Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Marco (* 1966)

• narozena 16. září 1966 ve Šternberku

• v devatenácti letech se stala členkou Jazzové sekce

• v roce 1986 se postavila do čela skupiny volající po propuštění vedení Jazzové sekce

• roku 1988 byla u založení Nezávislého mírového sdružení

• 10. prosince 1988 promluvila na demonstraci na Škroupově náměstí

• 15. ledna 1989 spolu s dalšími zatčena na Václavském náměstí při uctívání památky Jana Palacha

• na základě falešného svědectví odsouzena na devět měsíců nepodmíněně

• propuštěna v červenci a ve stejný den podepsala petici Několik vět

• signatářka Prohlášení Charty 77 (pod svým tehdejším jménem Jana Petrová)

• 19. listopadu založila s dalšími disidenty Občanské fórum v Činoherním klubu

• mezi lety 1990 až 1992 poslankyně Federálního shromáždění

• roku 1993 zvolena mluvčí strany ODS

• v letech 1996 až 1998 poslankyně za ODS

• v roce 2022 pracovala v PR agentuře PAN Solutions

Muži v civilu ji vedli dlouhou uličkou mezi rachotícími stroji. Ostatní zaměstnankyně mlčky pracovaly dál, ale Janě neušlo občasné spiklenecké mrknutí. Někdo jí dal do ruky jablko. Nastoupila do auta a příslušníci StB ji odvezli na jednu z mnoha stanic po Praze, kde ji mohli držet následující dva dny. Na výslechy Janu připravili přátelé z Jazzové sekce. Snažila se mluvit na vlastní téma, chovat se slušně a nezavdat jim sebemenší příčinu k dalším represím. „Nejvíc mě posilovalo, že pravda je na mé straně,“ dodává Jana Marco, které tehdy bylo dvaadvacet let. Stejný postoj zaujala i poté, co se v lednových dnech roku 1989 stala jednou ze zatčených za pokus položit květiny k soše sv. Václava. Tím začal Palachův týden, avšak jeho dění už sledovala jen z ruzyňské cely.

Nebudu do konce života poslouchat Gotta a Vondráčkovou

Jana Marco, rozená Pacholíková, se narodila 16. září 1966 ve Šternberku, ale s rodiči žila od malička v Praze. Matka pracovala jako výzkumná pracovnice a otec jako stavební inženýr. Oba byli v roce 1968 vyhozeni ze strany, což je odsoudilo k práci na řadových místech. Doma panovala otevřenost. Poslouchala se západní rádia, hrály se desky Kryla a jezdilo se do Dobřichovic za Vaculíkovými (dědeček Jany byl bratrem Ludvíka Vaculíka). Přesto rodiče dceru k ničemu nenabádali a nechali ji, ať si postoj k režimu vytvoří sama.

A to se také stalo. „V nějakých patnácti šestnácti sedmnácti jsem si řekla, že přeci tady do konce života nebudu poslouchat Karla Gotta a Helenu Vondráčkovou,“ vzpomíná Jana Marco. Nešlo jí do hlavy, proč musí poslouchat a číst jen to, co jí někdo povolí.

V roce 1985 odmaturovala na Střední průmyslové škole zeměměřičské na Praze 9 a záhy na to nastoupila do malé firmy jako geodetka. Během obědové pauzy v Žatci se dala do řeči s číšníkem, jenž ji zaujal svými dlouhými vlasy. Právě od něj se Jana dověděla o Jazzové sekci.

Sejdeme se v „domečku“

Dobrovolné spolky, jejichž vedení nespadalo nějakou formou pod komunistickou stranu, byly už od únorového převratu v roce 1948 omezovány a zakazovány. Režim se nevlídně stavěl také k řadě hudebních žánrů, které vyjadřovaly demokratické hodnoty, nebo byly nějak kulturně spjaty se Západem. Skupince nadšenců se v roce 1971 podařilo zkombinovat obě tyto kategorie založením Jazzové sekce pod záštitou Svazu hudebníků.

Ačkoli původním zaměřením spolku bylo pouze pořádání jazzových koncertů a festivalů (např. Pražské jazzové dny), jeho činnost se rychle rozrostla na různé přednášky, umělecké výstavy, vydávání zakázané literatury a prodej zahraniční hudby. Jazzová sekce byla v roce 1984 úředně zrušena, přesto dál fungovala v ilegalitě a v polovině 80. let již čítala několik tisíc členů po celém Československu. Ti se scházeli každou středu v prostorách „domečku“ na Kačerově.

V roce 1986 se přidala i dvacetiletá Jana Marco, která se mezi členy velmi rychle etablovala. „Atmosféra tam byla úžasná, otevřená, bez masky… Vlastně Jazzová sekce byla tehdy, řekla bych, jediná nezávislá neoficiální kulturní organizace pro mladé lidi,“ dodává pamětnice. To ale nemělo mít dlouhého trvání. V září téhož roku bylo celé vedení organizace zatčeno.

