Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Maňhalová (* 1931)

• narozena 5. března 1931 v Praze

• v roce 1938 se rodina přestěhovala do Prosetína u Skutče, kde po smrti matčina otce spravovali žulové lomy, které tam rodina vlastnila

• otec se za války zapojil do odboje, byl zadržen v roce 1942 a poslán do koncentračního tábora

• válku přežil a po pochodu smrti se na jaře roku 1945 vrátil k rodině

• během války rodina Hofmanových dva roky ukrývala jednoho z otcových spolupracovníků z odboje

• po válce někdo Naděždu Maňhalovou udal kvůli nevhodné poznámce o Zdeňku Nejedlém, dostala podmínku

• v roce 1951 zatčena za protistátní činnost a odsouzena k pěti letům vězení

• z vězení se dostala na amnestii v roce 1953 po smrti Josifa Stalina

• v roce 1955 byla s celou rodinou zatčena pro ukrývání uprchlého politického vězně Tugomíra Seferoviče, odsouzena ke čtyřem letům vězení

• ve vězení onemocněla žloutenkou a tyfem

• v roce 1957 jí byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen

• po propuštění se jí podařilo sehnat práci v textilce ve Skutči

• po roce 1989 byl její rodině vrácen majetek zabavený komunisty a její trestní rejstřík vymazán

Životní peripetie Naděždy Maňhalové, rozené Hofmanové, byly od začátku do jisté míry určeny povahou její rodiny. Odhodlání, se kterým se do všeho v životě pouštěla, dozajista vychází z rodinného zázemí. Už v dětství byla svědkem toho, jak rodiče během války zcela samozřejmě ukrývali uprchlíka před nacistickou perzekucí. To, že její rodina během okupace podporovala dvanáct rodin z okolí jídlem, zmiňuje jen tak mimochodem, přijde jí to naprosto logické a přirozené. Hofmanovi přitom mohli žít svůj rodinný život v poklidu a bez problémů. Vězení, ať už nacistickému, nebo komunistickému, se ale nakonec nevyhnul nikdo z nich.

Naděžda Maňhalová se narodila 5. března 1931 v Praze. Když její dědeček z matčiny strany zemřel, přestěhovali se v roce 1938 do Prosetína u Skutče, aby se spolu s rodinou maminčiny sestry postarali o rodinné podnikání. Dědeček byl totiž majitelem tamních žulových lomů.

Krátce poté vypukla 2. světová válka, Němci rodinný podnik zavřeli a tatínek pamětnice asi příliš dlouho neváhal a zapojil se do odboje. Spolu s několika dalšími odvážlivci se například účastnili plánování povstání v Praze. V domě Hofmanových se vždycky pohybovali zajímaví a vlivní lidé své doby. Naděžda Maňhalová na ně vzpomíná jako na rodinné známé a kamarády. K zatčení tatínka a větší části odbojové skupiny, ve které působil, došlo v létě roku 1942. V roce 1943 byl poslán do koncentračního tábora Flossenbürg, odkud se vrátil až v dubnu 1945 v pochodu smrti. „Došel až ke známým do Domažlic, kde onemocněl. Když ho přivezli domů, nebyl vůbec k poznání, vážil šedesát kilo.“ V letech jeho nepřítomnosti se také poprvé projevila odhodlanost rodiny Hofmanových, když během války, po dva roky, ukrývala jednoho z otcových spolupracovníků z odboje, Františka Kynycha. Po válce otec dosáhl nejen znovuotevření lomu, ale například i založení měšťanky, která v Prosetíně do té doby chyběla.

Naděžda Maňhalová po válce studovala gymnázium v Chrudimi. Jednou se nechala trochu unést a lehkovážně pronesla jakousi neuctivou poznámku o projevu Zdeňka Nejedlého. Nešlo o nic vážného, byl to spíš vtip než kritika. Přesto ji někdo udal. Zatčena byla vzápětí a u soudu vyvázla s podmínkou.

