Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Václav Marhoul (* 1960)

• narodil se 30. ledna 1960 v Praze

• po základní škole se dostal v roce 1975 na Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích, kde zažil surovou šikanu ze strany starších spolužáků

• v roce 1979 ho přijali na pražskou FAMU a v témže roce se stal členem Divadla Sklep

• v roce 1983 uspořádal v Praze tajnou besedu s režisérem Milošem Formanem během natáčení filmu Amadeus

• třetí ročník musel kvůli kritice KSČ opakovat a FAMU ukončil v roce 1984

• v 80. letech ho sledovala StB a vedla ho jako prověřovanou osobu s krycím jménem Meruňka

• v roce 1985 napsal na vojně scénář hry Mazaný Filip a Divadlo Sklep ji uvedlo v premiéře v roce 1986

• roce 1987 uspořádal výstavu výtvarné skupiny Tvrdohlaví, jako produkční pracoval na filmech Tomáše Vorla Pražská pětka a Kouř

• od 28. října 1988 se účastnil demonstrací proti totalitě

• 17. listopadu 1989 zažil na Národní třídě obklíčení studentského průvodu a stal se svědkem brutálního zásahu příslušníků Pohotovostního pluku VB a červených baretů

• během sametové revoluce ho zvolili předsedou stávkového výboru Filmového studia Barrandov (FSB)

• na podzim roku 1990 se stal generálním ředitelem FSB

• po vlně propouštění v FSB vynucené nedostatkem financí se stal dvakrát terčem útoku neznámých pachatelů

• v roce 1992 koupili s dalšími společníky FSB ve velké privatizaci a změnili ho v ziskový podnik

• z Barrandova odešel v roce 1997 a založil vlastní společnost Silverscreen

• jako režisér uvedl do kin filmovou parodii Mazaný Filip a oceňovaná filmová díla – válečný film Tobruk a drama Nabarvené ptáče

• v roce 2024 žil v Praze

Jeho film Nabarvené ptáče překypuje zlem a krutostí a ani nemůže být jiný, protože je o nelítostných dopadech válek na lidské duše. Režisér a scénárista Václav Marhoul navíc věděl z vlastní zkušenosti, jak člověka dokáže i v mírové době semlít soukolí bezuzdného násilí, ochromujícího strachu a frustrující bezmoci.

V 70. letech 20. století zažil trýznivou a ponižující šikanu na místě, kde by ji nikdo nečekal – mezi budoucími umělci na internátu Střední průmyslové školy filmové v Čimelicích. Mazáci z vyšších ročníků ho tam řezali každý den, nejvíc trpěl v prvním ročníku.

O 14 let později se jako mladý muž ocitl na Národní třídě v obklíčení Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Při masakru pokojného studentského průvodu 17. listopadu 1989 nechytil jedinou ránu, viděl však, jak policisté tlučou do krve bezbranné lidi.

Můj základní pocit na Národní byla bezmoc

„17. listopad na Národní třídě ve mně zůstává dodnes jako neuvěřitelně traumatizující zážitek. Když jsme demonstrovali v lednu 1989 na Václavském náměstí při Palachově týdnu nebo předtím kdekoliv jinde, vždycky jsme mohli někudy utéct,“ vzpomíná Václav Marhoul. „Ale zásah na Národní třídě byla strašně zákeřná akce, všechny nás tam uzavřeli. Stál jsem na konci průvodu směrem k Národnímu divadlu, kde byly dokonce obrněné transportéry.“

Podle Václava Marhoula bránily demonstrantům v úniku tři řady ozbrojenců. První kordon tvořili příslušníci Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. V druhém čekali na svou chvíli speciálně vycvičení policisté.

„Vypadali jako vojáci, protože měli na sobě maskáče a červené barety. Ve třetí řadě stáli milicionáři a za nimi obrněné transportéry. Nejdřív se nic nedělo, pak ale vyrazili dopředu a tlačili nás před sebou. Lidi zpanikařili, ustupovali a někteří spadli,“ popisuje. „Utíkali do okolních domů, tam je policajti nacházeli, vyvlékali ven a vytahovali za první řadu příslušníků Pohotovostního pluku. Hrozně je bili. Kopali do nich, táhli je za vlasy po zemi. Můj základní pocit byla strašlivá bezmoc. 20 metrů od vás se děje tohle, a vy nemůžete dělat nic.“

Karosy měly zakrvácené zvenčí i zevnitř

Václava Marhoula natlačil vyděšený dav do Mikulandské ulice a na rozdíl od jiných vyvázl na Národní třídě bez jediné rány. „Ve chvíli, kdy nás vypouštěli z Mikulandské, byla už Národní třída prázdná. Nosím v sobě pořád živý obraz a nikdy se ho nezbavím. Všude na zemi krev a všude se válely boty. Stovky bot. Když totiž lidi v panice utíkají a bojí se, že budou ušlapáni, tak ztrácejí boty,“ říká Václav Marhoul. „U Národní parkovaly Karosy, autobusy, a v nich jsem viděl pozatýkané zakrvácené lidi. Předtím než je nastrkali dovnitř, tak je šacovali s rukama opřenýma o zakrvácené stěny autobusů. V Karosách bouchali lidi dlaněmi do skel, takže je krví zamazali i zevnitř. Koukáte na to, nedokážete nikomu pomoci a sám tam nechcete skončit. Byly to pro mě šokující záležitosti.“

Zatímco na Národní pramenilo veškeré zlo z úporné snahy vrcholných představitelů komunistického režimu o udržení moci, při šikaně na internátu v Čimelicích šlo o opojný pocit nadvlády silnějšího nad slabším, staršího nad mladším a horšího nad lepším. Mazáka nad zobákem neboli holubem.

