odsoudili i řadu jejich příbuzných a přátel. 

Josef a Ctirad Mašínové a Milan Paumer se na Západ dostali v zuboženém stavu, přesto se snažili přesvědčit příslušníky americké výzvědné služby CIC, že se s jejich pomocí musejí vrátit pro zajatého Václava Švédu. „První naše otázka byla: ‚Kde je Vašek?‘ Domnívali jsme se, že jsou vševědoucí. Že zjistí, kde Vašek je, a my se pro něj pokusíme dojít,“ říká Josef Mašín. „Oni si mysleli, že s námi není něco v pořádku, když jsme chtěli po takové anabázi ještě něco dělat pro Vaška.“ Jejich představa, že se v roli tajných agentů pokusí vrátit na komunistické území, se nakonec ukázala jako nereálná. Bratři Mašínové i Milan Paumer proto vstoupili do americké armády a pět let pak sloužili v silách amerických Special Forces.

Lidé si nedovedou představit, co se tehdy v Československu dělo

Josef Mašín vždy považoval boj proti útlaku a totalitě za něco samozřejmého, něco, o čem se v jejich rodině příliš nespekulovalo, ale co se vykonávalo téměř intuitivně. Jeho otcem byl Josef Mašín starší, hrdina protinacistického odboje a jeden z pověstných „Tří králů“. Nacisté ho popravili, přesto se do odboje zapojili i oba jeho nedospělí synové. Za protinacistické sabotáže i za skrývání dvou Židů a jednoho uprchlého sovětského zajatce obdrželi čtrnáctiletý Josef a šestnáctiletý Ctirad v roce 1946 od prezidenta Beneše medaile za chrabrost.

Teprve po válce k nim také doputoval dopis, který jim otec napsal v cele pankrácké věznice krátce předtím, než stanul před popravčí četou. „Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat,“ vzkázal Josef Mašín starší svým dětem. Jeho slova si zapamatovali, a když se brzy poté demokracie v Československu znovu zhroutila a moc uchvátili komunisté, utvořili Mašínové se svými kamarády organizovanou skupinu a začali se systematicky připravovat na protikomunistický odboj.

V té době už věděli, co je nový režim zač. Přátelé jejich rodičů – mezi nimi generál Heliodor Píka nebo Milada Horáková – byli zatýkáni, popravováni, mučeni. Každým týdnem i dnem lidé očekávali vypuknutí války nebo alespoň povstání. Bratři Mašínové se proto ozbrojili a cvičili se v partyzánském způsobu boje. Instruováni brigádním generálem Františkem Vaňkem byli připraveni zapojit se do údajně chystané protikomunistické vzpoury. A když k ní nedošlo, rozhodli se jednat na vlastní pěst.

Aby získali potřebné samopaly, přepadli dvě policejní služebny – na každé z nich přitom jejich rukou zemřel jeden příslušník SNB. Jejich zabití si nevyčítali. „Byly to ozbrojené složky komunistické strany a naši protivníci,“ podotýká Josef Mašín.

Další člověk zemřel, když přepadli auto vezoucí výplaty do podniku Kovolis. Účetní Kovolisu, který na ně vytáhl zbraň, měl podle Josefa Mašína „smůlu“ – Mašín ho v potyčce zastřelil jeho vlastní zbraní. Skupina potřebovala peníze na své odbojové aktivity a také na pomoc lidem pronásledovaným komunisty.

Z ambiciózních plánů, které poté měli, už ale sešlo. Plánovali narušovat sjezdy Lidových milicí nebo vyhodit do vzduchu vlak s uranem pro Sovětský svaz; zaobírali se dokonce plánem na atentát na ministra národní obrany Čepičku nebo na prezidenta Gottwalda. Všechny tyto náročné akce ale vyžadovaly dlouhé přípravy. Podařilo se jim zapálit několik stohů, získat výbušniny, které chtěli k atentátům využít, relativně blízko prý byli k přepadení autobusu Státní bezpečnosti (StB) – poté se ale na podzim roku 1953, když byl Josef Mašín povolán na vojnu, rozhodli pokusit se raději o přechod za hranice.

Nebyl to jejich první pokus o ilegální odchod ze země. Po tom prvním, neúspěšném, strávil Josef Mašín tři čtvrtě roku ve vyšetřovací vazbě a jeho bratr byl odsouzen k práci v uranovém dole na Jáchymovsku. A ani tentokrát neměla emigrace znamenat konec jejich boje proti komunismu. „Nikdo z nás neplánoval, že zůstaneme na Západě. Vždy jsme plánovali vrátit se zpátky,“ říká Josef Mašín. Na Západě chtěli podstoupit výcvik, navázat kontakt se západními tajnými službami a jako agenti se pak vrátit do Československa, odkud plánovali převést přes hranice také své blízké.

Jenomže jejich cesta přes Berlín do západního Německa se zvrtla v mimořádné drama. Stali se natolik hledanými osobami, že jejich návrat do vlasti už nepřicházel v úvahu. Během doby, kdy se navzdory obrovským manévrům východoněmecké policie probíjeli do Berlína, zemřeli při přestřelkách s nimi přinejmenším čtyři příslušníci německé Volkspolizei. Byly to ale především oběti jejich činnosti v Československu, pro něž je jejich odbojová činnost dodnes vnímána nejednoznačně.

„Lidi si dnes nedovedou představit, co se tenkrát v Československu odehrávalo, co komunisti dělali. Z jejich strany nebyl žádný problém střílet po lidech a popravovat je. Udělali jsme to samé – a byli jsme vrahové. Když někdo použije formulaci ‚vrahové‘, vidím, kde asi tak stojí. A vidím propast, která tady leží,“ říká Josef Mašín, podle něhož je neštěstí, že komunismus ve střední a východní Evropě nepadl na válečném poli, ale spíš díky domluvě a „kšeftům“ zúčastněných stran.

Problém vidí Mašín také v právní kontinuitě, kterou Československo po sametové revoluci zachovalo. Kvůli ní bylo možné, že členové skupiny obdrželi po roce 1989 za svůj násilný odpor proti komunistickému režimu tzv. zbytkové tresty. „Státní zástupce, jmenoval se Kredba, se ještě v roce 2000 vyjádřil, že když přijdeme do Česka, zavře nás, až zčernáme,“ vysvětluje Mašín, proč se ani po listopadovém převratu do vlasti nevrátil.

Bylo samozřejmé, že se máme bránit

Josef Mašín se narodil 8. března roku 1932 v Praze legionáři a důstojníkovi československé armády Josefu Mašínovi a jeho paní Zdeně, první ženě, která vystudovala České vysoké učení technické a stala se inženýrkou. Mašínovi měli kromě něho ještě dvě děti – Ctirada, který byl o rok a půl starší než Josef, a Zdenu, nejmladší ze tří sourozenců. V době Josefova narození žila rodina v Dolní Liboci v Praze v jednom z bytových domů pro důstojníky v Litovecké ulici. Bylo to nedaleko ruzyňských kasáren, kde Josef Mašín starší sloužil u Prvního dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova.

Bratři Mašínové od dětství chodili do Sokola a věděli, že jejich otec bojoval za samostatnou republiku v československých legiích. „Věděli jsme, že naše země předtím neexistovala a že to něco stálo, aby vznikla a byla svobodná. V šesti letech jsem se cítil jako Čechoslovák,“ přibližuje Josef Mašín vlastenecké ovzduší, ve kterém vyrůstal.

Bylo mu šest let a právě nastoupil do první třídy, když Československo v situaci bezprostředního ohrožení nacistickým Německem vyhlásilo v září 1938 všeobecnou mobilizaci. Otec rodiny, Josef Mašín starší, byl se svým dělostřeleckým plukem odvelen do Jihlavy. „Tatínek nebyl spokojen, jak to vláda v té době organizovala,“ říká syn s tím, že jeho otec byl zcela odhodlán za svou vlast bojovat. „Pro celou naši rodinu bylo samozřejmé, že se Československo bude proti Němcům bránit.“

To se ale nestalo a Čechoslováci museli nacistické Třetí říši odevzdat své pohraniční oblasti. Z Němců se stali nepřátelé, pro Mašínovy ale etnická nebo jazyková příslušnost nebyla rozhodujícím hlediskem. Sudetská Němka Marie Neubauerová, kterou zaměstnávali jako hospodyni, u nich zůstala po celou dobu války. Mluvila sice jen lámanou češtinou, byla prý ale solidární s Československem. „Pro našeho tatínka by Marie udělala všechno. Patřila do naší rodiny a cítila se být Češkou,“ konstatuje Josef Mašín.

Již na konci roku 1939 se Josef Mašín starší připojil k protinacistickému odboji. S podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem vytvořili zpravodajsko-sabotážní skupinu v rámci vojenské odbojové organizace Obrana národa. Sami nacisté pro ně vymysleli název Tři králové a usilovně po nich pátrali.

Nevěřili, že tatínek je mrtev

„Několikrát denně nás navštěvovalo gestapo – to bylo samo o sobě dost vzrušující,“ poznamenává syn. „Když tatínek najednou přestal chodit domů, maminka nám dětem řekla, že odešel do Anglie. Jako důkaz nám ukázala pohlednice odeslané odněkud z Turecka. Nechtěla, abychom se před gestapem prořekli, že je otec v Československu, a v této představě nás udržovala celou válku.“

Přesto prý podvědomě tušil, že to není pravda. Snad otcovu přítomnost vycítil během některé z jeho tajných nočních návštěv, kdy se Josef Mašín starší vkrádal do bytu, aby strávil čas se svou ženou a podíval se na spící děti. „Já už jsem se s ním neviděl, ale Radka,“ – tak Josef vždy oslovoval staršího bratra Ctirada – „se jednou probudil a mluvil s ním. Příští den ho maminka zapřísahala, aby mlčel, takže i mně řekl teprve po válce, že se s ním viděl. Jednou se probudila i Zdena, ale nebyla si jistá, jestli tatínka viděla. Maminka jí řekla, že se jí asi jenom něco zdálo.“

Maximální opatrnost byla namístě. Gestapo jim nedávalo pokoj, neustále u nich provádělo domovní prohlídky a vždy si z nich něco odneslo. Sebrali jim auto, cennosti i zásoby potravin. Pod různými záminkami se snažili vyptávat dětí na tatínka, vyčítali hospodyni Marii, že jako Němka pracuje pro Čecha. Od nikoho z nich se ale nic podstatného nedozvěděli, Mašínovi snášeli výslechy statečně a s hrdostí: „Maminka mluvila plynně německy, nikdy nedělala dojem, že by se klepala strachem, ona nebyla taková. Neřekl bych, že jsme se jich báli, byli to pro nás nepřátelé, ale obavy jsme z nich neměli.“

Do odboje se ostatně kromě Josefova tatínka zapojil také matčin bratr Ctibor Novák alias „strýc Borek“. Tomu se po mnichovské dohodě podařilo získat místo překladatele na berlínském Hlavním bezpečnostním úřadě, díky čemuž mohl Třem králům pomáhat k záškodnickým útokům v Berlíně. V září 1939 ho ale Němci zatkli při pokusu opustit Protektorát Čechy a Morava. Byl obviněn ze špionáže a celou válku pak strávil v nacistických věznicích.

V květnu 1941 dopadlo gestapo i Josefa Mašína staršího. Jeho rodina poté dostala 24 hodin na opuštění Prahy. „Nevěděli jsme ale, co se s tatínkem stalo a že ho zatkli. Maminka pořád tvrdila gestapákům, že tatínek je v cizině,“ vysvětluje syn. Nový domov nicméně našli v domku v Poděbradech, živobytí tam neměli snadné, byť rodinu podporovala řada lidí. Významná byla pomoc přicházející ze statku v Lošanech u Kolína, který Josef Mašín starší zdědil po svém otci a už před válkou ho pronajal neboli „propachtoval“. „Od našich pachtéřů Macháčků jsme dostávali potraviny, chodili jsme k nim na zabijačky, které se odehrávaly vždycky přes noc a načerno,“ vzpomíná Josef Mašín. Rodině bez otce pomáhali i další lidé, třeba příbuzní Milana Paumera, s nímž se bratři Mašínové později probili do Západního Berlína. „Tatínek Milana Paumera byl ředitelem hospodářského družstva v Poděbradech, kde měli mouku, pšenici, brambory. Milan byl vždycky pověřen, aby nám ty věci donášel.“

V lednu 1942 ovšem přišla další rána, gestapo odvedlo i maminku Zdenu. Josef Mašín starší byl v té době stále ve vězení, nacisté ho krutě mučili a pokusili se mu „rozvázat jazyk“ skrze jeho ženu. 30. května 1942, tři dny po atentátu na Heydricha, ho ale na Kobyliské střelnici popravili. Zemřel tak jako poslední ze Tří králů: Josef Balabán byl popraven 3. října 1941 a Václav Morávek se zastřelil, když ho 21. března 1942 dopadlo gestapo. Zdenu Mašínovou, jež po manželově popravě přestala být v očích nacistů nástrojem k jeho vydírání, propustili v červnu 1942. „Maminka nevěřila, že je tatínek mrtev, až do roku 1945 nebo 1946, kdy se našel v cele na Pankráci jeho dopis na rozloučenou,“ dodává syn Josef.

Zdena Mašínová byla nicméně později zatčena znovu a prošla Pankrácí, kde její spoluvězeňkyní byla Milada Horáková, i Malou pevností v Terezíně. V době její nepřítomnosti se o děti starala hospodyně Marie. Ta u nich zůstala, i když neměli peníze na její výplatu. A z Olomouce za nimi přijela také babička Emma, Zdenina matka, která vyrůstala v německojazyčném prostředí a hovořila plynně německy. „S nacisty vyjednávala, aby nás nedali na převýchovu do německé rodiny. Řekla, že nás bude vychovávat ve správném duchu.“

Ničili nacistům vybavení

Když se maminka vrátila z Terezína, velké řeči se prý o jejím věznění nevedly. Spíš se spřádaly plány, „co se dá dělat proti Němcům“. V tomto jim byl nápomocný zejména podplukovník František Vaněk, který byl členem poděbradské odbojové organizace a se kterým nejprve maminka Zdena a poté i její synové navázali spolupráci. Spolupracovali například na záchraně zajatého ruského důstojníka Štefana Sannikova, kterému bratři Mašínové na podzim roku 1944 pomohli k útěku z transportu.

„Přes Poděbrady jezdily různé transporty, vozidla, tanky, transporty zajatců. Tohle byl vojenský transport, měli tam vojenský materiál a ruské zajatce, kteří tam pro ně pracovali jako mechanici,“ vysvětluje Josef Mašín, jak se záchrana odehrála. Když transport v Poděbradech zastavil na noc, Josefovi se podařilo dostat do sklepa hotelu Savoy, kde sovětští zajatci nocovali. „Měli tam německé bachaře, jeden starší poddůstojník velel strážím a byl velice přátelský. Nechal mě s Rusáky mluvit, dohodl jsem se s nimi, že utečou, vysvětlil jsem jim, kde se sejdeme.“ Útěk se podle Josefa Mašína zdařil dvěma Sovětům, a jeden z nich – jistý Štefan Sannikov – poté dorazil na smluvené místo. Bratři Mašínové ho ukryli ve vzduchové šachtě, do níž prorazili otvor ze sklepa svého poděbradského domu, a později ho odvedli do nedaleké pískovny, v níž si už dřív vyhloubili podzemní klubovnu.

