Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Marek (* 1928)

• narodil se 10. ledna 1928 v Sedlejově

• studoval měšťanskou školu v Telči

• na konci války musel s nacisty držet hlídky protiletecké obrany

• v roce 1945 nastoupil do lidové zemědělské školy v Dačicích

• roku 1950 nastoupil na vojnu do Chomutova

• po vojně nastoupil do JZD v Sedlejově a pracoval tam až do důchodu

• v roce 1952 se oženil a měl dvě děti

• 30 let byl kronikářem v Sedlejově

• v roce 2022 žil v rodném domě v Sedlejově

Nejbližší setkání s válkou prožil Jan Marek vlastně až na jejím konci. Dodnes vzpomíná, jak byl spolu se svým přítelem pověřen hlídkováním v rodném Sedlejově: “A tak jsme byli určeni já a ještě můj kamarád Tonda Svoboda. Každý jsme chodili s jedním vojákem. Já, ten Němec a Tonda. Nesměli jsme se od nich hnout.“

Chlapci spolu s německými vojáky nejenže museli dohlížet na klid a dodržování pravidel v rámci protiletecké ochrany, ale také hlídkovali okolo sedlejovské školy, kde byli tou dobou umístěni němečtí rekonvalescenti. Ve stejné době vyvolala ve vesnici poplach i nešťastná smrt ruského partyzána.

Kvalitu zemědělství zlepšila uznaná sadba

Jan Marek se narodil 10. ledna 1928 v Sedlejově do rodiny místního sedláka. Tatínek Antonín hospodařil na 20 hektarech polností a maminka, rozená Klímová, se starala o domácnost. Oba rodiče pocházeli ze Sedlejova a kromě Jana měli dceru, ta ovšem v útlém dětství zemřela na psotník.

Rodinu živilo zejména pěstování obilí a později brambor. Na statku nechyběla také hospodářská zvířata jako krávy, koně, prasata a drůbež. K rozvoji zemědělství v oblasti pomohlo založení družstva Sativa Havlíčkův Brod, které již za první republiky podporovalo sdružené sedláky v pěstování uznané sadby brambor i obilí. To zajistilo sedlákům vyšší výnosy i zisky z prodeje po sklizni.

Sedlejov byla katolická vesnice a Jan chodil do kostela s rodiči každou neděli. Mimoto v Sedlejově nastoupil i do obecné školy, kam docházel pět let, než postoupil v roce 1941 do měšťanské školy v Telči. Každé ráno jezdil vlakem, který odjížděl přímo z jejich vesnice. „Hůře na tom byly děti z Nevcehle a Urbanova,“ vzpomínal pamětník. „Vlak odjížděl o půl sedmé. V létě to šlo, ale v zimě je třeba museli dovézt rodiče na saních,“ dodal.

Již od školního věku Jan pomáhal při pracích na statku. Obracel seno nebo hrabal zbytky sena po nakládce na vozy. V té době se ještě sklízelo ručně a on splétal povřísla, kterými se svazovaly snopky posečeného obilí.

Válečné dávky se snažili sedláci obcházet

Začátek války zemědělské práce v Sedlejově nepoznamenal. Protektorátní vláda naléhala na zemědělce, aby nepolevovali v práci na polích a zajistili tak dostatek potravin v zemi. Sedláci sváželi obilí do určeného mlýna v Třeštici a později v Žatči k mlynáři Pospíchalovi.

Stejně jako ostatní sedláci, musel Antonín Marek odevzdávat dávky. I přes hrozbu vysokého trestu vězení nařízení obcházel, tak jako mnoho dalších zemědělců. Zatajené obilí vozil do mlýna, kde buď za namletí nechal trochu obilí mlynářovi, nebo získanou moukou rodina podporovala příbuzné ve městě. Přes četné případy takového chování naštěstí nikdo nikoho neudal, jelikož místní drželi při sobě.

Některým sedlákům se přesto nevyhnul trest za nedodržení dodávek, které kontrolovaly nacistické jednotky. Pamětníkův strýc strávil za tento prohřešek přes půl roku ve vězení ve Žďáru nad Sázavou. Nikdo ze Sedlejova však o svůj statek zcela nepřišel. Díky dobře uschovanému obilí se všem ve vesnici dařilo s vypěstovaným jídlem vyjít a nikdo netrpěl hlady.

Vesnici poznamenala smrt partyzána

S blížícím se koncem války se v okolí Sedlejova začali objevovat němečtí civilisté, kteří hledali cestu do Rakouska. „Stalo se, že jsme byli na poli a tam někdo vykoukl z lesa a ptal se na Rakousko, a takových tam bylo víc. Potom je sbírali a byli zadržení v jedné místnosti,“ popisoval pamětník. Nejbližší četnická stanice byla v Urbanově, a tak se na zadržování Němců podíleli také sami sedláci ze Sedlejova.

O největší rozruch se postarala partyzánská odbojová skupina. Počátkem května 1945, v posledních dnech války, připravili partyzáni útok na vojenský vlak u Sedlejova s nastraženou minou. Nacisté se o plánu dozvěděli a vlak nevyslali. Při následné demontáži zemřel ruský partyzán Michail Karpov. Starosta Sedlejova dostal za úkol postarat se o tělo, a tak vyslal svého kočího, aby v Telči pořídili rakev a tělo v ní přesunuli na hřbitov v Urbanově.

V té době do města dorazila skupina německých rekonvalescentů, kteří přebývali v budově školy. Z řad sedlejovských obyvatel měl být někdo pověřen hlídkováním. Volba padla právě na Jana Marka a jeho kamaráda. Po několika dnech přijely pro rekonvalescenty dva nákladní vozy a chlapci byli propuštěni. Tyto dvě události znamenaly nejen pro Sedlejov, ale i Jana konec války.

Svůj život zasvětil práci v zemědělství a kronikářství

S koncem války začal Jan studovat dvouletou zemědělskou školu v Dačicích a připravoval se tak na převzetí rodinného hospodářství. Nedlouho po dokončení studia nastoupili k moci komunisté a na zemědělce padla opět povinnost dodávek. Nicméně pamětník vzpomínal, že komunisté v jejich vsi se všech zemědělců zastali, a tak nedošlo k žádnému vystěhování, jako se to stalo v okolních vesnicích. Tatínek nakonec celkem brzy vstoupil do zemědělského družstva.

V roce 1950 nastoupil pamětník na vojnu. Sloužil nejprve v Chomutově, později jejich jednotku přesunuli do Chebu a do Stříbra. Jana přidělili k pěší jednotce průzkumníků, takže mu svěřili zbraň, přestože byl synem sedláka. Vojna nakonec proběhla klidně a po dvou letech ji Janovi prodloužili o šest týdnů, protože noví branci nastupovali později. Zůstal však u aktivních záloh, a tak i v dalších letech absolvoval několik cvičení. Jedno z nich bylo v roce 1956 u maďarských hranic.

V roce 1952 se pamětník oženil s dívkou ze Sedlejova a postupně se jim narodily dvě děti, Jan a Věra. Byl členem lidovecké strany a nikdy nepřestal pravidelně docházet do kostela. Nemusel za to čelit následkům, nicméně jeho syna i přes dobré výsledky později nepřijali na vysokou školu. Pamětník se stal mimo jiné obecním kronikářem a tuto funkci vykonával 30 let až do odchodu do důchodu. V roce 2022 žil Jan Marek v Sedlejově.