Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloslav Marčan (* 1953)

• Miloslav Marčan se narodil 23. října 1953 v Praze

• maminka byla totálně nasazená, po revoluci dostala z Česko-německého fondu budoucnosti odškodné

• otec byl elektromechanik, pracoval v Tesle Hloubětín, která jej vysílala do světa na montáže

• v roce 1965 strávil s rodiči půl roku v africké Guiney

• v roce 1973 maturoval na průmyslovce

• vystudoval obor technická kybernetika na ČVUT

• pracoval v ČKD Polovodiče, kde zažil i privatizaci

• v roce 1992 odešel na Ministerstvo průmyslu a obchodu, kde záhy obsadil post ředitele odboru informatiky

• má za sebou mnoho projektů spojených s tzv. digitalizací České republiky

• v roce 2024 žil v Praze

Málokomu se podaří stát u zrodu jednoho celého oboru a projít s ním bouřlivý vývoj, kdy každý rok vydá zpětným pohledem spíše za jedno desetiletí překotných inovací než poklidný vývoj, na jaký jsme jako společnost navyklí. Takovým oborem je a zřejmě i bude informatika. Miloslav Marčan byl v 70. letech na ČVUT jedním z prvních studentů nového oboru zvaného technická kybernetika. Začátky si odpracoval v ČKD Polovodiče a po revoluci přešel na Ministerstvo obchodu a průmyslu, kde jako ředitel zodpovídal za mnoho projektů, které jsou dnes běžnou součástí našich životů. Chladnou hlavu a jistou odolnost v náročném povolání mu možná pomohlo vybudovat jeho dětství, kdy „zimy byly ještě opravdovými zimami“, nebo možná zkušenost z pobytu v socialistické Guineji v 60. letech jako dítě technického pracovníka, či emigrace jeho bratra. 

Němci jí na útěku pomáhali

Miloslav Marčan se narodil 23. října 1953 v Praze. Maminka Ludmila Marčanová, rozená Kršková, se narodila na jižní Moravě v Podivíně roku 1924. Otec Jindřich Marčan se narodil v roce 1924 v jižních Čechách ve Vrchotovicích. Miloslav Marčan vzpomíná, že na prázdniny sem jezdili k babičce, rodina chovala spoustu drůbeže i prase. Maminka byla za války totálně nasazená, během bombardování ke konci války utekla, dostala i nějaké odškodné. „Překvapilo mě ale, že k Němcům nechovala žádnou zášť,“ přemítá Miloslav Marčan, „Němci jí dokonce na útěku prý pomáhali.“

Maminka byla v domácnosti, pečovala o šest let mladšího bratra Jindřicha, přes léto pracovávala jako servírka ve Starých Splavech u Máchova jezera, prázdniny tam trávili s ní. Tatínek nebyl totálně nasazen, pamětník si myslí, že to bylo proto, že pracoval ve firmě Marconi v Praze, která vyráběla vysílače, což využívala německá armáda. Pocházel také z pěti sourozenců, byli velmi chudá rodina a tatínka v Praze vychovávala sestra. Otec byl vyučený elektromechanik, a když se z firmy Marconi později stala Tesla Hloubětín, tatínek tam pracoval až do důchodu. Staral se o vysílače po celém Československu, jezdil často na tzv. montáže. Byl poslán i do zahraničí, navštívil v Africe Mali, Guineu a Súdán, nejdále byl v Číně, kde získal dokonce Řád práce. V Guineji strávil v roce 1965 zhruba rok, z toho půl roku tam s ním strávil i Miloslav Marčan.

Divoké dětství v pražské Libni

Miloslav Marčan vyrůstal v Libni, bydleli na Horově náměstí a chodil tam i na základní školu. „Tehdy tam bylo ještě spousta malých krámků, žádné velké samoobsluhy. Na ulici u domu neparkovala ještě žádná auta, maximálně jedno, dvě, dole byla opravna praček. Vždycky jsme se vyrojili po škole ven, museli jsme si vystačit, to nebyly žádné tablety. Byly mnohem tužší zimy, stačilo postříkat ulici nebo fotbalové hřiště a měli jsme dva měsíce kluziště. Polovina kluků chodila na Koráb, polovina na Zámeček. Kluci si domlouvali bitvy, to nebylo jako dneska, kdy se všechno hned rozmazává v novinách. Do mlékárny se chodilo s bandaskou, máslo se krájelo na váhu, zelí se prodávalo ze soudku. A ti odvážnější hoši se to víko ze sudu se zelím snažili ukrást, protože se z toho dělaly krásné štíty do těch našich bitev, malovali jsme si na to třeba husitské kalichy.“