Václav Marhoul nastoupil do Čimelic v září 1975 jako patnáctiletý střízlík. Neměřil ani 160 centimetrů, což z něj udělalo snadnou oběť šikany.

V Čimelicích nás mazáci mlátili každý den

„Na první večer na internátu nezapomenu. Přišli druháci a zbili nás a ponižovali. Každý den tam člověka mlátili, což se tenkrát dalo zažít jen ve třech prostředích – buď zlověstný intr, vězení nebo armáda. Většinou byla na internátech šikana typu ‚Dej mi peníze, ukaž mi, cos přivezl z domova, a všechno mi odevzdej!‘ Ale v Čimelicích překračovala šikana všechny přípustné meze. Obludné kruté mlácení. Opravdu, rány pěstí do obličeje, do břicha, kopance do hlavy,“ upozorňuje.

Komunistický režim v 70. letech s šikanou na internátech a na vojně takřka nic nedělal, protože by si musel přiznat, že mezi mladými lidmi existuje týrání a ponižování. Což tehdy odporovalo ideologickým frázím o výchově nové, morálně bezvadné socialistické generace.

Šikana se mezi učni, středoškoláky a vojáky základní služby rozmohla po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, jež zlikvidovala v roce 1968 snahy o obnovu demokracie a svobody. Ze společnosti zmizely ideály a vystřídal je rozklad hodnot.

V patnácti není síla postavit se teroru

„Ztratila se morálka, zkazily se mezilidské vztahy, což se stalo živnou půdou pro to, aby rostlo zlo. V případě šikany navíc platil zákon omerty. Někam jít a nabonzovat někoho, že týrá druhého, bylo největší srabáctví. Teď už vím, že jsem to měl udělat. Ale kde najdete sílu postavit se v 15 letech fyzickému teroru? Kdybyste šikanu nahlásil, zachoval byste se z pohledu většiny jako krysa a stal se terčem pomsty. Nikdo by se s vámi nebavil, vyloučili by vás z kolektivu,“ vysvětluje Václav Marhoul. „Vypadal jsem jako dítě a z pohledu mazáků jsem byl nejslabším kusem ve stádu. Jeden mě ve třeťáku zmlátil, že jsem byl v bezvědomí. Šikana trvala v Čimelicích tři roky. Druháci mlátili prváky, třeťáci druháky a prváky a čtvrťáci všechny. Na mě si hodně zasedli dva kluci.“

Na šikaně na internátech a také v armádě bylo v 70. a 80. letech nejhorší, že mnoho starších kluků vracelo druhým rokem nováčkům všechny hrůzy, jimiž sami prošli. „Druháci si v Čimelicích v září okamžitě vyšlápli na prváky. Sám jsem nic takového neudělal, což bylo dané mou výchovou. V dětství jsem chodil do skautu a vyrůstal pod vlivem Rychlých šípů, knih Jacka Londona nebo Karla Maye, kde je jasně postavená hranice mezi dobrem a zlem,“ konstatuje.

Václav Marhoul uvádí, že surová šikana se v Čimelicích objevila zhruba dva roky před jeho příchodem. Zavleklo ji tam několik studentů ze Slovenska. „V dalších letech jsem si uvědomoval, nakolik vás dokáže strach úplně paralyzovat, nakolik zlo krmené strachem nezvratně poškodí stovky lidí,“ prohlašuje. „A opravdu jsme se báli, že mazáci přijdou jenom proto, že se večer nudí, zmydlí nás jako žito a krev nám poteče z nosu, uší, očí. Vychovatelé na nás na internátu až na výjimky kašlali a až na výjimky selhali.“

Studenti z nižších ročníků chodili do školy s monokly pod očima. Poněvadž nechtěli bonzovat, vymlouvali se nejčastěji na pády ze schodů. Vedení filmové průmyslovky nedělalo se šikanou dlouhá léta nic, až se odehrál velký průšvih. Asi rok a půl poté, co Václav Marhoul z Čimelic odešel na vysokou školu, utrpěl jeden šikanovaný student velmi těžké zranění při takzvaném posledním bití. Čtvrťáci si ho vytáhli do kolečka a kopali do něj.

