Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ani jednou jsem neudeřil, zato mě udeřili
narozen 23. dubna 1923 v Praze
během studia na obchodní akademii se podílel na odbojové činnosti v Praze (protinacistické letáky, pomoc rodinám zatčených)
zatčen gestapem v maturitním ročníku na podzim 1941
vězněn na Pankráci, v Terezíně, Mauthausenu a pobočném táboře Gusen
po válce dostudoval, pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu, sjednával smlouvy se západním Německem, Itálií, státy Beneluxu a dalšími zeměmi
vedl zahraniční nakladatelství Artia
zemřel 14. září 2010
Miroslav Maruška byl až do své smrti čilým člověkem. Ve stáří hledal své kořeny, a tak svoje vyprávění začal zevrubně. Dokázal vyhledat své předky do roku 1750 – žili nedaleko Mnichova Hradiště. Dědeček měl dva syny, kteří měli jít do učení – Josefa a Františka. Pro staršího Josefa myslel na kuchařské řemeslo, ale ten si zlomil obě ruce, a tak za něj do učení nastoupil František, pamětníkův otec. Přestěhoval se do Prahy, kde se živil jako kuchař, a dokonce později předsedal Československému svazu kuchařů, číšníků a hoteliérů. Spravoval z tohoto titulu restauraci Beseda v pražském Karlíně a ve třicátých letech si založil vlastní restauraci. Maminka Miroslava Marušky se své profesní dráhy musela vzdát. Byla nejstarší z devíti dětí. Chtěla se stát učitelkou, ale kvůli vysokému počtu sourozenců musela pomáhat s jejich výchovou.
Rodina Maruškových žila v pražských Dejvicích, kde se 23. dubna 1923 Miroslav Maruška narodil. Zažil tehdejší výstavbu nové čtvrti a nedaleko vznikajícího Vítězného náměstí chodil do školy. Po základní škole se chtěl věnovat chemii, ale otec měl jiné představy – chtěl, aby se vyučil číšníkem a aby absolvoval obchodní akademii.
Ve třicátých letech se Maruškovi přestěhovali do Karlína, kde pamětník navštěvoval obchodní akademii. Také šel v šlépějích svého dědečka a chodil do husitské církve a mimoto také do Sokola. V karlínském Sokole se setkal s pozdějším protinacistickým odbojářem Antonínem Oktábcem, který byl zatčen a popraven za pomoc parašutistům. Začátek války zastihl pamětníka ve vyšších ročnících obchodní akademie, kde patřil k nejlepším studentům. V roce 1939 za ním přišli kamarádi s tím, jestli jim nepomůže se sbírkou peněz a potravinových lístků pro rodiny vězněných. Souhlasil a zapojil se tak do odboje. Činnost jejich skupiny se stupňovala, studenti začali vylepovat protinacistické plakáty nebo distribuovat zakázané tiskoviny. Chodili ve dvojicích a za tmy roznášeli letáky po parcích na lavičky nebo je dávali pod vrata domů. Miroslav Maruška si již nepamatuje, kdo skupinu tvořil, prostě jen napomáhal její činnosti. Vždy ve stanovený čas se scházel se stejnými lidmi, aby si předali tiskoviny, plakáty či peníze a dál je distribuovali. O letních prázdninách v roce 1941 však byli zatčeni dva studenti obchodní akademie. Na nějakou dobu spolupráce s organizací ochabla, ale po čase jej oslovil Antonín Kachlík, budoucí režisér, k další spolupráci. „Ten mě do toho tak nějak dal (Kachlík, pozn. red.) a pak nějaký Kroupa z jiné třídy. Tak mi Tonda (Kachlík, pozn. red.) říká, že jsou kluci zatčení. V mé třídě ještě byli další – Zbyněk Sekal. Během vyučování ho vyvolali a už se do třídy nevrátil. Prý tam přišli nějací dva chlapi a vyžádali si ho. Nějaký jiný kluk z nižší třídy vyběhl na schodiště a volal, když sestupovali ti dva chlapi v koženáčích: ‚Zbyňku, kam tě vedou?!‘ A oni se zeptali, kdo to je? Najednou, za týden čtrnáct dnů, se potom z rozhlasu ozve: ‚Všichni hospodáři třídy přijdou do sborovny.‘ Já byl hospodář třídy, maturitní ročník. Přišel jsem tam, bylo nás tam spousta. Ředitel, dva chlapi v koženáčích. A pan ředitel říkal: ‚Nevíte, je tady nějaký náš student, kterému se říká Mára?‘ Ve mně hrklo, protože Mára říkali mně. Tak jsme kroutili hlavou, že ne. Vypadalo to dobře. Pak ale ti dva chlapi v koženáčích odešli a přivedli nějakého ubrečeného kluka, aby se tam rozhlédl. A on na mě ukázal.“ Tak byl na podzim 1941, v době Heydrichem vyhlášeného stanného práva, Miroslav Maruška zatčen.