Životní podmínky tehdy byly dnešníma očima poměrně strohé. Rodina bydlela v rozděleném bytě se sousedy. Byt měl jen jednu místnost a druhou spojenou s obytnou kuchyní, v koupelně byla kamna, kam nosili uhlí. Topilo se ale jen výjimečně. „Maminka nám nahřívala teplé lahve do peřin,“ vzpomíná dnes Miloslav Marčan. V domě byla společná prádelna a rozpisy, kdy která „partaj“ pere. „Bylo to takové hodně sousedské bydlení, kdo pral, ten topil, nosil uhlí a na valše pak pral. Tátové tam dokonce vyrobili takovou ruční pračku,“ dodává pamětník. Společně se dokonce sledovala televize. „Otec koupil první televizi v okolí, scházel se u nás skoro celý dům, sledovali jsme první hokejové přenosy.“ Rodiče časem vyměnili byt za větší na Novodvorské ulici na sídlišti, které ještě nebylo dostavěné, v okolí byly ještě sady, byl to opravdový kraj Prahy.

Stejně „spartánské“ podmínky panovaly i ve škole. Ve třídě se topilo uhlím, pamětník vzpomíná, že školník nestíhal uhlí nosit, žáci mu s tím pomáhali a dělali to rádi. Když byly velké mrazy, tak se vyhlásily uhelné prázdniny. „Škola se zavřela třeba na 14 dní, tři týdny. Trávili jsme je venku, hráli hokej. Postříkalo se hřiště a hned bylo kluziště.“

Mít nebo nemít sluhu? Ideologická otázka!

Když šel pamětník do páté třídy, tatínek odjel do africké Guiney do hlavního města Konakry. Pracoval tam jako šéf party, která montovala rozhlasové vysílače. Pracovníci si tam mohli vzít rodiny, fungovala tam dokonce i škola pro české děti, pro první až pátou třídu. Miloslav Marčan tam tedy strávil půl roku a má na tu dobu nesmírně zajímavé vzpomínky. Byla to podle něj ještě původní ryzí Afrika. „Bylo to relativně čerstvě po získání nezávislosti, takže všechno ještě docela fungovalo,“ říká, „žila tam spousta Francouzů. Zajímavé například bylo, že běloši tam měli tzv. boye, pomocníka v domácnosti, sluhu, což bylo ale pro komunisty ideologicky nepřípustné, takže my ho neměli. Jenže to bylo ze strany místních vnímáno velice negativně, protože jsme jim tím nepřenechávali část příjmů, nedali jim takzvaně vydělat. Takže pak jsme toho boye zase museli mít.“

Pamětník vypráví, že v Guineji tehdy nebyla žádná velká kriminalita. „Rodiče nám dali do kapsy sto franků, v tlačenici jsme si koupili lístky do kina a sedli jsme si tam mezi ty místní. Jako dítě jsem ovšem nechápal, že tam žilo několik kmenů, které se vzájemně moc nemusely, např. kočovníci byli Fulbové a z jiného kmene se zase rekrutovali vládci. Ale tehdy ta nepřátelství nepropukala ještě tak výrazně.“

Družili jsme se, ale ne nějak organizovaně

Jak to fungovalo v české komunitě? Rodiny se navštěvovaly, pořádaly spolu večeře, jezdily na výlety, ale ne nějak organizovaně a nuceně, spíš jak kdo chtěl. Čeští pracovníci si v Guineji zřejmě dobře vydělali, mnohé rodiny si tam pořídily dokonce automobil, konkrétně Škodu Felicia, aby mohly podnikat výlety. „Asfaltka končila kousek za Konakry a zbytek byly udusané cesty, zničené do rolety. Když se jelo méně jak šedesát, tak to šíleně drncalo,“ směje se dnes pamětník. Po půl roce se vystřídali s bratrem, Miloslav Marčan se vrátil do Československa a do návratu rodičů bydlel u rodiny spolužáka.

Co se týká dohledu bezpečnostních složek, v Konakry byl pravděpodobně i agent StB. „Žil tam nějaký emigrant Čech, který rodiče seznámil s nějakým Francouzem, který z umělé hmoty lisoval pantofle. Pamatoval si, že když tam jeli na návštěvu, že se tatínkovi přátelé domlouvali, že to nesmí říci nějakému Frantovi, z čehož usoudil, že je mezi nimi nějaký agent StB.“

Táta mu dal valuty a bratr se už nevrátil

Rok 1968 vnímal jako patnáctiletý mladý muž a je tedy zřejmé, že jeho zájmy ležely jinde. Vítal, že si může kupovat Rychlé šípy a další Foglarovky, vycházel Junák a pamětník nechápal, co na tom režimu vadilo. Srpen je zastihl u babičky na Moravě v Podivíně a rodina se rozhodla vrátit do Prahy. Vzpomíná si, že se nikam nesmělo chodit, na Libeňském mostě stáli okupační vojáci, dodnes si vybavuje klasické výjevy jako nápisy Ivane, běž domů atd.

