Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Marom (* 1928  †︎ 2018)

• narozen 9. října 1928 v Brně jako Hugo Meisl v židovské rodině

• 3. srpna 1939 odjel posledním Wintonovým kinderstransportem do Velké Británie s mladším bratrem Rudym

• chodil do anglické základní školy, učil se ševcem a nakonec se stal kadetem vojenské letecké jednotky při exilové Československé státní škole ve Walesu

• v létě 1945 se vrátil do Brna

• rodiče i většina rodiny zahynuli během války

• po válce odmaturoval a studoval brněnskou techniku

• 1948 se přihlásil jako dobrovolník do izraelské armády

• 1948-1949 absolvoval výcvik izraelského letectva v Olomouci

• 26. únor 1949 odjel do Izraele

• jako pilot lehkého letadla se účastnil izraelské války za nezávislost

• učil se v Anglii leteckým instruktorem

• v roce 1953 byl pověřen sestavením 110. letky nočních stíhačů

• v roce 1959 vedl vývoj střediska Israel Aircraft Industries

• v roce 1964 odešel do civilu a založil firmu na stavbu a projektování letišť

• žije v Tel Avivu

Hugo Marom, původním jménem Hugo Meisl, se narodil 9. října 1928 v Brně. Zlatnická  rodina Maiselů přišla do Čech z Blízkého východu na pozvání české královské rodiny: „Původně pokud se dá zjistit, tak ta rodina došla z nízkých zemí podle kamenu na hřbitově starýho kolem roku 968.“  (0:43)

Rod Maiselů či Meislů žil po staletí v Praze až do 18. století, kdy se část rodiny přestěhovala do Brna a otevřeli si zde obchod. Hugův otec Pavel Meisl byl legionář a zúčastnil se bojů v Rusku. Po návratu byl v záloze a věnoval se rodinnému obchodu. Matka pocházela ze staré židovské rodiny Kubětů ze Sušice, narodila se ovšem ve Vídni a jako mladá reprezentovala Rakousko-Uhersko v plavání a v Brně později učila tenis a lyžování. Bratr Rudy, který si ponechal původní jméno, dnes žije v Kalifornii.

Matka Huga Maroma již před válkou usilovala o vycestování do zahraničí, ale otec tvrdil, že je Čech, a nechtěl o tom ani slyšet. „Matka to všechno vedla… ona byla ta silná v rodině a ona byla ta, která už v osmatřicátym roce povídala tátovi, že ten Hitler-blázen, že všechno to, co on píše v tom Mein Kampfu, asi to myslí vážně, a my se o to máme postarat, když se mu věří, jakožto že chce vyčistit Evropu a že se musí ven! A můj otec řekl: ,Poslouchej, tak my už jsme tady už asi tisíc let ta naše rodina, tak když on chce poslat nás ven, tak on bude muset poslat taky těch deset milionů Čechů ven taky, poněvadž u nás v rodině náboženství nemělo nic společného s tim… se státním občanstvím.‘ Takže tenhle spor mezi otcem a matkou trval až do příjezdu Hitlera do Brna.“ (06:20)

  Kindertransport

Otec souhlasil s vystěhováním až po příjezdu Hitlera do Brna. „Já jsem ho viděl… byli jsme ve škole na 28. října, tak se jmenovala ta škola v Brně, a my jsme museli všichni na ulici, jako děti, jakožto přivítat ho, a to bylo uplný ticho. Nikdo, možná mimo několik německých kluků, nezvedl ruku jako Heil.“ (7:30)

Na odjezd již ovšem bylo pozdě. Vycestovat mohly jenom děti. Mezitím již Anglie přijala deset tisíc židovských dětí z Německa a Rakouska a další přijímali, jen pokud se někdo v cílové zemi předem zaručil, že se o ně postará. Našlo se devět set ochotných rodin a takto se Hugo Marom i jeho bratr Rudi dostali mezi 695 dětí tzv. Wintonova kindertransportu.

„Tenkrát jsme samozřejmě nikdo nevěděl, jak jsme se dostali ven, totiž kdo se o to postaral. Moji rodiče si mysleli, že to byl nějakej rabi Rabinovič, který to zařídil, ale potom se přišlo na to, že jsme byli zachráněni tím nápadem toho Wintona, a kdo to vlastně zařídil všechno po tom, co Winton odejel, předtím, než Němci přišli, byl Barazetti, který potom dostal taky uznání v Jad Vašem v Jeruzalémě jako Rightist Gentile za to, že zachránil 695 dětí.“ (8:51) (Pracovník pražské kanceláře Britského výboru pro uprchlíky Bill Barazetti dostal za záchranu dětí ocenění Jad Vašem Spravedlivý mezi národy v roce 1993 – pozn. ed.)

