Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Marek (* 1941  †︎ 2024)

• Jindřich Marek se narodil se 15. srpna 1941 v Zásadě na Jablonecku

• rodina vlastnila prosperující hotel s restaurací a řeznictvím

• po únoru 1948 jim komunistický režim zavřel všechny živnosti

• o dům nepřišli jen díky babičce, která řekla národnímu správci, že se oběsí, když jim ho zabaví

• v první polovině 50. let šel otec Josef Marek na půl roku do vězení, protože na Prvního máje pohaněl komunistický deník Rudé právo

• Jindřich Marek se po gymnáziu nedostal ani na letecké učiliště ani na Vysokou školu strojní a textilní (VŠST) Liberec, komunisté z obce ho ke studiu nedoporučili

• v roce 1960 narukoval na dva roky na vojnu, sloužil jako zdravotník na ošetřovně

• po propuštění do civilu ho vzali na VŠST, po prvním ročníku mu ale tragicky zemřel bratr, přerušil studium a dalších 39 let pracoval v továrně Železnobrodské sklo Zásada převážně jako stříbřič

• v roce 1964 se oženil, s manželkou Libuší vychovali tři syny

• po roce 1968 probíhaly v Železnobrodském sklu Zásada stranické čistky, jejichž obětí se stal ekonom

• během normalizace zastupoval Jindřich Marek dělníky v odborové organizaci

• po roce 1989 zaznamenal, že řada komunistů převlékala kabáty, ale vadilo mu, že musel odejít komunistický ředitel továrny, považoval ho za férového odborníka

• v roce 2023 žil v Zásadě

Jejich hotel s hostincem, řeznictvím a výrobnou uzenin byl v Zásadě opravdu známý. V městysu, jemuž se říkalo kvůli jeho bohatství Malá Paříž, ho v roce 1933 vystavěli řezník Miroslav Marek a jeho manželka Marie. „Pak přišel osudný rok 1948 a akční výbor Národní fronty nám zavřel úplně všechno,“ vzpomíná Jindřich Marek. V únoru 1948, kdy se komunisté chopili v Československu neomezené moci, mu bylo šest a půl roku.

„Měli nám pak vzít celý hotel. Přišel předseda národního výboru a národní správce. Babička jim řekla: ,Jestli nám náš hotel seberete, najdete mě tady druhý den viset‘,“ popisuje Jindřich Marek. „Národní správce se zeptal předsedy národního výboru, jestli je možné, aby se babička kvůli konfiskaci hotelu zabila. Předseda mu odpověděl, že ano, že ho babička s dědou postavili a nedivil by se, kdyby si vzala život. Národní správce se vzdal funkce a dům nám nechali.“

Děda Miroslav s babičkou Marií se však museli přestěhovat do malé místnosti s komůrkou, jejich syn Josef s manželkou Jaroslavou a třemi dětmi se také nedobrovolně uskrovnili, poněvadž národní výbor přidělil Markovým do bývalého hotelu nájemníky. Nějakou dobu tam žili příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB), tehdejší komunistické policie. „Obývali dva hostinské pokoje,“ upozorňuje Jindřich Marek.

Tátu zavřeli kvůli urážce Rudého práva

V první polovině padesátých let skončil jeho otec ve vězení, protože si nedal pozor na pusu. Komunistický režim po roce 1948 slavil mohutně na 1. května Svátek práce. Ze Zásady se na chodilo na manifestaci do města Železný Brod. „Dědeček tam poslal tátu, aby lidi neříkali, že jsme proti režimu.  Nějaký svazák mu na oslavách nabízel komunistické noviny Rudé právo, táta řekl: ,Děkuju mladej, máme doma hajzl papíru dost‘,“ uvádí Jindřich Marek.