Tyrani z internátu popírají zlo, které páchali

„Všechno se provalilo, přijela Veřejná bezpečnost, došlo k soudu a šikana skončila. V roce 1982 se filmová škola přestěhovala z Čimelic do Prahy. Pachatelé šikany dnes popírají, že by něco takového dělali. Nevzpomínají si, nebo říkají, že to není pravda. Své zločiny bagatelizují, snaží se je ze svých životů vygumovat. Nevím, jestli u nich po desítkách let vůbec dochází k nějaké sebereflexi,“ dodává Václav Marhoul. „Šikanování druhých někteří neberou jako zlo, ale jako legraci. Když vyprávím, co se dělo v Čimelicích v druhé polovině 70. let, lidi říkají, že si vymýšlím. Nic takového nezažili, a tak nedokážou pochopit, jak jsme mohli něco takového snášet a dopustit.“

Václav Marhoul popsal šikanu na internátu v pořadu České televize 13. komnata. Zavrhla ho pak řada jeho bývalých spolužáků a také spolužaček, ačkoliv mezi nimi se fyzická šikana nerozšířila. „Měli jsme po 13. komnatě v Čimelicích absolventský sraz a první věta, kterou jsem uslyšel, byla: ‚To seš dost odvážnej, že seš tady.‘ Nenávist jsem cítil všude, i ze strany holek. Dali mně najevo, že na veřejnosti by se špinavé prádlo prát nemělo a o šikaně v Čimelicích jsem neměl mluvit. Dostal jsem od nich jasně na srozuměnou: ‚Ne, ty ne!‘“ svěřuje se. „Jedna spolužačka mi řekla, že bych se měl omluvit. Zeptal jsem se jí, jestli by dozorci z Osvětimi měli nutit své bývalé vězně, aby se jim omluvili. Na absolventské srazy jsem přestal jezdit.“

Válka lidi ničí, láme a bere jim sebeúctu

Šikana devastující charaktery představovala v 70. a 80. letech v komunistickém režimu jakousi malou válku mezi puberťáky a mladými muži s předem jasným koncem. Do menších či větších problémů se dostali všichni, kdo se nepostavili na stranu pachatelů. A nejenom v Čimelicích. Nejhůře ze všech pak často dopadli lidé, kteří se pokoušeli čelit zlu.

Václav Marhoul ho zobrazil kromě Nabarveného ptáčete rovněž ve válečném dramatu Tobruk, věnovaném československým pěšákům, kteří bojovali v letech 1941 a 1942 v severní Africe proti německé a italské armádě. Inspiroval se knihou amerického spisovatele Stephena Cranea Rudý odznak odvahy z občanské války Severu proti Jihu.

„Stephen Crane uměl úžasně vystihnout, jak válka umí lidi zničit a dostat je až na dno, i když sám v ní nikdy nebyl. Válka je strašlivá a dokáže vzít člověku život i sebeúctu, ať už jste voják Caesarův, Napoleonův nebo z jakékoli jiné doby,“ tvrdí Václav Marhoul.

Žil jsem v obludné nevědomosti

Václav Marhoul se narodil 30. ledna 1960 v Praze do inženýrské rodiny a za dva roky k němu přibyl bratr Petr. Matka Dagmar s otcem Václavem se seznámili v 50. letech na Vysoké škole ekonomické. Oba vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ) a věřili socialismu s lidskou tváří, myšlence zastoupené generálním tajemníkem strany Alexandrem Dubčekem a jeho pokrokově smýšlejícími kolegy. O iluze připravila manžele Marhoulovy okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ze dne 21. srpna 1968. Vpád pěti armád socialistických zemí zapůsobil silně také na jejich osmiletého syna Václava.

„Prázdniny jsme trávili s mámou v chatě na Slapech, táta byl v Praze. Asi v půl páté ráno někdo bušil na dveře a venku stála pomalu celá osada, všichni drželi v ruce tranzistoráky. Soused pan Čihák, dělal truhláře na Barrandově, pak řekl: ‚Vypukla válka a ruský kurvy už jsou tady.‘ Máma se úplně složila a zhroutilo se jí všechno. Měla strašný strach o tátu,“ vzpomíná Václav Marhoul. „21. srpen 1968 se stal prazákladem mého budoucího antikomunismu, i když jsem dlouho žil v obludné nevědomosti. U nás doma nikdy nepadlo ani slovo o politických procesech v 50. letech nebo jméno Milada Horáková. V 18 letech jsem se do krve pohádal s otcem. Chtěl, abych vstoupil do KSČ, ale poslal jsem ho kamsi. Řval na mě, že takhle ze mě bude jen jedno velký hnědý h… . Je pro mě těžké o tom mluvit. Táta nás přitom s bráchou vychoval dobře. Na konci 60. let dělal ve skautu, kam jsme taky chodili, což mě hodně ovlivnilo.“

Václav Marhoul od dětství miloval filmy a na vstupenky do kina si vydělával sběrem starého papíru a vratných lahví. Přijali ho na Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích. Neodnesl si z ní však pouze trauma ze šikany, ale i spoustu krásných vzpomínek. „Produkoval jsem tam první filmy a udělal i první herecké kroky. Zamiloval jsem se, ztratil panictví, poprvé se opil,“ vypočítává.

Kritizoval KSČ, vyhodili ho od zkoušek

Filmovou akademii múzických umění (FAMU) začal studovat v roce 1979 a vybral si produkci. Ve stejném roce vstoupil do Divadla Sklep a seznámil se s Milanem Šteindlerem, Tomášem Vorlem, Tomášem Hanákem, Davidem Vávrou, Evou Holubovou nebo Jaroslavem Rónou.