Hůř dopadla zhruba o rok později. Její celoživotní touhou bylo studium medicíny. Přes otcova známého se dostala na výpomoc k reviznímu lékaři MUDr. Oldřichu Hochmanovi v Pardubicích. Jednoho dne, cestou z kartotéky, potkala známého z Prosetína, Zdeňka Duška. „Moc jsem ho neznala, jen od vidění z nádraží. Začal se ptát, kdo mi to tam ubližuje. Věděl, že mě na škole někdo udal. Měla jsem z něj vždycky pocit, že je spíš svazák, nijak se neprojevoval. Nějaké lidi jsem mu zmínila a on si je blbec napsal a nechal je vyhlásit ve Svobodné Evropě.“ Druhé zatčení na sebe nenechalo dlouho čekat. V říjnu roku 1951 ji v Pardubicích zatkli cestou na vlak. Ve vazbě strávila krutý měsíc, ale vše se jí podařilo zapřít. Nakonec došlo i na konfrontaci s Duškem, který ji do maléru dostal. „Přivedli ho se zavázanýma očima a přikázali mi být potichu. On jim začal vypovídat, co jsem říkala, a to jsem nevydržela a vykřikla: ‚To není žádná pravda!‘ Rychle ho odvedli a už u mě jeden byl a dal mi takovou ránu pěstí, že mi praskl zub, hrozná bolest, když se ten zub rozvíral.“ U soudu si vyslechla rozsudek k pětiletému trestu odnětí svobody. Z vězení se dostala v roce 1953 při amnestii po Stalinově smrti. „Později se mi ten Dušek přišel asi omluvit, udělala jsem mu kafe, vyslechla ho, ale rychle jsem ho zase vyprovodila.“

Se dvěma záznamy v rejstříku se Naděždě Maňhalové špatně hledala práce. O studiu medicíny už nemohla být ani řeč. Práci nakonec našla v Semtíně v Pardubicích. Tou dobou s bratrem Jiřím zvažovali i odchod z republiky. Rodiče je v tom podporovali, protože podle slov jejich maminky je tu nic dobrého nečekalo. Jako by maminka tušila, že rodinné potyčky s režimem ještě zdaleka neskončily.

V březnu roku 1955 volala maminka Naděždě Maňhalové do Pardubic s prosbou, aby přijela domů do Prosetína. Nic jiného neřekla a jí na tom nepřišlo nic neobvyklého. Ve vlaku z Pardubic ještě zažila policejní kontrolu a hlavou jí jen blesklo: „Rány boží, zase někoho hledají.“ Když dorazila domů, maminka ji poslala nahoru, kde se ukrýval uprchlý politický vězeň Tugomír Seferovič. Seferovič byl bratrův kamarád, letecký navigátor. Pokusil se utéct na Západ v ukradeném letadle Dakota, ale byl zatčen a odsouzen. Jak se mu podařilo z vězení utéct, pamětnice netuší. Jejich část Seferovičova příběhu začíná až v momentě, kdy zazvonil u branky domu, kde Hofmanovi bydleli, a maminka ho bez váhání vzala dovnitř. „Máma věděla, že byl zatčený, a teda utekl, ale přesto mu řekla: ‚Pojďte dál, dostanete najíst.‘ Takoví jsme byli my, rodina Hofmanových.“ Tugomír Seferovič se u nich ukrýval od března do srpna 1955. Jak se místo jeho úkrytu prozradilo, se už asi nedozvíme. Maminku zatkli uprostřed noci přímo v posteli. StB do domu vnikla otevřeným oknem, u kterého spala. Zbytek rodiny, tedy otec, pamětnice i její bratr, byl zatčen vzápětí. Naděždu Maňhalovou k výslechu převezli do Ruzyně. V samovazbě pobyla asi dva měsíce. Bití už se tentokrát nekonalo. V procesu dostala čtyři roky. Bratr, který rodinu kryl, dostal čtrnáct let a putoval do dolů. Maminka si vyslechla rozsudek k pětiletému trestu a otec, coby příslušník protinacistického odboje, vyvázl s nejnižším, ročním trestem.

Naděžda Maňhalová byla po rozsudku převezena do ženského vězení v Želiezovcích na Slovensku. Když ve vězení vypukla epidemie tyfu a žloutenky, onemocnělo zde na 500 vězeňkyň včetně ní. V nemocnici ležela šest týdnů a lékaři už jí nedávali naději. Měla čtyřicetistupňové horečky a byla v agonii. Přesto se jí podařilo přežít. Výkon trestu jí byl přerušen ze zdravotních důvodů na jaře roku 1957 a později se na ni vztahovala amnestie z roku 1960. Maminka i bratr Jiří byli propuštěni při amnestii v roce 1960.

Politicky volnější šedesátá léta dovolila rodině Hofmanových se trochu svobodněji nadechnout, i když sehnat práci s jejich minulostí byl stále problém. Naděžda Maňhalová našla zaměstnání v textilní továrně, bratr pracoval jako silničář, málem ale přišel o život při nehodě. Majetek, včetně rodinné vily, zabavený komunisty jim byl vrácen pochopitelně až po roce 1989.

Naděžda Maňhalová dodnes žije v tom krásném domě, který pamatuje tolik odvahy rodiny Hofmanových.