Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Marek (* 1954)

• narozen 18. května 1954 v Liberci, dětství prožil v Bakově nad Jizerou

• po vyloučení ze střední vojenské školy v Martině se vyučil zámečníkem

• v roce 1974 byl zraněn při zátahu na koncertě The Plastic People Of The Universe v Rudolfově

• v 70. letech pracoval ve firmě Liaz, ale stále více jezdil do Prahy, kam ho táhl bohémský svět umělců

• v roce 1976 získal povolení k hereckému vystupování pod hlavičkou Pražského kulturního střediska

• v roce 1977 odmítl podepsat Antichartu

• byl vazebně stíhán pro trestný čin hanobení a výtržnictví kvůli tomu, že lezl na sochu V. I. Lenina

• následně potrestán nucenými pracemi v karvinských dolech a zákazem vstupu do Prahy na tři roky

• pracoval jako dělník ve firmě Liaz, číšník na horské boudě v Krkonoších, zásobovač jídelních vozů nebo domovník

• v druhé polovině 80. let navštěvoval rok Konzervatoř Jaroslava Ježka a po přehrávkách získal status umělce na volné noze

• po sametové revoluci podnikal v různých odvětvích, následně zrekonstruoval penzion s restaurací v Hoštce

V roce 1963 na Prvního máje v Bakově nad Jizerou na náměstí stáli žáci třetí třídy a skládali pionýrský slib. Děti dostávaly šátky a odznáčky, slunce svítilo, nad hlavami létaly holubice a celou tu slávu sledoval zpovzdálí malý Pavel Marek. Brečel lítostí a ponížením, protože jeho do pionýra nevzali. Nikoli proto, že by byl z buržoazní rodiny. Jeho dělnický původ i otcovo členství v Komunistické straně Československa (KSČ) bylo politicky žádoucí. Nevzali ho za trest. Pavel udělal klukovinu, kvůli které ze strachu utekl z domu.  Nakonec jej do Pionýra sice přijali, ale už tehdy na náměstí začal režim nesnášet a v roli outsidera docela ochotně zůstal do doby, než se mohl začít realizovat tím, co ho naplňovalo. 

Narození, rodinné zázemí

Pavel Marek se narodil 18. května 1954 v Liberci, dětství prožil v Bakově nad Jizerou, kde bydleli jeho rodiče už před válkou. Jak pamětník říká, byli velice chudá rodina. Otec byl slévač, maminka vyučená švadlena, od války trpěla tuberkulózou. Měl dva o mnoho let starší sourozence. Po válce se rodiče přestěhovali do Liberce, snad v naději na lepší bytové a pracovní podmínky. Po vysídlených německých obyvatelích tam zůstaly prázdné domy, ale Pavlovi rodiče si nepolepšili. „Dostali jen jednu místnost v domě u pana Žabky, táta pracoval na dráze, maminka v tiskárně. Pak se zase vrátili do Bakova, kde jsme bydleli v malém domku u matčina otce, ještě spolu s jejím bratrem,“ vypráví Pavel Marek. Vzpomíná, že doma se stále na něco šetřilo, a to například i na zápalkách, o jídle nemluvě. „Jednou jsem byl svědkem toho, jak se táta vrátil z práce, máma přinesla na stůl oběd a táta se na ni obořil, že než takové malé maso, to ať mu nedává radši nic. Od té doby máma nejedla maso a svou porci dávala tátovi,“ líčí pamětník situace, které jako malý těžko snášel. Od dětství prý nemá rád Vánoce, protože pod stromeček dostával vždy jen to, co bylo potřeba. Když se tedy děti ve škole chlubily, jaké dárky dostaly, vymýšlel si dárky, které nikdy nedostal. Například lední brusle kanady, s nimiž mezi kluky na zamrzlý rybník nikdy nepřišel. „I když pak táta pracoval ve Škodovce ve slévárně, byly tam tak nízké platy, že život byl neustálý boj o peníze. Přesto byl ale otec zapálený komunista. A to tak, že když jsme například s tátou utírali nádobí, on při tom zpíval Internacionálu,“ vypráví Pavel Marek. I když se neměli dobře, i když komunisté v padesátých letech popravovali, Pavlův tatínek věřil až do roku 1968, že jde „jen“ o selhání soudruhů, které je třeba napravit.

Dětství, umělecké vlohy

Pavel přes materiální nedostatek ale na dětství vzpomíná jako na velké dobrodružství, které se odehrávalo venku, v krajině, která se pro kluky měnila v divoké prérie i bitevní pole. Hráli si na indiány, pokoušeli si dokonce vyšívat různé vzory na oblečení korálky, které bylo možné získat zdarma z nedalekých skláren, a také válčili.

