Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr., CSc. Bohuslav Mánek (* 1946)

• narozen 18. října v Hradci Králové

• jeho otec pracoval jako malíř pokojů a později jako provozní v družstvu Malba

• matka mu zemřela v jeho 13 letech

• po absolvování základní školy vystudoval v roce 1964 Gymnázium v Hradci Králové

• roku 1969 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy

• pracoval na fakultě a v roce 1971 získal titul PhDr.

• roku 1977 se oženil se svojí bývalou studentkou

• v roce 1979 začal učit angličtinu na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové

• od roku 1992 učil na katedře anglistiky na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové

• v roce 1992 se habilitoval jako docent anglické literatury

• roku 2008 byl jmenován profesorem

• získal Výroční cenu Mezinárodní federace učitelů cizích jazyků

• roku 2023 stále působil na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové

Bohuslav Mánek si vybral v šedesátých letech za svůj celoživotní profesní obor angličtinu. Celkem prozíravě předjímal, že se v budoucnu stane tento jazyk latinou všech vzdělanců. Jeho dědeček byl malíř pokojů a v tomto povolání pak pokračoval i jeho otec. Po nástupu komunistů k moci dostala rodina jasný „cejch“ – živnostníci.

„Měl jsem štěstí, že jsem se vůbec dostal na střední školu, tenkrát se klasifikoval třídní původ a můj dědeček byl živnostník, vykořisťovatel, i když vykořisťoval akorát tak mého otce. Moje spolužačka ze základní školy už takové štěstí neměla. Její rodiče měli mandl na náměstí a občas zaměstnávali až dva lidi,“ vzpomíná pamětník.

Bohuslav Mánek měl štěstí i v tom, že studoval střední a vysokou školu v šedesátých letech, kdy nastala doba společenského tání. Jako student angličtiny na Filozofické fakultě v Praze měl tak možnost vyslechnout přednášky významných osobností té doby a účastnit se zajímavých diskusí. O to krutější byla pak okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a následná normalizace. Bohuslav Mánek velmi citlivě vnímal úmrtí Jana Palacha, který v té době studoval stejnou fakultu. „Jana Palacha jsem osobně neznal, ale pohřbu jsem se účastnil. Pamatuji si, že na nádvoří v Klementinu byly snad tři vrstvy věnců a květin. Tenkrát ještě celé vedení školy šlo na tom pohřbu v talárech. Tehdy jsem si říkal, jestliže se někdo měl upálit, tak jedině Husák. Bylo strašné si uvědomit, že někdo z naší generace se takto dokázal obětovat. Velikost a smysl jeho oběti jsem si plně uvědomil až v roce 1989,“ vzpomíná pamětník. 

Nevolejte pořád: Čepička!

Bohuslav Mánek se narodil 18. října 1946. „Já jsem rodilý Hradečák z Pražského předměstí. V rodinném domku na půdě mám ještě rodný gauč. Tenkrát se nechodilo do porodnice,“ vzpomíná pamětník a dodává, „dědeček z otcovy strany byl malý živnostník, malíř pokojů, otec se pak taky vyučil malířem. Později dělal provozního v družstvě Malba.“
Maminka Bohuslava Mánka byla úřednice. „Brzy po mém porodu onemocněla roztroušenou sklerózou, zůstala doma a zemřela poměrně mladá,“ dodává pamětník.

V roce 1948 proběhl komunistický převrat. Bohuslav Mánek coby malý chlapec si začal všímat některých zvláštností. Ve škole se četly knihy jako Čuk a Gek a Malý Bobeš a místo vánoční besídky se pořádala „jolka“. „Dobře si pamatuji, jak jsme se jako kluci dívali na filmové týdeníky a strašně nás bavili pohřby Stalina a Gottwalda. Byli tam vojáci a tasili meče a my si tak podobně hráli. Měl jsem takový plechový meč, se kterým jsem mával, a moje babička na nás nervózně volala, abychom pořád nevyřvávali: Čepička!“

Bohuslav Mánek začal chodit do základní školy v roce 1952 a matně si vzpomíná i na měnovou reformu v roce 1953. Moc tomu nerozuměl, ale vrylo se mu do paměti, jak lidé nakupovali, a dokonce velmi popíjeli jen proto, aby nějak utratili peníze. Pamatuje si, že o některých věcech se mohlo mluvit jen doma, a ne na veřejnosti

Přitahovala mě ta krásná paní na známkách

Bohuslav Mánek nastoupil na střední školu v roce 1960. V té době se Československá republika přejmenovala na Československou socialistickou republiku. „Nic to neznamenalo, vzpomínám si jen na nějaké vtipy o tehdejším prezidentovi Antonínu Novotném,“ dodává pamětník.
Pro jeho další rozvoj bylo v té době spíše důležité, že jeho třídním profesorem se stal vynikající angličtinář, a právě anglický jazyk se potom stal jeho celoživotní profesí. „Ano, můj profesor Vaněk mi půjčoval spoustu anglických knížek a tento jazyk mě opravdu uchvátil. Navíc jsem tenkrát sbíral známky a ta krásná paní na známkách z Anglie mě přitahovala a vábila.  A nějak jsem už tenkrát cítil, že angličtina bude latina novověku,“ dodává pamětník.