Ze školy ho odvezli rovnou do Petschkova paláce, sídla pražského gestapa. Vyšetřující komisař Fridrich ho začal bít. Nejvíc se ale Miroslav Maruška neobával bejkovců, kterými byl sešvihán, ale šavle ležící na pracovním stole komisaře. Až poté se ho začali ptát, vyvíjeli psychický a fyzický nátlak. Vše za přítomnosti hocha, který ho identifikoval a řekl, že předal pamětníkovi nějaké materiály. S komisařem mluvil Miroslav Maruška německy, snažil se bagatelizovat toto svědectví, což měli ve skupině připravené, a zapíral jakoukoliv další činnost. Výslech střídal bití a stále toho nebylo dost. Nakonec jej díky domluvě s českým komisařem a překladatelem přestali mlátit. Pamětník však musel podepsat protokol obsahující i dost smyšleného, což nakonec udělal, protože další bití už podstupovat nechtěl. Odeslán byl do pankrácké věznice. Na cele pobýval s člověkem čekajícím na popravu. Miroslavu Maruškovi prý tehdy přišlo absurdní, že by byl na cele smrti. V této etapě věznění ještě dostal cenné rady, jak vypovídat – odsouhlasit to, co již vědí, a zapírat, co nevědí.
Brzy poté nastoupil do transportu směřujícího do Malé pevnosti Terezín – bez soudu, na základě stanného práva. Umístěn byl na třetí blok a pracoval na šancích pevnosti a později v Ústí nad Labem na železnici. Vězňům tam pomáhali francouzští zajatci, taktéž pracující, kteří dostávali lepší polévku, nejen vodu, a solidárně se s vězni dělili.
Dne 6. února 1942 čekal na vězně osobní vlak se staženými roletami. Přes Prahu, kterou i přes stažené rolety poznali, jeli dál. Přistoupili další vězni. Dále bylo možností několik – směr na Hradec Králové v uvažování vězňů znamenal Osvětim, Plzeň Dachau, Benešov a České Budějovice Mauthausen. Zkušenější vězni odhalili Benešov, a tak byl cíl jejich cesty jasný.
Zvěsti o koncentračním táboře (KT) Mauthausen nebyly vůbec přívětivé, což se bohužel vězňům brzy potvrdilo. „Ten pochod do toho kopce byla hrůza. Byl únor, my jsme měli civilní šaty, co nám dali, kabáty. Poklusem do toho kopce, propocený. Když jsme tam přišli. Hrůza. Vybrali Židy, ty museli skákat do elektrických drátů. Mně dali klacek, abych je mlátil, já jsem to odmítl, tak začali mlátit mě. Tady se musí poslouchat! Ani jednou jsem neudeřil, zato mě udeřili. Čekali jsme asi do dvou, potom nás dali do převlékárny, do sprch. Vařící voda, že jsme museli utéct, potom ledová. Donesli nám takovou kupu oblečení. Někdo měl štěstí a bylo mu to dobře, někdo to měl velké nebo krátké. V podstatě to byly jen spodky a košile. Byly ale mrazy, začalo sněžit. A pantofle. Až tak po druhé jsme se dostali k té písárně, tam nám dali ta čísla. Hnali nás poklusem na blok 13. Tam nás ten vrahoun, blokáč jsme mu říkali, Blockleiter, srovnal na zemi a říkal: ‚Obrátit se nalevo, napravo!‘ Byli jsme jako herynci. Přitom ještě do rána asi třikrát otevřel okno a skočil tím oknem esesák a tam s námi cvičil. Bylo to hrozný, čtrnáct dní jsme tam byli.“
Další kroky Miroslava Marušky vedly do karantény a potom do práce v komandech. Nejhorší byla práce v kamenolomu, kde vězni museli vynášet kameny po neblaze proslulých viklavých, strmých a vysokých 186 schodech. Druhá obávaná práce byla v komandu zvaném Planýrka. Vězni při ní zaváželi rokle a na vzniklé ploše stavěli tzv. Russenlager pro ruské zajatce. V tomto komandu působil pamětník společně se Židy, které ale postupně nacisté všechny zastřelili. Sebrali jim čepice, ty odhodili a vyzvali Židy k tomu, aby si pro ně šli. Vtom je zastřelili za pokus o útěk. Pamětník pak tyto mrtvoly musel vytahovat a házet na káry.