Bratr Jindřich chodil na učiliště, učil se oboru kuchař číšník a v roce 1969 se rozhodl pro emigraci. „Nic nám neřekl, jen povídá: ,Hele, my si s kamarádem uděláme vánoční nákupy ve Vídni‘, to tehdy byly hranice ještě otevřený. Táta mu dal nějaký valuty a bratr se pak už nevrátil, dostali jsme jen pohled z Vídně. Bratr byl v utečeneckém táboře a přivydělával si odklízením sněhu, byla tehdy tuhá zima. Pak pokračoval do Kanady, do Toronta. Nejdříve dostal sociální bydlení, učil se jazyk, postupně se vypracoval až na šéfa rekreačního resortu.“

Po několika letech se rodina s bratrem setkala v Bulharsku. Miloslav Marčan okolnosti setkání popisuje takto: „V 70. letech začal stát hledat devizy a nabídl emigrantům, kteří nebyli političtí, aby zaplatili za vzdělání a tím urovnali vztahy s republikou. Bratr tedy zaplatil za své vyučení pár set dolarů, dostal vystěhovalecký pas a mohl začít jezdit do ČSSR. Ještě před tím ale dostal kanadský pas a setkali jsme se v Bulharsku, které bylo jednou ze zemí, kam se smělo bez devizového příslibu.“ Dle slov pamětníka jeho bratr nikdy emigrace nelitoval, žil spokojeně a plánoval, že by se do Čech přestěhoval na důchod, zemřel však na infarkt.

Chmelové brigády a studentský život

Miloslav Marčan nastoupil v roce 1969 na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Říká, že žil klasickým studentským životem - občas zašli do hospůdky, poslouchali hudební desky, chodili na koncerty DG 307, na Mišíka, na Plastiky, Hladíka, měl rád třeba i Janu Kratochvílovou či skupinu Flamengo, jejíž Kuře v hodinkách považuje za nejgeniálnější dílo té doby.

Ještě před nástupem na střední školu šli na chmelovou brigádu, která byla zároveň seznamovací akcí budoucích spolužáků. „Byli jsme v Kněževsi, kde stála ještě selská stavení a stodoly. V nich palandy a hromada slámy a pytle, ať si je nacpeme a uděláme z nich matrace. Pak přijeli kombajni, což byli rodiče, kteří nám přijeli pomoct, abychom si více vydělali. Vyfasovali jsme koše a řádku, ta se strhla a to se česalo. Měl jsem hbitý ruce, udělal jsem 15 věrtelů, docela slušně jsem si za těch 14 dní vydělal, nějakých 1200 korun, což byl nástupní plat ve fabrice,“ popisuje tehdy tak běžné a dnes již pozapomenuté chmelové brigády. Na chmelové brigádě se setkal se svou budoucí manželkou Natalií, jejich seznámení písemně zpracoval a toto zpracování vyšlo jako povídka v Mladém světě v rubrice Namlouvání, následně z toho byla i kniha povídek.

U zrodu nového oboru

V roce 1973 maturoval a pokračoval na ČVUT, obor technická kybernetika. Sedmdesátá normalizační léta jej tady zastihla jako studenta nového, tehdy ne zcela podporovaného oboru, který se mu stal celoživotním posláním. Vzpomíná, že normalizace přicházela plíživě, ještě si stihl v antikvariátech pořídit knihy, které pak mizely – Kohouta, Jak chutná moc, Kerouaca, Rimbauda, beatniky, různé autory z řad hippies. Bratr mu z emigrace posílal desky Franka Zappy, Janis Joplin, Doors, sám se diví, že to tehdy procházelo, prý jen platil clo. Byla to zlatá doba výměnných burz, kterých se nadšeně účastnil, a desky od bratra mu dělaly skvělou službu. Vždy si je nahrál a pak směňoval dál. Říká, že navzdory neexistenci sociálních sítí působila skvěle šeptanda. „Takže všichni vždycky nějak záhadně věděli, kde se burza koná, či kam byla narychlo kvůli policejnímu zátahu přesunuta,“ diví se dodnes funkčnímu systému v šedé zóně Miloslav Marčan.

