Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Marxová (* 1926)

• narozena 19. srpna 1926 ve Zlivicích u Písku

• vzpomíná na mobilizaci v roce 1938 a na počátky okupace v Písku

• válku prožila ve Zlíně jako studentka Baťovy školy práce

• zažila velký nálet na Zlín, při kterém byla zničena i část Baťovy výroby

• konec války a osvobození prožila ve Zlivicích u Písku v blízkosti demarkační linie

• zažila změny, které přinesla kolektivizace zemědělství na vesnici

• v roce 1947 se vdala

• pracovala jako účetní

Není naší vinou, že vlast zříš ztracenou

Anna Marxová se narodila 19. srpna 1926 ve Zlivicích u Písku. Vyrůstala v období hospodářské krize, ale podle jejích slov se jim přesto nežilo špatně. Na dobu svého raného dětství vzpomíná jako na idylické období. Rodinu s pěti dětmi živilo malé hospodářství a svoje rodiče, hlavně matku, pro jejich píli a péči, se kterou se o své děti starali, obdivovala. Ale i ona a její sourozenci měli kromě školy ještě mnoho povinností, pomáhali s chodem domácnosti i hospodářství. Základní školu pamětnice navštěvovala v sousední Čížové a bylo jí dvanáct let, když její otec odjel v rámci všeobecné mobilizace chránit československé hranice proti vzrůstajícímu nebezpečí ze strany nacistického Německa. I u nich ve škole byli v té době ubytovaní vojáci. Děti pak našly ve třídě na tabuli nápis: „Za svobodu i vlast, chtěli jsme životy klást, není naší vinou, že vlast zříš ztracenou.“

Když se otec vrátil, celá rodina si vydechla, všichni o něj měli strach a vlastně byli rádi, že přijel tak brzy. Bojoval už v první světové válce a stále se mu od té doby vracely bolestivé vzpomínky, které zanechaly stopy na jeho psychice. A mobilizaci rodina vnímala jako epizodu, po které bude všechno jako dřív. Německá armáda ale obsadila nejprve české pohraničí a o pár měsíců později i vnitrozemí Čech a Moravy a jako dřív už nebylo téměř nic. Němečtí vojáci přijeli také do Písku i do nedalekého zámku Vráž, ze kterého si pak udělali sanatorium. Ve třídě nad katedrou visel místo Beneše portrét Hitlera a děti se začaly povinně učit německy. Z němčiny měla malá Anna trojku. Ostatní předměty se učila výborně, ale němčinu prostě neměla ráda. A také se nechtěla učit  o Německé národně socialistické straně, trucovala.

Baťova škola práce

V roce 1941 ukončila základní vzdělání a úspěšně složila zkoušky ke studiu na  Baťově škole práce. V té době již počet zájemců o studium na novátorsky koncipované škole mnohonásobně převyšoval její možnosti. A každý nevyhovoval jejím požadavkům. Zkoušeli ji z kreslířských a manuálních schopností, ale důležité byly i osobnostní předpoklady. Ve škole panoval přísný, téměř vojenský režim. Studenti získávali teoretické znalosti, procházeli mnoha fázemi výroby obuvi a postupně se každý specializoval v oboru, který mu nejvíc vyhovoval a ve kterém vynikal. Byli vedeni i ke zdravému způsobu života, ke sportu, měli se naučit hospodařit s penězi i udržovat pořádek. Dívky byly vychovávány také ke své pozdější roli manželky a matky. Odměnou za úspěšně dokončené vzdělávání, dodržování předpisů a disciplíny jim byla záruka stabilního pracovního místa a nadstandardní péče o zaměstnance. Samozřejmostí bylo pravidelné a zdravé stravování, které v době války nebylo vůbec jednoduché zajistit. Zaměstnanci měli fungovat jako dokonalý celek, současně ale nikdo nesměl mít pocit, že je jen součástí velkého soukolí. Dívky chodily v modrých stejnokrojích, byly nepřehlédnutelné a ostatními vnímané jako elita. Anna Marxová na toto období velmi ráda vzpomíná a dodnes obdivuje schopnosti Tomáše Bati.