V květnu 1942 se konala selekce vězňů z 13. bloku. Personál tábora je postříkal látkou údajně proti vším, ty ale přitom neměli. Roztok nebyl zředěný, a tak Miroslava Marušku nepěkně popálili v rozkroku a v podpaží. Časem se strupy ještě rozedřely a dlouho se nehojily. Až po tomto incidentu roztok pro další vězně zředili. Do nemocnice na ošetření mohl až za několik dní. Měl štěstí a doktoři jej přijali. Dostal se na prominentní lůžko, čtrnáct dní se o něj starali a pak se vrátil na blok. Po atentátu na Heydricha na konci května 1942 se tuto skutečnost vězni dozvěděli jiným způsobem než jako normální občané z novin nebo z rádia. Němci je v táboře začali ještě více týrat. Češi museli nosit kameny a stavět tzv. českou zeď nebo chodit husím pochodem a mnoho dalšího. Společně s Čechy to absolvoval i jeden sudetský Němec Pepe. Pamětník mu poté pomáhal při cestě domů a Pepe po válce pracoval v trafice v Litoměřicích.
Při další selekci Miroslava Marušku vybrali jako invalidu. Těšil se na lepší tábor, nicméně to také mohlo znamenat nepotřebnost a cestu na smrt. Několik desítek vězňů hodiny čekalo, co s nimi bude dál. Vyfasovali nové oblečení a poté následoval pochod do pobočného tábora Gusen, kde pracovali v lomu. Několik vězňů utopili jejich věznitelé v sudech, což byla praktika, kterou používali před vybudováním plynové komory. Lépe se měli ti, kteří byli technicky vzdělaní. Několik málo Čechů, kteří byli v Gusenu také vězněni, poradilo pamětníkovi, aby se také přihlásil, i když technickou školu nevystudoval. Obecně bylo výhodou Čechů, že uměli dobře německy, a dostali se tak na administrativní pozice v táboře.
Miroslav Maruška začal kontrolovat stíhačky v podzemních továrnách. Skoro vždy našel nějakou vadu, což bylo civilnímu mistrovi divné, ale při kontrole uznal, že chyby v trupu letadla opravdu byly. Ostatní pracující Němci ho označili za sabotéra, protože výroba byla tou dobou už tak pomalá, ale pamětník si to nenechal vymluvit. To u zaměstnanců kontroly vzbudilo sympatie, ale naopak si znepřátelil ty, kteří zodpovídali za výrobu. Po týdnu povýšil a opravoval výkresy mistrů. V té době se v táboře zapojil do odboje. Podle zpráv, které se linuly z rádia v kancelářích SS, zakresloval do mapy postup spojeneckých vojsk a tyto informace předával dále do tábora. „Poslouchal americký zprávy. Nechal to, blbec, když šel na oběd, puštěný. Já tam vždycky vlezl, a jak jsem měl to rýsovací prkno, tak na druhou stranu mně Poláci, polští vězni, udělali mapy. Já jsem zakresloval podle zpráv, kam už na frontách Spojenci postoupili. Hlásili, že americké jednotky dobyly jedno téměř pohraniční město ve Francii, v blízkosti Švýcarska. Hned jsem vzal tu tužku a nasměřoval jsem to na to město, že už není německé. Když jsem to napsal a zálibně se koukal, jak je již celá Francie červená, osvobozená, tak mě najednou někdo zezadu udeřil. On to esesák. ‚To uvidíš, to uvidíš!‘ křičel. Ale byl to ten esesák, co měl to rádio. Bylo nařízení, že je to trestné, trest smrti za poslouchání, ale on to nechal otevřené. Pak se vzpamatoval, že když mě bude hlásit, tak ho budou vyslýchat, jak jsem se k tomu dostal. Na něj by prasklo, že mi umožnil přístup. Ale prdelku jsem měl pěkně staženou.“ Zprávy dále předával rakouské odbojové skupině.