Otce po 1. květnu dlouho neviděl. „Za znesvěcení Rudého práva dostal táta půl roku. Když se na podzim vracel z basy v Litoměřicích, potkal ho soused a ptal se ho: ,Odkud jdeš, Pepíku?‘ Táta mu odpověděl: ,Budeš se divit, ale z Prvního máje v Železném Brodě.‘ Dneska je to k smíchu, ale tenkrát to bylo spíš k pláči.“

V jejich hotelu byl hostem Vlasta Burian

Jindřich Marek se narodil 15. srpna 1941 v Zásadě na Jablonecku jako syn živnostníka. Světlo světa spatřil v rodinném hotelu, kde se nacházelo devět pokojů, vesměs jednolůžkových. V mezipatře využívali hosté společnou koupelnu a toaletu pro dámy a pány. WC s pisoárem patřilo rovněž k restauraci se zhruba čtyřiceti místy. „Děda se narodil v roce 1888, jako řezník dělal masné speciality, salámy, uzenky. Taky udil maso,“ vzpomíná pamětník. „Měl jsem přístup do výrobny a pochutnával jsem si na párečcích. V řeznictví pracovali dva tovaryši. Moje maminka se starala o kuchyni, když jsme měli hosty. Pohostinství i řeznictví vynášely, nouzí jsme netrpěli.“

Do hotelu s prozaickým jménem Marek na klidném na okraji Zásady mířili rekreanti nejen v létě, kdy je přitahovalo místní vyhlášené koupaliště. Městys pod 869 metrů vysokou horou Černá studnice lákal v zimě dobrými podmínkami pro lyžování. „Jezdila k nám prvorepubliková herečka Betty Kysilková, otočil se u nás i Vlasta Burian,“ prozrazuje Jindřich Marek.

Zásadu, známou jako Malá Paříž, proslavilo sklo. Mačkárna nebo brusírna byly v mnoha domech. V městysu sídlilo také hodně faktorů, kteří vyráželi se zásadským sklem obchodovat do tuzemska a také do Evropy. „Jezdilo se až do Náplu, tedy do italské Neapole. Faktoři byli furianti. Slyšel jsem, že si v hospodách připalovali cigarety papírovými penězi, aby ukázali, že na to mají,“ poznamenává Jindřich Marek. „Faktoři jezdili za obchody s koňskými povozy, někteří i s trakaři. Později si někteří pořídili auto. Osobák jsme měli i my, pragovku, takovou kýchavku.“

Do hospody k Markům chodili hlavně jejich sousedi a známi, hráli tam kulečník. V městysu stály ještě další restaurace – U Ondráčků, U Vedralů, U Palů. Další se nalézala v sousední osadě Plchov a hostinec Havaj ležel mezi Zásadou a Hutí. Před odjezdem do světa pořádali faktoři takzvané rozchodnice, po návratu vyprávěli zážitky ze svých cest.

Komunisti zavřeli živnostníkům sakumpikum všechno

„Kořalku prodávali i prodejci skla. Když kameníci chodili do lomu, brávali si s sebou džbáneček žitné,“ tvrdí Jindřich Marek. „Po únoru 1948 všechno skončilo, komunisti zavřeli v Zásadě sakumpikum všechno. Byly tady ještě řezníci Pala nebo Havlík, z jejich živností udělali státní masny. Pala tam zůstal, ale už jenom jako zaměstnanec. Faktor Matoušek odešel do Itálie, Patřičný do Ameriky. V Plchově byla Koslánova cihelna a taky ji znárodnili.“

Uzavření všech živností v hotelu Marek nesl Jindřichův otec těžce. „Začal trochu pít. Když k nám nastěhovali policajty, soužití s nimi nevypadalo nijak růžově. Nájem nám určitě neplatili. Jako malý kluk jsem jim dělal naschvály. Namazal jsem jim třeba kliky vazelínou a dostal jsem pak od táty pár facek,“ svěřuje se pamětník. „Jeden příslušník SNB měl pěknou motorku a parkoval ji před domem. Jeden dobrý soused mě poradil, ať mu nasypu do nádrže cukr. Poslechl jsem ho, policajtova motorka nejela a musel ji vyčistit. Od dědy jsem pak dostal nařezáno.“

V roce 1953 zasáhla Markovy měnová reforma, při níž komunistický režim znehodnotil úspory obrovského množství lidí. Jindřich Marek měl ještě mladší sestru a bratra a děda jim spořil na vkladní knížky. O drtivou většinu peněz přišli. „Ale bylo nám to už jedno,“ konstatuje Jindřich Marek. Ještě před měnovou reformou zemřeli dva komunističtí diktátoři, sovětský Josef Stalin a československý Klement Gottwald.

