Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Heydrichiáda byla strašná, to byla úzkost, plíživá hrůza. Na zacházení Čechů vůči Němcům do smrti nezapomenu
narodila se 16. května 1930
během Pražského povstání v květnu 1945 při přestřelce málem přišla o život společně se svými přáteli, když šla bránit Prahu
na konci druhé světové války byla svědkem kruté msty Čechů vůči Němcům v pražských ulicích
po smrti ministra zahraničí Jana Masaryka vylepila kritické plakáty vůči KSČ a pod tlakem odešla v roce 1949 z Drtinova dívčího gymnázia
v roce 1952 musela v rámci akce 77 nastoupit do průmyslové výroby v pražských Kbelích
její otec Karel Hlavsa byl v roce 1952 odsouzen na šest let ve vykonstruovaném procesu za podporu Izraele
za svůj život byla zaměstnána v Ústředních skladech hlavního města Prahy, v bance na Smíchově a v podniku Meta, který spadal pod Svaz invalidů
s kočárkem se účastnila Palachova pohřbu v roce 1969
pravidelně chodila na demonstrace v průběhu Palachova týdne na začátku roku 1989
Během Pražského povstání málem přišla o život, nebála se postavit za otce, když byl osočen z kolaborace s nacisty, stala se svědkem nelidského zacházení Čechů vůči Němcům v pražských ulicích a kvůli svému bojovnému charakteru musela odejít z gymnázia, protože měla špatný ideologický vliv na spolužáky. K tomu všemu si otec Jany Markové odpracoval tři roky v pracovním lágru za vykonstruovaný proces v padesátých letech.
Rodina Jany Markové se usadila na pražském Smíchově, kde je hluboce zakořeněna celý svůj život. Ze svého bytu se od osmi let nikdy neodstěhovala, a je tak pamětnicí nejen dramatických okolností našich dějin, ale také historie pražské čtvrti se všemi významnými i zapomenutými sousedy.
Narodila se 16. května 1930 a její otec Karel Hlavsa měl již za sebou osobní zkušenost z první světové války, kterou přežil na italské frontě. „Tatínek mi toho z boje moc nevyprávěl. Spíš později vnukům. Muselo to pro něj být hrozné. Jeho zraněný kamarád ho prosil, ať ho zastřelí.“
Její otec nepoházel z bohaté rodiny. Chodil na gymnázium a vystudoval právnickou fakultu v Praze. Nastoupil do smíchovské mlékárny, kde se stal správcem prodeje a měl na starosti reklamu podniku. „Měl dobré postavení a v práci zůstal i za války, kam nasadili německého dohlížitele. Byl to bývalý voják, který přišel o nohu někde u Stalingradu.“
Právě komunikace s ním vzbouřila po skončení války také vlnu nařčení z kolaborace vůči jejímu tatínkovi. „Za to jsem na sebe hrdá. Šla jsem do té mlékárny. Bylo mi patnáct let. Přijal mě národní správce. Řekla jsem jim, že nesnesu, aby na tatínkovi leželo takové nařčení, aby ho tedy zažalovali a všechno se prokázalo u soudu.“ Z mlékárny byl sice vyhozen, ale nálepku kolaboranta se mu podařilo setřást. Otce už během války někdo udal za to, že poslouchá zahraniční rozhlas. „Naštěstí se to dostalo na českou policii, a když u nás dělali prohlídku, rádio bylo v opravě. Doma nebylo rádio, a udání tak naštěstí nedávalo smysl.“
Jana Marková však už tehdy při plném vědomí zažila několik předešlých válečných událostí. „Heydrichiáda byla strašná. To byla úzkost. Plíživá hrůza. Pak také hrůza z Lidic. Když v roce 1945 bombardovali Prahu, to byla sranda, i když bylo mnoho obětí, ale oproti tomu pravému strachu to bylo méně skutečné,“ naráží pamětnice na fakt, že v únoru 1945 padaly americké bomby na Prahu. Tehdy v krytu si se svou kamarádkou při explozích odpouštěly všechno, co si kdy udělaly.