„Vedle vesnice Kouty u Poděbrad byla bažantnice a písečák. Králíci si tam hrabali díry, jednu jsme už měsíce předtím zvětšovali, chtěli jsme si udělat podzemní klubovnu, bunkr. Mohlo se tam schovat několik lidí, Štefana jsme tam převedli.“ Podplukovník Vaněk o Štefanovi věděl, a když se k němu po čase shodou okolností dostali dva židovští vězni uprchlí z transportů smrti, poslal je za bratry Mašíny, aby v bunkru ukryli i je. „Byli tam pak všichni tři, nosili jsme jim jídlo dvakrát třikrát týdně a vozili jsme jim z Kout mlíko.“

Riskovalo se mnoho. Vaněk například později vyjednal Štefanovo odeslání na Moravu k partyzánům, toho však zadržela německá vojenská policie. Za dva dny se sovětský zajatec objevil znovu v Poděbradech, namluvil prý Němcům, že jim ukáže, kde se schovával, a když ho pak vlakem eskortovali na udané místo, vyskočil oknem. Vrátil se do Poděbrad a až do konce války se za pomoci bratrů Mašínů opět ukrýval v bunkru v pískovně.

Kromě pomoci uprchlíkům se ale Josef se Ctiradem rozhodli přispět k protinacistickému odboji také sabotážemi. Mnoho dětí tehdy chodilo sbírat uhlí k semaforu na železniční trati mezi Poděbrady a Nymburkem; běžně přitom nosily sekery, kterými rozbíjely větší kusy vypadlé z tendrů lokomotiv. Bratři Mašínové se svými malými skautskými sekyrkami tak mezi nimi nebyli nápadní, a když během náletů hloubkařů zastavil na semaforu vojenský transport, vylezli na vagony. „Rozbíjeli jsme auta a letadla. Byla tam třeba stíhačka Focke-Wulf Fw 190, sekyrkami jsme na ní sekali brzdové trubky, díry do trupu. Sekali jsme trubky k hydraulice na křídlech a všechno, na co malá sekyrka stačila.“

Ne vždy během náletů přitom ozbrojená posádka vlak opustila. „Vlaky byly dlouhé, na konci většinou býval plošný vagon s posádkou, mívali tam z betonu udělané takové obranné cylindry a v něm stál čtyřhlavňový protiletecký kanón. Tím měla posádka hloubkaře sestřelit, jenže většinou vzala roha. Někdy to ale nestihli, a my jsme přesto vlezli na vlak a rozbíjeli tam výzbroj.“ Mnohokrát takto ničili Němcům vojenské vybavení, rozbíjeli také lokomotivy odstavené na nádraží. Jejich maminka Zdena věděla, co dělají, a nabádala je k opatrnosti. Oni ale sabotáže prováděli takřka „intuitivně“, brali to jako pomoc spojencům.

Válečné dětství hluboce formovalo smýšlení obou bratrů a jejich postoje k životu. Utrpení, kterým jejich rodina zaplatila za to, že se vzepřela nacistům, však prý Josefu Mašínovi žádné trauma nezpůsobilo. „Nelituju ničeho, ani otec nelitoval ničeho, co dělal, a zrovna tak naše maminka. Maminka všechno dělala s jasným rozmyslem a pro nás to bylo automatické.“

Přišlo zatýkání, nucené práce, popravy…

Když do Poděbrad konečně dorazila Rudá armáda, Mašínovi ji vítali tak jako většina obyvatel. Třináctiletému Josefovi se rudoarmějci zdáli dobrosrdeční a otevření, líbilo se mu, jak zpívají, pijí vodku a pojídají rozinky a slaninu. Překvapilo ho, že Štefan Sannikov, kterého podplukovník Vaněk přesvědčil, aby se znovu přihlásil do Rudé armády, se zdráhal vrátit do Ruska. „Divili jsme se, protože tehdy u nás vládl panslavismus. Lidi neměli rádi Francouze a Angličany za zradu v Mnichově v roce 1938. Devadesát devět procent Čechů Rusáky vítalo. O Vorkutě a o gulagu jsme se dozvěděli pozdě. Nevím, co se stalo se Štefanem. Se sovětskými vojáky, které zajali Němci, se Stalin moc nemazlil, šli do gulagu na Sibiř.“

Mašínovi každopádně po válce doufali především v to, že se k nim vrátí jejich otec a manžel Josef Mašín starší. Maminka po něm neúspěšně pátrala pomocí různých lidí. Naděje definitivně zhasla teprve koncem roku 1945, kdy obdržela kopii dopisu na rozloučenou, jenž se našel v ostění dveří pankrácké cely. „Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat,“ píše otec svým dětem v dopise, který je dnes uložen ve sbírkách Vojenského historického ústavu v Praze. „Seděli jsme v jídelně v našem bytě. Maminka nám řekla, jak se k ní dopis dostal, a přečetla ho. Celý život se nám to udrželo v povědomí.“

První poválečné léto bylo podle Josefa Mašína „moc fajn“. Poválečná krajina skýtala klukům, jako byl on, mnoho příležitostí k dobrodružným i nebezpečným hrám. Podél silnic stály vraky, ze tří z nich si kluci Mašínové postavili pojízdné auto. Na dráze zůstal obrněný vlak s kanóny a zbraněmi. Stříleli z něj rakety a házeli ruční granáty. „Dobře jsme se vyzbrojili. Z nábojnice jsme udělali samonabíjecí kanón, dali jsme tam koule a železný šrot. Vyšla velká rána. Mám štěstí, že jsem ještě tady, mohlo to dopadnout špatně.“ Ozbrojovat se a zacházet se zbraněmi ale pro poválečnou generaci kluků nebylo ničím neobvyklým. Bratři Mašínové získali v prvních mírových měsících mimo jiné i dva německé samopaly Schmeisser.

V té době už se v Poděbradech přátelili s Milanem Paumerem, „věrným a spolehlivým kamarádem”, s nímž se později vydali na Západ. Byť v poválečném roce ještě neměli tušení, co je čeká, spolu s Milanem se systematicky cvičili v mnoha dovednostech, které se jim později hodily. „Stříleli jsme ve sklepě, nashromáždili jsme špalky pod oknem a udělali si tam střelnici. Byl už tam s námi Kikina [Vladimír] Hradec, pozdější ‚zbrojíř‘ naší skupiny,“ vzpomíná Josef Mašín. Se Zbyňkem Janatou, dalším ze skupiny, se Josef Mašín seznámil na gymnáziu v Nymburce. Později se jako spolužáci sešli i v Koleji Jiřího z Poděbrad, unikátním internátním gymnáziu anglického typu, jež vzniklo v poděbradském zámku v roce 1946. Během sedmi let existence školy na ní studoval třeba Václav Havel nebo Miloš Forman – a protože instituce ve svých počátcích přijímala přednostně válečné sirotky a děti protinacistických odbojářů, ocitli se v ní jako jedni z prvních studentů také bratři Mašínové.

Po válce byla oceněna odbojová činnost nejen jejich otce, ale i jich samotných. V září 1946 bratři Mašínové převzali z rukou prezidenta Beneše medaile Za chrabrost před nepřítelem. Bylo to paradoxně několik měsíců poté, kdy v parlamentních volbách v Československu zvítězila komunistická strana. Ta se už brzy měla stát jejich příštím nepřítelem, v roce 1946 ale ještě byla jejím členem i jejich maminka Zdena. „Maminka i strýc Borek vstoupili po válce do KSČ [Komunistická strana Československa], ne kvůli myšlence marxismu-leninismu, ale protože ztotožňovali komunisty s panslavismem. Hodně lidí si tehdy myslelo, že jedině Sovětský svaz, Slovani a Rusové můžou zajistit budoucnost Československa.“

Zdena Mašínová starší ale svůj omyl brzy prohlédla. Komunistický převrat v roce 1948, který znamenal konec demokracie v Československu, Mašínovy šokoval. Podle Josefa Mašína tehdy podobně jako mnoho dalších lidí doufali, že západní spojenci nenechají střední Evropu napospas komunistickým režimům a zasáhnou. „Americký prezident Eisenhower to vyhlašoval. Mysleli jsme si, že válka bude, ne za měsíce, ale za dny. Ale neodehrávalo se nic a situace u nás se přiostřovala,“ popisuje období, které bylo pro jejich další vývoj rozhodující. „Usměrnění naší činnosti nastalo tak v devětačtyřicátém až padesátém roce. Přišlo zatýkání, nucené práce, Pomocné technické prapory. Popravy a soudy byly na denním pořádku, oběťmi byli i naši známí, což tehdy ovlivnilo náš postoj.“ Zdena Mašínová ze strany vystoupila v roce 1949 po popravě Heliodora Píky, který byl rodinným přítelem Mašínů, a po zatčení své přítelkyně Milady Horákové, za jejíž omilostnění se snažila orodovat.

Od roku 1949 se bratři Mašínové vědomě chystali na odboj, chtěli být připraveni, až válka nebo alespoň povstání vypukne. S kamarády Milanem Paumerem, Zbyňkem Janatou a Vladimírem „Kikinou“ Hradcem vytvořili organizovanou skupinu.

Byl nebezpečný, střelil jsem ho do hrudi

Sháněli zbraně a podstupovali výcvik. Ctirad Mašín se v roce 1949 hlásil na vojenskou akademii, z politických důvodů ale nebyl přijat. Už předtím nicméně absolvoval alespoň partyzánský kurz Svazu brannosti, kde ho cvičili v zacházení se zbraněmi a v boji jednotlivce proti jednotlivci. „Vydali příručku přeloženou z angličtiny s nakreslenými chvaty a popisem, jak dělat sabotáže,“ vysvětluje Josef Mašín, jak podle popisků v příručce postupně nabývali potřebných dovedností. Branný kurz komunisté organizovali právě pro případ války se Západem. „Ale my to plánovali opačně, že budeme bojovat proti komunistům na jejich území. Učili jsme se mezi sebou chvaty a byli jsme docela dobře vycvičeni.“

Přes maminku také stále udržovali spojení s nyní již generálem Františkem Vaňkem, se kterým spolupracovali za války. „Někdy v roce 1949 nebo 1950 naši maminku informoval, že má být proti komunistům vzpoura. Nešli jsme do školy a čekali u rádia na vyhlášení povstání. Měli jsme připravené zbraně a dali jsme si za úkol, že obsadíme národní výbor v Poděbradech. Počítali jsme, že se k nám přidají i další lidi.“ K ničemu ale nedošlo a následujícího dne mladíci normálně odešli do školy.

Pokud šlo o zbraně, skupina v té době měla k dispozici dva kulomety, německé samopaly, pistole, pušky i ruční granáty. Některé pistole dostali Mašínovi na památku od spolupracovníků svého popraveného otce. „Naše zbraně pocházely z druhé světové války, fungovaly, ale v roce 1951 už byly zastaralé a měli jsme problémy se součástkami. Chtěli jsme mít nové, modernější a praktičtější samopaly ČZ 24, které tehdy měla policie a armáda.“

Aby se palebnou silou vyrovnali svým protivníkům, rozhodli se přepadnout některou ze služeben SNB a samopaly tam uloupit. Vytipovali si za tím účelem služebnu v Chlumci nad Cidlinou – připadala jim přiměřeně velká, právě tak akorát, aby si na ni mohli troufnout. Akci naplánovali na 13. září 1951, měli ji provést bratři Mašínové a Milan Paumer. Předem si na motorce projeli silnici z Chlumce do Prahy, obhlédli si stanici SNB. Počítali, že na služebně by mohly být samopaly pro pět až šest policistů.

Ctirad s Milanem vyráželi z Prahy, Josef z Jeseníku, kde už v té době pracoval jako řidič u Státních lesů – po maturitě se totiž z politických důvodů nedostal na vysokou školu. „Radka s Milanem si vzali v Praze taxíka, měli pistole a já taky. Čekal jsem na ně u Chlumce na dojednaném místě. Taxi zastavilo, vyvedli jsme taxikáře, pana Šulce. Kňoural, že má slabé srdce, tak jsme mu řekli: ‚Dobře, ale nechceme, abys z toho měl potíže, tak tě naoko svážeme, nesnaž se z toho dostat.‘ Ale on se vyprostil a byly z toho pak problémy.“

Poté, co řidiče takto nechali v lese, dojeli všichni tři taxíkem před stanici SNB. Byla už tma, Milan zůstal sedět v autě a Josef se Ctiradem pak sloužícího policistu Oldřicha Kašíka obalamutili historkou, že jim někdo ukradl motorku, takže je pustil dovnitř. Původně měli v plánu ho jen omráčit. „Radka ho klepl do hlavy železnou tyčí z tankového pásu. Esenbák chtěl vytáhnout pistoli a otáčel se ke mně. Viděl jsem, že je nebezpečný. Střelil jsem ho do hrudi, asi ve výši srdce, měl už napůl vytaženou pistoli. Zastřelil jsem ho dvěma ranami, to je způsob, jak se to má dělat,“ popisuje Josef Mašín, jak se stalo, že se Oldřich Kašík stal prvním člověkem, kterého připravili o život.

Z policejní stanice pak rychle odešli, aniž by se zdržovali hledáním samopalů. Obávali se totiž, že další policisté jsou v prvním patře. Skočili do auta a ujeli. Když projížděli místem, kde nechali taxikáře, rozvázaný na ně mával u cesty. Nezastavili a pokračovali do Prahy. „Taxikář pak seděl v base celý rok. StB ho podezřívala, že s námi spolupracoval. Kryl nás a dal jim jiný popis, než jak jsme ve skutečnosti vypadali. Jen říkal, že podle způsobu, jak jsme mluvili, jsme asi studenti.“

V Praze odstavili taxi a rozdělili se. Schylovalo se k ránu a Josef sedl na autobus do Poděbrad. „Do autobusu nastoupili estébáci, stál jsem u dveří. Zajímalo je, kam jedu. Řekl jsem, že do Poděbrad. Ptali se, jak se jmenuju, odpověděl jsem, že Josef Mašín. ‚Ty jsi syn toho generála?‘ vyptávali se. Pak se mě zeptali, jestli vím, co se odehrálo v Chlumci. Odpověděl jsem, že nevím. Nebyl jsem nervózní. Příští den jsem šel na plovárnu a už se tam mluvilo, že někdo přepadl stanici SNB a několik policajtů je zastřelených,“ vzpomíná Josef Mašín na chvíle po tragické akci, jejíž výsledek ho prý ale nikdy netrápil. „Všichni, kdo byli u SNB nebo StB, museli být v KSČ,“ říká s tím, že každý, kdo náležel k ozbrojeným složkám komunistické strany, byl jejich protivníkem. To, že poprvé zabil člověka, ho prý nijak nepoznamenalo. „Tahle naše akce působila dobře, manželky říkaly příslušníkům SNB, ať odejdou, že je to nebezpečná fuška.“

Zabij, nebo budeš zabit

Samopaly ČZ 24, o něž jim šlo, nicméně v Chlumci nad Cidlinou nezískali, a tak se je rozhodli ukořistit na jiné stanici SNB, tentokrát ve středočeských Čelákovicích. Milan Paumer město znal, pracoval tam. Josef Mašín ovšem do čelákovické akce nešel, nemohl si totiž vzít v práci v Jeseníku další volno. Stanici SNB proto 28. září 1951 přepadli Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata.