„Osmdesátky byly navzdory komunistickému marastu strašně zajímavé, setkali se v nich neuvěřitelně kreativní a talentovaní lidé,“ uvádí Václav Marhoul. „V osmdesátkách se nějakým zázrakem propojili lidi z divadelní, filmové, výtvarné a hudební akademie, z umprumky. Navzájem se hledali a spolupracovali. Drželi spolu jak pruty knížete Svatopluka a stmeloval je bolševik.“

Václav Marhoul dodává, že mu zůstává rozum stát, jaké odvážné a svobodomyslné studentské filmy prošly na FAMU cenzurou, co všechno vycházelo ve „famáckém“ časopisu Bulletin, kolik nezávislých kapel vzniklo a jaké šílenosti dělalo Divadlo Sklep.

„Sklepácká představení se vymykala všemu, co jsem kdy viděl. Ke Sklepu přibyla pantomimická skupina Mimóza, baletní jednotka Křeč, výtvarné divadlo Kolotoč a recitační skupina Vpřed Lumíra Tučka. V roce 1985 z nich vznikla Pražská pětka. V roce 1987 založilo devět výtvarníků nezávislou skupinu Tvrdohlaví, produkoval jsem jí výstavy v roce 1987 a 1988,“ popisuje. „Na vernisáž první výstavy přišlo do Kulturního domu ve Vysočanech dva tisíce lidí.“

Zatímco druhá polovina 80. let přinášela díky perestrojce sovětského vůdce Michaila Gorbačova uvolnění i do Československa, v první polovině 80. let doznívala komunistická diktatura, nastolená po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Václava Marhoula postihlo vedení FAMU kvůli kritice KSČ. 

„Ve třeťáku za mnou přišel předseda Socialistického svazu mládeže (SSM) na FAMU, jestli to nechci vzít za něj. Nikoho nepřesvědčil, hučel do mě, jak budu moct dělat akce a tak podobně. Nakonec jsem souhlasil, ale dal jsem si podmínku, že si sám zvolím výbor. Vzal jsem tam Milana Šteindlera a Mirka Hladu, který později utekl do Švédska,“ tvrdí. „Plenili jsme svazáckou pokladničku FAMU, vymysleli jsme karnevalové parníky s AVU a UMPRUM. Vzali jsme pod sebe Divadlo Sklep a zachránili jsme ho, protože ho pod sebou už nechtěli svazáci na Vysoké škole chemicko-technologické. Jako
předseda SSM jsem zrušil všechny schůze, vypověděl jsem smlouvu o družbě se zemědělským družstvem v Radotíně. Prohlásil jsem, že nestudujeme FAMU, abychom jezdili sklízet mrkev a kapustu. Bolševické vedení FAMU mě začalo sledovat a snažilo se mě zbavit.“

Václav Marhoul obdržel nabídku na roční stáž ve Francii, odmítl ji však. Poté se ho vedení FAMU pokoušelo zkrotit po stranické linii. „Lákali do lůna KSČ,“ prozrazuje. Když se vzpíral, ptali se ho na důvod. Odpověděl, že komunismus je proti přírodním zákonům a stranická legitimace živnostenským listem, kvůli čemuž o ni nestojí. Totéž zopakoval na stranickém výboru celé Akademie múzických umění a odveta následovala vzápětí. Profesoři ho nenechali udělat ani jednu zkoušku a ani jeden zápočet.

„Zhroutil jsem se. Můj vyhazov nesla těžce hlavně máma. Tátu ale naštěstí napadlo, že můžu třeťák opakovat, a opravdu mi návrat na školu umožnili,“ vzpomíná Václav Marhoul. „Ve třeťáku na mě založila Státní bezpečnost svazek jako na prověřovanou osobu s krycím jménem Meruňka. Ale můj svazek skartovali, takže ani nevím, co na mě kdo řekl. Po sametové revoluci jsem zjistil, že se Státní bezpečností spolupracoval jeden můj kamarád. Z Pražské pětky naštěstí estébákům nedonášel nikdo.“

Miloš Forman vlezl na tajnou besedu oknem

V březnu 1983 točil v Praze film Amadeus Miloš Forman, oscarový režisér, který se po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy rozhodl žít a pracovat v USA. Vedení FAMU si svolalo studenty a zakázalo jim pod hrozbou vyloučení ze školy jakékoli kontakty s Milošem Formanem.

„Zavolal jsem Milošovi do hotelu a představil jsem se falešným jménem, protože měl odposlouchávaný telefon. Řekl mi, ať za ním přijdu do Stavovského divadla, kde se natáčela scéna s komturem. Byl jsem tam celý den a pak jsme se v jeho karavanu na Uhelném trhu domluvili, že se 25. března sejdeme v restauraci v Riegrových sadech,“ vzpomíná Václav Marhoul. „Čekali jsme na Miloše dole. V salónku byl kameraman Mirek Halada a přišel za námi, že Miloš už je tam. Utekl totiž estébákovi, který mu dělal řidiče. Řekl mu, že jde vyvenčit svého labradora, a vlezl do restaurace oknem od kuchyně. Bavili jsme se s ním o filmu, o tom, jak v Americe odmítal točit blbosti, co mu nabízeli. Byl neuvěřitelně vtipný a uvolněný. Kolega z režie mu položil naivní otázku, co máme udělat, abychom se stali slavnými režiséry. Potáhl si z doutníku, podíval se na nás a odpověděl: ‚Kluci, je to na vás.‘ Vzal jsem si to jako celoživotní motto.“

Václav Marhoul promoval na FAMU na jaře 1984 a vzápětí ho přijali ve Filmovém studiu Barrandov jako asistenta produkce. Ještě před roční službou v Československé lidové armádě (ČSLA) se podílel na sovětském velkofilmu Boj o Moskvu. Slavný režisér Jurij Ozerov, proslulý především díky epopeji Osvobození, ho natáčel ve výcvikovém prostoru Libavá.