Lituju, nemůžu vás pustit do vzduchu

„Povídalo se v Zásadě, že jedna holka ze základní školy v okolí sundala ze stěny Stalinův obraz a polévala ho vodou, aby ožil,“ říká Jindřich Marek. Po základní škole složil úspěšně zkoušky na jedenáctiletou střední všeobecně vzdělávací školu v Jablonci nad Nisou, kam ho vzali bez ohledů na buržoazní původ jeho rodičů. Když se ale rozhodoval, kam jít na vysokou školu, třídní mu řekl, ať si velké naděje nedělá. Dal si proto dvě přihlášky. Jednu na letecké učiliště a druhé na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci.

„Nedostal jsem se ani na letecké učiliště ani do Liberce. Nastoupil jsem do Technoskla v Držkově jako  dělník, pak mě vzhledem k maturitě udělali pomocným normovačem. Máma dělala v Technoskle jako dělnice. Tátovi vzali při operaci třetinu žaludku a dostával žebrácký invalidní důchod,“ prohlašuje pamětník. „Sestra se na vysokou školu dostala a učila na základní škole v Zásadě. Pak mě přišlo z Okresní vojenské správy v Semilech, že jestli mám pořád zájem o motorové létání, ať se dostavím,“ dodává. „Poslali mě už podruhé do Ústavu leteckého zdravotnictví na prohlídku, prošel jsem a dali mě instruktora na zaučování. Na letišti v Liberci Růžodole mně všechno ukázali a že budu moct létat. Přijel jsem a kapitán Novák ně mě mával papírem, kde bylo velké červené NE. Říkal: ,Lituju, nemůžu Vás pustit do vzduchu.‘ Prý na zákrok nějakého hlavouna z obce.“

Na vojně byl sběrač raněných

V roce 1960 narukoval na dvouletou vojnu. Nejprve sloužil jako průzkumník u tankového praporu Milovicích - Mladé, potom jako zdravotník na ošetřovně. Měl funkci zdravotnického instruktora a sběrače raněných. „Nějaká drobná šikana tam byla, jako nováčka mě třeba v noci vzbudil svobodník, že mám v podrážce kanady kamínek a abych ho vydrápal,“ uvádí. „Pak jsem měl na ošetřovně svůj kamrlík, kde jsem spal, a vojna byla docela havaj. Velel nám doktor kapitán Zelený, odborník na ušní, nosní krční. Léčil záněty dutin a jezdili k nám vojáci z celé divize. Dělal jim punkce, čouhaly jim dráty z nosu, hnis jim vytrkal do mističky a my chodili s nimi.“

Z vojny odcházel domů jako desátník, po pěti cvičeních už měl důstojnickou hodnost.. Ještě na vojně se znovu přihlásil ke zkouškám na VŠST v Liberci. Přijali ho a zvládl první ročník. Pak jeho mladší bratr tragicky zahynul při nehodě na motorce, Jindřich Marek si tak druhý ročník odložil. Nastoupil do továrny Železnobrodské sklo, která stojí dodnes vedle domu Markových. Na vysokou školu se nevrátil. „V ‚Žebroskle‘ jsem vydržel třicet devět let, většinu času jsem dělal stříbřiče,“ říká. „V roce 1964 jsem se oženil, v roce 1965 jsme měli s Libuškou prvního syna Jindřicha, po pěti letech Pepu a po dalších pěti Michala.“

Na dva týdny ve Švýcarsku dostali 50 franků

V první polovině 60. let se tchánovi Jindřicha Marka Bohuslavu Doubravskému ozval jeho švagr Fritz Mayer ze švýcarského Curychu. Po první světové válce si vzal za ženu jeho sestru Helenu a žili ve Švýcarsku. Helena zemřela během druhé světové války a Fritz Mayer se znovu oženil. V roce 1964 přiletěl se svou druhou ženou Hermínou do socialistického Československa na návštěvu.