Asi ve třetí třídě, to už se psal rok 1963, rozbil nedopatřením bustu Bedřicha Smetany a ze strachu z otcovy reakce spolu s kamarádem utekli. „Bylo vyhlášeno celostátní pátrání, hledala nás policie, my odešli do lesů, že tam budeme svobodně žít, ale našli nás a skončilo to dvojkou z chování. Pak se to se mnou táhlo celou základku a v kádrových posudcích ještě dál. Byl jsem za průšviháře, svádělo se na mě dost věcí,“ říká pamětník. Touhy po dálkách v pozdějším věku proměnil v trampování, ještě později v cesty po světě na motorce Harley-Davidson. V dětství byl jeho nejlepším kamarádem bratranec Čestmír Kiršlégr, který v dospělosti emigroval do Kanady.

Okupace 1968

V srpnu 1968 mu bylo 14 let a měl před sebou poslední ročník základní školy. Vzpomíná, že v Bakově Rusové nebyli, a tak s kamarádem jezdili ze zvědavosti na kole do Mladé Boleslavi, kde mu v jednom okamžiku u kasáren přejel ruský tank kolo, které si tam někde opřel. „Plivl jsme na něj, ale vylezl z něj nějaký ruský důstojník a pustil se do mě, co že to dělám. Dal mi dokonce facku, byl jsem z toho pěkně vykulenej,“ vzpomíná. Vraceli se pak kamarádem do Bakova na jednom kole. Otec se z okupace sesypal a vystoupil z Komunistické strany Československa (KSČ), panoval strach z války, ale časem se lidé přizpůsobili normalizaci.

Vojenská škola

Přes různé kázeňské prohřešky se pamětník prý učil dobře a tíhl k umění. Jako dítě hrál loutkové divadlo a také toužil po kytaře. Na tu první, z bazaru, si musel vydělat o prázdninách na lesní brigádě a pak hrál každé ráno. „Táta vstával v pět, budil mě, udělal mi čaj, já pak vždycky ještě zalezl do postele, než jsem šel do školy. To jsem měl rád. Ale od té doby, co jsem měl kytaru už jsem zpátky do postele nechodil a učil jsem se mačkat akordy,“ vypráví.

Když se na konci základní školy v roce 1969 rozhodovalo o tom, kam půjde dál, jeho maminka ho v dobrém úmyslu přihlásila na vojenskou školu ve slovenském Martině. Peněz bylo doma málo a na vojenské škole bylo všechno zadarmo, včetně ubytování. Pavel tam se svou povahou vydržel jen tři týdny.

„Jste voják a zároveň dítě, takže máte všechny povinnosti vojáka, ale nic nesmíte. Nesmíte kouřit, máte vycházky 3 hodiny týdně ve středu, ráno nástup na rozcvičku, pak jdete do školy. Po škole je samostudium, a jestli si dobře pamatuji, jednou denně jsme měli vojenskou přípravu, pochodová cvičení. Bylo to v Martině, výhled jsem měl na Martinské Hole někde v Tatrách a cítil jsem se při tom jako ve vězení,“ popisuje své pocity Pavel Marek, který prý ve škole prý stihl ještě založit kapelu The Military Souls, učení však bojkotoval a za tři týdny ho poslali zpět do Bakova.

Nastoupil rovnou na průmyslovku do Jablonce nad Nisou, ale tam kvůli svému rebelantství vydržel jen do Vánoc. Nakonec se vyučil zámečníkem v Mnichově Hradišti, jak ale říká, tohle řemeslo nikdy nedělal.

Koncert The Plastic People, vojenská basa

Po vyučení v roce 1972 narukoval na vojnu do Volar k pohraniční stráži. Na hranice ho ale prý kvůli posudkům nepustili, poslali ho do poddůstojnické školy a pak byl psovodem a v chovné stanici. V Libějovicích se staral o psy. Byla to prý nakonec docela dobrá vojna. Ani ta se ale neobešla bez průšvihu. V době dovolenky v březnu 1974 se rozhodl navštívit koncert kapely The Plastic People of the Universe v Rudolfově u Českých Budějovic. Plastici byli v té době již na indexu zakázaných kapel, pozvání na akci se předávalo většinou šeptandou po hospodách, přesto přijelo na 600 lidí. Veřejná bezpečnost (VB) byla na tuto akci připravena a sotva koncert začal, zahájila brutální zásah, při němž bylo zraněno a zadrženo mnoho účastníků. Mezi nimi i Pavel Marek, který skončil s roztrženým obočím, rozbitým nosem, rána do hlavy mu způsobila zranění vnitřního ucha. Následky prý nese dodnes; na jedno ucho špatně slyší. Jako voják základní služby měl být ve vojenském, ale zadrželi ho v civilu. Už to byl velký problém. Kvůli zadržení se nestihl vrátit včas ke svému útvaru. Následoval trest – dva týdny vojenského vězení a přeložení do Chebu, kde si odsloužil zbytek vojny, tedy asi tři měsíce.