I když v té době ještě netušili, kdo stojí za organizací celého transportu, dne 3. srpna 1939 se společně s bratrem dostali do posledního vlaku z Prahy do Londýna, kterým vycestovalo asi dvě stě dětí. Na každé dítě měl podle dohody čekat u vlaku opatrovník, který se předem zaručil o děti pečovat. Všichni z transportu se rozjeli do nových rodin a útulků, jen bratři Meislovi a Tomasoffovi zůstali na Liverpool street station bezprizorní až do nočních hodin, kdy si jich všiml místní taxikář, a rozhodl se o ně postarat.

,,Kolem půl jedenáctí večer, pokud jsem si dobře zapamatoval, k nám přišel jeden taxikář anglickej – mladej a řekl nám, že na co čekáme. Řikám, že my nevíme, na co čekáme, a jestli prej nemáme hlad. Tak jsme řekli, že ano, a pět nás bylo, tak on dal těch pět kufrů a nás do toho taxíka nějakým způsobem, a tam je normálně tak pět až šest míst, tak to nebyl problém, a vedle něj je takový místo, a vzal nás na fish and chips. V životě jsem nic takovýho nejedl v Brně a ani rybu takovým způsobem, tak dodneška miluju fish and chips a pamatuju si moc dobře na tu chuť. Vzal nás domů, měl malý dítě, do vysokýho paneláku, tenkrát se tomu řikalo council houses. V Brně jsme nic takovýho neměli, osm až deset poschodí, a tam nás položil v předním pokoji, abychom spali, a během dvou tří dnů – nepamatuju si, my jsme přijeli myslim ve čtvrtek, v pátek a v sobotu hledal a vozil nás po všelijakých místech po East End v Londýně, hledat nějaký sirotčinec, který by nás tam vzal, a jelikož byl pátek a sobota, tak většina míst, kam se nás pokusil dát, tak tam nás nepřijmuli, poněvadž jsme nebyli dost ortodoxní. To bylo vidět, poněvadž jsme neměli čepičky a neměli jsme vlasy, tak jek tenkrát v těch sirotčincích vychovávali děti dost ortodoxně.“ (11:45)

Později po válce se Hugo Marom dozvěděl, že otec ve snaze zajistit děti na útěku oslovil dvě organizace osvojující uprchlé děti. Rabiho Rabinoviče, který ovšem nejspíš usoudil, že děti nejsou dost ortodoxní a na nádraží je nevyzvedl, a pak staršího muže, který chtěl překvapit svoji bezdětnou manželku, ale před příjezdem vlaku zemřel.

  Pobyt v Anglii

Po dvou dnech se podařilo udat kluky do ubytovny pro děti z německého kindertransportu na 71 Shootuphill v severním Londýně. To znamenalo, že pět českých kluků se ocitlo mezi padesáti až šedesáti Němci… „Z dopisů, které ještě mám zachovaný, od rodičů se píše o tom, že máme být s nimi, protože oni jsou taky Židi, nejsou Němci.“ (14:11) Korespondence v té době probíhala skrz Červený kříž v Jugoslávii a ve Švédsku nebo přes známé legionáře.

Společně s německými Židy začali chodit do anglických škol a učili se anglicky. Když začalo bombardování Londýna, tak byla většina dětí evakuována do rodin žijících mimo Londýn. „Anglické rodiny přišly na nádraží, líbil se jim někdo a řekli, tak my vezmeme tyhle dva kluky a tak dále…tak nás sebrala jedna rodina.“  (16:57)

Tak se bratři Meislovi dostali do rodiny Chanclers v Bedfordu a pokračovali ve školní docházce, která v té době byla povinná do třinácti let věku.