Jeho technický obor procházel během let bouřlivým vývojem. Má vůbec cenu takové obory studovat na vysoké škole? Podle Miloslava Marčana rozhodně. „Vysoká škola mi dala schopnost naučit se pracovat s informacemi. Naučit se to, nastudovat, zanalyzovat, vyhodnotit, syntéza. Tam jsem zjistil, že matematika není o biflování, ale o přemýšlení, o logice. Matematika se musí pochopit. To mi pak ohromně pomohlo při teoriích automatů, principech diskrétního řízení, s algoritmy pro regulaci a podobně, to vše je založeno na matematických aparátech. Takže mi škola dala schopnost logického uvažování, které mi v budoucím zaměstnání bylo k užitku.“

Vojna a první práce v ČKD Polovodiče

V 70. letech také absolvoval vojnu. Jedním z klasických témat bylo stříhání vlasů. Pamětník je tehdy nosil poměrně dlouhé. „Měl jsem dvě volby, buď se nechat ostříhat, chodit na vojenskou katedru a pak jít na rok na vojnu a nebo se na to vykašlat a pak jít na dva roky. Zvolil jsem si vojenskou katedru a rok. Katedra byla také v Ječné ulici. Tam už začala ta buzerace, vyfasovali jsme mundúry kopřiváky, to štípalo jak blázen. Nástupy v šest hodin ráno, pak jsme šli do učeben. Později si nás prolustrovali a zjistili, že mám příbuzné v Kanadě, a tím jsem se stal nespolehlivej. Takže mě přeřadili k silnoproudařům. Na vojnu jsem potom dostal povolávací rozkaz do Malacek, kde byla civilní obrana pro Bratislavu, později mě převeleli do Topolčan.“

Měsíc před vojnou nastoupil do své první práce v ČKD Polovodiče, kde se rozbíhal obor polovodičové automatizace. „Dělali tam na PPC 4 a na to jsem po vojně navázal. Měl jsem k sobě mentora, kluk jen o pět let starší, protože to všechno bylo čerstvý a stavěný na zelený louce a lidi tam chodili rovnou ze škol. A tam jsem se naučil další věc, a to, že člověk sám nic neudělá, že musí spolupracovat jako celek. Nikdy jsem neseděl na svém know how, vždy jsem ho sdílel.“

Privatizace? Chtěli hlavně převzít distribuční síť na Východě

Pro neznalé se pamětník svou tehdejší práci snaží vysvětlit takto: „Naším úkolem bylo u nás automatizovat provozy. Spolupracovali jsme se Škodovkou, dělal jsem pak hlavního inženýra projektu na zakladače, což je vlastně pojízdný výtah. Myslím, že jsme drželi krok se Západem. Naše aparáty se například používaly v remorkérech. Jednou se nad námi někde povyšovali, že už mají lepší Siemens, a udělali si na to trať. Jenže to, co my jsme měli v jedné krabici a pěkně rozevírací, tak oni měli daleko komplikovanější a bourali. A takových příkladů bych mohl dát více.“

Po roce 1989 zažil Miloslav Marčan v ČKD privatizaci. „Rozhodlo se podnik privatizovat po částech, tj. zvlášť polovodiče, zvlášť svářečky, zvlášť tišťáky v Benešově, i automatizace. Když automatizaci pak koupili francouzští Cegelec, jejich první starost byla, jak jsou silné odbory. Následně jsme se my, Češi, snažili sladit naše a jejich provozy, např. aby se nedělaly duplicity, ale oni přestali komunikovat. Chtěli hlavně převzít distribuční síť na Východě. A vývoj tím zcela skončil. Už jsme pak jen skládali cizí komponenty odjinud do celků.“ A taková práce ho přestala bavit. V 90. letech tedy přešel na Ministerstvo obchodu a průmyslu budovat odbor informatiky a záhy se stal jeho ředitelem, což dělal až do odchodu do důchodu. 

Když věci fungují, tak o nich nikdo nepíše a to je škoda

Když se ohlédne, má za sebou mnoho projektů, kterými reagovali na realitu technologického rozvoje a potřeby čím dál více propojenější společnosti. Projekty, na které je povětšinou pyšný, přestože, jak říká, práce ve státní správě má svá specifika a není proto nijak snadná. Na samých začátcích tak stál u zrodu zavádění internetu, později e-mailu, následovala elektronická spisová služba, registr živnostenského podnikání, portál byznys info, registr vozidel, e-recepty a další. 

Na stranu kritiků nedostatečné digitalizace České republiky pokyvuje a dodává, že vždycky lze všechno udělat lépe, ale zároveň upozorňuje, že je nesmyslné a nefér srovnávat se se zahraničím, protože každá země má specifické podmínky. A kritika je podle něj mnohdy nekonstruktivní a přehnaná: „Máme za sebou mnoho úspěšných projektů, o těch ale nikdy nikdo nenapíše. Novináři si vybírají jen problémy, ty pak ale zase zveličí. Takže je to celé dost neobjektivní,“ konstatuje nakonec smířeně Miloslav Marčan.

Smířenost a optimistický pohled na svět mu jsou, zdá se, ostatně vlastní. Jak říká, je lepší vidět sklenici poloplnou než poloprázdnou. „Když jsou překážky, někdo staví ochranné zdi a někdo větrné mlýny. Já vždy řeším věci aktivně, nestěžuju si a hledám řešení. Dnes vidím zbytečné negativní naladění lidí a nechápu proč. Usmějte se na lidi a ono se vám to vrátí.“