Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk Marks (* 1963)

• narodil se 11. listopadu 1963 v Ústí nad Labem

• otec Josef Marks nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• otec Josef i matka Marie čelili perzekucím od komunistické moci

• v roce 1983 vystudoval Hollarovu výtvarnou školu

• seznámil se s Egonem Bondym, psal poezii a veřejně vystupoval

• stal se básníkem patřícím do takzvané druhé generace undergroundu

• v 80. letech ho opakovaně vyslýchala StB

• v 80. letech se účastnil demonstrací s politickou iniciativou České děti

• v roce 1987 podepsal Chartu 77

• stal se literárním redaktorem undergroundového časopisu Vokno

• během Palachova týdne v roce 1989 ho policie surově zbila při pochodu ve Všetatech

• pracoval v Památníku národního písemnictví v Praze

• pracoval v Památkovém ústavu v Ústí nad Labem a Ústavu památkové a archeologické péče v Mostě

• ve Vtelně u Mostu otevřel galerii a knihkupectví

• vydal dvě sbírky poezie a několik jeho textů je zhudebněno

• v roce 2023 pracoval jako dokumentátor a technik archeologického oddělení Muzea města Ústí nad Labem a žil v Teplicích

Sobotou 21. ledna v roce 1989 vrcholil týden demonstrací za Jana Palacha pochodem do jeho rodiště ve Všetatech. StB měla obšancována všechna nádraží, proto odjel Luděk Marks s tehdejší přítelkyní Petrou Hejdánkovou z okraje Prahy autobusem do Mělníka a odtud šli jedenáct kilometrů pěšky do Všetat. Na kraji obce je ale ihned zatkli. Petře Hejdánkové začali prohledávat kabelku. Jemu dali pěstí do břicha a hned poté ránu do oka, po které ztratil vědomí. Probudily ho až údery obuškem.

„Petru a ostatní holky mezitím odvezli někam do lesů a tam je vysadili,“ vzpomíná Luděk Marks. „Mě nechali stát čelem ke zdi na stanici a řvali na mě, že jsem napadl policajta. Pomohlo mi, že se ti dědulové z PS VB (Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti) nedohodli. Jeden tvrdil, že jsem se ohnal pravou rukou, druhý levou a třetí, že jsem měl ruce v klepetech. Bylo jasné, že můj právník JUDr. Pavlok neměl moc práce. Pak mě odvezli k nějakému doktorovi, na kterém bylo vidět, jak jen chvíli předtím vypnul Hlas Ameriky. Přesně věděl, o co jde, a i to šlo v můj prospěch. Nakonec to kvalifikovali jako přečin proti socialistickému pořádku.“

O deset měsíců později odstartovala 17. listopadem 1989 sametová revoluce vedoucí k pádu komunistického režimu. „Když nad námi svítila jedna velká rudá hvězda, tak byl jasný nepřítel. My jsme ji sestřelili, ona se rozprskla na tisíce střípků a ty musíme vyzobat z trávy a nikdy ji nenajdeme celou. Proto se musíme věnovat těm detailům zla, které je mezi lidmi rozprostřené. Někdy se seskupí více, někdy méně, ale zůstává neustále poloabstraktní. Pořád je cítit, jak je to křehká záležitost,“ říká Luděk Marks.

Dědeček nechtěl nic zadarmo. Odsunutým Němcům za dům zaplatil

V únoru roku 1945 se nad Prahou objevily bombardéry amerických vzdušných sil. Svržené bomby zasáhly také kovárnu v Nuslích. Dům již nebylo možné zachránit, a tak se kovář vydal na úřad s tím, že k uživení svých tří dětí musí pracovat. Poslali ho na sever, do Ústí nad Labem, kde po odsunu sudetských Němců přijímali Čechy s otevřenou náručí. Jedním z jeho dětí byla Marie, maminka Luďka Markse, který se narodil v Ústí nad Labem 11. listopadu 1963.

„Děda dostal kovárnu po Němcích v Předlicích. Pocházel z jižních Čech ze sedlácké rodiny a byl velmi tvrdý a přísný jak na sebe, tak na lidi kolem. Velice zásadový člověk. V životě by někomu jen tak nesebral majetek. Měl našetřeno a ještě před měnovou reformou si stihl od neodsunutých Němců zjistit adresu na původní odsunuté majitele kovárny a vyplatil je,“ říká Luděk Marks.