„Akce začala v Praze, kluci zavolali sanitku, že někdo leží u Čelákovic se zlomenou nohou, a když sanitka přijela, omámili posádku chloroformem,“ zprostředkovává Josef Mašín průběh akce, jak mu ji později bratr a kamarádi popsali. Omámené zdravotníky pak členové skupiny spoutali v lese a sanitkou dojeli k čelákovické stanici SNB. Osmadvacetiletému strážmistru Jaroslavu Honzátkovi oznámili, že jim někdo ukradl motorku. Když s nimi vyšel ven, odzbrojili ho, vtáhli do služebny a svázali. Poté, co jim řekl, kde jsou samopaly, ale odmítl jim vydat klíč od skříně, omámili i jeho chloroformem. Rozbili skříň a vzali samopaly. „Zbyněk a Milan odešli ze služebny a Radka potom Honzátka zneškodnil nožem. Pistoli jsme už použili k zneškodnění esenbáka v Chlumci a nechtěli jsme opakovat stejný modus operandi. Mysleli jsme taky, že by výstřely vzbudily poplach. Instruktoři Svazu brannosti doporučovali v takových případech použít nůž.“

Tříčlenná skupina pak dojela sanitkou zpátky do Prahy, s sebou si vezli pět samopalů, několik pistolí a munici. Zbraně vyložili v pražském Ctiradově bytě – Ctirad totiž po roce 1949 studoval v Praze na ČVUT – a sanitku odstavili.

Josef Mašín byl vždy přesvědčen, že stejně jako chlumeckého policistu Kašíka, bylo nutné zabít i již svázaného a omámeného čelákovického Honzátka, a že kdyby se tehdy jeho bratr nepohodlného svědka nezbavil, policisté by celou skupinu záhy dopadli. „Zabití Honzátka bylo správně udělané. Přesně podle předpisů Svazu brannosti a podle příručky pro partyzánský boj. ‚Zabij, nebo budeš zabit!‘“

Na Západ se chtěli dostat obrněným náklaďákem

Mladíci si šli do Čelákovic pro samopaly ještě s přesvědčením, že je budou potřebovat pro své další akce v Československu. Již brzy poté se ovšem jejich plány změnily. „Byla to otázka celkového vývoje politické situace. Dnes tomu nikdo nevěří, ale tehdy se mělo za to, že během týdnů nebo i dnů dojde k nějakému konfliktu,“ vysvětluje Josef Mašín, proč se již na podzim roku 1951 poprvé rozhodli pokusit dostat ze země. Na Západě chtěli podstoupit výcvik, popřípadě navázat kontakt se západními zpravodajskými službami a vracet se do vlasti jako agenti chodci.

Maminka Zdena o jejich úmyslech věděla, stejně jako její známý Zbyněk Roušar a také její bratr, Josefův a Ctiradův strýc Ctibor Novák. Oba mužové už s nimi v té době úzce spolupracovali a pomáhali jim uskutečňovat jejich plány. Bylo ujednáno, že až na Západě naváží potřebná spojení, vrátí se a maminku, Nováka i Roušara vezmou přes hranici s sebou.

Zdena Mašínová se v té době zároveň dozvěděla o jakémsi agentovi CIC, který se schovával u jednoho jejich známého. „Ten agent se chtěl dostat zpátky na Západ a měl s tím nějaké problémy. Nebyl úplně cizí, bylo to nějak napojeno na lidi, se kterými maminka spolupracovala, snad i na generála Vaňka,“ podotýká Mašín s tím, že maminka Zdena tehdy agenta odkázala na svého syna Ctirada.

„Tohle bylo nepředvídané, ale souhlasili jsme, že ho vezmeme s sebou. Plánovali jsme přejít hranice přes Šumavu, měli jsme tam obhlídnutá místa, kde by to šlo.“ Skupina usoudila, že pro svůj záměr bude potřebovat auto s náhonem na všechna čtyři kola, aby se třeba i přes pole dostali co nejblíže k hranici. Jedno takové našli u podniku ČSAD v Poděbradech, jezdil tam s ním jeden jejich přítel a slíbil jim auto půjčit. Další přítel Egon Plech, který měl hranice překročit s nimi, jim sehnal povolení, které tehdy bylo u náklaďáku pro jízdu na větší vzdálenosti potřeba. U známých si nechali uříznout železné pláty jako obrnění do kabiny i na nákladní plochu.

Koncem října již bylo vše připravené. Den před plánovaným odchodem dorazil do Poděbrad strýc Borek a s Josefem Mašínem, Milanem Paumerem, Egonem Plechem a Zbyňkem Janatou si v bytě Mašínů předávali závěrečné instrukce. Ctirad odešel na Riegrovo náměstí na poslední schůzku s agentem CIC. Jak se ale později ukázalo, ten už byl tou dobou zatčen – Josef Mašín se domnívá, že zřejmě ztratil nervy, šel se před odchodem rozloučit se svou rodinou a Státní bezpečnost ho při tom dopadla. Místo něj tak už na Riegrově náměstí čekala na Ctirada tajná policie. 

Ostatní zatím v bytě Mašínových nabíjeli zásobníky do samopalů, když náhle zazvonil zvonek. „Radka si ale mohl otevřít svými klíči. Vyšel jsem na balkon a slyšel jsem pohyb několika bot, bylo mi jasné, že je to StB,“ vzpomíná Josef Mašín na dramatické chvíle. Zeptal se z balkonu, kdo to je. Ozvalo se: „Pojďte nám otevřít!“ Zavolal dolů, že hned přijde, vrátil se dovnitř a instruoval ostatní. Když otvíral dveře od bytu, jistili ho již s nabitými samopaly – pokud by estébáci stáli i za nimi, byli připraveni spustit proti nim palbu. Za bytovými dveřmi ale nikdo nestál.

„Řekl jsem klukům, ať běží po schodech nahoru na půdu – i s kufrem, ve kterém byly zbraně. Strýc a já jsme zůstali. Policajti kopali dole do dveří, strýc jim šel otevřít, vyběhli po schodech do bytu. Hnali nás se strýcem s rukama nahoře bytem do všech místností, mířili nám do zad pistolí. Pak nám nasadili želízka a odvedli nás. Policajti ale měli jen pistole a bylo pro ně štěstí, že nešli po schodech na půdu, kde se schovávali kluci se samopaly.“

Rozhodl jsem se, že nic neřeknu

Josefa a jeho strýce Ctibora Nováka poté estébáci v civilu odvedli na služebnu Státní bezpečnosti nedaleko Riegrova náměstí. Po zhruba hodinovém čekání je naložili do přistaveného policejního antonu, kam posléze přivedli další zatčené, mezi nimi také Ctirada Mašína. „Překvapeně se na nás podíval, naznačil jsem mu ale, že na nás nic nemají, Radkovi se viditelně ulehčilo.“ Odvezli je do vyšetřovací vazby v pražské Bartolomějské ulici. Tam Josef Mašín dostal vězeňské šaty, zavázali mu oči a odvedli ho do cely. „Několik dnů jsem nevěděl, kde jsem. Aby nás znejistili, nechávali nás běhat se zavázanýma očima proti zdi,“ říká k metodám, které tehdy StB používala. Zatímco ve své kobce čekal na výslech, každou noc slýchal křik mučených spoluvězňů. 

„To byla naše noční hudba. Slyšíš, jak otvírají nějakou celu a vyvádějí někoho ven. Čekáš, ten člověk se nevrací den, dva. A když se vrací, nejde, ale vlečou ho po podlaze. Přivlečou ho a hodí do kobky zpět. Člověk je tam sám a tohle na něj psychologicky působí.“

K psychologickému nátlaku patřilo i to, že se vyšetřovatelé snažili vzbudit dojem, že o vězni vědí naprosto všechno. Josef Mašín se zprvu obával, že tomu tak je i v jeho případě a že jeho trýznitelé vědí o spojitosti mezi ním a přepadením policejních stanic v Chlumci a Čelákovicích – což by znamenalo jistou oprátku. „Ale nikdy jsem se necítil tak volně, jako když jsem věděl, že je se mnou konec,“ konstatuje Mašín. „Rozhodl jsem se, že nic neřeknu, a nic jsem neřekl. Byl jsem vyrovnaný se světem, nic by mě nepřekvapilo.“

Teprve postupně mu docházelo, že je vyšetřován pouze pro přípravu nedovoleného opuštění republiky a že s případy zabití dvou strážníků ho Státní bezpečnost nijak nespojuje. Samopaly ukořistěné v Čelákovicích totiž policie u Mašínů nenalezla. Milan Paumer a Zbyněk Janata, kteří je během zátahu odnesli na půdu, počkali po zatčení Josefa a strýce Borka, až bude vzduch čistý, a poté kufr plný zbraní ukryli u Vladimíra „Kikiny“ Hradce. Policie tak v bytě Mašínových našla jen několik ručních granátů, které naneštěstí odnést nestihli. Fotografie granátů vyšetřovatelé Josefovi opakovaně ukazovali u výslechů, vždy ale tvrdil, že s nimi nemá nic společného a že jim je policie nejspíš musela sama podstrčit. „Myslím, že nakonec uvěřili, že to tam sami strčili, poněvadž to patřilo k jejich modu operandi. Radka jim řekl to samé, což bylo velké štěstí.“

To, že on sám, jeho bratr Ctirad ani strýc Borek vyšetřovatele nenavedli k případům přepadení policejních stanic, Josef Mašín zpětně považoval za zcela mimořádné. „Při výslechovém stylu StB bylo těžké se nepřiznat, i když byl člověk sám. Když byli dva, bylo to skoro nemožné, protože jeden něco řekne, oni to použijí proti druhému, a jeden druhého začne postupně usvědčovat,“ vysvětluje. „Jsou-li tři zamíchaní do stejné věci, je neslýchané, aby se z toho dostali. My jsme byli tři, a dostali jsme se z toho. Neznám žádný jiný případ podobný tomu, co jsme udělali my – Chlum a Čelákovice –, kdy by vyšetřované nepověsili. Ale poněvadž strýc držel, Radka držel a ani já jsem nic neřekl, tak jsme se z toho dostali.“

Počátkem roku 1952, po zhruba třech měsících útrap, Josefa Mašína z vyšetřovací vazby propustili, strýc Borek se na svobodu dostal ještě o něco dřív. Ctirada Mašína ale v srpnu 1952 odsoudili za přípravu nelegálního přechodu hranic ke dvěma a půl letům vězení. Trest si odpykával v uranovém pracovním lágru na Jáchymovsku.

Účetní Rošický měl smůlu 

Josef Mašín se záhy po svém návratu z vězení pokusil o odchod z Československa podruhé. S Egonem Plechem chtěli tentokrát přejít do východního Německa a přes ně pokračovat dál na Západ. Ani tento pokus však nevyšel: Plech podle Mašína během cesty zpanikařil a vrátili se raději oba dva.

V pozdějších Mašínových plánech už proto Plech nefiguroval. Do skupiny naopak přibyl Václav Švéda, kterého zhruba v této době seznámila s Josefem maminka Zdena. Byl jejich vzdálený příbuzný, pocházel z Lošan stejně jako Josefův otec a za účast na protinacistickém odboji strávil i on několik válečných let v kriminále. Perzekvován byl i po únorovém převratu, v roce 1950 mu komunisté sebrali lošanský statek a Švéda, který byl o 11 let starší než Josef Mašín a měl již v té době dvě malé děti, se i s rodinou musel vystěhovat. Skupina přemýšlela, jak by mu pomohli, a uvažovali také o tom, jak dostat z vězení Ctirada Mašína. „Věděli jsme, že budeme potřebovat peníze, pokud chceme cokoli dělat. Byli jsme tehdy naprosto nemobilní, ale když jsme něco plánovali, muselo se tam jet. Bez peněz to nešlo,“ popisuje Josef Mašín, jak dospěli k rozhodnutí, že se pro jakoukoli další odbojovou činnost musejí pokusit získat finance.

Zbyněk Janata tehdy pracoval v podniku Kovolis v Hedvikově na Chrudimsku. Měl proto příležitost zjistit, jak to tam funguje s výplatami – a že řidiče, který peníze na výplaty do Kovolisu převáží, obvykle doprovází jen pokladník a velitel závodních Lidových milicí. Mladíci si projeli trasu z banky do Kovolisu a rozhodli se, že auto přepadnou. Napoprvé však akce zkrachovala. Milan Paumer, jenž hlídkoval na křižovatce před vesnicí, prý usnul, a neupozornil tak své druhy, že se auto blíží.

Milan Paumer vzápětí musel narukovat na vojnu, takže k druhému pokusu se 2. srpna 1952 odhodlali již jen Josef Mašín s Václavem Švédou. Uniformy SNB, které sháněli, se jim získat nepodařilo, a tak se spokojili se stejnokrojem Lidových milicí. Václav Švéda v milicionářských montérkách a rádiovce s nápisem Lidové milice vstoupil do vozovky s plácačkou na zastavování aut, a vůz s výplatami zajel ke krajnici. „Vašek řekl: ‚Soudruzi, kontrolujeme vás, já jsem z milice, tady kolega z StB. Máme tady vyšetřování. Kam jedete?‘ Řekli, že jsou z Kovolisu. Vašek vytáhl pistoli a ptal se, zda jsou ozbrojení. Řekli, že ozbrojený je jen šéf ochranky, který je ze závodní milice. A milicionářem že je také účetní Rošický, ten ale na výslovný dotaz popřel, že by u sebe měl zbraň,“ popisuje Mašín.