Filozofická fakulta byla v šedesátkách dobré místo

Bohuslav Mánek nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity karlovy v Praze v roce 1964 na obor angličtina  a. V šedesátých letech to bylo dobré místo ke studiu. Nastávala doba společenského tání a větší svobody.
„Fakulta se pomalu začala vracet ke kořenům vědecké práce. Přednášky byly velmi zajímavé, měli jsme přístup k zajímavým publikacím. Byl tam i takový tajný kanál do politiky. Profesor Eduard Goldstücker, významný exponent pražského jara, občas pustil u studentského bufetu nějakou informaci, a my jsme už věděli, co bude za dva, tři dny v novinách, televizi a v rozhlase,“ vzpomíná pamětník. Na fakultě působil jeden z nejznámějších filozofů tehdejšího Československa Jan Patočka.
V létě 1967 Bohuslav Mánek také poprvé navštívil zemi, jejíž jazyk a reálie se učil. Skrze svoji fakultu a Cestovní kancelář mládeže se dostal do takzvaného budovatelského tábora. „Pomáhali jsme v zařízení, které fungovalo ve smyslu denního stacionáře pro mentálně hendikepované,“ vzpomíná pamětník.
Bohuslav Mánek navíc v té době také externě vyučoval češtinu pro zahraniční studenty na elektrotechnické fakultě ČVUT a na Vysoké škole chemicko-technologické, takže prožíval velmi pěkný a hodnotný studentský život. 

Normalizace vše rozmetala 

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ale vše změnila. Bohuslav Mánek prožil samotný srpen 1968 v Hradci Králové. „Otec mě vzbudil okolo půlnoci a sdělil mi, že nás obsazují Rusové. Slyšeli jsme hukot letadel, pak jsme vyjeli za příbuznými a po cestě jsme už viděli kolonu sovětských a polských vojsk. Bylo to takové zajímavé. Poláci uprostřed Rusů, snad pro kontrolu. Jinak jsem však do kontaktu s okupanty nepřišel. Neprožili jsme tu dobu nijak moc dramaticky. Mám pořád schováno pár výsměšných plakátů o Brežněvovi,“ vzpomíná pamětník.
Normalizace se však na Filosofické fakultě projevila hodně brzy. Brzy po pohřbu studenta této fakulty Jana Palacha začaly probíhat první čistky a odchody významných pedagogů. Musel odejít Jan Patočka a Eduard Goldstücker emigroval.
„Můj kolega z ročníku historik Vašek Benda, pozdější senátor, odešel v roce 1970 už jako asistent studovat Matematicko-fyzikální fakultu. Já sám jsem ještě v roce 1969 celkem v klidu na naší katedře odpromoval a dostal diplom. V roce 1970 a 1971 však už tady proběhly největší změny. Musel odejít profesor Felix Vodička a další významní pedagogové,“ upozorňuje pamětník. „V té době jsem byl na vojně a po návratu jsem si musel najít nějaké zaměstnání. Ještě se mi však na poslední chvíli podařilo získat na fakultě v roce 1971 doktorát.“

O emigraci jsem vážně neuvažoval

Bohuslav Mánek se rozhodl vrátit do rodného Hradce Králové. V té době se zde otevírala Farmaceutická fakulta Univerzity Hradec Králové. „A s tím bylo spojeno i založení katedry jazyků, kde jsem začal učit studenty angličtinu,“ dodává pamětník.
Farmaceutickou fakultu po celou dobu od jejího vzniku do roku 1989 vedl docent, později profesor, Jaroslav Květina. Byl to vzdělanec, pedagog a vědec prvorepublikového stylu. Pod jeho vedením se fakulta snažila i v těžkých dobách normalizace zachovávat pedagogickou i vědeckou úroveň. Docent Květina dokázal ochránit i některé významné odborníky s velmi špatným kádrovým profilem, kteří na Farmaceutické fakultě působili.
„Toto mohu naprosto potvrdit. My jsme se spolu dost sblížili. Překládal jsem mu články do angličtiny, tlumočil jsem na konferencích. Založil tady srovnávací farmakologii,“ uvádí Bohuslav Mánek. „Profesor Květina měl takový oblíbený fígl i na tehdejšího obávaného všemocného vedoucího tajemníka KSČ v Hradci Králové Františka Tesaře. Když se soudruhu tajemníkovi něco nelíbilo na fakultě, řekl mu, že v Praze na Karlovce to tak dělají. A když něco tak dělají v Praze, bylo to svaté i pro stranického funkcionáře v Hradci Králové.“

V roce 1977 se Bohuslav Mánek oženil se svojí bývalou studentkou z fakulty. Jeho žena je doktorka farmacie, dlouhá léta pracovala v lékárně ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové a následně na záchranné službě. Vychovali spolu dceru a syna. 

