Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na útěky jsem byl jako cvičený
narozen 26. června 1929 ve Valči na Slovensku
dětství strávil na Nymbursku
početná rodina, rodiče brzy zemřeli
po roce 1945 odešel za bratrem do Belgie
v Německu prodělal výcvik u Američanů
působil jako agent-chodec
zatčen a odsouzen k pěti letům vězení
prošel věznicemi ve Svatoňovicích, Kartouzích, Vinařicích a v Jáchymově
pokus o útěk z Vinařic u Kladna
po propuštění žil u Litvínova a v Deštném v Orlických horách
živil se jako lesní dělník
Po skončení druhé světové války pamětník odešel k bratrovi do Belgie. Dlouho tam ale nevydržel a vydal se do Západního Německa. Tam podstoupil výcvik u Američanů, a jak sám uvádí, začal podnikat vycházky do vlasti, což se mu stalo osudným.
Zdeněk Marek se narodil 26. června 1929 ve slovenské obci Valča. „Táta byl Čech, maminka Slovenka. Ona pak umřela na rakovinu a my jsme se přestěhovali do Nymburka. On tam dělal na dráze.“ Otec byl v zaměstnání křivě obviněn ze zpronevěry a spáchal sebevraždu. O Zdeňka se pak starali starší sourozenci. Celkem měl čtyři sestry a tři bratry.
Po skončení války přijel do Československa pamětníkův starší bratr, který byl totálně nasazen v Německu. Tam se seznámil s mladou Belgičankou, kterou si vzal za ženu a odjel s ní do Belgie, kde se živil jako řezník. Zdeňkovi nabídl, aby tam odešel s ním, a Zdeněk souhlasil. „Chtěl jsem, jenže jsem byl mladistvý, tak mě nepustili. Pas mi nenáležel. Utekl jsem.“
Po nějaké době Zdeněk od bratra odešel do Západního Německa, kde s pomocí známých získal místo jako člen ostrahy amerických letišť. „U Američanů jsem sloužil na letišti ve Wiesbadenu, pak ve Fürstenfeldbrucku, to bylo jejich největší letiště. Měli tam bojová letadla. Ta když šla do vzduchu, tak člověk kolikrát ohluchnul. Oni byli na všechno připraveni. To byli lidi, kterých si vážím.“
Po čase začal pro Američany provádět ilegální přechody hranic do Československa. Jedna cesta i s návratem trvala méně než jeden den. Jeho úkolem bylo získávat mezi svými známými nové spolupracovníky. Přesný plán cesty vždy obdržel od Američanů. „Oni to znali, a když jste je poslechli, tak jste to krásně prošli.“ Pokud se některý agent od instrukce odchýlil, hrozilo mu, že ho československé orgány odhalí.
Po pěti letech v cizině se však Zdeňkovi začalo stýskat po rodině a přátelích. Rozhodl se využít amnestie, která zaručovala beztrestný návrat emigrantů, a vrátil se do Československa. Jednalo se ale o lest. Na letišti v Ruzyni byl zatčen a podroben výslechům. „To bylo hrozné, abych se přiznal. To víte, když nikomu nic neděláte, tak k čemu se máte přiznávat. Padaly tam facky.“ Zdeněk nakonec nevydržel a přiznal se. „Po dlouhém mučení už musíte, to podlehnete. Nejdřív ne, ale pak stejně podlehnete.“
U soudu v Praze mu byl přidělen obhájce ex offo. „To také nebylo dobré. Jenom: ,Přiznejte se! Přiznejte se!‘ K čemu jsem se měl přiznat? I když bylo k čemu. To je těžké.“ Odsouzen byl k pěti letům vězení, později dostal další dva roky za pokus o útěk.
Vězněn byl na několika místech: na Tmavém Dole ve Svatoňovicích[1] u Trutnova, ve Vinařicích u Kladna, v Kartouzích a Jáchymově. Ve Vinařicích se pokusil o útěk, ale byl dopaden. V Kartouzích pracoval při draní peří. „Byly normy, dělalo se. Když jste nesplnili, co jste měli, tak ani jíst nedali. Prostě mučení.“ V Jáchymově pracoval v uranových dolech. „Tam to bylo špatné. Smolinec jsme po odstřelu brali do rukou. Dávalo se to do bedniček a šlo to do Ruska. Dneska to od nich kupujeme.“
V kriminále byli se Zdeňkem další političtí vězni i „obyčejní“ zločinci. Setkal se také s uvězněnými Němci. „Vycházeli jsme s nimi velice dobře. Ti byli daleko lepší než naši. Akorát říkali: ,My jsme vám radili dobře, co je to komunista.‘“
Po pěti a tři čtvrtě roce byl pamětník za dobré chování podmínečně propuštěn. „O propuštění jsme se dozvěděli maličko dopředu, záleželo na bachaři. Třeba vám řekl: ,Za týden půjdete domů.‘“ Zdeněk odjel k sestře do Opočna a následně si našel práci v dolech u Litvínova. Zde se na jedné zábavě seznámil se svou budoucí ženou Annou Stiborkovou. Ani ona to neměla v životě lehké. Její bratr byl za války vězněn a byt rodiny prohledávalo gestapo, další bratr byl nuceně nasazen v Německu, odkud však po jednom bombardování na konci války utekl a skrýval se u známých.
Manželé Markovi nejprve žili v Mníšku u Litvínova, kousek od hranic s bývalou NDR. Zde se Zdeňka snažila získat ke spolupráci československá kontrarozvědka. „Pořád chtěli, abych jim udělal službu. Mně něco vletělo do hlavy a v duchu jsem si říkal: ,Já vám dám službu.‘ Byl to nějaký šéf kontrarozvědky. Povídám: ,Beze všeho to udělám, když půjdete vy se mnou.‘ On couvl, říkal: ,To já nemůžu.‘ A já na to: ,Tak já taky nemůžu.‘“ Nakonec se Markovi rozhodli přestěhovat. Zdeněk si prostřednictvím svých známých našel práci lesního dělníka v Deštném v Orlických horách, kde s manželkou žije dodnes.
[1] Malé Svatoňovice.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)