Šéfa ochranky a šoféra nechali pod namířenou pistolí vystoupit. V autě tak zůstali na zadních sedačkách jen hlavní účetní Kovolisu Josef Rošický a také kuchařka podniku, která se oproti jejich předpokladům toho dne svezla s výplatami. Josef Mašín vsedl na místo řidiče a rozjel se k nedaleké bažantnici. Tam chtěli všechny čtyři svázat a s uloupenými penězi pak odjet vlakem. „Když jsem ale dojížděl k bažantnici, Rošický se na mě zezadu vrhl, skočil na volant a snažil se strhnout auto. Prudce jsem zabrzdil, oba vlítli dopředu, já jsem vyskočil z auta. Myslel jsem, že mám pistoli v kapse, ale zjistil jsem, že mi vypadla v autě.“

Z vozu pak rychle vystoupil i Rošický, a byť předtím tvrdil, že není ozbrojen, vytáhl pistoli a přes auto, které bylo mezi nimi, na Mašína namířil. „Dal jsem ruce vzhůru, říkal jsem: ‚Soudruhu, to musí být nějaký omyl.‘ A šel jsem k němu s veselým výrazem, přibližoval jsem se s rukama nad hlavou, skočil jsem po něm a odzbrojil ho. Svaz brannosti byl k něčemu dobrý, zkroutil jsem Rošickému ruku za záda. Spadli jsme na zem, dvakrát jsem zmáčkl kohoutek jeho pistole a to byl konec soudruha Rošického.“

Vyděšená kuchařka běžela do bažantnice. Mašín odtáhl tělo Rošického za drátěný plot, po silnici už přicházel Švéda s řidičem a šéfem ochranky. I je zavedli do bažantnice a všem pohrozili, že skončí špatně, pokud se odtamtud hnou a budou se je snažit prozradit. Pak Josef Mašín s Václavem Švédou nasedli do auta, dopravili se k železniční zastávce a odtamtud vlakem do Olomouce. Václav Švéda nesl ukořistěné peníze v kufru, šlo o necelých 900 tisíc korun.

„Neměli jsme naplánováno, že někoho zastřelíme. Ale věděli jsme, že když bude potřeba někoho zastřelit, tak se to stane,“ uvádí Mašín k další náhodné oběti jejich činnosti. Ani smrt účetního Rošického si podle svých slov nikdy nevyčítal. „Věděl jsem, co může následovat, a kdybych Rošického tehdy nezneškodnil, nemluvili bychom dnes spolu,“ řekl dokumentaristovi Paměti národa v roce 2020.

Za dostatečné ospravedlnění vždy považoval to, že Rošický byl údajně členem komunistické strany. V okamžiku přepadení auta o něm ale nic nevěděl. „Až zpětně se ukázalo, že ten s pistolí, který mě napadl neozbrojeného a který měl smůlu, byl soudruh Rošický.“ Vzpomínky Stanislava Rošického, syna zastřeleného účetního, jsou součástí Archivu Paměti národa.

Další sabotáže byly v plánu

Za získané peníze skupina koupila motocykly Jawa, které jim měly posloužit k rychlejším přesunům při odbojových akcích. Část peněz věnovali Václavu Švédovi. „Věděli jsme, že mohou přijít výčitky, že peníze používáme k našemu prospěchu. Švédovi ale museli z něčeho žít, vystěhovali je ze statku v Lošanech, nesměli si jako kulaci vzít ani nábytek,“ popisuje Mašín neutěšenou situaci Václava Švédy, který se s manželkou a dvěma malými dětmi musel nastěhoval ke svému otci v Pivíně na Prostějovsku. „Neměli ani co jíst. Spali na podlaze. Lidé si dnes nedovedou představit, jaká tehdy byla situace a jaké napětí vládlo ve společnosti. Kdo chtěl přežít, stáhl ocas mezi nohy, to naneštěstí bylo typicky české.“

Skupina kolem Mašínů zatím přemýšlela, jak dostat z jáchymovského lágru Josefova bratra Ctirada. Snažili se získat práci v jáchymovských uranových dolech, ta prý ale – pokud ji nevykonávali vězni tamních lágrů – byla dobře placená a dávala se za úplatky. Strýc Ctibor Novák a matčin známý Zdeněk Roušar se proto snažili navázat pomocí úplatků potřebná spojení na vlivné lidi – i k tomu použili peníze získané přepadením auta Kovolisu.

Dříve než se však pokusili Ctirada Mašína osvobodit z věznice v Jáchymově, poslala ho v květnu 1953 na svobodu amnestie prezidenta Antonína Zápotockého. „Přišel z basy velice hubený. Moc dobře je tam nekrmili a měli těžkou práci,“ komentuje Mašín s tím, že žalářování nicméně bratra Radku „nenapravilo“ a okamžitě byl ochotný zapojit se do další odbojové činnosti. Několik měsíců po propuštění tak Ctirad Mašín s Václavem Švédou zapálili několik stohů v okolí Pivína.

„Vašek a Radka chtěli před zimou poškodit zásobování krav a koz v JZD a státních statcích. Když stohy shořely, mělo to velký ohlas v celé oblasti,“ vysvětluje Mašín smysl sabotážní akce namířené proti kolektivizaci venkova a násilnému nahánění sedláků do jednotných zemědělských družstev. „Vašek bydlel u rodičů v Pivíně a znal terén. Radka s Vláďou Hradcem připravili na akci časovaná zapalovadla, vyrobili je za pomoci starého filmu.“ Ani tyto žhářské útoky se neobešly bez krveprolití. Při potyčce s místními dobrovolnými hasiči Ctirad Mašín vážně zranil Jána Leciána, když ho střelil do hrudníku a do oka.

V letech 1952 a 1953 členové skupiny prožívali zklamání z protikomunistického odboje. Podle Josefa Mašína se toho totiž moc nedělo, byť se zdálo, že každý, s kým probíhal politický proces, vedl podle komunistů organizovanou skupinu bojující proti lidu. „My jsme plánovali narušování sjezdů Lidových milicí, atentát na ministra národní obrany Čepičku nebo na prezidenta Gottwalda. Vašek Švéda pracoval jednu dobu v Kutné Hoře jako horník, byla tam úschovna výbušnin. Mohli jsme se tam dostat k donaritu, napodruhé jsme se zmocnili 100 kilogramů. Naším záměrem bylo použít ho před centrálou Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, vyhodit do vzduchu nějakého komunistického potentáta nebo vyhodit do vzduchu vlak s uranem pro Sovětský svaz.“ Příprava takové akce ale podle Mašína trvá dlouho a oni všichni měli kromě odbojových plánů také svá zaměstnání. „Nejblíže jsme byli k přepadení autobusu StB z Kolína do Milovic, kde měli estébáci výcvik na střelnici. Přes Vaška Švédu jsme věděli, kudy jezdí, a vybrali jsme místo pro útok na autobus.“

Cesta na Západ měla trvat čtyři dny

K ničemu z toho už ale nedošlo. Když byl na podzim roku 1953 povolán na vojnu také Josef Mašín, rozhodli se, že se znovu pokusí o odchod na Západ. Opět zvolili cestu přes Německou demokratickou republiku (NDR): tu sice ovládali komunisté a nacházely se v ní početné jednotky Sovětské armády, Berlínská zeď však ještě neexistovala, a z východního Berlína se tak dalo relativně snadno projít do západní části města, složené z americké, anglické a francouzské okupační zóny. Jak znovu vysvětluje Josef Mašín, v případě rozpoutání třetí světové války si přáli bojovat na správné straně. Tedy po boku západních spojenců proti východnímu komunistickému bloku.

Ještě před svým třetím – a nakonec úspěšným – pokusem o odchod z republiky skončil ale Josef Mašín znovu nakrátko ve vězení. „Manžel mojí přítelkyně mě udal, že chci utéct do zahraničí a že jsem ho přemlouval, ať jde se mnou. Neměl mě rád,“ podotýká. „K ničemu jsem se nepřiznal. Soudce Kubiš, otec zpěvačky Marty Kubišové, který udání projednával, byl přítelem naší rodiny a všechno dobře dopadlo.“ Než se vydali směrem na Berlín, kontaktoval také bratry Mašínovy starý přítel jejich rodiny, brigádní generál František Vaněk. Požádal je, aby americkým zpravodajcům předali na Západě důvěrnou informaci: totiž že v případě války nebude část československé armády v oblasti Českých Budějovic klást odpor. 

I tentokrát bylo v plánu, že se po výcviku na Západě vrátí do Československa jako agenti a převedou přes hranice svou maminku Zdenu, strýce Borka a Zbyňka Roušara. Podobně si chtěl pro svou manželku a děti dojít Václav Švéda, který se na nebezpečnou cestu vydával s nimi. „Kdyby došlo k prozrazení naší činnosti, byli by lidé, se kterými jsme spolupracovali, první na řadě. Proto jsme je chtěli dostat ze střelné linie,“ říká Josef Mašín. Počátkem října 1953 jich nicméně odcházelo pět: kromě bratrů Mašínů a Václava Švédy také jejich kamarád Zbyněk Janata a Milan Paumer, který byl v Martině na vojně a ostatní ho tam „nechtěli nechat“.

Skupina plánovala překročit hranici s NDR u krušnohorského městečka Hora Svaté Kateřiny. Josef Mašín předem prošel celou oblast zvolenou pro opuštění Československa. Odhadovali, že od hranic jim to pěší chůzí potrvá do Berlína zhruba čtyři dny. Jen pro tuto dobu si tak nachystali zásoby potravin, v aktovkách měli konzervy od UNRRA s kondenzovaným mlékem a denní dávky potravin, jaké americká armáda dávala svým vojákům. „Čtyři dny je krátká doba, mysleli jsme, že přežijeme i bez velkého jídla,“ vysvětluje Mašín. Netušili, že cesta za svobodou se jim mnohonásobně protáhne.

Maminka Mašínová jim kromě toho sehnala 25 amerických dolarů, které směnila za peníze získané přepadením auta Kovolisu, víc se jí na černém trhu obstarat nepodařilo. Zvažovali také, jakými zbraněmi se na cestu vybavit. Ukořistěné samopaly by jim v aktovkách zabraly hodně místa, nakonec si proto vzali jen pistole a 52 nábojů. Zbyněk Janata zbraň nedostal, podle Josefa proto, že byl až příliš rázný a horkokrevný. „Kdyby Zbyněk měl pistoli, mohli bychom se zbytečně dostat do nebezpečné situace,“ říká Mašín. „Zbyněk nám zazlíval, že jsme mu ji nedali. Nelíbilo se mu to, ale hlavní byl úspěch.“

Vzbudili pozornost pokusem opatřit si auto

Pro přechod do Německa si pětice zvolila noc z 3. na 4. října roku 1953. Ve dvou skupinách dojeli vlakem do Chomutova, přespali v keřích u nádraží a ráno pokračovali znovu ve skupinách autobusem k Hoře Svaté Kateřiny. Setkali se u triangulačního bodu a počkali do noci. Přes hranici šli za hluboké tmy, což bylo náročné, protože oblast byla tenkrát hustě zarostlá smrky a mnoho stromů bylo vyvrácených, v dírách po kořenech stála voda. „Tápali jsme před sebou, měsíc nesvítil. Milan spadl do jedné takové díry a ztratil ve vodě pistoli. Hledali jsme ji, ale nenašli.“

Až na tyto obtíže ale hranici přešli bez problémů. Když překonali ostnatý drát, ocitli se v jakési lesní školce. Slyšeli pohraniční hlídky, vylekal je nedaleko projíždějící vlak, který na rozdíl od vlaků v Československu nepískal, ale zvonil, a oni nevěděli, co to znamená. Pokračovali nicméně na západ, než došli do opuštěné vesnice. Zbytek noci přečkali v prázdné stodole. Pršelo, a když přišlo ráno, byli stále ještě mokří a zmrzlí.

Zatímco na československé straně se mohli řídit podle vojenské mapy Chomutovska, kterou jim sehnal Zbyněk Roušar, pro další úsek cesty měli již jen schematický plán NDR, který Josef našel v jakémsi časopise. „Mapy se tenkrát nedaly prostě koupit. Vládla taková hysterie, že kdyby se člověk o to snažil, hrozilo, že bude udán. Mapy měli jen vojáci,“ vysvětluje Josef Mašín. Neměli proto příliš ponětí, jak to ve východním Německu vypadá – a to nejen co do geografie. Brzy zjistili, že jsou nápadní už jen svým zjevem. V poválečném Německu ostatně nezbylo mnoho mladých mužů, a ti zbylí často pajdali o jedné noze nebo byli jinak viditelně zubožení. „My jsme vypadali příliš dobře oblečení. Němci nosili staré vojenské čepice, my jsme měli rádiovky a já nepromokavý kabát. Přes hranici jsme šli v dlouhých kalhotách, ale Němci nosili krátké kalhoty zastrčené do fuseklí.“

Dva nebo tři dny pokračovali směrem na sever, drželi se mezi dálnicí a silnicí vedoucími do Berlína. Řídili se směrovkami na silnicích a nikoho se na nic neptali, dobře německy z nich totiž uměl jen Vašek Švéda, který za války strávil čtyři roky v německé věznici. Ostatní se sice byli schopni domluvit, ale podle silného přízvuku bylo jasně poznat, že nejsou Němci.

Ochladilo se a začal padat sníh. V noci, kdy spali pod širým nebem, je sníh celé pokryl. „Na tak velikou zimu jsme neměli oblečení. Zbyněk Janata trval na tom, že nemůžeme jít pěšky, bylo to pomalé a ne moc pohodlné,“ říká Josef Mašín a vysvětluje, že rozhodnutím vzít s sebou horkokrevného Zbyňka prý chtěli hlavně zabránit tomu, aby v Československu prováděl další akce. Báli se totiž, že by se po jejich odchodu připojil k jiné odbojové skupině, a pokud by byl zatčen, tresty by padly i na jejich maminku, strýce Borka, Zbyňka Roušara a další. Po jeho naléhání nyní padlo rozhodnutí, že se skupina pokusí opatřit si auto. Tehdy se běžně jezdilo autostopem, a tak bez potíží stopli projíždějící Volkswagen.

Řidiče vyvlekli do lesa u silnice. Než se jim ho však podařilo omámit chloroformem a svázat, zahodil klíče od zapalování. „Nemohl jsem odhozené klíče najít,“ vypráví Mašín. „Zbyněk měl dávat pozor, nepohybuje-li se někdo na silnici. Nebyl šťastný, že neměl zbraň. Radka mu půjčil pistoli, což se ukázalo jako problém. Okolo jel někdo na kole a slyšel, že se v lese něco odehrává. Zbyněk vytáhl pistoli a vystřelil, aby ho polekal. Po silnici tam šli další lidi a zastavilo další auto. Nechali jsme svazování a snažili se co nejrychleji zmizet. Zbyněk spadl do mělkého příkopu a vymknul si kotník, což bylo velice bolestivé.“ Slabiny jednotlivců se podle Josefa Mašína někdy ukážou až při ostré akci. „Zbyněk je měl a způsobil naše další problémy. Když se k nám blížilo auto nebo lidé, nechtěl si lehnout, protože pršelo a nebylo příjemné lehnout si do bláta.“

Auto nezískali, navíc vzbudili nežádoucí pozornost a ve zmatku po Zdeňkově výstřelu také ztratili aktovku, ve které zůstal mimo jiné i jejich kompas. Museli se pak řídit podle hvězd. „Zbyněk si stěžoval, že ho vymknutý kotník velice bolí. Povzbuzovali jsme ho, jak jsme mohli. Dostali jsme se na zavřenou plovárnu u nějakého městečka a přespali jsme tam. Předpokládali jsme, že nás bude policie hledat, a proto jsme pak už cestovali hlavně v noci.“

Smyčka se stahuje

Pohybovali se nyní v oblasti na západ od Drážďan a za několik dalších nocí dorazili do Riesy, kde byla, jak věděli, velká sovětská vojenská základna. „Bylo tam mnoho kasáren. Snažili jsme se tam zapamatovat si co nejvíc o vojenských objektech, abychom o nich mohli říci Američanům,“ upozorňuje Josef Mašín. „Když jsme se dostali do Západního Berlína, velmi je zajímaly naše odhady o sídlech ruských jednotek a místech jejich ubytování.“

Z Riesy se chtěli do Elsterwerdy, která ležela na druhém břehu Labe, dostat vlakem, připadalo jim, že je to nejlepší způsob, jak překročit řeku a vyhnout se policejním kontrolám na mostech. Aby si mohli koupit lístky, potřebovali ale východoněmecké marky. Přes den se schovávali v jakési kůlně, večer se Vašek Švéda s Milanem Paumerem vydali do hospody a vyměnili s hospodským několikery hodinky a tabatěrky za jídlo a peníze. Za ně si koupili lístky a bez potíží dojeli do Elsterwerdy. „Tam na nádraží hlásili z tlampačů, že vlak dojel do konečné stanice a pojede zpět. Jenomže my jsme tomu dobře nerozuměli a nevěděli jsme, že vlak nejede dál. Zjistili jsme to, teprve když se otočil.“ Na zpáteční cestě je znovu kontrolovala průvodčí a vzhledem k tomu, že neměli zpáteční lístky, zjistila, že jsou cizinci. Nic prý ale neřekla a nedělala jim problémy.