Když bylo malému Luďkovi pět let, přišla 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Tatínek nebyl doma a maminka se válela po posteli a brečela,“ vzpomíná Luděk Marks. „Byl jsem malý a pamatuji si jen hukot a dunění, jak se zřejmě valily tanky východoněmecké armády od petrovického přechodu.“

Chodili jsme k Lennonově zdi. Tam už začaly první problémy

Otec Josef se vstupem vojsk nesouhlasil a z krajinomalíře a karikaturisty tak komunisti rázem udělali strojvůdce. Patřil do výtvarného kruhu kolem akademického malíře Ladislava Lapáčka a své umění si nechtěl nechat vzít. Proto dál maloval neoficiálně a inspiroval tím i svého syna. A tou inspirací nebyla jen láska ke krajinomalbě, ale do jisté míry i hodnoty plynoucí z jeho postoje zakázaného umělce ke komunistické moci.

Po základní škole se díky talentu a také po přípravách od svého otce a malíře Ladislava Lapáčka dostal Luděk Marks v roce 1979 na Hollarovu výtvarnou školu v Praze. Měl kupodivu šanci, jak sám říká: „Panovala tam trochu jiná politická atmosféra a otec se svým kádrovým posudkem je moc nezajímal. Měli kvóty a museli z každého kraje vzít určitý počet uchazečů. Studoval jsem do roku 1983, kdy už začaly první problémy. Chodili jsme k Lennonově zdi, kde probíhaly perlustrace, a přijímačky na vysokou školu tím byly už předem ztracené. Žili jsme dost společensky, což nás postupně tvárnilo k prvním průserům.“

Patřičný psychiatrický profil jako cesta k modré knížce

Ihned po maturitě v roce 1983 nastoupil Luděk Marks jako výtvarník do reklamní agentury Merkur. Hrozila mu ale základní vojenská služba. Věděl, že to nemůže dopustit. Intenzivně tak pracoval na tvorbě patřičného psychiatrického profilu umožňujícího udělení modré knížky. Bohužel se mu to nepovedlo a v povolávacím rozkazu přišlo umístění na letiště Plzeň-Líně.

„Vyřešil jsem to proto poměrně radikálně. V Paláci kultury byl nějaký sjezd komoušů, tak jsem se posilnil a šel je navštívit s tím, že mám referát o svobodě ducha a o individualismu. Vyjel jsem asi do druhého patra a byl úplně nahý. Nějak se jim nechtělo mě tam pustit, tak mě odvedli a nějaký čas jsem byl v Bohnicích,“ vzpomíná Luděk Marks.

V té době, po roce 1984, už byl Luděk Marks také literárně činný. Psal poezii a některé své texty zhudebňoval. Rozmnožoval nadále své básně v próze, z nichž jedné rozsáhlejší s názvem Parazit, což byl dialog člověka s chorobou, si všiml jeho známý a doporučil ji k vydání v exilovém nakladatelství. On však nechtěl poprvé šlápnout vedle a trval na hodnocení nezávislého kritika. Proto dostal adresu na Egona Bondyho.

„Od té doby jsem pravidelně docházel do Nerudovy 51 k Egonu Bondymu. Ten mě pak odkázal na další a další mé vrstevníky a já jsem se dostal na Klamovku, kde jsem se seznámil s J. H. Krchovským, Petrem Placákem, Jáchymem Topolem, Filipem Topolem nebo Vítkem Kremličkou. Takže jsem se přes malou novelku, kterou jsem se po Bondyho radě rozhodl nevydat, dostal do téhle společnosti,“ popisuje Luděk Marks příchod na Klamovku, legendární košířskou hospodu, která se v osmdesátých letech stala neoficiálním centrem undergroundové kultury.

Vokno č. 13 jsme tiskli v bytě hned vedle ministerstva vnitra

V Nerudově ulici č. 51 u Egona Bondyho se jednou potkal s Františkem „Čuňasem“ Stárkem. Ten tehdy topil v kotelně u sv. Tomáše na Malé Straně a k Bondymu také nosil texty na konzultace. Luděk Marks od roku 1986 pracoval v Památníku národního písemnictví, což mu přinášelo značný přístup k literárně historickým pramenům.

