Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeněk Mareš (* 1948)

• narozen 27. července 1948 v Benešově u Prahy

• dětství a mládí prožil ve Voticích

• rodina přišla o živnost a majetek

• studoval Matematicko-fyzikální fakultu a Přírodovědeckou fakultu UK

• v srpnu 1969 se účastnil demonstrací proti sovětské okupaci

• zadržen policí a tři dny vyslýchán

• vyloučen ze studií pro politickou nespolehlivost

• studium dokončil v Českých Budějovicích

• pracoval ve školství

• od 80. let se věnuje programování

Z padesátých let si Zdeněk Mareš dodnes uchovává dětskou vzpomínku na dědečka, upoutaného na vozík. Jako malý netušil, proč tomu tak je. „Později už jsem kousek rozumu měl a dával jsem si dohromady, co se asi stalo.“

Lidé se báli mluvit i před dětmi

Dětství a mládí ve středočeském městečku Votice bylo období plné venkovních her, fotbalu, rybaření a sportu. Co se děje ve světě mimo jeho rodinu příliš neřešil, vybavuje si ale všudypřítomnou komunistickou propagandu, plakáty plné hesel a to, že se lidé báli udavačů i mezi svými nejbližšími. „Všude byly rudý hvězdy, nápisy ‚Ať žije KSČ‘ a nedalo se tomu uniknout. Lidé se báli mluvit, třeba i před dětmi, aby pak ve svý nevědomosti něco neplácly ve škole.“

Jeho dědeček patřil mezi úspěšné živnostníky. Ve Voticích provozoval dvě drogerie a vlastnil tři domy. Když o veškerý majetek i podnikání v padesátých letech přišel, byl to pro něj příliš velký šok. Následovala mozková mrtvice a dědeček strávil zbytek života odkázán na pomoc rodiny.

Lidí, kteří přišli o celý majetek nebo živnost, byla řada a většina z nich propadla naprosté beznaději. „Do třídy se mnou chodil nějakej Karel. Jeho otec tam vybudoval hospodu, kterou mu sebrali, a on se druhej den na půdě oběsil. Takže my jsme šli do první třídy a Karel šel jako sirotek.“ Stejně fatální zásah do života obyvatel znamenala i takzvaná měnová reforma z června roku 1953.

Nechtěl nás zabít, jen postrašit

Uvolněnou atmosféru jara roku 1968 prožíval již při studiích vysoké školy v Praze. „V celým národě byla taková radostná nálada. Očekávání něčeho konečně lepšího, než bylo doteď.“ Srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy ho zastihl na prázdninách ve Voticích. S kamarády pozoroval na náměstí přijíždějící tanky a lidé v davu se neubránili emocím. Směrem k tankům hrozili pěstmi a pokřikovali.

„Vtom z jednoho tanku vylezl voják, vytáhl samopal a spustil dávku. Ne do nás, záměrně nad nás. Nechtěl nás zabít, jen postrašit. To jsme hned nevěděli, tak jsme zajeli do škarpy a počkali, až přejedou.“ Odpor proti okupaci Zdeněk Mareš vyjádřil i o rok později, kdy už proti demonstrantům zasahovaly československé bezpečnostní složky. 

Při jedné z demonstrací v srpnu roku 1969 byl spolu s dalšími dvěma spolužáky zadržen policí a převezen k výslechu. Ačkoliv nebyli obviněni, strávili u výslechu tři dny. „No a výslechy probíhaly jak slovně, tak i s pendrekama, taky jsem jich pár chytil. Předávali si nás mezi sebou, občas nás dali do cely a pak všechno od začátku.“ Ze tří spolužáků policisté žádné zásadní informace nedostali. Nebylo ani nic, co by jim řekli. Po třech dnech byli propuštěni a záznam putoval k vedení školy. Zdeňka Mareše vyloučili ze studia Matematicko-fyzikální a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Důvod - politická nespolehlivost.

Ztracené záznamy

Zdeněk Mareš přesto vysokoškolská studia dokončil. Měl štěstí na vstřícného zaměstnance na studijním oddělení. „Poradil mi, ať se přihlásím na nějakou školu, o kterou nemám zájem. On tam pošle mé záznamy o důvodu mého vyloučení. Potom ať se přihlásím na školu, kterou dostudovat chci, a můj záznam se mezitím ztratí. Slíbil, že se o to postará.“ Jako zázrakem vše vyšlo tak, jak vedoucí studijního oddělení vymyslel, a Zdeněk Mareš mohl dostudovat v Českých Budějovicích.

Po ukončení vysoké školy nastoupil na rok povinné vojenské služby. I díky ztraceným záznamům o politické nespolehlivosti se mu podařilo dosáhnout hodnosti podporučíka. Po ukončení vojny byl veden mezi záložníky a v průběhu let dosáhl hodnosti kapitána v záloze.

Od katedry k počítačům

Ve vyprávění Zdeňka Mareše je znát letitá učitelská zkušenost. Své vzpomínky doplňuje i mnoha postřehy a historickými vsuvkami. Kariéru učitele ale v druhé polovině osmdesátých let opustil. Vadilo mu politické vměšování do výuky. „Víc záleželo na tom, jak máme udělanou nástěnku, než co studenty učíme.“ U vzdělávání ale zůstal. Zachytil nastupující dobu počítačů a informatiky. Absolvoval kurz programování a programováním se i živil. Nějaký čas také učil studenty vysokých škol, ale i dospělé, jak pracovat s tehdejší novinkou - s počítačem.

Rok 1989 ho zastihl jako zaměstnance Výzkumného ústavu psychiatrie v Bohnicích. V té době měl už rodinu a politickou změnu vítal jako příležitost pro tolik nutné změny.  Je rád, že dnes máme demokracii, jenom trochu pokroucenou.