Tři roky v karvinských dolech a zákaz Prahy

V 70. letech žil s manželkou a jejich prvním dítětem v Bakově v podnájmu, pracoval ve firmě Liaz na montážní lince v Mnichově Hradišti. Zároveň začal více navštěvovat Prahu, kde chodil na koncerty, motal se kolem divadla, umělců. Hrál v kapelách Paradox, DDT, Dlouze dřímající talenty. Hráli neoficiálně, protože neměli tzv. zřizovatele.

Aby mohl aspoň částečně legalizovat své umělecké aktivity, v roce 1976 si udělal herecké přehrávky a dostal povolení vystupovat pod záštitou Pražského kulturního střediska. Nebyl umělcem z povolání, dál se živil v Liazu, ale jeho vystupování už bylo legální. Jak říká, dělal stand-upy, na které chodili především přátelé. Brzy o povolení ale přišel. Když vyšlo prohlášení Charty 77, měl prý podepsat Antichartu, což odmítl.

V té době se seznámil s o generaci starším lékařem, akupunkturistou Jaroslavem Hovorkou. Ten byl i přes značné kádrové vroubky a přes negativní stanovisko 5. správy Sboru národní bezpečnosti (SNB) ustanoven jako lékař státních vysokých úředníků a pomocí akupunktury léčil například bývalého prezidenta Ludvíka Svobodu a jeho manželku nebo rodinu ministra kultury Klusáka. Vysocí funkcionáři ho měli zkrátka v oblibě. Byl však zároveň v hledáčku Státní bezpečnosti (StB), v 80. letech ho vyšetřovali kvůli „nedovolené podnikání,“ neboť se mu pacienti, kteří k němu chodili na akupunkturu, odměňovali dvacetikorunami.

Pomohl i Pavlovi Markovi, ovšem nikoli jako lékař. V období, kdy vyšla Charta 77, Pavla Marka zadržela VB a dostal se do vazby.

„S jedním kamarádem jsme se namazali někde na Praze 6 na „Kulaťáku,“ kde stál velký bronzový Lenin. Já jsem si říkal že se nesměje, že ho polechtám. Začal jsem tedy lézt na ten pomník a už přijeli policajti. Byla z toho tahanice, rvačka, nějaká slova, a nakonec z toho vylezlo hanobení, napadení, výtržnost a strčili mě do vazby,“ popisuje situaci Pavel Marek. Vypráví, jak ho před trestem odnětí svobody nakonec zachránil právě Jaroslav Hovorka, za kterým přišla s prosbou o pomoc manželka pamětníka. „Vyprávěl mi později, že za ním prý chodil jakýsi pan Uhlíř, což byla pravá ruka generálmajora Molnára a ten byl pravá ruka ministra Obziny. A tento Uhlíř zjistil co a jak, nakonec mě pustili z vazby,“ vysvětluje.

Zcela bez trestu ale pamětník nevyvázl. Čekala ho tříletá práce na šachtě a na stejnou dobu ho vyhostili z Prahy. Jako trest to prý ale Pavel Marek stejně nepřijal. Raději bral život se vším, co přinášel.

Přestěhoval se do Karviné, později do Bohumína, kde dostal byt a nastěhovala se za ním i manželka s dětmi. Pracoval v Karviné na dole Máj v závodě Mír. Působil na tzv. záfuku, a byl tedy členem pracovní skupiny zodpovědné za kontrolu a udržování vhodného toku vzduchu v důlních chodbách. Měl zajišťovat funkčnost ventilátorů a monitorovat kvalitu ovzduší v různých částech dolu. Bylo to důležité vzhledem k rizikům spojeným s prací v podzemí – výbuchům, požárům, plynovým únikům a dalším nebezpečím pro zdraví a život horníků.

Odmítal pracovat o víkendech, avšak horníci víkendy brali. „Dostávali příplatky na ruku, aby manželky nevěděly, pak to propíjeli v hospodě. Mě tedy v těch úsecích nechtěli, protože jsem o víkendech chyběl do party, takže mě několikrát přemístili na jiná pracoviště.“ Dostal se do skupiny na ražbu, ovšem tam měl pracovní úraz, když se propadl strop a byl tři čtvrtě roku na nemocenské, o odškodné se soudil.