Bondy se Stárkem přišli s nápadem rozšířit literární rubriku tehdy vydávaného undergroundového samizdatového časopisu Vokno o rubriku literárně-historickou. „Takto jsem se dostal do Vokna. Postupně jsme uveřejňovali portréty různých autorů. Občas se stalo, že jsem jako holubička vběhl do náručí estébáků, protože k Čuňasovi do kotelny nebylo okno, a jak jsem otevřel, už se nedalo uhnout, když byli vevnitř,“ vzpomíná Luděk Marks.

Zatýkání se ale stávalo častějším a častějším. StB stupňovala represe. Začaly zmatky. Tisk pak probíhal mimo Prahu a cyklostyl často stěhovali. I když pod svícnem je někdy největší tma, a Luděk Marks proto vzpomíná na třinácté číslo z konce roku 1986: „Frantovi se podařil opravdu dobrý kousek. To číslo se nám povedlo vytisknout v bloku baráků v bezprostřední blízkosti ministerstva vnitra na Letné. Měli jsme půjčený byt, kam se nastěhoval cyklostyl. Já si vzal týden dovolené a střídal jsem Stárka, který tiskl v době, kdy zrovna netopil.“

Vokno nemělo v Československu v osmdesátých letech v podstatě konkurenci. Až od roku 1985 se k nim přidal časopis Jednou nohou, později přejmenovaný na Revolver Revue, za kterým stáli Jáchym Topol, Saša Vondra a Ivan Lamper. „Jednou nohou ani nijak Voknu nekonkurovalo. My jsme zůstali, jak říkal Franta Stárek, v montérkách. Nabízeli jsme prostor začínajícím autorům, inzercím, upozorněním na koncerty a recenzím různých kapel. Aby to byl tak trochu i jejich časopis. Zatímco Revolver Revue to dělalo taky, ale exkluzivněji. Měli tím pádem vyšší úroveň. Prostor byl vyplněn a oba časopisy se krásně doplňovaly a pokrývaly celou scénu druhé kultury,“ upozorňuje Luděk Marks.

Dovnitř se smělo, ven už ne. Tak se v bytě hromadili známí

Luděk Marks podepsal v lednu 1987 Chartu 77, čehož si paradoxně při žádném z mnoha výslechů StB ani nevšimla. S politickou iniciativou Petra Placáka a Ivana Martina Jirouse České děti se účastnil od roku 1988 periodických demonstrací. Časové úseky mezi jednotlivými zatčeními se neustále zkracovaly a v létě roku 1989 už si pro Luďka Markse jezdili do Památníku národního písemnictví každý týden. „Vždycky mě čapli v podpaží a v podstatě mě nesli přes nádvoří Strahovského kláštera, které bylo plné turistů. Byli to šašci. Někdy ani neměli u výslechu otázky, jen mě tam nechali a dělali si svoji práci.“

„Když jsem bydlel u Michala Duse, tak nás tam bylo chartistů víc a byt byl dobře střežený. Vyšel jsem z domu a hned mě zahnali zase zpátky, že nikdo nesmí z bytu. Otec Michala Duse farář Jan Dus vyslal svého druhého syna s neuvěřitelnou zásobou jídla a pití, které nám donesl. Kdo jednou vešel do bytu, už nesměl ven. Takže se tam pomalu hromadili známí a změnilo se to v ohromný mejdan. Až v sedm hodin večer odjeli a nikdo nevěděl proč. Teprve druhý den jsme se dozvěděli, že na snídani na francouzské ambasádě pozval François Mitterrand Václava Havla a pár dalších disidentů. Tak jenom kvůli tomu nás ostatní izolovali,“ vzpomíná Luděk Marks.

V technické redakci Vokna jsme měli sabotéra

V únoru roku 1989 opět zatkli Františka Stárka a z přečinu pobuřování ho odsoudili na dva a půl roku odnětí svobody. Luděk Marks jako literární redaktor Vokna dal dohromady zbytek redakce s cílem vydat patnácté číslo časopisu během Stárkovy vazby, aby ukázali, že nemá hlavní zodpovědnost za jeho vydávání. Během jednoho měsíce dali obsahově dohromady poměrně pestré číslo. Všichni přispěvatelé žádali po redakci vydání článků pod vlastními jmény. Nikdo již nechtěl používat pseudonym.