„Během války jsme měli také strach, že někdo zazvoní u dveří a bude potřebovat pomoc. Co uděláte? Když to odmítnete, tak vás čeká jistá smrt.“ Všudypřítomný strach znásobil také fakt, že příbuzný rodinné známé byl v rámci heydrichiády popraven. Do roku 1943 Jana Marková chodila na Základní školu sv. Voršily v Ostrovní ulici, do doby, než Němci vzdělávací instituci zaměřenou na křesťanské a duchovní hodnoty zavřeli. Na půdě školy zaznamenala několik příběhů spolužáků židovského vyznání, které po jejich deportaci už nikdy neviděla. „Já když je dneska vidím na školních fotografiích, tak je mi z toho smutno.”
Nejdramatičtější vzpomínka se váže na první dny Pražského povstání, kdy pamětnice slyšela vyvolávat rozhlasem, aby i mládež pomohla revoluci a bránit město. „S kamarádkou Evičkou a ještě jedním klukem Karlovským jsme vyrazili bránit město směrem na Újezd. Došli jsme až k Petřínu a najednou na nás začali střílet. Vedle jsou takové nízké baráčky. Paní z obchodu zrovna stahovala rolety, v té byly díry od kulek a ta paní nás postrčila dovnitř, kde jsme dlouho čekali, než jsme vylezli ven. Tak jsme šli hrdinně bránit Prahu,“ říká se smíchem Jana Marková s tím, že k tomuto okamžiku nemá paradoxně žádnou emocionální vazbu. Na stejném místě německá jednotka zastřelila dívku, která zde má dodnes pamětní desku. Oběť tak nemusela být jenom jedna, ale rovnou čtyři.
S koncem války se pojí také nejhororovější vzpomínky Jany Markové. „Lidé házeli Němce do řeky, ale to nebyli žádní vojáci. Jeden dědeček umíral na ulici a lidi mě div nezabili, když jsem po nich chtěla hrnek vody, o který ten muž prosil. Na to nikdy nezapomenu, jak vytrhli ženě dítě z náručí a omlátili mu hlavu o kandelábr... Lidi dokázali hrozné sviňárny.”
Po uzavření voršilské školy v roce 1943 ji a jiné děti stěhovali po různých smíchovských školách a v roce 1945 musela být nasazená do práce, kterou zastávala ve zlatnictví v kanceláři. Do stejného podniku nastoupil také její otec po válce. Ten také vstoupil do lidové strany. „Já jsem si myslela, že přijde ráj na zemi. Tatínek už za války říkal, že když nás osvobodí Rusové, už se nás nepustí, a měl pravdu.“ Jana Marková po válce nastoupila na Drtinovo dívčí gymnázium, kde vydržela do roku 1949. Únorový převrat v roce 1948 nalinkoval její budoucí osud zcela zásadně vzhledem k její povaze.
„O únoru jsem se dozvěděla, když jsme byli na lyžařském výcviku v Kořenově. Měla jsem strach o rodiče a pořád jsem jim volala domů. Později v Praze jsme utekli na Pražský hrad oknem ze školy, kde sloužil mši kardinál Beran. Byla tam spousta lidí. Na náměstí se manifestovalo a volali jsme: ‚My Beneše nedáme!‘“
Aktivní, tehdy téměř osmnáctiletá Jana se ovšem účastnila i dalších manifestací, kde neskrývala svůj otevřený protikomunistický postoj. Třeba když se chystala reforma ministra školství Zdeňka Nejedlého za jednotnou školu, nesla v průvodu transparent s provokativním provoláním: „Jednotná škola studenta vola.“ Zlomovým momentem byla ovšem smrt ministra zahraničí Jana Masaryka. „Byla jsem na Hradě, kde byl vystavený. Viděla jsem, jak měl kytku u hlavy, která skrývala zranění. To bylo hrozné.“
V této době se také spojila se studentem ČVUT, který měl rozmnožovací stroj, na kterém publikovali plakáty s titulem: „Komunisté zavraždili Masaryka.“ Tato její aktivita neušla tehdejší ředitelce Drtinova gymnázia a ta jí dala jasné ultimátum. „Řekla mi: ‚Budeš držet hubu a krok!‘ Místo toho, aby mě vyhodili, odešla jsem ze školy sama.“ V průběhu roku 1949 se tak už jako osmnáctiletá dívka musela vypořádat s faktem, že nemá dokončené vzdělání. Ukončila nezbytné zkoušky a na rok nastoupila na jazykovou školu na Národní třídě v domě Louvre.