Do ČSLA narukoval na začátku října 1984, už dříve ale získal zkušenosti na Vojenské katedře Univerzity Karlovy v Motole a především na závěrečném soustředění studentů u bojového útvaru ve Vysočanech poblíž Boru u Tachova. „Jako záklaďáky tam posílali největší odpad, verbež. Totéž platilo pro důstojníky, šlo o lidi s prohřešky. Třeba jednoho tam převeleli za trest za znásilnění nevlastní dcery,“ prohlašuje.

Na vojně byl v bolšárně non plus ultra

Ve Vysočanech se mu vrátily vzpomínky na šikanu v Čimelicích. Vládla tam totiž tvrdá mazácká vojna, během níž vojáci druhého ročníku týrali tělesně i duševně vojáky prvního ročníku. Václav Marhoul viděl, jak si mazáci pohrávali se zobáky při hře na Gagarina. Zavřeli je do vysoké kovové skříňky, zamkli ji a svrhli ji ze schodů. „Strašné, odporné. A takhle dělala slavná bolševická armáda maminkám z chlapců chlapy,“ upozorňuje.

Na vojně se stal svědkem krutého rituálu, při kterém vojáci druhého ročníku povyšovali po roce vojny zobáky na mazáky a přijímali je mezi sebe. „Každý dostal od každého mazáka tři rány řemenem na holý zadek. Někdo do něj jenom tak lehce plácnul, ale někteří výtečníci to vzali s rozběhem a někteří vzali povyšovaného kluka přes zadek dokonce kovovou přezkou. Teklo hodně krve,“ říká Václav Marhoul.

Coby vysokoškolák si vojnu odkroutil za rok, a ne za dva jako ostatní „záklaďáci“. Po přijímači ho poslali na dva měsíce do Vyškova, kde sídlila Vysoká vojenská škola pozemního vojska. Dělal tam v kulturním klubu a zažíval krušné časy. „Vyškov byl bolšárna non plus ultra. Učili se tam nejen vojáci, ale taky policajti a milicionáři. Pupkaté dědky z Lidových milicí jsem nenáviděl, čišelo z nich, jak rádi by si zastříleli a zabíjeli,“ konstatuje. „Ve Vyškově jsem dostal první vojenskou basu, protože jsem odmítl chodit na rozcvičky, stát v zimě na buzeráku jen v trenkách a v tričku a poslouchat z reproduktorů ‚Přes spáleniště, přes krvavé řeky, pluk za plukem jde neochvějně dál‘. Všude v kasárnách vlály rudé prapory a byla kolem vás pitomá hesla typu ‚Únor je náš říjen‘ nebo ‚Se zbraní v ruce uhájíme mír‘.“

Od 1. ledna 1985 sloužil u Československého armádního filmu. Dokumentoval kromě jiného poslední československou spartakiádu, jež byla v červnu a v červenci přehlídkou socialistické tělovýchovy, dílem velkolepou a úchvatnou, dílem nabubřelou a prolezlou komunistickou propagandou.

Z polystyrenového památníku padaly holubice

„Přes veškerou spartakiádní pompu se odehrávaly komické věci. Pro cvičící vojáky postavili obrovský stanový tábor na Vypichu a každý den dopoledne je vozily na Strahov autobusy. Kluci na sobě měli jen trenky a kecky a v přeplněných autobusech se na sebe tiskly desítky polonahých těl,“ vypráví Václav Marhoul. „Na jedné křižovatce stál homosexuál s květovaným deštníkem a mohérovým šátkem kolem krku. Na vojáky v projíždějících autobusech nadšeně mával. Tak šťastného člověka jsem nikdy neviděl.“

Nejbizarnější příhoda se ovšem udála při slavnostním spartakiádním průvodu na Letenské pláni. Vedle tribuny fotbalového stadionu Sparty stála tribuna pro nejvyšší funkcionáře KSČ a jen kousek od ní točil štáb Československého armádního filmu.