Hugo Marom se ve třinácti letech začal učit ševcem a připravoval se na průmyslovku v Lutonu, kde začátkem roku 1942 začal studovat. Jako Žid českého původu byl považován za spojence a mohl na rozdíl od Židů německého původu využít stipendia. Jeho tehdejší učitel, jistý rakouský architekt, představil Hugo Maroma na českém velvyslanectví a pravděpodobně díky dobré pověsti otce byli i s bratrem přijati na Československou státní školu ve Walesu, kde studovaly děti českých diplomatů a vojáků. Při škole fungovala i vojenská letecká jednotka, kde Hugo Marom získal vysoké hodnosti kaprála. Ve škole zůstali až do konce války:

„Česká letka liberátorů všechny nás vzala, místo bomb tam byly lavice a my tam seděli s kuframa a odletěli jsme do Ruzyně v Praze. Každej dovezl asi kilo kafe a pět set cigaret, což bylo víc než peníze tenkrát, a dali nás spát do školy na lavice, a to nás došlo ten den dvacet, možná třicet, možná víc z Anglie a do rána nebylo kafe a nic, protože my spali tak silně, že jsme necítili, že si někdo přišel vypůjčit to kafe a ty cigarety. To byl náš majetek vlastně, ano, protože co jsme měli peníze, tak jsme převrátili, protože tenkrát se ještě nemohly vyvézt libry.“ (22: 08)

Zpět v Čechách

Po příjezdu do Brna se dozvěděl, že jeho rodiče a všichni mimo sestřenici Renku nepřežili pobyt v koncentračním táboře, a setkal se s rodinným přítelem Antonínem Sekalem, který s otcem sloužil v Užhorodě u dělostřelectva a měli společný letní byt na Mokré Hoře. Od něj se dozvěděl, že poté, co byli jeho rodiče odvedeni do transportu, Antonín osobně naložil veškeré osobní věci jejich rodiny na nákladní automobil a zakopal na zahradě.

„Když rodiče gestapo odvedlo do Terezína, tak Tonda Sekal sebral asi nákladní vůz a všecko zakopal v zahradě na Mokré Hoře, to znamená všecko – peníze, šperky, šaty a nábytek, veškeré dokumenty, takže ten byt nechal Němcům prázdný, a zakopal to, a když jsme se vrátili v květnu v čtyřicátym pátym roce, tak Tonda, jeho sestra, my dva jsme vykopali všecko a nakonec jako kurioz jsem našel naše dopisy, které jsme posílali do Brna a naši to nemohli dostat a Tonda to schoval, a nejzajímavější bylo, že jsem našel dokument otce ke krejčímu, že tam objednal tři obleky, a já jsem potřeboval na maturitu v čtyřicátym šestym oblek, jo. A já jsem přijel z Anglie s ne tak dobrým oblekem a rozhodl jsem se, poněvadž jsem toho krejčího znal a u Špilberku tam měl svoje krejčovství, a tak jsem tam šel za nim a povídám, že potřebuju oblek a tohleto a pamatuju si, že otec tady kupoval, a on mi povidá, nejenže tady kupoval, ale zaplatil mně za tři obleky a ty jsou tu. A podle toho, jak se na vás dívám, tak je můžu přešít, povidá. Tak on všechny ty obleky přešil na mě. A já jsem přišel platit a on: Ty se ses zbláznil! Dyť on v třicátym devátym platil a já už tady šest let držim ty jeho peníze a já vám mám platit, že jsem mohl používat ty dobré koruny!“ (25:40)

Po návratu do Brna odmaturoval na gymnáziu a v roce 1947 šel studovat na strojní průmyslovku. „Uprostřed toho semestra se obrátil nějakej Gad Polak z Izraele, kterej přišel na to, že já jsem byl kadetem v Anglii, že oni tajně budou vycvičovat výcvik pilotů v české armádě v letectvu v Olomouci na to, aby přišli bojovat Izrael proti Arabum, to ještě nebyla válka a oni už to věděli, a jestli bych mohl zorganizovat české, židovské i nežidovské studenty, kteří by byli ochotni přijít po tom půlroku výcviku do Izraele.“ (29:49)

Najít zdravé a mladé židovské muže bylo po válce téměř nemožné, tak ke zdravotnickým zkouškám dorazil jen se svým přítelem Josefem Plačkem, který později přijal jméno Joel Alon a byl roku 1972 za nevysvětlených okolností zastřelen na izraelské ambasádě ve Washingtonu.

Výcvik začal počátkem roku 1948 a zúčastnilo se ho dvaadvacet dobrovolníků z Čech  a devatenáct izraelských civilních pilotů. Paralelně probíhal výcvik pěchotní brigády ve Velké Střelné, kterého se účastnily asi dva tisíce českých dobrovolníků židovského původu. Hugo Marom popisuje, jak požádal plukovníka Ocelku o zapůjčení nákladního auta, aby mohli společně oslavit Jom kipur. Tam potkal svoji nastávající ženu a již 30. listopadu 1948 měli svatbu v Košicích.

