Lukáš Martin

„Přišli s takzvaným šedivým pasem. Byl to vlastně velice unikátní pas, který měl šedivou barvu a který měl platnost jen na území Jugoslávie. To znamená, že jste na něj mohli cestovat do Jugoslávie, ale už vám neplatil v žádných jiných zemích. Na ten pas jste nemohli vycestovat třeba právě do Itálie nebo Německa. A to byla i naše situace – vycestovali jsme na šedivé pasy. Ale kde se socialistický režim nebo komunistický režim přepočítal bylo, že Jugoslávie nejenže umožňovala lidem, aby cestovali z Jugoslávie dál, ale umožnila Spojeným národům a kanceláři komisaře pro uprchlíky, aby otevřela svoji kancelář v Bělehradě, v hlavním městě Jugoslávie. I občané České republiky se jako uprchlíci mohli přímo přihlásit na tomto úřadě v Bělehradě a potom na náklady Organizace spojených národů zůstali v Bělehradě a čekali, až bude jejich azylové řízení ukončeno a bude jim udělen azyl v tom či onom státě.“

„My s bratrem jsme byli velice mladí a rodiče to s námi konzultovali. Viděli jsme to jako velké dobrodružství, takže jsme neměli důvod jim v tom nějakým způsobem bránit nebo je nějak od toho odrazovat. Vlastně jsme to pojali jako velké dobrodružství i vzhledem k tomu, že nám rodiče oznámili, že nechtějí zůstat v Evropě a že chtějí do nějaké vzdálené země jako třeba Jižní Afrika nebo Spojené státy nebo Austrálie či Nový Zéland. Takže pro mě jako patnáctiletého kluka to byla obrovská výzva. Rodiče jsme podpořili. Věděli jsme to asi šest měsíců předem, než jsme utekli. A vlastně se těch šest měsíců celý náš život otáčel nebo se přizpůsoboval tomu, abysme pak v červnu 1982 mohli republiku opustit.“