Znovu se nicméně ocitli na nesprávném břehu řeky a další peníze neměli. Tentokrát se proto rozhodli překročit Labe pěšky. Svítilo slunce a most hlídali dva volkspolicisti se samopaly. Rozdělili se na dvě skupiny a podařilo se jim přes hlídku projít. „Dělali jsme německý rozhovor z několika slov, co jsme uměli bez akcentu,“ přibližuje Mašín. Do Elsterwerdy pak pokračovali po silnici, byli velice hladoví. „Jedli jsme rajčata na zahrádkách nebo zmrzlá jablka spadlá ze stromu. Problém byl taky v tom, že Vašek Švéda a Zbyněk Janata kouřili, a když jim cigarety došly, byli velmi nervózní a trpěli.“

Hlídky Volkspolizei, východoněmecké „lidové“ policie, ovšem tehdy nestřežily jen mosty a jedna z téměř všudypřítomných hlídek si neobvykle vypadající pětice všimla. Jak se až mnohem později dozvěděli, hlídka je nahlásila jako podezřelé. „Dostali jsme se v jedné vesnici na další zavřené koupaliště a schovali se v jedné kabině na převlékání. Přijelo auto plné volkspolicistů, viděli jsme a slyšeli, jak prohledávají jednu kabinu za druhou,“ říká Josef Mašín. „Dostali se do půlky a s prohledáváním skončili dřív, než by nás našli. Bylo jich asi pět nebo šest, nastoupili do auta a odjeli.“

Měli strašný hlad, a když později kolem desáté hodiny večerní procházeli v další vesnici kolem pekárny, zaklepali na dveře. Otevřelo jim děvče asi sedmnáctileté, a třebaže podle Josefa Mašína nevypadali dobře a byli zarostlí a špinaví, vzala je dívka dovnitř. Řekli dívčinu otci pravdu: že jsou na cestě z Československa do Berlína – a dostali najíst. Když přišla řeč na Poděbrady, dozvěděli se od pekaře, že tam byl na konci války držen v lágru pro německé zajatce, na tamní práci na poli neměl dobré vzpomínky. „Řekl ale, že to byla jiná doba a že teď máme společného nepřítele. Nabízeli nám nocleh, dali nám jídlo i nějaké peníze. Měli jsme i tak obavy, aby nás neprozradili, ale neudali nás.“ Celkem třikrát se jim ve východním Německu dostalo pomoci od lidí, kteří sdíleli jejich nenávist ke komunistickému režimu.

V Elsterwerdě na nádraží tak skupina mohla pořídit další lístky na vlak. Josef s Vaškem šli k pokladně, ostatní čekali venku. Jak se ale později ukázalo, pokladní nebyla z těch, kdo byli ochotní uprchlíkům pomáhat. Zřejmě se jí nezdálo, že dva kluci, kteří vypadají jako cizinci, berou pět jízdenek, a zavolala Volkspolizei. Policistům sdělila, že mají namířeno do Uckra.

Zbyněk běžel opačným směrem

„Tam na nás už čekali. Ve vlaku jsme jeli odděleně ve dvou a ve třech, vystoupili jsme z různých konců vagónu. Nástupiště bylo jakžtakž osvětlené,“ popisuje Josef Mašín drama, které se odehrálo 10. října 1953 pozdě v noci na nádraží v Uckro. „Viděli jsme, že volkspolicisté běží k vlaku. Další kontrolovali lidi, co odcházeli z nádražní haly. Vašek k nim šel první. Byli jsme domluvení, že řekneme, že jsme řečtí komunisti a pracujeme v cihelně u Drážďan – poněvadž do Německa uteklo z Řecka po válce hodně komunistů a partyzánů. ‚A kde máte dokumenty?‘ ‚Dokumenty naneštěstí nemáme u sebe.‘ Volkspolicajt se usmál a řekl, abychom šli do chodby, která byla po naší levé straně. Šli jsme s Vaškem do chodby, on za námi zastavil Radka, Zbyňka a Milana a ptal se, jestli jsou taky Řekové. Myslel si, že nás má všech pět, a volal na pomoc ostatní volkspolicisty.“

Josef Mašín se ještě pokusil otevřít jediné dveře vedoucí z chodby, ty ale byly zamčené. Ocitli se tak doslova ve slepé uličce. Cestu zpět jim zatarasilo asi deset volkspolicistů, z nichž někteří byli vyzbrojeni samopaly StG 44. „Ten Grummini, jejich šéf, měl vytaženou pistoli, křičeli na nás, abychom dali ruce vzhůru. Někteří se smáli, mysleli si, že tam bude velká sranda. Viděl jsem ale, že Radka má ruku v kapse, a věděl jsem, že tam má pistoli P38. Já jsem měl svou pistoli v levé náprsní kapse, odjistil jsem ji už předtím. Dělal jsem, že dávám ruce nahoru, přitom jsem ji rychle vytáhl a střelil jednoho volkspolicistu, který byl nejblíž ke mně. Jmenoval se Strempel, jak jsme zjistili později.“

Také Ctirad Mašín se pokusil vystřelit, pistole mu ale selhala. Grummini ho srazil k zemi, při následné potyčce se Ctiradovi podařilo znovu nabít. Všechno se odehrálo během několika vteřin, vyšlo několik ran, zvuk se odrážel ode zdí a chodbu zahalila oblaka prachu. „Zbytek volkspolicistů utekl, nevíme dodnes, jestli oni stříleli, nebo ne, poněvadž podle pozdějších zpráv a zápisů Volkspolizei měl v sobě Strempel šest průstřelů. Ale Radka a já jsme vystřelili dohromady sedm ran,“ říká Josef Mašín s tím, že on sám prý dvakrát zasáhl Strempela, třetí ranou střelil Grumminiho, když se na zemi potýkal s jeho bratrem, čtvrtou trefil policistu Witkiewitze a nakonec při útěku střelil ještě po policistovi v nákladním autě, kterým zásahová jednotka přijela – toho však zřejmě nezasáhl.

Navzdory početní přesile volkspolicistů a jejich mnohem větší palebné síle každopádně všichni členové Mašínovy skupiny jako zázrakem unikli z obklíčení. Při přestřelce naopak zemřel policejní komisař Hermann Grummini, těžce zraněn vyvázl podkomisař Helmut Strempel a lehčí zranění utrpěl také strážmistr Witkiewitz.

„Když jsme utíkali, volali jsme: ‚Zbyňo, Zbyňo!‘ V chodbě ležely na podlaze tři postavy. Nebyli jsme si jisti, jestli jeden z nich není Zbyněk Janata. Půl minuty jsme na něj čekali, ale nechtěli jsme se dostat do další přestřelky, a tak jsme se rozeběhli podle tratě na sever. Celé dny jsme se bavili, co dělat, až se dostaneme do nebezpečné situace. Už před cestou jsme se domluvili, že když se rozdělíme, vyrazíme vždycky na sever. Zbyněk ale běžel opačným směrem.“

Zahrabali se do slámy ve stodole

Zbytek noci utíkali na sever, ráno se čtveřice již bez Zbyňka Janaty ukryla v lesní školce nedaleko městečka Golssen. Zalehli mezi stromky a sledovali, jak všude kolem projíždějí vojenská a policejní auta. Motorky křižovaly pole a policie prohledávala i nedaleký lesík. K jejich úkrytu ale toho dne nedospěla. V noci se zvedli a pokračovali dál.

Pohybovali se zrádnou močálovitou krajinou. Chvílemi sněžilo a zvláštní hustá mlha se střídavě zvedala a znovu klesala. Spíš podle sluchu než zraku poznali, že je před nimi silnice a na ní auta s vojáky. Vrátili se a chtěli zátah obejít z východní strany, tam ale narazili na odvodňovací kanály – pět šest metrů široké a hodně hluboké.

„Museli jsme kanály překročit. Byla pekelná zima, svlékli jsme se a brodili se vodou, drželi jsme oblečení nad hlavou. Radek na druhém břehu zjistil, že mu spadla pistole, vrátil se zpátky a našel ji,“ popisuje Josef Mašín narůstající těžkosti.

Pokračovali dál na východ až ke vsi Reichwalde. Byli vyhládlí a žízniví, nezbývalo než se napít vody z rybníka, kde se napájely krávy. Našli stodolu a v ní se zahrabali do slámy, tam přečkali několik dní. „Když začala být tma, stříleli Němci všude světlice. Věděli jsme, že drží silnice, během dne projížděla několikrát vesnicí auta s tlampači a hlásila: ‚Ve vašem okolí se pohybují nebezpečná individua, jsou to zločinci, ozbrojení banditi. Kdo jim bude pomáhat nebo neohlásí styk s nimi, bude přísně potrestán.“

Protože policie hlásila i jejich jména, domysleli si, že dopadla Zbyňka Janatu. „Ze Zbyňka dostali náš popis. Věděli, jak jsme oblečení, jak jsme staří a jak se jmenujeme,“ říká Josef Mašín. Podrobnosti o přítelově dopadení se dozvěděli až později: „Zbyněk se po útěku z nádraží v Uckro schovával někde pod klestím, pod řepnými listy, ale pak vstal a šel během dne po silnici. U Pelkwitz ho zatkla hlídka, byl už rezignovaný.“

Bratři Mašínové, Milan Paumer a Václav Švéda však zatčení dál unikali. Po setmění se vykrádali ze stodoly v Reichwalde po jednom či po dvou ven a upíjeli mléko z konví přistavených u domů před ranním svozem. Lokli si vždy jen trochu a pak smazali kroužek, který zůstal nahoře obtištěný. Tahali také ze země zmrzlé mrkve, které zbyly na záhonech.

Zrovna když se jim začínalo zdát, že pátrání už není tak důkladné, zaslechli, jak se dvě ženské ze statku baví o tom, že sousedi viděli v noci někoho lézt přes plot – a že to musejí ohlásit policii. 

„Řekli jsme si, že půjdeme do hospodářství a zjistíme, co můžeme dělat. Byly tam jen ženské, v Německu tehdy žádní chlapi nebyli, ti byli buď v zajateckých táborech na Sibiři, nebo mrtví,“ vysvětluje Josef Mašín. „Přišli jsme do kuchyně a řekli, že my jsme ti hledaní ‚banditi‘, ale že ve skutečnosti žádní banditi nejsme a nechceme jim ublížit.“ Od paní domu se dozvěděli, že kdosi již odešel nahlásit jejich přítomnost policii a že je jen otázka minut, než policie dorazí. Poděkovali tedy a co nejrychleji se spakovali. „A najednou vidíme, že za námi běží kluk a dal nám chleba se sádlem. Nabízel, že nám ukáže cestu, a odmítal se vrátit. Vyvedl nás z vesnice, pak teprve utíkal zpátky.“

Jsme vyřízení tak jako tak

Běželi od Reichwalde po polní cestě. Nedostali se ale daleko, když se za nimi vynořilo policejní auto a z něj vyskákali volkspolicisti v civilu. „Vytáhli pistole a křičeli, ať zastavíme a dáme ruce vzhůru. Stříleli po nás, utíkali jsme a za běhu jedli chleba,“ naznačuje Josef Mašín, jak neodbytný byl hlad, který tehdy cítili. „Seběhli jsme k lesíku, tam nás dohnali, ale měli obavu jít za námi mezi stromy. Proběhli jsme lesíkem a přeběhli další pole, vedla tam silnice. Museli jsme ji překročit, ale byli tam dva policajti na motorkách vyzbrojení puškami, stříleli po nás.“

Po silnici navíc právě přijížděla kolona policejních a vojenských náklaďáků a autobusů a i tito další volkspolicisti po nich začali pálit. „Přibližovali jsme se pod střelbou k silnici, proběhli jsme mezi autobusy, ze kterých vyskakovali policajti. Před námi na druhé straně silnice byla hájovna. Běželi jsme kolem ní, za plotem stál člověk. Ptal jsem se, kterým směrem je Berlín,“ říká Josef Mašín. „Za hájovnou byl lesík, už jsme nemohli dál běžet, byli jsme velice vyčerpaní. Slyšeli jsme, jak se za námi organizuje řetěz policistů a vojáků. Přibližovali se lesem k nám, stříleli ze samopalů do křoví a naprosto po všem.“

Mohlo být kolem čtvrté hodiny odpoledne, když se v lesíku u Waldowa takto opět ocitli ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Skrývali se v jakési prohlubni, asi deset metrů široké. Kolem běhali policejní psi, zřejmě ale nebyli správně vycvičení nebo je příliš mátla všudypřítomná střelba. „Přímo k nám čuchali, ale neupozornili na nás,“ popisuje Josef Mašín. „Policista stál dva tři metry od nás, a neviděl nás v křoví.“

V počátečním zmatku se nicméně Ctiradovi podařilo zastřelit dva jejich pronásledovatele, podle Josefa dokonce jedinou ranou z pistole, což bylo velice neobvyklé a na volkspolicisty i vojáky to značně zapůsobilo. „Říkali, že musíme mít těžké zbraně, něco jiného než jen pistole. Nechtěli jít dál, dokud jim nepřivezou kulomety. Důstojníkům řekli: ‚Polibte si prdel, běžte tam sami!‘ Byla to vzpoura. Stáhli se a čekali na kulomety.“

Čtveřice tím získala trochu času k oddechu. Jakmile se situace zklidnila, zjistili, že Václav Švéda je vážně zraněný, Němci ho zasáhli zřejmě náhodně, když naslepo stříleli do křoví a nepřehledného podrostu. Měl prostřelenou ruku od předloktí k rameni a ztratil mnoho krve. Ležel o kus dál, a teprve když se setmělo, troufli si přitáhnout ho k sobě.