Dalším silným emočním prožitkem se stal proces s Miladou Horákovou, jehož průběh pamětnice zažívala při brigádě v továrně v Holešovicích. „Babky u strojů to komentovaly slovy: ‚Dobře jí tak, když se celý život válela.‘ Já jsem jim všechno musela vysvětlovat, že ji zavřeli nacisté a kdo to vůbec Horáková je.“ Samotné zjištění o její popravě prožila v hysterickém záchvatu vzteku při návštěvě rodinných známých. „Podruhé bych je navštívit nechtěla. To nebyli žádní přesvědčení komunisté, ale když jsem hystericky nadávala, jak si může národ nechat popravit ženskou, říkali, že jsem se zbláznila.“ Mračna v totalitním režimu definitivně zastínila rodinnou situaci Jany Markové v roce 1952. Tehdy byla donucena v rámci akce 77 nastoupit do průmyslové výroby v pražských Kbelích a jejího otce odsoudili k šesti letům vězení během vykonstruovaného procesu. „V tom zlatnictví Soluna figurovali i nějací Židé, kteří utekli do Izraele. Otce tak nařkli, že podporuje se židovským zlatníkem Izrael.“
Jana Marková byla také svědkem, když si pro otce přišla bezpečnost do jejich smíchovského bytu. „Všechno sebrali. Sbírku hodinek, vytrhali dveře, pátrali po majetku, sebrali všechno cenné, včetně peněz. Nevzali jen to, co jsem měla na sobě.“ Ze zdí také uzmuli několik obrazů a kreseb, třeba tu od umělce Františka Tichého. Otec si nakonec odseděl „pouze“ polovinu trestu a na svobodu se dostal za velmi zvláštních okolností.
Otec v pracovním táboře, Jana v průmyslovém provozu ve Kbelích a první dítě na cestě. Kolem roku 1952 se toho v životě pamětnice odehrávalo mnoho podstatného na několika frontách. „S manželem jsme se potkali v práci, vzali jsme se, aby nás nevystěhovali z bytu, a už v roce 1953 se mi narodil první syn Karel.“ Jana Marková ještě jako těhotná dělala ve fabrice a velká tíha finanční zátěže dopadala hlavně na její maminku, která pracovala nejdříve na sídlišti Invalidovna a následně i kvůli otcově perzekuci jí přidělili práci na žižkovském nádraží.
Karla Hlavsu se podařilo propustit o tři roky dříve hlavně díky intervenci košířské kartářky paní Burgetové, která pravidelně docházela na Pražský hrad k prezidentovi Antonínu Zápotockému. „Bylo jí přes sedmdesát let a vykládala karty, ale za pomoc nechtěla žádné peníze. Byla spolužačkou Zápotockého ze školy a přes ní šlo odnést žádost o propuštění až k prezidentovi. Nesmělo jít ale o trestnou činnost.“
Jana Marková tak společně s paní Burgetovou dostala předčasně z pracovního tábora jak svého otce, tak Adolfa Karlovského, důstojníka československé armády, který byl hned v roce 1948 odsouzen k trestu smrti, ale nakonec byl podmíněně propuštěn v roce 1957. „Šel paní Burgetové potom poděkovat, ale ta nic nechtěla, tak si vzala alespoň čokoládu,“ vypráví o neuvěřitelné postavě, blízké prezidentovi republiky.
Když se vrátil Karel Hlavsa z vězení, dostal trest v podobě finančního stropu, který nesměl při měsíčních výdělcích překročit, a zároveň mu sebrali občanská práva, takže byl paradoxně „ochuzen“ o možnost pravidelně volit Komunistickou stranu Československa (KSČ).
Důležitou linkou v životě Jany Markové je také kapitola její herecké účasti v souborech ochotnického divadla, kde aktivně působila až do doby po sametové revoluci. V průběhu jejího života se ovšem zásadně vyhýbala hrám a textům, které měly ideologický podtext podporující komunistický režim. Naopak se v rámci čtení Nezvalových básní o Moravě dostala jejich práce k posouzení a zákazu z ÚV KSČ. „Zavolali si vedoucí souboru s tím, že tak to rozhodně Nezval nemohl napsat. Když jim ukázali originální texty, už jsme hru nemohli opakovat.“ Už jako mladá dívka se chtěla stát Jana Marková herečkou, ale její otec byl razantně proti. „Ani toho nelituji, co bych musela pak oficiálně po roce 1948 hrát?”