„Čuňas říkal, že pokaždé, když ho odsoudili, tak Vokno typograficky postoupilo. Poprvé se vydávalo na rámečku. Když ho pustili, už to byl cyklostyl, a tentokrát už byly jednotlivé stránky ve sloupcích a graficky upravené v počítači. Blány perforované už přímo tiskárnou,“ říká Luděk Marks. Problém ale nastal kvůli striktnímu oddělování technické a píšící redakce. V technické se kvůli tomu nepodařilo odhalit sabotéra, který dělal vše pro to, aby číslo nevyšlo. Nakonec však vytvořili druhou kopii blan a časopis v září 1989 vydali. Do odsouzení Františka Stárka to ale nestihli.

První svobodné noviny – Informační servis

Dne 17. listopadu 1989 pracoval Luděk Marks, tak jako mnozí disidenti, v maringotce v Hřensku na měření vodního vrtu. V noci přijel do Prahy a šel přes centrum, kde pobíhali lidé po rozehnané demonstraci. Až ráno, když procházel přes Loretánské náměstí, mu řekl Ivan Wernisch, básník a spisovatel, který tam tehdy dělal hlídače, co se vlastně stalo. „Ani jsem nevybalil krosnu a odjel jsem za Petruškou Šustrovou do Bechyně. Často jsme se tam scházeli, celá ta banda chartistická. Tam jsme poslouchali a dozvídali se, co se vlastně stalo. Víc jsme dělat nemohli,“ vzpomíná Luděk Marks.

Redakce časopisu Vokno pak dala jeden cyklostyl na AVU a pomáhala rozmnožovat tiskoviny pro studenty. Ivan Lamper a kolegové z Revolver Revue vytvořili Nezávislé tiskové středisko, aby mohli svobodně informovat o revolučním dění. Vzniklo tím první svobodné periodikum – Informační servis. První číslo vyšlo 20. listopadu 1989.

Při psaní poezie je potřeba zamést stopy po dřině

„‚Luďku, okamžitě přijeď, Bolzanova 7,‘ křičel na mě do telefonu Franta Stárek,“ popisuje Luděk Marks. „Jakmile ho pustili, dal z různých frců dohromady nábytek, sehnal peníze na počítače a během krátké doby kompletně vybavil redakci. To jsem koukal, a na dveřích cedulka –  Redakce časopisu Vokno. Bylo to v době obrovské euforie, ke které ale člověk někdy zůstával skeptický. Snažil jsem se mít odstup. Věděl jsem, že po něčem dobrém v životě automaticky nastává průser.“

Poslední čísla Vokna vyšla ještě po sametové revoluci v roce 1989. Redakce sídlila na stejném patře s Revolver Revue a tehdy už vzniklým Respektem. Luděk Marks se v roce 1992 rozhodl odjet z Prahy a s periodikem spolupracovat již jen dálkově. Začal pracovat v Památkovém ústavu, stal se správcem v kampanile, samostatně stojící zvonici kostela sv. Kateřiny v Libotenicích u Roudnice nad Labem, kde ho v roce 1994 zastihla zpráva o úplném zániku Vokna. Vedle tvorby archivu ho napadlo na statku ve Vtelně u Mostu vytvořit knihkupectví a galerii, což se mu povedlo.

Luďku Marksovi vyšla v roce 1994 samostatná sbírka básní Stín svícnu a v roce 2017 druhá sbírka Po hadí kůži. Od roku 2004 píše texty pro hudebníka Davida Kollera, například písně Valy, Slunovrat, Durman, Jezdci nebo Galerka. Jiné zhudebnil například Vladimír Mišík nebo kapela Invalidní důchod. „Přijde náhlá inspirace. První dva verše jsou vždycky zadarmo, ale pak je třeba tomu dát poslání, pointu. Na některých básních je vidět, že jsou spontánní. Že to letí. Některé jsou pak vydřené, a to na nich nesmí být vidět. Je potřeba zamést stopy po dřině,“ dodává s úsměvem Luděk Marks.

V době rozhovoru v roce 2023 kromě psaní poezie pracoval Luděk Marks jako dokumentátor a technik archeologického oddělení Muzea města Ústí nad Labem a žil v Teplicích.