Většina adeptů kurs dokončila, tři se zabili při výcviku a Marom s Plačkem a Federem měli koncem roku přeletět s posledními třemi spitfiry do Izraele. To už se ale měnila politická situace v Československu a nebylo jim dovoleno vycestovat. Do Izraele se tedy dostávali složitě přes Maďarsko a Rumunsko.

  Izrael

Do Izraele se dostal až během února a do izraelsko-arabské války se zapojil jen na dva týdny. „Já sem lítal určitou dobu na lehkých letadlech, poněvadž tu bylo hodně dobrovolníků z Ameriky, Jižní Afriky, Anglie a tak dále, kteří byli velmi zkušení piloti, takže oni lítali na těch messerschmittech a spitfirech, co přišly z Československa. My jsme lítali na lehkých letadlech jako observation a tak dále a hlídali jsme hranice a všelijaké věci, co se daly dělat v těch lehkých letadlech, jako ambulance a tak dál.“ (35:40)

Po ukončení izraelsko-arabského konfliktu se většina pilotů začala přeškolovat na stíhače, a jelikož se zkušení dobrovolníci vraceli zpět do Ameriky, stal se Hugo Marom pilotním instruktorem. Byl vyslán do instruktorské školy ve Velké Británii a v roce 1952 se stal velitelem pilotní školy Kfar Sirkin.

V roce 1953 byl pověřen sestavením 110. letky nočních stíhačů a o rok později absolvoval kurs testovacích pilotů a testoval letadla pro izraelskou armádu. Nadále prohluboval své vzdělání ve Velké Britanii a stal se leteckým inženýrem. Po návratu do Izraele v roce 1959 stál u z rodu vývojového střediska pro výrobu letadel Israel Aircraft Industries a byl zodpovědný za dodávky leteckého materiálu pro izraelskou armádu.

„Postavil jsem jedno z nejmodernějších středisek na testování moderních letadel, civilních aj vojenských, stíhaček atd. A právě v té době prezident té IAI Al Schwimer, který zavedl vlastně jako první na světě ten nápad, že budou trysková letadla jako obchodní šestimístný a osmimístný, nikdo nad tim nepřemýšlel v tý době.“  (45:30)

Po pěti letech působení u IAI se Hugo Marom začal zajímat o projektování a stavbu letišť. Odešel do civilu a založil firmu na plánování a realizaci letišť. Odletěl na stáž do Francie ke slavnému architektu Vicariovi a po návratu se jeho firma začala rychle rozrůstat a dodnes se  podílí na stavbách mezinárodních letišť po celém světě.

Frustrován faktem, že v architektuře letišť se uskuteční asi jen deset procent původních projektů, rozhodl se vrátit k původnímu rodinnému řemeslu. „Tak jsem se rozhodl jít do zlatnictví, něco, co před tisíci lety ten pradědek přišel z nízkých zemí a byl pozván králem, aby tam vedle Hradčan, nebo kde to bylo… pozvali cizince, kteří byli dobří zlatníci, tak jsem se začal učit zlatnictví a už sedm let dělám, v noci samozřejmě, po práci! Velmi mě to baví, poněvadž co se rozhodnu udělat, to udělám!“  (54:15)

Na závěr zamyšlení Hugo Maroma nad osudem židovských dětí a odvaze jejich rodičů, kteří byli donuceni opustit své nejbližší a poslat je do neznáma.

„Pro nás to nebylo žádné trauma, pro nás v té době. Trauma pro mého bratra bylo to, že po válce, po těch šesti letech… a dodneška si nepamatuje svoje rodiče, on měl osm let. On si je pamatuje tím, že to je otec a matka na fotce, ale pamatuje si, kde hrál fotbal v Lužánkách s tenisovým míčkem. To je z jedné strany a já myslím, jak už jsem řekl ze začátku, že ti hrdinové těch celých kindertransportů aj z Německa i Československa byli rodičové, a proto jsem řekl, že je duležitý, aby to bylo zapamatováno. Mluvíme o paměti dějin, paměti národa a ty rodiče musejí být zapamatováni. A proto jsem nabídl, aby na tom Wilsonově nádraží byl postaven pomník těm rodičům.“