Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Markusová (* 1948)

• narozena 22. ledna 1948 v Sezimově Ústí

• otec vedoucím uranového dolu Zadní Chodov u Tachova

• vzpomínky na pražské jaro a cesty do zahraničí

• vzpomínky na srpen 1968

• vystudovala ČVUT v Praze

• po mateřské dovolené začala učit němčinu a angličtinu

• otec po srpnu 1968 odsouzen na 5 let do vězení

• v roce 1989 se účastnila demonstrace na Václavském náměstí

• v roce 2023 žila v Praze

Milovaná babička - tak představili Milenu Markusovou dva žáci ze ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze, její vnuk a jeho bratranec, kteří se spolu s ní zúčastnili projektu Příběhy našich sousedů.

Hračky zadarmo

Narodila se 22. ledna 1948 v Sezimově Ústí jako nejstarší ze tří dětí manželů Vlasákových. Jejich rodiny pocházely z Moravy, ale na Vysočinu se přesunuly ještě před válkou za prací v Baťově Kovosvitu. V 1. polovině 50. let se Vlasákovi přestěhovali do Horního Slavkova, kde otec začal pracovat na šachtě uranového dolu. Milena Markusová tu nastoupila na základní školu, kde jí byla od počátku vštěpována láska k lidově demokratickému zřízení a Sovětskému svazu. „Vzpomínám si, jak nám v první třídě pan učitel vysvětloval, co je to komunismus. Že za pár let budeme moci jít do obchodu a tam si vezmeme hračky, jaké budeme chtít, nebudeme za to muset platit žádné peníze. To se mi samozřejmě moc líbilo, ale doma komunismus viděli jinak.“ Maminka pracovala v Horním Slavkově jako účetní ve vězení, kde nemalou část trestanců tvořili političtí vězni. Ti po městě stavěli nové bytovky, obehnané ostnatým drátem, a na jednu z nich se dívala Milena Markusová z okna. „Jako dítě mě fascinovalo, že může být někdo nesvobodný.“

Bezpečnost práce až na posledním místě

Počátkem 60. let se rodina opět stěhovala, tentokrát do Tachova, nedaleko kterého získal otec práci jako vedoucí uranového dolu v Zadním Chodově. Uranový průmysl generoval velké množství peněz a pracovníci tu byli placeni výrazně lépe než většina společnosti. Vlasákovi tak měli hned v 60. letech televizi, i když jen černobílou, a s vysíláním jednou týdně. Měli i automatickou pračku, kterou otec umístil v bytovce do prádelny a dal ji k dispozici i ostatním sousedům. Na škodovku museli i přesto našetřit.

Maminka nebyla nadšená, že otec pracuje v uranovém dole. Radioaktivita a nemoc z ozáření se tenkrát téměř neřešila, ale riziko neštěstí v dole bylo vždycky veliké. „Jednou se pohádali tak, že táta přišel pozdě na směnu a nestihl s kolegy sfárat. A v ten den se dole stalo neštěstí a ti jeho kamarádi tam zahynuli. Už nikdy pak nefáral a pracoval jen na povrchu.“

21. srpna 1968 vzaly naděje za své

Milena Markusová nastoupila v Tachově na střední školu, poslouchala muziku na rádiu Svobodná Evropa a v Hlasu Ameriky a pomalu začínala chápat, že to s těmi zářnými zítřky není všechno tak, jak se povídá. Díky blízkosti hranic mohli naladit i německou televizi, maminka jim překládala a to, co v ní viděli, jim přišlo krásné. Užívala si uvolnění pražského jara, najednou politici mluvili jinak, sdělovací prostředky mluvily jinak, společnost byla svobodnější. Tou dobou složila úspěšně přijímací zkoušky na České vysoké učení technické v Praze a už se nemohla dočkat, jak začne svůj studentský život v přece jen svobodnějším hlavním městě.