Dostala školení, jak se chovat při výslechu

Byla středa odpoledne a Jana Marco našla před zamčeným domečkem postávat jen několik zmatených lidí. Poté, co jim právník vysvětlil, jak se věci mají, dala se skupinka ještě ten den do práce.

„Měli jsme takový vzor ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, ve VONSu, takže jsme založili výbor na obranu těchto zatčených vedoucích Jazzové sekce. Výbor byl devítičlenný, ale abychom se hned všichni nevystavili najednou a neodkryli jména, tak jsme se rozhodli, že napřed vystoupí a zveřejní svá jména tři lidé. Pokud tu trojici zatknou, tak vystoupí druhá trojice a pak třetí. Měli jsme takový několikastupňový plán a já jsem byla v té první trojici,“ vzpomíná Jana Marco. Spolu s ní zveřejnili svá jména ještě Jiří Exner a Martin Sýkora.

Následovala prohlášení a protestní akce. Během let své činnosti si Jazzová sekce dokázala udělat jméno i za hranicemi Československa, takže se příběh již od začátku těšil pozornosti zahraničních umělců a rozhlasových stanic jako Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. To však neznamenalo zmírnění represivních akcí. Všechny tři členy výboru policejní složky sledovaly a braly na výslechy, nejčastěji rovnou z ulice. Na to byla Jana připravená, dostala totiž přímo od přátel školení. Při výslechu neprovokovala, odpovídala klidně na dotazy a postupně zavedla hovor na vlastní téma, u kterého se mohla uvolnit. „Oni ze mě byli trochu na mrtvici, ale nemohli se mnou nic dělat,“ dodává s úsměvem pamětnice. „Osobně jsem žádné fyzické násilí nezažila.“

Nikdo z výboru nebyl za svou protestní činnost obviněn a tlak ze zahraničí dále stoupal. Vše vyvrcholilo ve dnech 10. a 11. března 1987 u Obvodního soudu Prahy 4. Tehdy režim praktikoval politiku malých soudních síní, takže při čekání na rozsudek se na chodbě nedalo hnout, přičemž se mezi rodinami a přáteli obviněných se motali agenti StB. Nakonec padly rozsudky podstatně mírnější, než si žádala prokuratura. Nejtvrdší trest dostal předseda Jazzové sekce Karel Srp, jenž byl odsouzen nepodmíněně na 16 měsíců.

Jazzová sekce se již v plné podobě nikdy neobnovila. Pro Janu Marco to ale byla cesta z kulturní opozice do té politické, do disentu.

A my jsme začali plánovat

Byť se později stala jednou se signatářek, jako členka mladé generace zpočátku vnímala Chartu 77 spíše kriticky, a to nejen kvůli časté komunistické minulosti jejích signatářů. Hnutí jí připadalo v komunikaci s režimem příliš pasivní. Jana Marco chtěla diskutovat veřejně: „Tehdy jsme vymysleli takovou akci, že budeme každou první sobotu v měsíci svolávat mladé lidi na nějaké místo, abychom se tam sešli a vedli veřejnou diskuzi o těch nedobrých poměrech, které tady jsou. Tím se začneme vymezovat a metodou sněhuláka na sebe nabalovat víc a víc lidí.“

Setkání na Můstku měla přes svou anonymitu úspěch a brzy si jich všimla západní média, která rozšířila jejich dosah. Diskuze byla záměrně namířena na mladé lidi, ústředním tématem se tak stala povinná vojenská služba. V květnu 1988 byla Jana Marco u vzniku Nezávislého mírového sdružení, jež volalo po možnosti uzákonění „náhradní civilní vojenské služby“. S podobnými hnutími se tou dobou roztrhl pytel a jednotlivá sdružení se mezi sebou začala koordinovat, vydávat společná prohlášení a organizovat demonstrace.

Situace byla komunistickým aparátem bedlivě sledována. Nejčastěji represivní složky odvedly pořadatele na výslech těsně před začátkem akcí. Jana Marco v té době již dávno nemohla pracovat jako geodetka, místo toho byla zaměstnaná ve firmě na vázání knih Tomos Praha. Sebrali ji buď na ulici nebo si pro ni došli rovnou do práce, kde už měla připravenou pastu a kartáček na zuby. Podle zákona mohla být bez udání důvodu zadržena až na 48 hodin.

Přesto však byla ve vzduchu cítit změna. U příležitosti mezinárodního Dne lidských práv naplánovala sdružení na 10. prosince demonstraci na Václavském náměstí. Tu režim nepovolil, ale kvůli návštěvě francouzského prezidenta Francoise Mitteranda nebylo možné shromáždění zakázat úplně. Organizátoři tak nakonec dostali zelenou na žižkovském Škroupově náměstí. Jednotlivé spolky měly vyhrazený čas na projev a po boku Václava Havla, Petra Placáka, Marty Kubišové a dalších zde Jana Marco promluvila za Nezávislé mírové sdružení. Podle odhadů Státní bezpečnosti se akce zúčastnilo asi 5000 lidí a jednalo se o jediné takové povolené setkání.