„Děda Doubravský žil v Plavech, kde Fritz s Hermínou bydleli, ale přijeli i za námi do Zásady. Můj táta ještě žil a s Fritzem si pěkně pošprechtili, uměl totiž výborně německy,“ vzpomíná Jindřich Marek. „V roce 1965 jsme letěli s Libuškou do Curychu za strýčkem a tetou. Zaplatili nám zpáteční letenku a perfektně se o nás starali.“

Markovi si museli vyběhat spoustu povolení, aby se mohli podívat za příbuznými na dva týdny do kapitalistické ciziny. Komunistický režim měl velmi málo tvrdé zahraniční měny, tak dostali v bance na celou dobu ve Švýcarsku dohromady jen padesát franků.

Starosta jim popřál čtrnáct dní svobody

„Turistická jízdenka na cestování po Švýcarsku stála padesát dva franků. Museli nám ji zaplatit strejda s tetou. Jeli jsme s nimi do alpského městečka Amden. Libuška zůstávala většinou na pokoji, protože byla už v osmém měsíci těhotenství. My se strejdou jsme rajzovali po Alpách, vzal mě třeba k Vierwaldstättersee, kterému se říká také Lucernské jezero. Čtrnáct dní ve Švýcarsku nám uteklo jak voda.“

V Amdenu přijal Markovy na radnici sám starosta. „Tetinka si toho velmi považovala. Pan starosta nám popřál, ať si užijeme čtrnáct dní svobody,“ vzpomíná Jindřich Marek. „V době pobytu v Amdenu jsem měl narozeniny a místní cukrářka mi přivezla krásný nanukový dost jako pozornost československým hostům, což se nás příjemně dotklo.“

Ze Švýcarska si mladí manželé dovezli šusťákové kabáty, což byla tehdy velká móda. V zaostávajícím totalitním  Československu se na rozdíl o Švýcarska takřka nedaly sehnat. Nastávající maminka Libuška si do kufru dala roli kvalitní švýcarské látky, z niž si v Zásadě nastříhala spoustu plen pro novorozence. „V Praze na letišti nás čekalo překvapení, celní policie nám okamžitě sebrala pasy a už nám je nevrátila. Tak skončilo naše švýcarské dobrodružství,“ tvrdí Jindřich Marek. 

Domů se manželé vrátili oproti plánu s jednodenním zpožděním. „V Zásadě se objevily fámy, že jsme ve Švýcarsku zůstali. Jeden chlap dokonce rozhlašoval, že jsem tam zdědil fabriku,“ podotýká Jindřich Marek. „Někteří lidé nám dovolenou ve Švýcarsku záviděli. Dostat se v roce 1965 do Západní Evropy bylo něco jak olympijský sen.“

Po svatbě měl v příbuzenstvu tři komunisty

Svatba s Libuší Doubravskou znamenala, že k se Markům do rodiny dostali tři členové KSČ, tedy strany, kvůli níž přišli po únoru 1948 o své živnosti. Sestru Jindřichovy manželky si vzal mladý muž, který byl u komunistů, stejně jako jeho rodiče.

„Ale nic jsem proti něm neměl. Jenom když jsme poseděli a popili, tak jsme se občas pohádali. On si stál za svými názory, já taky. Taky v Zásadě žili lidi, co spolu kamarádili, chodili spolu na pivo, jeden druhému tam nadával do komunistů, ale další den si zase sedli k jednomu stolu. Nepamatuju si, že u nás někdy někoho sebrali, že řekl v hospodě něco proti KSČ.“

V roce 1968, kdy se v Československu během pražského jara začaly uvolňovat politické poměry, mu ukázali na místním národním výboru posudek z doby, kdy se hlásil na letecké učiliště. „Předseda mi ho nechal přečíst a říkal jsem mu: ,Podle tohohle bych mohl dělat předsedu vlády. Proč mě nevzali?‘ On mi odpověděl: ,Nezapomeň hochu, že byly taky telefony.‘ Nějaký soudruh z obce ho prostě zvedl a řekl, že se na létání nehodím.“