Osvobození Gusenu bylo méně organizované než v Mauthausenu, jen jim to sovětská armáda oznámila a pokračovala dál. Poté si začali vězni mezi sebou vyřizovat účty. Nejvíce tam bylo Poláků, ti se mezi sebou pozabíjeli kvůli tomu, zda byli nakloněni západním velmocím, nebo Sovětskému svazu. Zlynčovali vězně, kteří spolupracovali s Němci, dělali kápa nebo se dali do služeb SS. Čechů v táboře Gusen nebylo mnoho. Miroslav Maruška byl zvolen zástupcem vedoucího skupiny zhruba dvou stovek Čechů. V plánu bylo odejít, někteří směřovali do KT Mauthausen. Mnoho bachařů a táborového personálu se zastřelilo, neboť věděli, že je stejně čeká soud s nejistým koncem.
Pamětník odešel z tábora a vedl zhruba stočlennou skupinu do Lince. Cestou sháněli po venkovských usedlostech jídlo. Najedli se brambor a zamířili k československým hranicím. Nedaleko Lince se ještě válčilo. V okolí bylo mnoho oběšených německých vojáků, kteří již nechtěli bojovat, byli prohlášeni za zběhy a podle toho potrestáni. Miroslav Maruška uměl anglicky, a tak zajistil zásilku chleba pro vězně od americké jednotky. Následně dostali výměnou za chleba prase od ruských zajatců. Dávali si však pozor, aby nesnědli mnoho mastného a tučného po stravě, na kterou byli zvyklí z tábora. Na hostinu v provizorním nocležišti pozvali i spojenecké vojáky. Našli ještě další jídlo – kávu, čaj a salám v německém autě, již odstaveném po útěku wehrmachtu. Další německá auta si vězni přivlastnili a zamířili s nimi do vlasti. Překonali u hranic demarkační linii mezi americkými a sovětskými vojsky. Po cestě najednou proti nim vyjely tanky SS. Naštěstí kanony již měly dole a jejich posádky viděly spojenecké nápisy na autech, a tak jen pokorně sjely ze silnice a vězni mohli jet dál. První zastávku udělali v Českých Budějovicích. Někdo je vítal, další je kvůli strachu z tyfu obcházeli. Setkali se s členy národního výboru, kteří pro ně vypravili přímý vlak do Prahy. Po cestě je vítali lidé na všech možných zastávkách. Buchty, koláče, kroje a nekonečné vítání – a po několikahodinovém zpoždění dorazili do Prahy. Desátého nebo jedenáctého května 1945 již byli doma. Miroslav Maruška přišel domů ve vězeňském mundúru – to pro něj byl jediný „průkaz totožnosti“ v chaotické době. V nepřehledné situaci totiž Američané zadržovali lidi, aby zjistili, kdo jsou. Pro vězně tak bylo nejvýhodnější nechat si svoje oblečení. Po příjezdu k rodičům do Prahy jej ale rychle spálili i kvůli obavám z možných nemocí.
Domů se vrátil dvaadvacetiletý mladík vážící čtyřicet dva kilogramů. Rodiče jeho návrat překvapil... Pamětník byl zatčen ve čtvrtém ročníku, ale nakonec mu bylo vystaveno maturitní vysvědčení, a nemusel tak po válce střední školu dodělávat. Pracoval jako účetní v kantýně, začal bydlet samostatně a zapsal se na Vysokou školu ekonomickou. Předsedal mládežnickému spolku v Karlíně, kde se také seznámil se svojí manželkou. A díky tomu se dostal i mezi tehdejší politiky. Trávil například Silvestr s předsedou národních socialistů nebo budoucím prezidentem Zápotockým. V roce 1947 se oženil a s manželkou vychovali pět dětí. Ačkoliv byli často ve finanční tísni, neboť musel na každé zkouškové období, kdy nepracoval, šetřit, s manželkou měli v té době již první dítě. Pamětník odpromoval s vyznamenáním a s titulem inženýra nastoupil na ministerstvo zahraničního obchodu, kde právě sháněli lidi s jazykovými schopnostmi. Na přijímacím pohovoru ho vyzkoušeli z francouzštiny a byl přijat. Měl pracovat na smlouvách s francouzskou okupační správou v Německu, ale byl rychle převelen na jiné pracoviště. Pamětník se svou znalostí francouzštiny, němčiny, angličtiny, trochu španělštiny a polštiny nastoupil druhý den na oddělení obchodu s kapitalistickými státy.