Na otázku, zda neuvažoval se svojí výbornou znalostí angličtiny o emigraci do zahraničí odpovídá: „Nabídky byly. Dokonce i můj otec mi řekl, že by to tady jako vdovec už nějak doklepal. On mě však sám vychovával od třinácti let a v té době byl už hodně nemocný, a já jsem mu to nemohl udělat. A pak jsem se oženil, přišla rodina a já jsem vlastně i takový hradecký patriot,“ dodává pamětník.

Po sametové revoluci se mi otevřely zajímavé možnosti

Bohuslav Mánek vzpomíná, že zrovna v době sametové revoluce musel velmi intenzivně překládat. „Takže jsem si tu revoluci prožil pomyslně s japonskými firmami, které tady chtěly prodávat léčivé čaje, a vznikala k tomu velká publikace. Tiskárna čekala, takže revoluci jsem viděl z televize. Měl jsem ji puštěnou a překládal. Počítače samozřejmě nebyly, tak jsem to pěkně bušil do stroje. A k tomu jsem sledoval veškeré dění, příjezdy emigrantů do republiky, třeba Kohouta. Pak jsem se už účastnil stávky na naší fakultě,“ vzpomíná pamětník.

Bohuslav Mánek se v roce 1992 habilitoval na své pražské alma mater a stal se docentem anglické literatury. V tom samém roce přešel na katedru anglistiky na Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové. Zde dosáhl svých největších profesních úspěchů. Byl jmenován profesorem dějin anglické a americké literatury.
Mimo svoji běžnou činnost na fakultě se věnoval teorii a dějinám překladu, zejména v období romantismu. Předmětem jeho profesního zájmu je zejména dílo lorda George Gordona Byrona.
Jako aktivní překladatel se věnoval překladům poezie, audiovizuálnímu překladu pro film a televizi a překladům odborných textů. Jeho překlady poezie vycházejí už od roku 1967 v časopisech a antologiích.

Bohuslav Mánek konečně mohl po roce 1989 svobodně navštěvovat ty země, kde se hovoří jazykem, kterému se tolik věnoval již od mládí. Přednášel na mnoha zahraničních univerzitách. V roce 2021 byl oceněn Výroční cenou Mezinárodní federace učitelů cizích jazyků za vynikající úspěchy v oblasti výuky anglického jazyka a literatury a za rozvíjení dobrých česko-anglických vztahů.

Mladí by měli využít svých možností, studovat a být aktivní

Bohuslav Mánek se nesoustřeďuje jen úzce na svůj obor. Uvažuje v souvislostech jazykovědy, historie a literatury. „Každý národ má mít své propojení s minulostí, ať už je jakákoliv. Někdy mám pocit, že jsme historicky skočili z Bílé hory přímo do selských bouří a doba baroka je v českých zemích opomíjena a nazývána jen ‚Dobou temna,‘“ zamýšlí se pamětník. „Mám rád názorové střety literární, historické i estetické, protože ty jsou poučením pro budoucnost.“
„Angličtina má určitou výhodu v tom, že se stabilizovala kolem roku 1810, zatímco čeština až kolem roku 1890. V tomto smyslu je třeba literárně estetické nahlížení na anglické romantiky trochu jiné než třeba na naši obrozeneckou literaturu,“ konstatuje Bohuslav Mánek. Jako člověk, který přeložil asi 300 děl anglické poezie, trochu smutně poznamenává, že poezie se dnes hodně vydává a málo čte, zatímco dříve to bylo naopak a byl problém něco z poezie vůbec vydat.

Bohuslav Mánek má jednoznačný postoj k současné politické situaci: „Z války na Ukrajině jde strach. My jsme dříve byli sovětská sféra vlivu a pokud Ukrajina prohraje, tak agresivní tendence budou pokračovat přes Pobaltí dále. Rusko nebylo velmocí v ničem jiném než v armádě, velmoc jaderných zbraních, a asi těžce nese svůj úpadek. Zajímavé je, že Sovětský svaz prosazoval socialistického člověka, revoluci proletariátu. Pravoslavné kostely se odstřelovaly a teď popi žehnají metličkami tankům. Dřív byli takzvaně nejlepší, protože byli komunisté, a teď jsou nejlepší, protože jsou pravoslavní, kdežto západ je dekadentně zkažený.“

Pro mladou generaci má Bohuslav Mánek vzkaz: „Přeji jim, aby místo pročítání facebooku chodili někam společně se bavit nebo sportovat.  Přeji si, aby se dívali víc okolo sebe a nebáli se o něčem rozhodnout a nebáli se to prosadit. Ta rozhodnost mladých lidí byla právě jedna z těch hezkých věcí v roce 1989. Když to shrnu, tak je důležité kvalitně studovat a být aktivní.“