Naděje vzaly za své 21. srpna 1968. „Rodiče nás ve dvě v noci vzbudili, že jsou tu Rusové, vojáci. A to bylo hodně silné, přijeli i do Tachova. Tam vidím ty tanky, jak tam stály, a takoví ti kluci ruští měli šikmé oči, asi odněkud z Kavkazu, a lidé jim lezli na tanky a říkali jim, proč sem přijeli a diskutovali s nimi. Oni potřebovali vodu, nikdo jim nic nechtěl dát, někdo jim vodu přinesl, i něco k jídlu, někdo zase proč jim to dáváte... Bylo to silné.“

Otec tehdy odmítl vpustit okupační vojáky do areálu uranového dolu, měl k tomu nejen technické, ale i osobní důvody. Nechal postavit zátarasy, aby se tam nedostali s technikou, navíc pracovníci v uranovém průmyslu napříč republikou vstoupili do stávky a odmítli dodávat uran do Sovětského svazu. Otce za to potrestali pětiletým vězením, které ho psychicky i fyzicky zlomilo. Rehabilitace se bohužel nedožil.

Ještě předtím se rodiče Mileny rozvedli, což jí paradoxně pomohlo v tom, aby zůstala na vysoké škole. „Jinak ti lidé, když měli nějakého politického vězně v rodině, tak odcházeli z těch škol, nemohli studovat. Vím, že když jsem dostudovala, tak jsem měla nabídku práce v Archeologickém výzkumném ústavu a skoro by mě byli přijali, ale pak jsem dostala dopis, že jsem neřekla o sobě všechno a že mě proto nepřijímají. A to všechno bylo to, že můj táta byl ve vězení.“

Jeden z nejsilnějších momentů v životě

První rok po okupaci byly ještě poměry v republice volnější. Na vysoké škole chodila na různé semináře, najednou se mluvilo o náboženství a tématech, které byly do té doby tabu. Ještě stále se smělo cestovat na Západ a i toho využila, když navštívila Francii či Itálii. Chvíli dokonce uvažovala o tom, zda nemá v zahraničí zůstat, ale její vazba na domov a rodinu byla příliš silná. „Přesto mi Praha po návratu z Paříže přišla špinavá, zašedlá. Všechny pískovcové stavby tu byly černé, ostatní domy šedé a oprýskané. Rozdíl to byl veliký.“

Přesto už se do společnosti opět vkrádal strach a vidět to bylo i u voleb. Milena Markusová šla na protest proti okupaci za plentu a nechala na kandidátce pouze jedno jméno. „Byla to moje vzpoura.“

Po ukončení vysoké školy začala pracovat ve Výzkumném ústavu polygrafie, kde se seznámila se svým mužem, který ji tam učil němčinu. Po svatbě spolu žili na Jižním Městě v Praze a narodil se jim jediný syn. Po mateřské dovolené se i ona pustila do výuky německého jazyka, ke kterému si později přidala ještě angličtinu. Konečně dělala něco, co ji opravdu naplňovalo.

Když v dubnu 1986 vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu, byla Milena Markusová s rodinou na výletě někde u Senohrab. Vzpomíná, že bylo divné horko. Jen pomalu se v totalitním státě, který se havárii snažil ututlat, dozvídali o tom, co se skutečně stalo. „Prezentovali to tak, že někde vybuchla elektrárna, ale že se nic zvláštního neděje, že to nevadí. Tomu záření jsme byli přímo vystavení. Ale můj manžel, ten měl sestru v Německu, tak z Mnichova okamžitě volala a hned nám říkala, ať si koupíme jód, ať nechodíme na dětské hřiště, a dávala nám různé rady, které tady ještě vůbec nikdo nedával.“

Konec roku 1989 vnímala jako jeden z nejsilnějších životních momentů a velký mezník. 17. listopadu stála s manželem a synem na Václavském náměstí u koně a prožívala euforii, ale i strach, když někdo říkal, že se chystají zasáhnout lidové milice. V prvních polistopadových měsících se dozvídala, kolik lží komunistická strana o svobodném světě šířila. „Třeba si vzpomínám, jak říkali, že v Západním Německu žijí největší váleční štváči, jako třeba Adenauer. Až po revoluci jsem zjistila, jak vážený politik to byl.“

Její syn nastoupil v roce 1990 na první soukromé gymnázium, pak studoval půl roku ve Spojených státech. Milena Markusová i nadále vyučovala jazyky, teď už ale soukromě, a pokračovala v tom i v roce 2023, i když už by mohla být v důchodu. Žila v Praze.