"V těch 80. letech, když tady to hospodářství šlo pomalu do kopru a stát hledal devizy, kde se dalo, tak nabídnul těm, kteří emigrovali a nebyli vyloženě politicky vyhranění, že se můžou tzv., my jsme to nazývali výpalné, vykoupit a zaplatit za to vzdělání. A protože bratr byl jenom vyučen, tak zaplatil jen několik stovek dolarů, nebo jenom nízké tisíce, nepamatuji se. A tím pádem si vypořádal vztahy s republikou, dokonce dostal vystěhovalecký pas a pak sem už mohl začít jezdit."
"Bylo tam zajímavé to, že jak to bylo za totáče, tak zlou krev udělalo to, že... bylo tam běžný, že běloši tam měli tzv. boye, tzn. pomocníka v domácnosti, slouhu nebo něco takovýho, což bylo nepřípustné pro komunistický režim. Jenže pak zjistili, že tím pádem, že ho nemáme a nenecháme část příjmu těm místním, tak to bylo vnímáno politicky negativně zase z té guinejské strany, pak se to řešilo na nějaké úrovni, takže pak řekli zase naopak, ano, mějte ho, takže jsme tam měli nějakého toho místního chlapce, který pomáhal s nákupy, vybírat ovoce a podobně."
"Když byly ty obchody, tak si pamatuju, že v mlékárně jsme pro mléko chodili s bandaskou, ta měla takovej žufánek, ten odměřil třeba litr, nalil se do bandasky a šlo se s litrem domů. To mléko sváželi, možná si to ještě spousta lidí pamatuje, jak byl ten film Voskovce a Wericha, jak tam sváželi mléko v bandaskách takovejch hliníkovejch, mělo to gumový uzávěry, tak z toho se prodávalo mléko, máslo se krájelo na váhu, to měli v takovejch obrovskejch kostkách, to samý tvaroh. A vedle byla zelenina a v tý se zase prodávalo zelí ze soudku, taky se nabíralo, a soudky byly dřevěný a měly jednu pozoruhodnou vlastnost, měly dřevěný víko. A ti odvážnější hoši se je snažili ukrást, ti méně odvážní se to snažili na těch prodavačích vyžebrat, my jsme nevěděli, jestli se to vrací nebo co, protože z toho byly krásné štíty. To se udělaly jen takové dva pásky na ruku a člověk měl hnedka hotovej štít. Na to se třeba malovaly husitský kalichy a takovýhle věci se tam malovaly a byl člověk připravenej do bitvy."
Miloslav Marčan se narodil 23. října 1953 v Praze. Matka Ludmila byla za války totálně nasazená, po revoluci v roce 1989 dostala z Česko-německého fondu budoucnosti odškodné. Otec byl vyučený elektromechanik, pracoval ve firmě Marconi, díky čemuž nebyl totálně nasazen, protože vyráběli vysílače, které potřebovala německá armáda. Po znárodnění se z firmy Marconi stala Tesla Hloubětín. Pamětník má mnoho vzpomínek na typické pražské dětství v uličkách Libně, mezi partami kluků a dětství bez elektroniky, zato s horami sněhu a teplotami pod dvacet stupňů. Díky práci jezdil otec na montáže a Miloslav Marčan jej v páté třídě na půl roku doprovodil do afrického státu Guinea. Vystudoval průmyslovku v Ječné ulici a pokračoval na ČVUT na Fakultě elektrotechnické, obor technická kybernetika. Jeho bratr emigroval do Kanady, viděli se až po sedmi letech v Bulharsku. Miloslav Marčan pracoval do revoluce v ČKD Polovodiče, po revoluci a po privatizaci ČKD Polovodiče přešel v roce 1992 na Ministerstvo obchodu a průmyslu, kde se záhy stal ředitelem odboru informatiky a byl tak zodpovědný za mnoho projektů digitalizace státní správy, které dnes přijímáme jako samozřejmé. V roce 2024 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