„Bylo velké dusno a vedro a před Husákem a dalšími zločinci defilovaly kraje Československé socialistické republiky. Jako poslední přišel Východoslovenský kraj a asi 12 cvičenců neslo na obrovských nosítkách z polystyrenu Památník dukelských hrdinů. Zastavili se před tribunou a zezadu přiběhl cvičenec a patetickým pohybem otevřel dvířka do památníku,“ popisuje Václav Marhoul. „Minutu se nic nedělo, a potom vypadla na zem omámená holubice míru. Jak jí v horku chyběl čerstvý vzduch, vzala to po držce dolů na dlažbu a popelila se na zemi. Za ní začaly vypadávat další holubice. Pořadatelé je brali do rukou a házeli do vzduchu, aby vyletěly podle původního plánu k blankytné obloze. Ale nemohly a zase dopadaly na dlažbu.“

Po vojně zamířil Václav Marhoul zpátky na Barrandov, ale po necelém roce odešel na volnou nohu, protože jako produkční nemohl vystát, jak hloupé a zbytečné filmy se točí. V druhé polovině 80. let se na něj zaměřila Státní bezpečnost, poprvé ho předvolala kvůli setkání s Václavem Havlem. „Na výslechu jsem byl asi třikrát na služebně Státní bezpečnosti v Michli. Nikdo mě nebil, jen jednou jsem zezadu dostal stočenými novinami do hlavy po zátylku, nebolelo to moc, ale bylo to hodně agresivní gesto,“ uvádí.

V roce 1986 měla Na Dobešce premiéru parodie Divadla Sklep Mazaný Filip, jejíž scénář napsal Václav Marhoul na vojně. V roce 1987 vycestoval s baletní jednotkou Křeč na turné do Dánska. Ve stejném roce si ho jako produkčního vybral Tomáš Vorel pro kultovní film Pražská pětka, který měl premiéru 27. dubna 1989 v kině Lucerna. Následovala práce na dalším filmu Tomáše Vorla Kouř.

Vy jděte do pr..., my jdeme do stávky!

Po nemilosrdném zásahu proti pokojnému studentskému průvodu na Národní třídě se přidal na stranu Václava Havla a dalších disidentů, kteří vedli úspěšný boj za obnovení demokracie a svobody.

„V pondělí 20. listopadu, možná v úterý 21. listopadu jsem jel na Barrandov do produkce, kde jsme připravovali film Kouř. Měl jsem tam ve stole zamčenou československou vlajku z našeho skautského oddílu. V produkci byl rozhlas po drátě a ozvalo se z něj, že vedení Barrandova zve všechny zaměstnance na druhou hodinu odpoledne do ateliéru 6, kde se vyjádří k událostem na Národní třídě. Řekl jsem si: ‚Václave, když už jsi tady, běž se tam podívat.‘ Netušil jsem, že se právě teď mění zásadním způsobem můj život,“ tvrdí Václav Marhoul.

Podle něj se v ateliéru 6 sešlo určitě nejméně 2 000 zaměstnanců Filmového studia Barrandov (FSB) z celkových 2 800. Na praktikábly vstoupilo vedení. „Začali mlít věty typu, že na ulici se nic nevyřeší, že je nutné vést dialog a tak dále. Nedošlo u nich vůbec k žádné sebereflexi z toho, co se dělo na Národní třídě. A nakolik se do mě Národní tak silně vepsala, na kolik pro mě byla frustrující a zůstala mi v hlavě, tak mi lidově řečeno ruplo v kouli, doslova mi ruplo v kouli,“ říká Václav Marhoul. „Prodral jsem se dopředu k pódiu, vyskočil jsem nahoru a vzal jsem si mikrofon. Řekl jsem: ‚Vy jděte do pr... a my jdeme do stávky!‘ A za pět minut jsem řídil Barrandov jako šéf stávkového výboru.“

Sametová revoluce otevřela v Československu cestu k demokracii a svobodě. Václavu Marhoulovi však nová doba přinesla i hořké zklamání. Po otevření archivů objevil mezi agenty Státní bezpečnosti svého otce. „Něco jsem tušil už dřív, ale bylo pro mě těžké vyrovnat se s tím a s tátou si všechno vyříkat. Vysvětloval mi, že u Československé námořní plavby vozil strojní zařízení do Afriky, ale lodě byly taky plné zbraní,“ uvádí. „Táta na ně dohlížel a při plavbách do Afriky psal hlášení, jak je doručil a komu. Říkal mi, že nikoho neudával a že nespolupracoval se správou Státní bezpečnosti pro boj s vnitřním nepřítelem. Měl jsem ho rád a nechtěl jsem s ním žít ve vztahu, že ho odsuzuju.“

Podle Archivu bezpečnostních složek patřil otec Václava Marhoula mezi osoby, které v rámci svého zaměstnání přicházely do styku se státním tajemstvím. Vzhledem k rozsahu utajování před rokem 1990 se jednalo o rozsáhlý okruh lidí, například o zaměstnance ministerstev, podniků se zbrojním či jinak důležitým výrobním programem nebo podniků zahraničního obchodu.