Janě Markové se v průběhu let podařilo doplnit si vzdělání ve večerní škole a při zaměstnání v podniku skladů města využila speciální školu, která spadala pod místní hospodářský odbor. Postupně se vyprofilovala v oboru statistiky ve velkých podnicích, kde se potkávala se soudruhy, kterým dávala jasně najevo svůj názor na politickou situaci v Československu. „Byla jsem i členkou odborů. Na nástěnku jsem jednou napsala: ‚Mluviti stříbro, mlčeti zlato.‘ Tehdy si mě zavolali na kobereček na kádrovém oddělení, jak jsem to myslela...“
V Ústředních skladech hlavního města Prahy pamětnice pracovala téměř deset let až do chvíle, kdy porodila druhého syna Tomáše. Po roce na mateřské nastoupila do odboru ochrany ovzduší, kde pracovala jako sekretářka. Nadále si ovšem držela politický odstup. „Vždycky, když se schylovalo k nějakému hlasování, tak jsem utekla pryč.“
Rok 1968 vnímala jako naději, věřila politice Alexandra Dubčeka, ale jako pro většinu národa všechno zhaslo 21. srpna 1968. „Několik dní jsem nevycházela ven. Ani bych se nedostala do práce, která sídlila na Vinohradech. Později jsme se šli s manželem podívat na Václavské náměstí. Tanky na nás mířily hlavní. To bylo strašný.“ Do paměti se jí zapsal pohled na mladého sovětského vojáka, který držel stráž u smíchovského tanku. „Bylo mi ho až líto. Vůbec nevěděli, kde jsou. Stál tam jak Boží umučení.“
Vliv okupace pamětnice spíše vnímala v zaměstnání, kde i přesvědčení soudruzi začali více kriticky smýšlet o komunistickém režimu. „Kritika byla už mezi dělníky, ale i intelektuály.“ I tak do sametové revoluce chybělo ještě více než dvacet let.
Období normalizace prožila pracovně ve smíchovské bance a následně ve výrobním podniku Meta, jenž spadal pod Svaz invalidů, kde pamětnice nejdříve pracovala jako pokladní, ale později si našla jiné místo ve výrobním oddělení. „Já jsem tu práci tam milovala. Moje povolání bylo takové detektivní. Musela jsem analyzovat nedokončené výrobky, všechny součástky produktu, jejich cenu, čas a kolik stála práce na jednotlivých výrobcích. To mě bavilo.“
Jedno z pozitiv v souvislosti s podnikem Meta zmiňuje ohledně pracovníků, se kterými se zde setkávala. „Potkala jsem tam hrozně moc disidentů. Ivan Havel, Kamila Moučková, skoro celá kapela Plastic People of the Universe, redaktorka Otka Bednářová a samozřejmě Václav Krása,“ popisuje Jana Marková s tím, že i zaměstnaní invalidé zde předváděli neskutečné výkony. „Tehdy museli všichni pracovat, takže jsem byla svědkem toho, jak chlap bez rukou montuje věci pusou, či jiný bez nohou a kyčlí dokáže vylézt na štafle a vymalovat pokoj.“
Zároveň s tím dělala v osmdesátých letech přísedící u smíchovského soudu za lidovou stranu, kde se ovšem neprojednávala trestná činnost, ale většinou jen rozvody a rodinné záležitosti. Svůj neskrývaný protikomunistický názor dávala pamětnice najevo během Palachova týdne, kde utíkala před vodním dělem na poštu.
Sametová revoluce se ovšem odehrála ve stínu smrti její maminky. „Zemřela 6. listopadu a všechno kolem bylo zastřené. Možná právě díky revoluci jsem celé to neštěstí přežila,“ vzpomíná Jana Marková, která celý život pevně věří v Boha, za což si v minulém režimu vyslechla nejeden posměšný komentář. „Nejdůležitější je, aby se lidi měli rádi, aby k sobě měli vzájemnou úctu a nebazírovali na prkotinách,“ končí pamětnice vyprávění svého bohatého životního příběhu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jakub Kučera)