„Měl jsem ještě kravatu, tou jsme mu podvázali ruku, ale Vašek už ztratil tolik krve, že nebyl mobilní. Nedokázal stát, když chtěl jít na malou stranu, nebyl schopen se udržet vestoje. Ležel na zemi, pro nás to byla těžká situace, poněvadž jsme viděli, jak se oni stahují.“ Stále přijížděly další autobusy a nákladní auta a přivážely ještě víc policistů a vojáků. Kolem lesíka vojáci vytvořili řetěz z nákladních aut a zapnuli světla, takže každé vozidlo osvětlovalo to před ním. Na nákladní plochy namontovali kulomety na trojnožkách a pohyblivými reflektory pročesávali okraje lesa. Z tlampačů skupinu vyzývali německy i lámanou češtinou, ať se vzdají, že jim nic jiného nezbývá a dočkají se spravedlivého soudu.

Přijela polní kuchyně, rozváželo se kafe. „Cítili jsme, co jedí, dobře to vonělo a my jsme byli hladoví. Slyšeli jsme cinkání ešusů, viděli jsme, jak chodí s cigaretami, věděli jsme, kde kdo je.“ Zdálo se, že uniknout z obklíčení je nemožné. „Byli jsme všichni v ubohém stavu, nepočítali jsme, že přežijeme. Vašek myslel hodně na svoji rodinu, věděl, že nedokáže jít dál.“ Milan Paumer přišel už dřív o svou pistoli, a protože byli dohodnuti, že v krajní nouzi zastřelí ten, kdo bude mít zbraň, nejdřív ostatní a potom sám sebe, nabídl mu Josef Mašín tuto poslední službu. „Milan ležel vedle mě, já povídám: ‚Chceš ji teď?‘ A on povídá: ‚Heleď, radši ještě počkej.‘ Radka pak přišel s návrhem: ‚Udělejme poslední pokus, jsme vyřízení tak jako tak. Pokusíme se projít, já už do basy nejdu.‘“

Pro Vaška už jsme nemohli udělat víc

Josef i Milan souhlasili se Ctiradem: rozhodli se, že se pokusí proběhnout hradbou aut, vojáků a volkspolicistů. Tiše se rozloučili s Vaškem Švédou, který nebyl ve stavu, aby se mohl o útěk pokusit. „Říkal, ať nezapomeneme na jeho manželku a děti, dostaneme-li se z toho. Bylo to velice smutné.“ Rozdělili si úkoly, naplánovali, kudy kdo poběží a kam kdo bude střílet. „Radka řekl: ‚Až řeknu teď, vyběhneme.‘ Když přeběhl kužel světla z pohyblivého reflektoru, vyběhli jsme. Milan a já jsme běželi před jedním nákladním autem, Radka před vedlejším. Zpozorovali nás, teprve když jsme probíhali. Vystřelil jsem do jedné kabiny a Radka také vystřelil. Jejich problém byl, že stáli ve světlech a jejich noční vidění nebylo tak dobré jako naše.“

Až když se ocitli za linií nákladních aut, obrátili na ně Němci reflektory i kulomety. „Běželi jsme po otevřeném poli a člověk viděl ty světelné kulky, z nichž ke každé si musel přimyslet pět sedm dalších, které vidět nebyly. Dvakrát jsem upadl, pistole se mi zabořila do písku a byla nepoužitelná. Kulky se zaryly do země před mou hlavou, písek mi střílel do očí. Když jsem vstal a doběhl do lesa, spadl jsem do příkopu a tam už byl Milan. A hned vedle ležel k našemu překvapení Vašek Švéda! Adrenalin ho tak zvednul, že i se svým zraněním běžel.“

Němci začali střílet světelné rakety, které vše velice jasně osvětlovaly. Čtveřice rychle musela dál do lesa. Vzali zraněného Vaška a z posledních sil ho odtáhli dalších deset patnáct metrů. Položili ho pod strom, ležel tam se zavřenýma očima. Stále slyšeli hlášení z německých rádií a v okolních vesnicích se rozezvučely sirény. Kolony policejních a vojenských aut se opět daly do pohybu. 

„Vašek byl v polovědomí, znovu nás prosil, abychom se postarali o jeho rodinu. Rozloučili jsme se ještě jednou a ptali se ho, zda chce, abychom ho zastřelili, nebo zda se chce zastřelit sám. Moje pistole totiž nefungovala a chtěl jsem si nechat tu jeho. On ale řekl, že ne. Že se pokusí dostat zpátky do té hájovny nebo někam do vesnice,“ vzpomíná Josef Mašín. A dodává: „Vašek byl jeden z mých nejlepších kamarádů. Chtěl jsem pro něj udělat všechno, co jsem mohl, ale v téhle chvíli už jsme pro něj nemohli udělat víc. Políbili jsme ho a řekli: ‚Možná se dostaneš do Berlína dřív než my.‘“

Když Václava Švédu opouštěli, byl již v bezvědomí. Později ho na místě našla německá policie a po vyléčení ho Němci předali do Československa, kde ho komunistický soud poslal i se Zbyňkem Janatou a Ctiborem Novákem, strýcem Mašínových, na šibenici. Paměť národa uchovává svědectví jeho dcery Ludmily Zouharové.

Tři dny pod kupou klestí

Bratři Mašínové a Milan Paumer pak obešli vesnici, o níž se až mnohem později dozvěděli, že to byl Waldow, a vyrazili znovu na sever. Pohybovali se teď rovinou porostlou jen nepříliš hustými borovými lesy. Viděli projíždět kolony vojenských aut, které se je snažily předjet. Do akce tehdy byli povoláni i Sověti, kteří shodou okolností měli právě ve Waldowě jednu ze svých největších leteckých základen.

Prchající mladíci už z dřívějška věděli, že vojáci jsou schopni vyskakovat za jízdy z náklaďáků, a vytvořit tak smyčku z pravidelně rozmístěných hlídek. Zdálo se jim ale, že tentokrát se vozidla pohybovala příliš rychle na to, aby to vojáci dokázali. Když se tedy zanedlouho dostali k silnici, doufali, že bude volná. „Jakmile jsme se ale přiblížili na několik metrů, slyšíme výkřik ‚Halt! Wer da? Hände hoch!‘ Já jsem vystřelil po hlase a oni okamžitě otevřeli palbu z automatických zbraní.“ Byla tma, trojice se dala na ústup, Ctirad utíkal bosý, protože měl už tak napuchlé nohy, že je nedokázal nasoukat do bot. Někdo z Němců mu ustřelil jednu botu přivázanou u pasu. „Několik vteřin poté, co začala palba, se ozval výkřik. Oni si tam zastřelili svého majora z Volkspolizei,“ dodává Josef Mašín.

Stáhli se od silnice k nejbližšímu lesu či spíš jen lesní školce. „Viděli jsme, že jsme znovu obklíčeni. Z druhé strany lesíka běžela dálnice, která byla taky obsazená, Rusáci a Němci tam udělali rojnice. Byli jsme s rozumem v koncích.“ Uprostřed lesa narazili na pískovnu, kde si králíci hrabali v písku své nory. Mysleli si, že je zvětší a schovají se do nich, ale půda tam byla příliš zmrzlá. Uvažovali také o tom, že vlezou do potoka a budou dýchat pomocí dutých stébel. I tuto možnost ale zavrhli.

Pokračovali lesem dál, až se dostali k otevřené mýtině. Na ní leželo několik hald suchého klestí, měly zhruba tři metry v průměru a metr na výšku. Zdálo se jim, že chtít se schovat pod nimi by bylo natolik šílené, že by je tam vojáci hledat nemuseli. Brali prý v úvahu i určitý psychologický moment, kdy doufali, že ráno pokryje zmrzlou trávu čerstvá vrstva jinovatky: „Dívá-li se na to člověk z dálky, vidí neporušené bílé pole. Kdyby přeběhl vrabec, byly by vidět stopy! Takže až ráno přijdou na okraj lesa, uvidí neporušenou plochu, po níž ani vrabec neskákal. Budou mít pocit, že tam nikdo nemohl jít.“ S takovou úvahou si pod jednou z hald vyhloubili díru. Josef a Milan vlezli dovnitř, posledního Ctirada vtáhli za nohy, aby otvor za sebou pečlivě zakamufloval.

V úkrytu přečkali noc. Mrzlo a oni nebyli dostatečně oblečení. „Měl jsem na sobě jen košili a sako, podvlíkačky, kalhoty, ponožky a boty. Radka neměl ani boty, měl jen jednu – a tak oteklé nohy, že botu musel vzadu roztrhnout, aby se do ní alespoň částečně dostal.“ Přišlo ráno, německé a sovětské jednotky si rozdělily les a prohledávaly ho. Kam policisti a vojáci neviděli, tam stříleli – což trojici neslibovalo dobrou budoucnost. Přešel celý den, další noc a teprve dalšího rána dospěli vojáci k jejich mýtině a seřadili se na jejím okraji.

„Jak jsme dýchali, pára z našich úst zamrzala na větvičkách nad námi. Ráno ve slunci led roztával a voda nám kapala do obličeje. Nemohli jsme se hnout a kapky setřít. Bylo to jak čínské mučení,“ přibližuje Josef Mašín okamžiky utrpení, jež patřily k vůbec nejhorším z celé jejich cesty do Západního Berlína. Paradoxně jim částečně pomohla apatie, která se jich již zmocňovala, takže prý plně nevnímali bolest ani pocity. Chyběla jim energie dokonce i na to, aby se třásli zimou.

Vojáci naopak měli dobrou náladu, ptali se velitele, zda mají do hald střílet. Velitel jim nařídil, ať klestí zvednou. V tu chvíli se Ctirad už už chystal vystřelit, Josef ho ale zadržel, byl rozhodnutý počkat, dokud je Němci skutečně neodhalí. 

„Leželi jsme jeden a půl metru od nich a dívali se na jejich postavy a uniformy. Zdvihli haldu asi o patnáct dvacet centimetrů, mezerou jsme viděli jejich boty. Ale zdálo se jim to moc těžké, tak na nás nechali haldu zase spadnout. Velitel jim nařídil, ať na haldy vyskočí a skáčou na nich. Viděli jsme jejich podrážky, byla to neuvěřitelná situace.“

K jejich záchraně přispělo snad i to, že si Josef Mašín předtím, než o dva dny dříve do doupěte zalezl, nedaleko „ulehčil“. Očistil se papírovou jízdenkou na autobus z Jeseníku a vše po sobě zahrabal, jeden ze psů však pozůstatek jeho činnosti vyčmuchal. „Slyšel jsem, jak někdo z nich německy říká: ‚Chlapče, chlapče, ty už autobusem nikdy nepojedeš.‘“ Nález přišel v pravou chvíli a odvedl pozornost jejich pronásledovatelů od místa, kde se skrývali.

Třetí noci se odvážili z klestí vylézt a pokusit se sehnat něco k snědku – na poli u lesa objevili zmrzlou kapustu. Všude okolo však stále probíhalo pátrání, a tak se vrátili do svého úkrytu. Teprve čtvrté noci zamířili přes pole k vesnici. U lesa stály velké hromady jehličí, bylo vidět, že volkspolicisti a vojáci do nich stříleli. „Naštěstí jsme si hromad jehličí předtím nevšimli. Jinak bychom se místo do klestí zahrabali do nich, bylo by v nich větší teplo,“ poznamenává Josef Mašín.

Rozhodli se důvěřovat

Vyčerpaná trojice došla k prvnímu hospodářskému stavení na okraji Waldowa. Obytný dům stál zvlášť a stranou stodola s chlévem, krejčovskou dílnou, kuchyní a seníkem v patře. V chlévech byly dvě krávy a několik prasat, v korytech pro ně ležely přichystány brambory se šrotem. Vrhli se na brambory, z pumpy na dvoře se napili vody. Pak se vyškrábali do seníku a zahrabali se do sena. Byli velice vyčerpaní, zůstali v seně několik dní. „Kuchyně byla přímo pod seníkem a slyšeli jsme, o čem se dole mluví. Každý den přijížděla do hospodářství Volkspolizei a vyslýchala je, jestli neviděli něco neobvyklého. Zdálo se nám, že k ní mají přátelský poměr.“

V noci slézali dolů do kuchyně. Bylo zřejmé, že rodina nemá dost jídla, na noc ale zůstával v kuchyni hrníček kávy či nedojedené polévky. Nezvaní návštěvníci upili vždycky nanejvýš třetinu a smazali kroužek na hrníčku, aby hospodáře nenapadlo, že ve stavení nejsou sami. „Zavařenou švestku jsme si vzali každý jenom jednu,“ říká Mašín. „Ale i tak hospodyně nadávala sedlákovi, že moc jí.“

Obávali se, aby je neprozradila zvířata: když v noci slézali ze seníku, prasata se vždy rozkvičela. Další nebezpečí představovaly hospodyně s mladou ženou, které ráno chodily na seník pro seno. Hráběmi pro ně sáhly z žebříku, sena ubývalo a trojice musela čím dál víc ustupovat. „Byli jsme tam šest dní a slabostí se nám chtělo stále spát. Rozdělili jsme si proto službu a pořád někdo hlídal,“ říká Josef Mašín. Stalo se však, že Milan Paumer během své hlídky usnul, ženské odtáhly seno a uviděly ho. S křikem utíkaly pryč. „Byli jsme na to připravení, já a Radka jsme běželi dolů, Radka do obytného domu, já do dílny. Celá rodina byla v dílně, byli vyděšení. Vytáhl jsem pistoli a řekl: ‚Víte, jakou máme pověst. A jestli nás nahlásíte na policii, bude to to poslední, co v životě uděláte. My budeme bezohlední, postřílíme vás a barák zapálíme.“

Vyděšená rodina se zapřísahala, že na policii dosud nikdo neběžel, a prosila je, ať co nejrychleji odejdou, protože i tak se volkspolicisté mohli kdykoli objevit. Hospodář sliboval, že je nevyzradí, oni ale potřebovali jistotu, a tak se rozhodli vzít si do stodoly rukojmí. Volba padla na tehdy sotva čtyřletého hospodářova synka Björna, toho později po domluvě s rodinou vyměnili za Björnovu matku a babičku. Během následujících hodin, kdy jim obě ženy vypověděly na seníku rodinnou historii, mezi nimi vznikla opatrná důvěra. „Nakonec rozuměli naší situaci a pomohli nám, měli jsme společného nepřítele,“ říká Josef Mašín.

Björnův otec jim popsal, kde policisti a vojáci mají rozestavěné své hlídky, a nabídl jim, že je z vesnice vyvede. Dozvěděli se také, že jejich kamaráda Václava Švédu už Němci dopadli. Ctirad dostal boty – byť nepadnoucí – a před další cestou se pořádně najedli: nabízený bramborový salát nechali ochutnat nejprve své hostitele – přece jen si nemohli být jisti, zda do něj „něco nepřidali“.