Z Barrandova musel propustit 1 800 lidí

V lednu 1990 skončil ve stávkovém výboru na Barrandově. Mohl se stát výkonným ředitelem republikového Občanského fóra, ale do politiky nešel. „Chtěl jsem dělat filmy, ne se účastnit
politikaření. Také jsem věděl, jak vždy končí revoluce. Morálně silné osobnosti vystřídají po první vlně nadšení skupiny pokrytců a prospěchářů. Chopí se moci, protože slušní lidé po ní nebaží. Nejchytřejší pochopí, že bažinu kýblem nevyberete,“ přemítá. „Vrátil jsem se k filmu Kouř, točili jsme hlavně na Ostravsku. Ve Vítkovických železárnách to bylo strašlivé. Ekologie mínusová, prostředí a lidi jako oběti komunismu a těžkého průmyslu, neúcta k životu a ke zdraví, rozšířený alkoholismus.“

Na jaře se mu ozval režisér Zdenek Sirový a navrhl mu, aby se ucházel o místo generálního ředitele FSB. Václav Marhoul uspěl ve výběrovém řízení a funkce se ujal 1. října. „Odpoledne se u mě objednal ekonomický náměstek a dozvěděl jsem se, že jsme úplně v pr..., protože po zrušení Ústředního ředitelství Československého filmu nám stát nedá v příštím roce ani korunu,“ upozorňuje. „Ve výrobě jsme měli 35 filmů a věděl jsem, že od 1. ledna nebudou peníze ani na ně ani na výplaty pro 2 800 zaměstnanců. Nastaly dva nejhorší roky mého života. Nechal jsem dodělat jen dva filmy a v březnu jsem propustil 1 800 lidí. Někteří pracovali na Barrandově celý život, některé jsem osobně znal. Neexistovaly ještě žádné úřady práce ani rekvalifikační kurzy. Hodně zaměstnanců se naštěstí uchytilo v Československé televizi.“

Václav Marhoul tvrdí, že ve filmařských kruzích neexistoval víc nenáviděný člověk než on. Dvakrát se ho někdo pokusil usmrtit, jednou zjistil na svém autě povolené šrouby na kolech a podruhé poškozené brzdy. „Moje máma dostávala anonymní výhrůžky, že ji zabijou a zakopou,“ dodává.

FSB se ocitlo v druhotné platební neschopnosti a budovy se v zimě temperovaly na pouhých 17 stupňů Celsia. „Místo natáčení filmů jsem řešil uhlí,“ vzpomíná. Barrandov se mu nicméně podařilo zachránit, když ho opřel o anglosaský trh. „Jezdil jsem po světě a mával vlajkou Barrandova, obcházel jsem zahraniční filmové společnosti jak agent s teplou vodou,“ poznamenává. „V roce 1992 jsme ale měli první obrovskou zakázku od Walt Disney na velkofilm Svingující děti a v listopadu stejného roku jsme vyprodukovali první provozní zisk.“

Už v kritickém roce 1991 si však Barrandov pod vedením Václava Marhoula připsal první velké plus – komedii Zdeňka a Jana Svěrákových Obecná škola. „Schválil jsem ji do výroby, protože scénář byl opravdu výjimečný,“ vysvětluje. V letech 1991 a 1993 se mu narodili dva synové, většinu svého času nicméně věnoval Barrandovu, a tak se mu rozpadlo manželství.

V roce 1992 rozhodla česká vláda o privatizaci FSB. Václav Marhoul se ho rozhodl koupit. S dalšími společníky jako třeba Milošem Formanem, Miroslavem Ondříčkem nebo Theodorem Pištěkem založili společnost se základním jměním jeden milion korun. Barrandov nakonec získali k 1. lednu 1993 za 550 milionů korun. Banky jim však odmítaly poskytnout půjčku. „V první půlce 90. let se strašně kradlo. Abyste dostali od bank úvěr, museli jste dát jejich manažerům úplatek deset procent z jeho celkové výše, na což jsme nepřistoupili,“ prohlašuje. Nakonec dostala nově založená společnost AB Barrandov od české vlády šanci, aby kupní cenu za filmové studio uhradila v dlouhodobých splátkách.

Někteří umělci by mě nejraději viděli viset

„Po privatizaci následovala další vlna propouštění, což vyvolalo velkou nenávist. Někteří umělci by mě nejraději viděli viset na kandelábru,“ uvádí. „Prohlašovali, že zavřu Barrandov, prodám pozemky a z ateliéru udělám bramborárnu. Ubránit se před nimi jsem mohl jen skutky, což se povedlo. Barrandov se rozvíjel a po 30 letech si stojí dobře. V červnu 1997 jsem z něj byl ale odejit a založil jsem svou vlastní producentskou společnost Silverscreen a začal jsem zase točit filmy.“

Kriminální parodie Mazaný Filip měla premiéru v roce 2003 a o pět let později se do kin dostal válečný film Václava Marhoula Tobruk. Sklonil se v něm před československými veterány druhé světové války, bojujícími proti Němcům a Italům u severoafrického přístavu Tobruk.

„V roce 2008 jich žilo ještě 35. Když v Cinestaru na Smíchově skončila premiéra, šel jsem si za nimi pro ortel se staženým zadkem. Stáli v chumlu s řády a vyznamenáními,“ vzpomíná. „Koukali jsme na sebe, pak vystoupil brigádní generál Josef Hercz a řekl: ‚Tak, pane Marhoul, asi takhle. My jsme to tady s klukama probrali, a jsou tam věci, které se nám vůbec nelíbí. Ale všechno, co jste natočil, je pravda.‘ Ocenění od veteránů pro mě znamenalo nejvíc.“

Na Tobruk přišlo do českých kin podle webu Kinomaniak zhruba 153 000 diváků a prodal se do desítek zemí, kromě jiného i do Austrálie a Japonska. Dočkal se nominací na Českého lva za film, režii a scénář. 