Na nebi hučela letadla. Z legrace jsem řekl, že je válka

Krátké období probouzející se svobody vyvolalo v lidech ze Zásady vzpomínky na demokratickou a prosperující první republiku. „Láďa Špidlen mi říkal, že by si ještě někdy rád zašel do pivo k nám do hotelu. Ale neuvažovali jsme o tom, že bychom ho zkusili otevřít. Moje sestra se vdala a v bývalém hotelu měla pokoje tam, kde byla šenkovna. V patře jsme bydleli my s Libuškou a prvním synem a ve dvou cimřičkách moje máma.“

Dvacátého prvního srpna 1968, kdy vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy a zadusila snahu o obnovu svobodného státu, šel Jindřich Marek do práce po páté hodině ráno. Na nebi hučela letadla. „Lidi se mě ptali, co se děje, Z legrace jsem řekl, že je válka. Přišel jsem do fabriky a tam mně někdo řekl: ,Ty vole, přepadli nás Rusáci!‘“ vzpomíná. „Šel jsem domů, koukali jsme se na televizi a strašně jsme nadávali. O Rusákách jsem si myslel leccos, ale tohle mě nenapadlo. Naštvaní byli všichni, i velcí komunisti.“

Okupace znamenala nástup konzervativních komunistů k moci a plíživou normalizaci veřejného života. Při prověrkách museli členové KSČ prohlásit, že souhlasí s okupací, označovanou za bratrskou pomoc. V opačném případě museli stranu opustit. „Z fabriky odešel ekonom Miloš Mařan. Ptal jsem se ředitele, proč ho vyloučili. Odpověděl: ,Omyl, nevyloučili jsme ho, my ho z KSČ vyškrtli.‘“

Dneska se potkáme leda u doktora a na hřbitově

V sedmdesátých a osmdesátých letech, v době nesvobody a útisku kritiků komunistického režimu, hledali lidé ze Zásady radost ve společenském životě. V obci se hrál dobrý fotbal, v sokolovně se často konaly taneční zábavy a v zimě plesy. „Byly u nás dvě hospody, Pod Lipou, ale říkalo se jí jako dřív U Vedralů, a U Vondráčků. V obou stál biliár, mastily se tam karty. Ferbl, bulka, darda, mariáš nebo čapáry,“ říká Jindřich Marek. „Když tam člověk přišel ve čtyři odpoledne, tak si někdy neměl kam sednout. Lidi drželi víc pohromadě. V práci byla sranda, teď  lidi koukají hlavně na to, aby vydělali nějakou korunu. Dneska se potkáme leda u doktora nebo na hřbitově. Je to celé na prd, jsem rád, že už jsem starý.“

Po roce 1989 zažil Jindřich Marek nejen radost z pádu komunistického režimu. „Byl jsem taky trochu rozčarovaný. Dlouhá léta jsem dělal v Revolučním odborovém hnutí zástupce dělníků, ne straníků, a když se všechno obrátilo, jeden člověk mně řekl, že jsem byl poplatník komunistického režimu. Přitom vystudoval jen díky tomu, že jeho táta byl komunistický funkcionář,“ popisuje Jindřich Marek. „Ředitel fabriky Honza Krupka, komunista, byl férový chlap a hlavně hlava mapa. Prošel si celou fabriku. A pak mně syn velkého straníka, co stál za mým sekyrničením, říkal: ,No, to je dost, že jste se toho komunisty Krupky zbavili.‘ Jen jsem se divil, jak lidi převlíkli kabáty. Uměli v tom chodit, a nadávali, co byli komunisti za svoloč.“

Žijme tak, abychom se nemuseli stydět

Jindřicha Marka znepokojuje, jak rychlým tempem letí doba. „Rozdíl mezi mým tátou a mnou byl takhle malinký. Pak přišel komunismus, ale mezilidské vztahy zůstaly víceméně stejné. Rozdíl mezi mnou a mým nejmladším synem Michalem je teď už větší. Ale když se podívám na vnuky a vnučky, je to už pecka.“  

Pokud se Jindřich Marek ohlíží za 82 lety svého života, má jasno. „Asi takhle. Neplatí Panem et circenses – Chléb a hry, ale Carpe diem – Užívej dne. Buďme rádi, že žijeme a žijme tak, abychom se nemuseli stydět. Svět nezměníš, a pámbů ví, jak by vypadal, kdyby se změnil.“