„Otec kluka nás pak v noci odtamtud vyvedl a ukázal nám cestu. Chtěl s námi jít ještě dál, ale odmítli jsme. Byla to pro nás těžká situace, nevěděli jsme, jestli během dne nenavázal spojení s Volkspolizei,“ popisuje Josef Mašín, jak přemýšleli, zda by se nebezpečného svědka raději neměli zbavit. Rozhodli se ale, že mu budou důvěřovat. „Poradil nám, že nejlíp se dostaneme do Berlína po železnici, že všechny vlaky tam jezdí a vozí se v nich brambory. A byla to pravda.“

Až mnohem později bratři Mašínové a Milan Paumer zjistili, že vesnice, kde se tehdy schovávali, se jmenovala Waldow, a jejich hostitelé Grunertovi. Tehdy na útěku žádná jména z bezpečnostních důvodů znát nechtěli, a ještě i po svém průniku do Západního Berlína úmyslně uváděli nesprávná místa a nesprávná jména. „Nechtěli jsme ty lidi přivést do špatné situace. Proto jsme také odmítali nabídky novinářů a filmařů – protože jsme nikoho nechtěli přivést do maléru.“

Tak se také stalo, že ve Waldowě až do pádu komunistického režimu téměř nikdo nevěděl, že se tam schovávali tři čeští mladíci označovaní východoněmeckou policií za nebezpečné bandity. Ještě ani v roce 2001, kdy o útěku bratří Mašínů natočila dokumentární film německá veřejnoprávní televize, se Grunertovi o své účasti na něm raději příliš nešířili. Filmaři nicméně rodinu vypátrali a Josef Mašín pak s nimi navázal hlubší vztah. S Björnem Grunertem – oním malým klukem, kterého si vzali jako rukojmí – jsou dodnes dobří přátelé. Björn i jeho matka několikrát navštívili Josefa v Kalifornii, on naopak během svých návštěv Německa spával u nich – v ložnici přebudované z bývalého seníku. A když kolem roku 2016 Björnova matka umírala, cítila potřebu se s Josefem Mašínem rozloučit. „Björn mi zavolal, že by se mnou chtěla mluvit. Letěl jsem hned do Německa, ležela deset dní v bezvědomí. Když ale slyšela můj hlas, ještě se probudila, a druhý den pak zemřela.“ Vzpomínky Björna Grunerta jsou součástí archivu Paměti národa.

Milan dostal zásah do břicha

Poté, co s pomocí německé rodiny vyklouzli z Waldowa, trvalo ještě zhruba dva dny, než se dostali k železniční trati a podařilo se jim naskočit na vlak do Berlína. Orientovali se podle hvězd, ale protože bylo často pod mrakem, museli spoléhat také na sluch. Věděli, že dálnice na Berlín vede napravo od nich, železnice nalevo. „Vznikly situace, kdy jsme Radka a já měli nedorozumění, kam jít. Vždycky jsme se ale dohodli. Během cesty jsme se taky pohádali, to je mezi bratry přirozené. Milan Paumer byl katalyzátor hádek,“ podotýká Mašín.

Stále panovala krutá zima, proto se přes den snažili ukrývat do sena ve stodolách. Jedna ze stodol, které využili, stála hned vedle hospody, kde probíhala tancovačka. Dorazili na ni i volkspolicisti. „Jeden z párů šel z tancovačky do stodoly a kousek od nás měl intimní zábavu. To bylo taky dost zajímavé.“

Zanedlouho však už trojice nalezla místo, kde vlaky z Golssenu do Berlína zastavovaly na červenou. „Byli jsme slabí a měli jsme štěstí, že jsme na vlak vůbec vylezli,“ popisuje Josef Mašín, jak se z posledních sil vydrápali do rozjíždějícího se vagónu s bramborami. Opět jim byla zima, snažili se do brambor zahrabat, ale moc to nepomohlo. V Zossenu vlak zastavil vedle transportu s jednotkami, které se stahovaly od Waldowa. „Byli jsme dva metry od nich,“ konstatuje Josef Mašín. „Pak náš vagón s bramborami zatáhli do lihovaru. Ven jsme se dostali tak, že jsme podlezli plot. A znovu vyhledali útulek na seníku.“

Nacházeli se teď v městečku Zossen, už jen nějakých 20 kilometrů od Berlína. Volkspolizei správně předpokládala, že se chtějí dostat do hlavního města, a držela obsazený Berliner Ring [berlínský dálniční okruh], k němuž právě směřovali. „Ze Zossenu jsme šli za tmy k Berliner Ring, ale nevěděli jsme, že je to už on. Viděli jsme, že policisti tam na křižovatce zastavují každé auto, a řekli jsme si, že dálnici překročíme podél železnice.“ Dálnice tam vedla po vysokém náspu a přes viadukt, pod nímž ji křížila železnice. Tudy chtěla trojice projít, Josef Mašín šel napřed místo zkontrolovat. Vylezl na násep a nikoho neviděl – přesto tam policisté byli.

„Milan s Radkou šli pod most. A narazili tam na volkspolicistu, který místo aby dával pozor, tak tam ukrytý před deštěm spal. Prakticky o něj zakopli.“ Pokusili se policistu odzbrojit, Ctiradovi ale znovu selhala pistole. Během potyčky vystřelil naopak policista, a jak se vzápětí ukázalo, zasáhl Milana Paumera do břicha. „Když jsme proběhli pod viaduktem, nahoře už byly slyšet hlasy, byli tam další policisti. Začali střílet světlice a barevné rakety, což byl signál dalším hlídkám. Po celé délce Berliner Ringu se rozsvítila světla. Policista, co postřelil Milana, na ně řval, že jsme tam.“

Milan necítil bolest okamžitě, teprve po chvíli úprku řekl, že si myslí, že byl postřelen. Ctirad mu místo domnělého zranění ohmatal – a strčil mu prst až do břicha. „Milan začal říkat: ‚Já vím, že jsem na řadě.‘ Nechtěl jít dál, tvrdil, že nemůže utíkat. Bylo slyšet, jak mu šplouchá v břiše krev. Na druhé straně železnice byly nějaké skleníky, Milan do nich chtěl zalézt. Přemlouvali jsme ho, nadávali mu a snažili se ho povzbudit jakýmkoli způsobem. A on si pak dal říct.“

Vypozorovali, že každých 15 nebo 20 minut po trati projíždí souprava příměstského S-Bahnu do Berlína, v dálce před sebou viděli stanici. Řekli si, že vlezou na brzdy pod podvozkem vlaku nebo naskočí na nárazníky. Po obou stranách železnice však projížděly kolony vojenských aut a pohybovaly se souběžně s postupem pronásledované trojice. Připadalo jim, že začíná stejně obrovský zátah jako ten u Waldowa.

Dostali se nicméně do stanice, a když v ní vlak zastavil, Ctirad vlezl pod soupravu a lehl si na brzdy. Milan se ale nemohl ohnout, a tak ho Josef usadil na pravý nárazník posledního vagónu a sám si vlezl na levý. „Vlak se rozjel a poslední stanice, kam jsme přijeli, se jmenovala Mahlow. Perón už byl osvětlený, a když jsme tam přijížděli, viděli jsme, že tam stojí Rusáci a Němci jeden vedle druhého.“

Vstupujete do západního sektoru Berlína

Jakmile vlak zastavil, seskočili s Milanem z nárazníků. „Radka zůstal na brzdách, my jsme šli krokem na druhou stranu od perónu, aby si ozbrojené složky myslely, že jsme jen lidé, co si zkracují cestu. Přesto na nás volali, abychom stáli a kam jdeme. Milan zařval: ‚Nach Hause. Domů.‘ Šli jsme dál, oni řvali: ‚Ruce vzhůru!‘ Začali jsme utíkat a oni po nás zahájili střelbu.“

Měli před sebou asi čtvery nebo patery koleje, poté nákladový prostor a za silnicí sovětská kasárna obehnaná drátěným plotem porostlým plazivými rostlinami. „Byla tam brána, v bráně stál ruský voják s chlupatou čepicí a se samopalem AK-47. Samopal držel na prsou, a přestože tam byla střelba a běželi za námi vojáci, kteří po nás stříleli, tak neudělal vůbec nic. Stál tam v pozoru, bez jediného pohybu.“ Další sovětští vojáci překládali v nákladovém prostoru vidlemi brambory z vagónů do náklaďáků, ani oni si jich však nijak nevšímali. Josef s Milanem proběhli asi půl druhého metru od vojáka v bráně a utíkali vně kasárenského plotu. Po několika desítkách metrů Josef udělal z dlaní stupátko a pomohl Milanovi přes plot do prostoru kasáren. Sám přeskočil za ním, proběhli kasárnami a na druhé straně se stejným způsobem dostali ven.

Mířili teď k silnici, která těsně za nádražím přetínala železniční trať vedoucí na sever. Po silnici už přijížděl vojenský konvoj, chystající se jim odříznout cestu – v tom mu ale zabránily spuštěné závory. „Viděli jsme, jak se vojáci snaží závory zvednout, ale nedařilo se jim to.“ Vlak, kvůli němuž byly závory spuštěné, stál pořád ještě ve stanici – i se Ctiradem na brzdách. Jak jim později v Berlíně Ctirad vyprávěl, vlak v nádraží prohledávali sovětští vojáci. „Jeden Rusák seskočil dolů a díval se přímo na něj pod tím vagónem. Radka si myslel, že ho musel vidět – ale neřekl nic a zase vstal. Radka potom s tím S-Bahnem projel až do Berlína.“

Josef s Milanem zatím překročili silnici, oběhli několik domů a přes pole pokračovali k Berlínu. „Viděli jsme zář města na obzoru. Ale Milan už nemohl jít dál, padl několikrát na zem, vzal jsem si ho přes rameno. Byl ve velmi špatném stavu, na nádraží v Mahlowě ho ještě trefili do ruky. Chtěl to vzdát, domlouval jsem mu a taky jsem mu vyhrožoval, že když nepůjde, tak ho zastřelím.“ Podle Josefa bylo štěstí, že Milan naposledy jedl ve Waldowě a měl prázdný žaludek a střeva, jinak by průstřel břicha nemohl přežít.

„Šli jsme ještě asi dva a půl až tři kilometry a došli jsme do Berlína k drátěnému plotu, na němž se ve čtyřech jazycích psalo: ‚Vstupujete do západního sektoru Berlína.‘“ Josef položil Milana na zem. Nebyl si jist, že mají vyhráno, věděl o existenci falešných hraničních cedulí, jimiž komunistické režimy klamaly utečence. Přesto nadzdvihl ostnaté dráty a protlačil pod nimi Milana i sebe. „Milan si roztrhl kalhoty, nadával mi, že si v Berlíně nebude mít co obléct,“ vzpomíná Josef Mašín.

Ocitli se ve vilové čtvrti, v některých domech se svítilo. „Zastavil jsem nějakého chlapíka a požádal ho, ať nám ukáže cestu na stanici západoberlínské policie. Nejdřív to nechtěl udělat, tenkrát měli lidé v Berlíně strach. Nevěděli, kdo je kdo.“ Pohrozili muži zastřelením, pokud by je snad vydal do východoněmeckých rukou, a nakonec ho donutili, aby je na stanici dovedl. Zazvonili, západoněmečtí policisté otevřeli, zrovna prý jedli večeři. „Okamžitě nás poznali, měli plakáty s našimi podobiznami. Všichni už věděli, co se děje, že nás východní Němci a Rusové hledají. Těšilo je, že jsme přišli. Všichni mě plácali po zádech. Nabídli nám jídlo.“

Ukázal jim zraněného Milana, strážníci ho položili na lavici a zavolali mu sanitku. Vzápětí dorazila také vojenská policie. „Přijeli i dva kluci z americké výzvědné armádní služby CIC. Ptali se rádiem na velitelství, jestli se do západního sektoru dostal ještě někdo. Zjistili, že právě před krátkou chvílí se někdo přihlásil, ale jméno nějak nedošlo správně. Já jsem říkal: ‚To by mohl být on.‘“ Američtí rozvědčíci pak Josefa Mašína převezli do utečeneckého tábora, kam se mezitím dostal onen další příchozí – a byl to Ctirad Mašín.

Oba bratři už nečekali, že se v Západním Berlíně setkají. Josef byl přesvědčený, že Radku dopadli na železničním nádraží v Mahlowě. Ctirad, který ukrytý na brzdách slyšel výstřely, zas předpokládal, že nastal konec jak pro jeho bratra, tak pro Milana Paumera.

V péči amerických zpravodajců

Ve stejném uprchlickém táboře, kde se bratři setkali, se už nacházelo také mnoho desítek příslušníků východoněmecké Volkspolizei, kteří využili honu na „české bandity“ k útěku do Západního Berlína. „Ta budova byla plná přeběhlých policistů, všichni ještě byli v černých uniformách Volkspolizei. Musela jich tam být určitě stovka nebo víc. Byly to celé jednotky, které vzaly roha,“ popisuje Josef Mašín paradoxní situaci, kdy se náhle ocitli na stejné straně s lidmi, kteří je ještě před nedávnem pronásledovali. „Ale rychle za námi přijeli zas ti dva stejní kluci ze CIC a říkali, že dostali vynadáno, že nás dali mezi uprchlé volkspolicisty,“ vzpomíná Mašín. „My jsme s nimi ale žádné problémy neměli, hned věděli, kdo jsme, a byli těžce nadšení, že nás potkávají. Nejvíc o nás věděl jeden poručík, vykládal nám, jak byl taky u Waldowa, ale pak je stáhli z pozicí, aby drželi jen Berliner Ring. Tam využil příležitost a dostal se do Západního Berlína.“

Poručík jim sdělil mimo jiné i to, že jejich kamarád Václav Švéda údajně leží v nemocnici v Chotěbuzi. „Říkali jsme s Radkou CIC, ať nám dají oblečení a nové zbraně, že hned další den půjdeme Vaška zachránit a dostaneme ho do Západního Berlína,“ vzpomíná Josef Mašín. „Mysleli jsme si, že jsme nezranitelní. Jenomže když jsme se pod sprchami svlékli a viděli se, vypadali jsme jak kostlivci, po měsíci na nás nebyl kus masa.“

V utečeneckém táboře strávili bratři Mašínové ani ne dvě hodiny, pak je vojenská policie přesunula do zabezpečeného domu. Tam jim poskytli ložnice, kde se mohli konečně vyspat, dali jim načerno přebarvené americké vojenské stejnokroje. Milana Paumera pak CIC převezla z berlínské civilní nemocnice do vojenské nemocnice U.S. Army, kde ho bratři Mašínové směli dalšího dne navštívit. „Kluci od CIC nás vzali na berlínské letiště Tempelhof. Koupili nám tam v kavárně vanilkovou zmrzlinu s čokoládou a jahodami, bylo to božské, nic takového jsme ještě nejedli. Ukázali nám trochu Berlín a zorganizovali tiskovou konferenci. Řekli jsme jim ale, že nechceme mluvit víc než deset minut a že nebudeme říkat, kudy jsme šli.“

CIC zařizovala pro bratry Mašíny přelet ze Západního Berlína na americkou vojenskou základnu ve Frankfurtu nad Mohanem. Letecký koridor přes východní Německo byl podle Josefa Mašína velice omezený a americké stroje létaly poměrně nízko nad zemí, protože prostor nahoře sloužil jen pro Sověty.