Od roku 1999 sloužil Václav Marhoul v Aktivních zálohách Armády České republiky a postupem času se vypracoval v příslušníka elitní 601. speciální skupiny v Prostějově, kam patřil 12 let. Vyjel na mise do Iráku a do Afghánistánu. 

Na Nabarvené ptáče si půjčil 33 milionů korun

Od premiéry Tobruku strávil Václav Marhoul 11 let nad svým třetím režisérským filmem Nabarvené ptáče. Ocitl se na hraně bankrotu, bral si půjčky od kamarádů. Scénář vytvářel tři roky a napsal 17 verzí. Práva na zpracování stejnojmenného románu polského spisovatele Jerzyho Kosińského mu poskytl Židovský vzdělávací institut v Chicagu v roce 2010.

„Přede mnou o ně neúspěšně žádalo 12 producentů. V Chicagu jsem si připadal jak u výslechu, chyběla už jen lampa, která by mi svítila do očí. Když se zeptali, o čem Nabarvené ptáče je, odpověděl jsem, že o naději a o lásce. Práva jsem od nich získal asi právě touhle odpovědí,“ říká. „Byla pro ně šokující. Román o židovském klukovi, jak bloudí válkou zdevastovanou východní Evropou, dává spoustu základních existenčních a existencionálních otázek a nechává na čtenáři, aby si našel odpovědi. Pro mě jsou záblesky naděje a lásky v Nabarveném ptáčeti prudkým světlem ve tmě a podařilo se mi vlastníky práv přesvědčit, že ho nechci dělat jen jako příběh plný násilí.“

V roce 2013 získal scénář Václava Marhoula k chystanému filmu Nabarvené ptáče v Cannes zvláštní uznání poroty za nejlepší scénář vzniklý podle románu. Pak Václav Marhoul sháněl čtyři roky peníze, náklady na natáčení se totiž vyšplhaly na 175 milionů korun. Dva roky zakoušel pouze prohry, potom se všechno zlomilo. Zásadní roli v naplňování rozpočtu sehrála Česká televize a mecenáš Eduard Kučera. „Jenže peníze nám stejně nestačily, a když vyschly všechny zdroje, půjčil jsem si 33 milionů korun u Komerční banky. Do zástavy jsem dal všechno, i chatu na Slapech. Všechno jsem v dalších letech splatil a moje děti mají kde žít.

Nabarvené ptáče se dostalo v roce 2019 do hlavní soutěže na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a od studentské poroty obdrželo cenu za nejlepší snímek bojující za dětská práva. Když stál Václav Marhoul v Benátkách na červeném koberci a užíval si ovace vestoje od 1 200 diváků, vzpomněl si, jak v roce 1982 dorazil na stejný mezinárodní filmový festival jako student FAMU stopem, s krosnou a vyhublý z dlouhého vandrování po západní Evropě. Měl tehdy peníze na jednu malou pizzu denně a spal venku. Na filmy se ale dostal – ředitel festivalu mu dal třídenní VIP vstupenku.

Láska k filmu může vést na okraj šílenství

Nabarvené Ptáče vidělo v Česku takřka 100 tisíc diváků a v roce 2020 získalo cenu České filmové a televizní akademie Český lev v kategorii nejlepší film a v dalších devíti kategoriích včetně nejlepší režie a nejlepší kamery.

Nabarvené ptáče nešlo do kin v Polsku a stalo se nepřijatelným také pro Ukrajinu. Film se totiž točil v letech 2017 a 2018 ještě v době před útokem Ruska na Ukrajinu. Do jedné z hlavních rolí obsadil režisér ruského herce Alexeje Kravčenka, který však za několik let vyslovil podporu ruské agresi proti Ukrajině. „Tím bylo vymalováno,“ vysvětluje Václav Marhoul. „V Polsku vadí kontroverznost Jerzyho Kosińského. Pro mnoho lidí tam představuje čerta na kříži. V Polsku jsme Nabarvené ptáče uvedli pouze na čtyřech festivalech, a stejně jsem dostával výhružné emaily, hlavně od klerikálně-fašistických uskupení. Na festivalu ve Varšavě jsem si pro jistotu oblékl vestu proti útoku noži a dobře jsem si hlídal záda.“

Václav Marhoul přednáší dlouhé roky na FAMU. Studentům na úvod předkládá podobenství o sexu a lásce, vztažené k jejich budoucí profesionální kariéře. „Na škole mohou experimentovat za její peníze. Ale po ní se ocitnou na křižovatce. Vlevo je čeká sex a vpravo láska. Říkám jim: ‚Cesta za sexem vás možná dovede ke slávě a bohatství. Natočíte za rok osm reklam, televizní seriál a romantickou českou komedii, nejlépe na horách, protože je Češi mají rádi. A všechno to ojeb..., protože tomu nedáte srdce. Cesta lásky vede k vnitřní potřebě zpracovat nějakou filmovou látku. Je trnitá, kamenitá a zrádná. Nemusí vést k úspěchu a k penězům. A může vést až na okraj propasti jménem Šílenství.‘“