Venku se děly demonstrace, já nevěděla nic

V neděli 15. ledna 1989 se sešla skupina disidentů na Václavském náměstí, jejich cílem bylo položit pod sochu květiny na památku Jana Palacha. Příslušníci StB květiny zvedli a vrátili jim je. „My jsme zase ty květiny vzali a zase jsme je tam položili, tahkle asi třikrát, až se naštvali a řekli: ‚Tak, končíme.‘ Vzali nás všechny do auta, naložili a odvezli na výslech do Školské nebo Bartolomějské,“ vzpomíná Jana Marco, která byla v hlavní devítce zatčených. „Vlastně ten Palachův týden, všechny ostatní dny, kdy se lidé scházeli na Václavském náměstí, bylo volání za naše propuštění z vazby… Nikdo z nás u toho nebyl a já jsem ani dlouho nevěděla, že se něco takového děje.“

Jana Marco byla převezena do vazby v Ruzyňské věznici, kde strávila několik měsíců v izolaci. Jedinou její spojkou s okolním světem jí byl advokát Tomáš Sokol, od něhož se také dověděla celé své obvinění: výtržnictví a verbální útok na veřejného činitele. V rámci druhého bodu proti obviněné svědčil Petr Messany, astrolog a spolupracovník StB. Jeho svědectví bylo sice prokázáno jako falešné, na výsledku procesu to nic nezměnilo. V dubnu odvolací soud jen potvrdil trest ve výši devíti měsíců nepodmíněně, o měsíc víc, než dostal Václav Havel.

Poslední schválnost, kterou udělali

Jako odstrašující příklad pro mladou generaci ji odvezli do věznice 1. nápravněvýchovné skupiny Všehrdy u Chomutova. Režim zde byl přívětivější než ve vazbě a ona sama se snažila být poslušná ze strachu, aby ji neprodloužili trest. Díky své gramotnosti zase byla zadobře s ostatními vězenkyněmi. Nejvíce jí vadil budíček ve čtyři ráno, po něm následoval nástup na „buzerplace“ a práce začínala v šest. Jana Marco u pásu kompletovala stykače do elektrických hodin.

V červenci 1989 padlo rozhodnutí o jejím podmínečném propuštění. Z věznice ji však pustili o tři hodiny dříve, než bylo domluveno. Vzpomíná na to takto: „Najednou jsem zazmatkovala a říkala jsem jsi, to není možné, že tu na mě nikdo nečeká, přeci na mě ty lidi nezapomněli. Všechno jsem předtím snesla, všechno jsem pochopila, všemu jsem rozuměla, ale tomuhle ne. Byla jsem sama, v zimním oblečení z ledna a bez peněz. V tu chvíli to bylo poprvé, co jsem brečela.“

Jana Marco se stopem dostala do Prahy a předběhla tak své přátele a rodinu, kteří ještě čekali na její propuštění. Když jí ten den na večírku Jiří Dienstbier starší ukázal petici Několik vět, ihned ji podepsala.

32 let není dlouhá doba

Jako mnoho veřejně známých disidentů se pochodu 17. listopadu neúčastnila, aby dala studentům vlastní prostor. V neděli 19. listopadu stála při vzniku Občanského fóra na pódiu Činoherního klubu a následně s dalšími začala jezdit po republice a burcovat ke generální stávce. Naposledy Janu Marco zadrželi a odvedli ve výslechu ve východočeské Dobrušce.

Po sametové revoluci požádala o obnovu svého soudního procesu, aby měla čistý i opis z rejstříku trestů. Celý proces proběhl znovu a byla tak očištěna v plném rozsahu.

Svobodnými volbami se stala poslankyní ve Federálním shromáždění a po rozpadu OF přešla ke straně ODS, které od roku 1993 dělala tiskovou mluvčí. V roce 1996 získala znovu poslanecký mandát, toho se ale po dvou letech vzdala a odešla z politiky.

„Jsem šťastná, že jsem u toho mohla být, že mě tak v mladém věku potkala změna režimu a že naprostou část svého života prožiji v demokracii,“ uzavírá pamětnice. „Když si vezmete, kam jsme se z těch šílených poměrů, které tady byly před rokem 89, za těch 32 let opravdu posunuli… To není dlouhá doba a ten posun byl enormní. Myslím, že si toho někdy možná málo vážíme, nebo že nechceme vidět, jak v naprosté většině zemí se žije hůř, než se žije tady. Takže já jsem spokojená.“

V roce 2022 Jana Marco pracovala v PR agentuře PAN Solutions a byla předsedkyní Nadace Národní galerie v Praze.