„Báli jsme se, že kdyby se letadlo porouchalo a museli bychom přistát, tak by nás východní Němci chytili a zavřeli. Američani nás uklidňovali, že Dakota má dva motory a všechno dobře dopadne,“ vzpomíná Josef Mašín. „V západním Německu na americké vojenské základně na nás čekali kluci ze CIC v civilu, museli jsme si lehnout na podlahu auta a přikryli nás dekou, abychom nebyli vidět ani na bráně té základny. Československo a Sovětský svaz totiž žádaly o naše vydání. Američani jim řekli, že nevědí, kde jsme.“

Z frankfurtské vojenské základny, kde přistáli, je CIC ještě téže noci převezla do své budovy v bavorském Erlangenu. Dostali kuchařku a dva strážce, každý den podstupovali výslechy. Několikrát prošli také detektorem lži. Na rozdíl od prvních předběžných výslechů v Berlíně tentokrát již CIC přesně popsali svou cestu přes východní Německo i všechno, co udělali při odboji v Československu. Mohli tak učinit v češtině, někteří důstojníci CIC s nimi totiž mluvili česky – pocházeli prý z Nebrasky, kde se usadilo mnoho krajanů.

„Neřekli jsme jim jenom jedinou věc, a to informaci od brigádního generála Františka Vaňka, že u Českých Budějovic by v případě války armádní jednotky nebránily. To jsme si nechávali až pro nejvyššího paťáka, nejvyšší šarži,“ popisuje Josef Mašín.

Stále se nicméně chtěli pokusit osvobodit Václava Švédu, neustále se prý lidí ze CIC ptali, zda v této věci zjistili něco nového. Václav Švéda už v té době pravděpodobně dávno nebyl v nemocnici v Chotěbuzi, a byť americké zpravodajce zpočátku považovali za vševědoucí, ani oni nedokázali o jejich příteli vypátrat nic určitého. Postupně jim docházelo, že pro Američany je jejich odhodlání dojít si pro Vaška nepochopitelné. 

Když jim pak po nějakém čase plukovník CIC položil otázku, zda se chtějí vrátit do Československa jako agenti, souhlasili, ale požadovali, aby je do země vysadili jako parašutisty z letadel – stejně jako CIC shazovalo své lidi třeba na Ukrajinu. „Oni ale prosazovali, abychom šli přes hranici pěšky a jejich lidi s námi. To jsme my nechtěli. Trvali jsme na tom, aby to bylo podle našich podmínek, a nedohodli jsme se,“ vysvětluje Mašín. „Řekli nám pak, že v americké armádě existují nově založené Special Forces [Speciální jednotky], což se nám líbilo a přihlásili jsme se tam.“

Naše představy o válce se nenaplnily

Celá jejich cesta na Západ byla od počátku motivována tím, že chtěli bojovat proti komunistům. Již po třech nebo čtyřech týdnech v Erlangenu proto bratři Mašínové vstoupili do americké armády – a s nimi i Milan Paumer, který se k nim v Erlangenu připojil po týdnu léčení v berlínské nemocnici a dalších třech ve vojenské nemocnici ve Frankfurtu. Společně pak strávili ještě několik týdnů v kasárnách v Seckenheimu – zde prožili Vánoce roku 1953 a složili vojenskou přísahu – a po další zastávce v kasárnách v Zweibrückenu poté na palubě transportní vojenské lodi přepluli z Brém do New Yorku.

Na vojenské základně ve Fort Dixu v New Jersey pak nastoupili k základnímu vojenskému výcviku. A zatímco doufali, že se jim dříve či později naskytne příležitost přispět k vítězství ve válce proti komunismu, československý režim se mstil na Zbyňku Janatovi a Václavu Švédovi, na mamince Mašínové, strýci Ctiboru Novákovi i na všech, kteří s nimi spolupracovali. Zhruba měsíc po jejich útěku na Západ Státní bezpečnost pozatýkala všechny lidi, o nichž zjistila, že s nimi udržovali kontakty. Šlo celkem o 17 mužů a žen, převážně příbuzných bratrů Mašínů a Václava Švédy.

S výjimkou Zdeny Mašínové starší a její stejnojmenné dcery se proces se všemi zadrženými konal v lednu 1955. Václav Švéda a Zbyněk Janata obdrželi tresty smrti, stejně jako Ctibor Novák, označený v rozsudku za ústřední postavu skupiny, jež podněcovala ostatní ke špionáži ve prospěch imperialistických mocností.

Zdena Mašínová starší dostala 25 let a vzhledem k podlomenému zdraví zemřela za velkých bolestí ve věznici v roce 1956. Zbyněk Roušar šel do žaláře na doživotí, bratři Václava Švédy Zdeněk a Vratislav odcházeli od soudu s 20 lety vězení, zbrojíř skupiny Vladimír ‚Kikina‘ Hradec s 22 lety. Nemocná Zdena Mašínová mladší vyvázla „pouze“ s pobytem ve vazební věznici. Odsouzené s dlouhými tresty propustila komunistická justice v letech 1960 až 1965.

To vše se ale bratři Mašínové a Milan Paumer dozvídali jen postupně a v hrubých obrysech. První určitější zprávy se k nim dostaly až zhruba rok poté, co přešli na Západ – to již sloužili v řadách Special Forces na základně ve Fort Braggu. „Zavolali si nás na zpravodajské oddělení naší jednotky a řekli nám, co se doslechli. Po čase nás kontaktovali od CIC a chtěli naše spojení do Československa, což byl generál Vaněk,“ vzpomíná Josef Mašín. Ještě předtím je sice během jejich základního výcviku navštívil redaktor Hlasu Ameriky Jaroslav Drábek, který s nimi pro tuto rozhlasovou stanici pořídil rozhovor, a řekl jim o zatčení jejich přátel v Československu – žádné velké podrobnosti ale prý nevěděl.“

Mnohem podrobněji Josefu Mašínovi vylíčila vše, co se v Československu po jejich útěku odehrálo, až sestra Zdena, se kterou se setkal v roce 1969 v Kodani. Viděli se po 16 letech a měli si hodně co říct. Josef prý tehdy Zdeně nabízel, aby zůstala na Západě, což Zdena zvažovala, ale nakonec odmítla. „StB ji pronásledovala, ale nic mi nikdy neměla za zlé. U nás v rodině se nevyčítalo, že někdo bojoval proti komunismu a nacismu.“

Bratři Mašínové a Milan Paumer se Special Forces upsali na pět let. „Studená válka byla tenkrát dost teplá,“ vrací se Josef Mašín do roku 1953. „Doufali jsme, že dříve nebo později někdo něco začne. Až v roce 1956 se při povstání v Maďarsku a po zásahu Rusáků ukázalo, že oba bloky zůstanou v pozici, v jaké jsou. Naše představy o válce se nenaplnily. Byli jsme tenkrát v Americe ve výcviku a připraveni k nasazení do Evropy. S Radkou jsme se přihlásili do půlročního důstojnického kurzu, ale za pár týdnů poplach kvůli Maďarsku skončil a my jsme přihlášku stáhli.“

Podnikání v kapitalistické společnosti

Jak si Josef Mašín všiml, ve Special Forces mnoho emigrantů nesloužilo. Potkal tam kluky ze Sovětského svazu, Poláky, Maďary a přibližně 12 Čechů. O svém příběhu Mašínové téměř s nikým nemluvili, Češi ve Special Forces o něm ale věděli. Josef se Ctiradem se po nějaké době stali instruktory Special Forces s hodností seržanta. Milana Paumera poslala U.S. Army v roce 1956 do Jižní Koreje.

„Milan se cítil v Koreji dobře a dost se mu tam líbilo,“ uvádí Josef Mašín. „Já byl v armádě pět let a vůbec toho nelituji. Prožil jsem tam nejlepší léta svého života, člověk jen neseděl na židli, nevzpomínal a nedržel si hlavu v dlaních. Po pěti letech v armádě jsme dostali americké občanství. Jsem rád, že ho mám. Ale obdržet občanství USA nebylo důvodem pro vstup do armády. Chtěli jsme bojovat proti komunismu.“

V USA také Josef, Ctirad a Milan začali sepisovat svoje zážitky. Některé detaily úmyslně zkreslili, aby neohrozili lidi, kteří jim v Československu a východním Německu pomohli. Odmítli i nabídku, aby jejich příběh vydal světově uznávaný Life Magazine. „Radka pak udělal knížku ‚Jenom ne strach‘ s Otou Rambouskem,“ podotýká Josef Mašín. „Byla z toho, co jsme napsali společně. Radku psaní bavilo. Ve většině věcí jsme se při vzpomínání shodli, jen když se něco odehrálo rychle jako v Uckru, pohledy se lišily. V takové situaci bylo nejlepší zaznamenat všechny verze.“

Už předem se bratři Mašínové s Milanem Paumerem domluvili, že až skončí v armádě, začnou společně podnikat – což se také stalo. V roce 1959 odjel Josef Mašín na Floridu, kde se živil nejprve prodejem vozů Mercedes. V době hospodářské konjunktury pak všichni tři založili firmu na výrobu dřevěných žaluzií. Museli se teprve učit, jak se podniká v kapitalistické společnosti, a když konjunkturu rychle vystřídala recese, Josef Mašín se rozhodl vrátit do Evropy. Přestěhoval se do západního Německa, jeho bratr s Milanem Paumerem mu tam plánovali dodávat z Texasu nutrie na kožichy, po nichž byla v Evropě velká poptávka.

Později se Josef v Kolíně nad Rýnem začal věnovat prodeji a opravám letadel. Využil svých kontaktů na americkou armádu, od níž kupoval přebytečné stroje a materiál. „Prodával jsem hlavně letadla a letecké součástky, hodně třeba letecké motory. V té době jsem taky otevřel americkou leteckou školu, cvičili jsme piloty, kteří dostávali americký letecký průkaz. Když chtěl tehdy člověk létat pro nějakou leteckou linku, musel totiž mít americký průkaz (FAA), ten jediný platil v kterékoli zemi na světě.“

Instruktory jeho školy byli Američané, žáky vesměs bývalí piloti NATO z různých evropských zemí, kteří přecházeli do civilu. „Byli jsme kromě Lufthansy jediná letecká škola FAA v Evropě. Byl jsem velice úspěšný, měl jsem tam 15 cvičebních letadel, simulátory. A byl jsem konkurence pro Lufthansu, která tenkrát taky začala cvičit dopravní piloty pro Bundeswehr,“ říká Josef Mašín. Nakonec svou leteckou školu musel zavřít, Němci si prý nepřáli, aby strategickou firmu vlastnil cizinec. Že byl Josef tehdy již ženatý s Němkou, na situaci nic neměnilo.

StB se ho z Německa pokoušela unést

Konce své letecké školy ale nelitoval. Přeorientoval se na prodej letadel Piper, Cessna a Beechcraft a byl úspěšný v Evropě i v Africe. Drží se zásady ‚Není konec, dokud není konec‘ a ‚Pokud se něco zdá jako neúspěch, tak ten, kdo ho vyřeší, má úspěch‘. Peníze ho ale prý nikdy zvlášť nezajímaly. „Můžu si díky nim dovolit některé věci, ale nejsou můj vrcholný cíl,“ dodává. „Když něco děláš dobře, přijdou peníze samy.“

Přestěhování do NSR a jeho tamní podnikání však neušlo pozornosti československé Státní bezpečnosti a rozvědky. Ze západního Německa se ho pokusila čtyřikrát unést do Československa, kde by ho čekal trest smrti.

„Naše sestra Zdena se později dočetla ve svazcích StB, že ji pustili z vazby na svobodu, aby nás vylákala z Německa. Když jsem žil v Kolíně nad Rýnem, přišla za mnou FBI, abych se vrátil do USA, že v Německu je to pro mě nebezpečné,“ svěřuje se Josef Mašín. „Volali mi z amerického velvyslanectví v Bonnu a chtěli se se mnou setkat. Bydlel jsem v Kolíně u katedrály, potkali jsme se v nedalekém hostinci. Říkali mi, abych se sbalil a hned odjel. Neudělal jsem to, protože jsem v Německu zrovna otevřel byznys. Odpověděl jsem jim, že se o sebe postarám a budu se mít na pozoru. Dali mi číslo na německou rozvědku, kdybych měl podezření. Ale žádné problémy jsem kolem sebe neviděl. Američani mě chtěli zachránit, což bylo od nich moc hezké.“

O třech pokusech unést ho se dozvěděl až po roce 1989. Do jednoho z nich se údajně zapojil jistý Oskar Černý, který byl agentem StB a vystupoval jako přítel jeho sestry Zdeny. „Zdena mu velice věřila, ale mezi jejími známými byli samí agenti, které na ni nasadila StB,“ konstatuje Josef Mašín. S Oskarem Černým se několikrát setkal v Kolíně a díky spojení přes Zdenu mu důvěřoval. Černý se ho snažil vylákat do Vídně a skoro se mu to podařilo, nakonec ale Josef Mašín plánovanou návštěvu odřekl. „Měl jsem štěstí, můj únos ve Vídni byl už připravený. Kdyby mě dostali do Československa, jsem si jist, že by mě popravili.“

Všechny pokusy StB o únos Josefa Mašína nicméně zkrachovaly. Západní Německo opustil až v roce 1978, kdy se s rodinou přestěhoval do Santa Barbary v Kalifornii.

Když se Josef Mašín zamýšlí nad svým životním příběhem, znovu zdůrazňuje, že jediným cílem jejich skupiny od počátku bylo postavit se komunistické totalitě se zbraní v ruce, zatímco „většina lidí žila jako živočichové a chtěla jen papat a ještě něco, co člověk musí dělat“. Komunistický režim leckoho očerňoval jako svého nepřítele, takže si prý dlouho mysleli, že lidí, kteří tak jako oni proti režimu bojují, je mnohem více. Až po sametové revoluci s překvapením zjistili, že ve skutečnosti jich bylo velmi málo. „Většině stačilo ukrást si cihlu do aktovky, postavit si chatu a blbě kecat v hospodě.“

Jisté zklamání je cítit i z jeho slov o tom, že orgány činné v trestním řízení vedly jejich případ jako aktivní ještě dlouho po roce 1989. „Naše rodná země není takovou, jakou jsme si ji představovali. Vrátil bych se, ale Česká republika by se musela změnit,“ říká Josef Mašín. Vzpomínky na ozbrojený odboj proti komunistickému režimu ho ale nikdy ve snech netrápily. „Kdybych byl ve stejné situaci jako tehdy, udělal bych to znovu.“