Do své gesce dostal státy Beneluxu, západní Německo (BRD) a Itálii, s nimiž sjednával smlouvy. Jeho první zahraniční cesta vedla do západního Německa, do Bonnu. Vedl delegaci, která měla dohodnout položky obchodování mezi Československem a západním Německem, se kterým však nebyly navázány diplomatické vztahy. Každý rok se vedlo jen obchodní jednání. Ta byla dlouhá, s mnoha reminiscencemi na válku. Vzpomínky na ni byly stále živé. V roce 1951 se pamětníkovi po několika týdnech nakonec smlouvu podařilo uzavřít, i když Němci stále chtěli podmínit dohodu propuštěním Němců z českého vězení.
Další práce ho čekala v Argentině. Jedenáct měsíců řešil obchodní smlouvy s místní vládou. S Argentinou byla totiž podepsána smlouva, která ale nebyla z obou stran plněna, a tak se pamětníkovi povedlo dohodnout zakázky v Argentině jako materiální kompenzaci. Miroslav Maruška působil také v Bolívii, Chile, Paraguayi nebo Uruguayi. Do Československa se přivážela z Jižní Ameriky převážně kůže na boty, které pak šly na odbyt především v Sovětském svazu. V práci zaznamenal mnoho úspěchů. Kromě zahraničního obchodu vedl zhruba deset let zahraniční nakladatelství Artia, které spadalo do kompetencí ministerstva zahraničního obchodu. Komunikoval při práci s Werichem či Seifertem, jejichž díla nakladatelství vydávalo. Jaroslava Seiferta vydával v Německu po jeho zisku Nobelovy ceny, v němčině vyšla i knížka o Karlu IV. s kontextem zasahujícím právě do Německa. Problémy nastaly s vydáním díla československých fotografů, z vyšších míst totiž přišla kritika kvůli několika málo uměleckým fotografiím, které se cenzorům zdály příliš pornografické. Vše ale dobře dopadlo. Podobně to bylo s encyklopedií, kde bylo slovo „occupation“ použito v souvislosti se sovětskou armádou a rokem 1968, vše ale nakonec dopadlo tak, že slovo „occupation“ má v angličtině mírnější význam než „okupace“ v češtině, a kniha tak mohla vyjít.
Jak Miroslav Maruška říká, svou práci se snažil dělat dobře – pro Československo. Nesouhlasil s procesy v padesátých letech, kdy někteří lidé okolo něj začali mizet. Například náměstek ministra zahraničního obchodu Rudolf Margolius, se kterým pamětník spolupracoval a jenž byl popraven v procesu se skupinou Rudolf Slánský a spol. Jednoho dne v rádiu uslyšel jeho doznání, které ho šokovalo. Vždyť přece věděl, že to nebyla pravda! Na ministerstvu se tím netajil, zejména před těmi, kteří se dožadovali dalších trestů pro souzené. V padesátých letech ale nelze vynechat úspěch československé výstavy na Expu 58, poté však, podle Miroslava Marušky i kvůli prezidentům, začala naše výkonnost a konkurenceschopnost klesat. Pamětník říká, že částečně podporoval Šikovy reformy v šedesátých letech.
Miroslav Maruška se s členy Sokola vrátil na místa, kde byl za války vězněn. Jen těžko skrýval své pohnutí a před očima měl obrazy mrtvých kamarádů. Do bývalých lágrů se však často vracel a také se podílel na záznamu této části historie. Přispěl do knih o vězních-umělcích a vězních-vědcích z KT Mauthausen. O svém životě dokázal velmi barvitě, zeširoka, ale i přesně mluvit. I dva roky před svou smrtí si pamatoval detailně naprostou většinu situací, o kterých mluvil. Zemřel 14. září 2010 v Praze.
Rozhovor s pamětníkem byl natočen díky podpoře městské části Praha 4.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Anna Macourková)