Život ve Zlíně a zážitky s ním spojené zcela zastínily to, co se dělo všude okolo. Pamětnice žila život dospívající dívky v poklidném ostrově téměř mimo realitu okolního dění. Jediné, co jí v té době připomnělo, že je válka, bylo náhlé zmizení jedné ze spolužaček. Byla to dcera  ministra tehdejší československé vlády. Nesměly se ptát, co se s ní stalo. Nesmělo se o ní ani mluvit, jako kdyby nikdy nebyla. Jen potajmu se šeptalo, že ji odvezlo gestapo do koncentračního tábora. Snad prý byla její maminka Židovka, možná jim vadil její otec…

Ty bomby vypadaly jako homole cukru

Počátkem roku 1944 se jako předzvěst končícího klidného období začaly nad Zlínem objevovat americké bombardéry. Anna Marxová vypráví, že zpočátku houkání sirén a útěk do bezpečí lesa všichni brali jako zpestření a zábavu. Nic se nedělo, letadla jen přelétla a pak zase zmizela. Hrozící nebezpečí si ve své tehdejší lehkovážnosti mladí vůbec nepřipouštěli. Ale 13. října 1944 se už nejednalo jen o průzkumný let, letadla začala shazovat bomby a pro pamětnici a mnoho dalších tím skončil bezstarostný život. Byla zničena značná část průmyslových budov a zemřely přitom více než dvě desítky lidí. I když byly bomby určené především pro zlínskou elektrárnu, částečně poničené byly i Baťovy dílny a výroba se musela přesunout do jiných měst. 

„A tehdy jsme byli nad památníkem Tomáše Bati, na kopci, bylo krásně vidět na továrnu. Pak přiletěly bombardéry, snesly se nízko a pouštěly bomby, vypadalo to jako homole cukru. Pouštěly je přímo na elektrárnu. Nerozbily fabriku, ale rozbily elektrárnu. Pak to ještě dlouho bouchalo, měli jsme na internátě vyražená okna od tlakové vlny. Cloumalo nám to postelemi, když jsme spali.“

Anna se ještě dlouho po náletu probouzela ze špatných snů. Maminka ji konejšila a říkala jí: „Dítě, tys toho ale musela vytrpět.“

Konec války na Písecku

Po náletu pamětnice odjela do Sezimova Ústí, kam se přesunula její dílna. Mělo to i své výhody, dostala se tak do větší blízkosti své rodiny a mohla na víkendy jezdit domů. To už se blížil konec války. Vypráví, že duben a květen 1945 byly v okolí Čížové a Zlivic poměrně dramatické. Často přilétali hloubkaři a při jednom z náletů zničili celý nákladní vlak na trati mezi Pískem a Čížovou. Maminka Anny Marxové s nimi měla špatnou zkušenost. Když sekala na louce trávu, objevilo se jedno z amerických letadel a pilot nad ní dlouho kroužil. Vyděšená se před ním schovávala do sena. Několikrát před letadly museli utíkat všichni, celá rodina i s dobytkem, se vším, co měli zrovna u sebe, a schovávali se pak v lese. Maminka se prý také připletla k přestřelce, při které se místní snažili odzbrojit německé vojáky. Později zjistila, že má prostřelenou sukni, jen těsně ji minula zbloudilá kulka. V té době u nich ve stodole měli Němci ustájené koně a chodili je tam krmit. Chovali se slušně, měli války plné zuby a těšili se na její konec. Byli to vojáci ubytovaní ve vrážském zámku, který v květnu 1945 opustili a odešli do amerického zajetí. Poté se do zámku nastěhovali sovětští důstojníci. V okolních lesích se hodně střílelo, většinou mezi sovětskými vojáky a příslušníky SS. Byli to jednotlivci, kteří se chtěli dostat k Američanům na vlastní pěst, za jakoukoli cenu, a bojovali do poslední chvíle. Vojáků Rudé armády, kteří je pronásledovali, tu na samém konci války hodně zemřelo. Na hřbitově v Čížové mají společný hrob a jejich jména nikdo nezná. Pamětnice vypráví, že to byli většinou velmi mladí muži a za jiných okolností by asi měli úplně jiné starosti. Právě tady jejich dlouhá pouť končila, stejně tak americkým vojákům, kteří byli za nedalekou demarkační linií. Unavení vojáci hledali rozptýlení, ti sovětští především s místními dívkami. Za Annou domů také přišli, na doporučení jednoho „nehodného“ souseda. Ale otec je vyhodil. Poslechli, protože měli velký respekt ze svých důstojníků. Pamětnice se jich přesto bála. Říká, že byli divocí a nespoutaní. Američtí vojáci se drželi ve svém pásmu a chovali se o poznání zdrženlivěji. Jen prý měli rádi vajíčka a vyměňovali je ve velkém s místními dětmi za žvýkačky a čokoládu.