Pavel také líčí, jak se horníci ulívali a prospali noční směny. „Neuměl jsem ráno vstávat a jezdit do práce ráno ve 4:10 z Bohumína, bylo pro mě absurdní. Tak jsem se dohodl, že budu dělat jen noční. Jezdil jsem tedy na večer, tam jsme zalezli, zhasli lampičky a spali. Prospala se tam spousta hodin. Těžba spát nemohla, ale doprava, záfuk a pomocné práce, to se dalo částečně prospat. Horníci z těžby ale byli pracanti, frajeři. Měl jsme kamaráda Petra Bočka, to byl horník – srdcař,“ líčí pamětník.

80. léta, život na hraně

Do Prahy se vrátil v roce 1980, avšak kvůli špatným kádrovým posudkům tam nemohl najít práci, nevzali ho nikde ani jako pomocného dělníka. Jeho kamarád klavírista Ota Šrámek mu nakonec pomohl k práci číšníka v Krkonoších na horské boudě. Prakticky se tam vyučil kuchařem-číšníkem, nějakou dobu i působil na Labské boudě. Po rozvodu s manželkou v první polovině 80. let se vrátil do Prahy, kde našel místo na nádraží, měl na starosti zásobování jídelních vozů. V obou zaměstnáních se podle svých slov ne vlastní vinou zamotal do problémů spojených s účetnictvím, ale žádné vážné následky nakonec nenesl.

Pavel Marek zažil zvláštní situace. Ještě v 70. letech se na přehlídce loutkových divadel v Kladně potkal s mongolským režisérem Amgalangínem Čojsonem, který ho pozval na návštěvu do Mongolska, aby poznal krásy a úroveň této země. Pavel ovšem dostal od státu povolení nečekaně až po několika letech v roce 1982, kdy už režisér i on na pozvání dávno zapomněl. Pavel, ač neměl v Mongolsku žádné pracovní ani osobní vazby, ani žádný konkrétní cíl, využil příležitosti a pojal cestu jako tříměsíční cestovatelské dobrodružství. Nutno připomenout, že za socialismu žily a pracovaly v komunistickém Mongolsku tisíce československých zaměstnanců, navštívit tuto zemi tedy nebylo tak neobvyklé.

V druhé polovině 80. let studoval asi rok na Konzervatoři Jaroslava Ježka a žil bohémským životem. Po rozchodech s partnerkami končíval na ulici jen s tím, co měl v kapsách. Hledal práci a bydlení, několik let žil v přidělených sklepních kójích určených k přestavbě na bytovou jednotku, dělal domovníka. Udělal si herecké přehrávky, aby mohl mít status svobodného povolání a mohl se živit jako umělec na volné noze. Psal pravidelně povídky a fejetony do několika novin a časopisů, texty pro Československou televizi. Psal pro divadlo, v němž také účinkoval. „Po nocích jsem psal, ve dne zkoušel a hrál, bral jsem prášky, abych nespal. Psychiatr mi řekl že smím maximálně dva prášky, ale já pak bral i trojnásobek. Až mi jednou v Hradci uklouzlo pod nohama jeviště a probral jsem se v nemocnici.“ 

Podnikatelská devadesátá

Po změně režimu v roce 1989 začal cestovat a podnikat. Jeho první podnikatelský nápad přišel ve chvíli, kdy čekal v nekonečné frontě na cestovní víza. Napadlo ho, že bude vyřizovat víza, aby ušetřil lidem čas. Museli jezdit do Prahy, stát dlouhé fronty a vyčkávat i několik dní, aby si opět pro víza přijeli. „Někteří ve frontě byli až z Hradce či Ostravy, což pro ně bylo dost náročné. Půjčil jsem si od kamaráda deset tisíc a dal jsem si inzerát do všech krajských novin: ‚Travel servis zařídí vízum do celého světa.‘ Na čekání ve frontách jsem najímal brigádníky.“

Později založil asociaci českých soukromých kanceláří, podnikal v oblasti kosmetiky, po roce 2000 byl u vzniku internetového rádia. Poté koupil penzion s restaurací v Hoštce, který zrekonstruoval. Ještě v roce 2023 ho provozoval. Volný čas, kterého má stále více, věnuje cestování po celém světě, mnohé země procestoval na motorce Harley-Davidson. „Kamarádi se mě ptají, jak to jde udělat, že v důchodu trávím několik měsíců v roce cestováním po světě. Je to jednoduchý. Musíš dvacet let dřít od rána do večera, o víkendech i svátcích a pak dalších dvacet let můžeš cestovat kam chceš,“ uzavírá své vyprávění Pavel Marek.