Odvezli je do pracovního tábora v Letech

Během války se život ve Zlivicích příliš nezměnil. Prvotní stále zůstávalo nějak se uživit, což kvůli všemožným kontrolám a odvodům nebylo lehké.  Ale v blízkém Písku to bylo jiné, ten byl „odbojářský“ a mnoho píseckých vlastenců bylo nacisty popraveno. Anna Marxová také vzpomíná na romskou rodinu Růžičkových, která bydlela v dřevěném domku za školou. S jejich dětmi navštěvovala stejnou základní školu a tatínek Anny Marxové jim nosil jídlo. Během války je odvezli do pracovního tábora v Letech. Nevrátili se, a co se s nimi stalo, pamětnice neví, jen vzpomíná, že osiřelou romskou holčičku pak adoptovala rodina Vedamových, píseckých podnikatelů a majitelů místní slévárny. Anna se přátelila s jejich dcerou, byli to prý pokrokoví a hodní lidé. 

Slibovali jsme si, že to bude lepší

Poválečnou euforii vystřídal chaos a také trpkost a zklamání ze zrady Západu a mnoho lidí se s nadějí obrátilo opačným směrem, k Sovětskému svazu. Spousta lidí také uvěřila komunistům. I Anna Marxová, která však postupem času vystřízlivěla. Komunisti svoje sliby neplnili a Sovětský svaz nebyl takovým rájem, jak se zpočátku říkalo. Přesvědčila se o tom na vlastní oči.

„Zlá doba to byla, ta válka. Prodali nás, aby si zachránili svoje krky… Každý kouká v první řadě na sebe… bohužel. A po roce 1948 jsme si slibovali, že to bude lepší… ale skutek utek, moc lidí pak bylo rozčarovaných. Já jsem byla s manželem i v Sovětským svazu. Viděli jsme z letadla Ural a Krym, na pohled to bylo hezký, ale oni byli podle nás chudáci… byli by nás nejradši ze všeho svlíkli, a když jsme bydleli v hotelu, tak nám pokojské prohledaly kufry… prostě se jim všechno líbilo… takový velký děti… a to se říkalo: Sovětský svaz, náš vzor.“

A pak se děly ještě další věci, které se pamětnici nelíbily. Třeba když začali komunisti vystěhovávat sedláky, kteří se provinili jen tím, že měli velký statek. Anna vzpomíná na konkrétní rodinu, která si na statek s pozemkem dlouho šetřila, a pak jim ho vzali. Byla to velká nespravedlnost. I rok 1968 pamětnice prožívala se strachem, prý to bylo v mnohém podobné jako rok 1938. Znovu jsme byli obsazeni cizí armádou, znovu byly prázdné obchody a znovu panovala nejistota, co bude dál. 

V roce 1947 se Anna Marxová vdala, s manželem se seznámili ještě ve Zlíně, byl to také absolvent Baťovy školy. V padesátých letech ho ale povolali do armády a on pak zajišťoval zásobování pro armádu na ministerstvu obchodu. Kvůli jeho zaměstnání se několikrát stěhovali, nejdéle, téměř třicet let, bydleli v Praze. Ale také v Písku, to pro ni bylo hezké období. Ona sama se nakonec také věnovala jinému povolání, stala se účetní. Společně vychovali dvě dcery. Teď se jí jen stýská po manželovi, s nímž strávila většinu svého života a byly to dobré roky.

Anna Marxová zažila mnoho změn a zvratů, ale říká, že tím nejhorším, co musela prožít, byla válka. Jejím přáním je, aby se už nikdy neopakovala a nikdo už nemusel prožívat nic podobného. Je ráda, že se po roce 1989 poměry změnily, ale mrzí ji, jak rychle lidé zapomínají a jak mocně je teď ovládají peníze. „S námi je dobře, když je nám zle… to se máme rádi všichni… ale běda potom, když nám otrne.“